Stránky

pondělí 29. ledna 2018

Jak na lepší ráno?


Jsou rána a rána. Některá jsou hezčí. Jiná pomalejší. Na některá byste nejradši zapomněli. Já mám pocit, že podle toho, v jakém duchu se nese ráno, tak takový bude i celý den. 

A proto se snažím si rána hýčkat. 
Dokonce bych se označila i za milovníka rán. 

Nejsem sedmispáč, nemusím spát do odpoledne, ale miluju se válet v posteli a teď s Williamínkem je to ještě lepší. Zachumláme se do peřin a hrajeme si a tulíme se. Miluju po ránu lenošit, ale taky miluju, když se vykopu brzo ráno a vyběhnu do toho mlhavého rána. Po tom totiž ta snídaně chutná zase úplně jinak. O tolik líp. A ta nejkrásnější rána? To jsou jednoznačně ta víkendová. Když v obýváku čančám nedělní brunch a ti moji kluci si hrajou na dece. Všechno chystám do mističek a provoní to celej byt. To je teprv rodinná idylka. Ne vždycky to ale vyjde podle plánu. Jsou i rána, kdy tu oba lítáme jako čamrdové, protože prostě miminko... 





pátek 26. ledna 2018

Padesátikoruna aneb óda na radost

Spící William je zachumlanej ve vyhřátým spacáku, čepici má zabořenou až k nosu a spokojeně chrupká. Já se vydávám na svoji pravidelnou každodenní procházku. Když dojdu k tomu majestátnímu smrku, nabízí se otázka, ostatně jako každý den: doleva nebo doprava? Buď se vydám doprava, kde je cestou malý obchůdek se zdravou výživou a dělají tam vynikající Chai Latte, nebo se vydám doleva, kde je útulná malá kavárnička, kde zase dělají moc dobré horké kakao. Ne, že bych se pokaždé zastavovala pro nějakou tu dobrotu, ale co kdyby přišla mlsná, znáte to... Zebou mě ruce a zapomněla jsem si sluchátka. Na procházkách totiž ráda poslouchám jedním uchem podcasty. Ach jo... šeptnu si sama pro sebe a zrychlím tempo. 


středa 24. ledna 2018

FRESH NEWS: Focení do Maminky, tři dny v Brně a tak

My jsme dneska celá rodina v hubu, protože tu mám dneska výjimečně program naplněný od rána do večera. Pár schůzek, některé pracovní, jiné ohledně plánování přednášek na konferencích, event s Nespresso a večer se chystám na můj oblíbený mamarelax na nehty. A dneska téměř celý den hlídá táta. Tak si tady hrajou kluci u zrcadla, já tu sedím na kanapi a píšu článek, piju kafe a říkám si, jak mám sakra (!) velký štěstí. Nebo možná to štěstí není? 

Možná je to jenom naplnění mojí vize, že jednou budeme moc být s tím naším prckem oba a vlastně kdy se nám tak trochu zachce.

Posledních pár dní bylo pro nás trochu nevšedních, plných, náročných i úchvatných zároveň. Poprvé jsme s Williamkem fotili do časopisu Maminka, poprvé jsme sami cestovali a to rovnou na tři dny do Brna, kde jsem přednášela o blogování a taky se v Brně konala druhá brněnská autogramiáda knížky. A Williamek to zvládnul naprosto bravurně. John Erik měl celý víkend tréninkový kemp národního teamu a my to museli zvládnout sami. Naštěstí s náma jela i Sandra, která se o Williamínka starala jako by byl její. A přestože jsem domů přijela unavená do morku kosti a třikrát usnula při vyprávění uprostřed věty, stálo to za to.



středa 17. ledna 2018

FRESH NEWS: TerezaBudeInBrno

V prosinci jsem slíbila, že se ještě jednou vydám na autogramiádu do Brna, tak mě tam příští pondělí 22. ledna budete mít jako na koni. Od 17h v Kavárně Dobrovský. A už se na vás těším! 

Na samotný event se můžete podívat TADY


Vaše TerezaBudeInBrno

úterý 16. ledna 2018

Jak se cestuje autem s miminkem a co jsme sbalili na tři týdny?


Je prosincová sobota večer. Já toho mám až nad hlavu, protože se celý den snažím zabalit všechny ty tašky a Williamínek se rozhodnul, že zrovna dneska vyžaduje veškerou pozornost. Jako správná máma jsem si vysnila, že na cestu obalím řízky a koupila jsem k nim i ty kyselý okurky. Aby to Johni měl sakumprdumhezkyčesky. Akorát mi to nějak nevychází. Skládám, žehlím, balím, hraju si s Williamkem, kojím, žehlím, kojím, balím dárky, chystám svačinu, hraju si s Williamkem, kojím, balím... a takhle pořád dokola.  Jedno je ale jasný. Auto musíme zabalit dneska. Zítra totiž pojedeme rovnou po Johniho celovíkendovém tréninkovém kempu směr německý Kiel a dojedeme, kam dojedeme. 

Naše vánoční třítýdenní dobrodružství může začít. 
A už se ho nemůžeme dočkat!

Protože počítáme, že auto bude naplněný až po střechu, snažíme se balit chytře. První tři noci budeme spát v hotelu někde v blízkosti Kielu, pak v kajutě na lodi z Kielu do Osla, která pluje přes dvacet hodin a jednu noc si střihneme ve srubu. To abychom si odpočali, protože je to na půl cesty z Osla do Stavangeru, kde budeme na Vánoce. Balím dvě malé tašky, které jenom vytáhneme z auta spolu s kočárem a nebudeme muset přeskládávat celé auto desetkrát. Vymyšlený to máme hezky, teď to jen zrealizovat. Vymyslet na co nezapomenout a napsat si seznam věcí. 

Jako první jsem si na seznam napsala Williama a Johni se mohl potrhat smíchy.
.

sobota 13. ledna 2018

13 tipů, jak zvládnout bravurní prezentaci

Když jsem odcházela ze školy, měla jsem obrovskou radost především z toho, že už nikdy nebudu muset mluvit na veřejnosti. Jsem si myslela... Naivně... Vždycky totiž, když jsem měla o něčem mluvit, nespala jsem z toho tři dny. Potily se mi ruce, klepal se mi hlas, měla jsem tmu před očima a žmoulala jsem papír s poznámkama, na kterém jsem stejně nikdy nic nepřečetla. 

Byla to katastrofa. Od gymplu, přes univerzitu až po prezentaci na hodině norštiny.

Trochu jsem zestárla, něco málo prožila a v posledních letech mi do schránky lítají pozvánky na přednášky - o tom, jak žít svůj vlastní sen, o blogování, o tom, jak rozjet svůj vlastní business, o marketingu a sociálních sítích, jak vybudovat firmu, o tom, jak se žije ve Skandinávii, nebo třeba o tom, jak se kloubí mateřství s prací, A mně se pokaždé při čtení emailu, nebo telefonátu tak trochu mlží před očima. Znám svoje silné stránky a ty se snažím ve svém životě využívat naplno. A přednášení na veřejnosti nikdy nebylo tou mojí silnou stránkou. Vždycky jsem obdivovala všechny ty bravurní řečníky, kteří si omotali publikum kolem prstu a celou prezentaci je dokázali zaujmout tak, že z něho nestrhli pozornost. Jenže někde se to ve mně zlomilo. Po pár přednášení pro pár lidí o tématu, který mě nesmírně baví, a o kterém bych mohla přednášet hodiny a hodiny. Pamatuju si to jako dneska. Cestou na přednášku se mi podlamovala kolena a já se bála, že zas budu mít vyschlo v puse a všichni uslyší, jak jsem nervózní a z toho budu ještě nervóznější. Je to pár let zpátky a pamatuju si, že tenkrát mě uklidnilo to, že byla přednáška hodně neformální a já jsem mohlo polosedět na takové vysoké barové židli. Tenkrát se to ve mně zlomilo. Tenkrát jsem z přednášky o blogování odcházela naproto nabitá energií, že jsem bravurně zvádla něco, čeho jsem se tolik let obávala. A od té doby sem přednášela na mnoha akcích, na póidu, bez pódia, s mikrofonem, bez mikrofonu, sama, ve dvojici, těhotná, netěhotná, pro 20 lidí, ale i pro víc než tisícovku v obrovské hale. A z každé prezentace jsem si přinesla nějaké poučení, poznala jsem sama sebe a vím, co mi pomáhá. A proto píšu tenhle článek, protože bych za něj před lety byla sama moc vděčná. A to, na co jsem za ty roky přišla je tak sakra jednoduchý.

 "Být připraven, toť vše!"



pondělí 8. ledna 2018

Otázky na tělo vol.2

Máš z něčeho strach?
Mám strach z nemocí a z toho, že kvůli nim ztratím své blízké. Velký strach. A taky z řízení auta. Dlouho jsem neřídila a odhodlávám se znovu začít. Na jaře... hmmm, pořád to posouvám. Řízení mě bavilo, autoškolu jsem milovala a odřídila jsem velkou část našeho rodinného roadtripu po západním pobřeží Ameriky. Ale pak jsem se přestěhovala do Osla a tak jsme auto neměli... a teď po těch letech se mi do toho auta nějak nechce sednout. Ale strach z řízení se dá překonat. A překonám ho. Ten první se překonat nedá. Ten se dá jenom na malou chvilku potlačit... malou.


pondělí 1. ledna 2018

Nejlepší momenty roku 2017 a pár kopanců do zadku

Když jsme při včerejší večeři vzpomínali na nejlepší momenty roku 2017, většina z nich byla o Williamínkovi. Tenhle koblížek štěstí holt už nic nepředčí. Přesto se ale našli i nějaké další momenty, na který rádi vzpomínáme, tak šup na ně. Rok 2017 byl pro nás jeden z těch nejkrásnějších a zároveň nejnáročnějších.  Děkuju, že jste tu nádheru i kopance prožívali se mnou. Děkuju za tu nádhernou energii, kterou tu vytváříte, i za každý nesmělý úsměv na ulici, když se stydíte pozdravit, ale já stejně vím, že to jste vy. A děkuju za každý nádherný email, který v sobě nese ten váš životní příběh. Tenhle týden budu rozesílat víc informací o KLUBU, na který se tak moc těšim. Jedno velké děkuju letí k vám za to, že jste byli součástí mého života, protože ho celkem bravurně ovlivňujete :) Děkuju!

V lednu se se máchali maršmelounový sněhuláci v horký čokoládě ve srubu a my přivítali nový rok 2017 spolu s Bridget a Máťou. Já s neviditelným břichem a nealko bublinkama.