Stránky

neděle 14. října 2018

pondělí 8. října 2018

Jak se z toho nezbláznit!

Krásný večer. Právě jsem vyslala do světa čtvrtý podcast, ve kterém mluvím o tom, jak mi moje tělo dává na vědomí, že už má dost a co se s tím snažím udělat. Přišla jsem totiž na Paretův princip, který má podle mě dost velkou ambici mi zachránit zadek. Tak sluchátka do uší, legíny a šup do přírody. 
 
Vaše Tereza Salte



neděle 30. září 2018

Norská (ne)snesitelná lehkost bytí

Neděle a nový podcast. Tak si nasaďte sluchátka, běžte se projít do lesa a zaposlouchejte se, jaké to je žít v Norsku, co je tam skvělé a co mi naopak vůbec nechybí. 

Vaše Tereza Salte



neděle 23. září 2018

Jak o tom přestat mluvit a konečně začít

Druhý díl podcastu je na světě. Tak děkuju, že posloucháte!



pátek 14. září 2018

Můj večerní rituál a jeden tip, jak se ráno probudit odpočatější


Pomalu se stmívá, William před chvilkou usnul a na mě pomalu padá ta večerní únava. Taková ta, kterou všechny mámy světa určitě moc dobře znají. Nejradši bych si k Williamkovi vlezla pod peřinu a usnula taky. Jenže to většinou úplně  tak nejde. Někdy jo, a to je pak veliká paráda. Ale většinou to moje kolečko vypadá asi následovně: vypustit vanu a vyházet všechny ty hračky, šampony, kartáčky, gumičky a věci, které lidé bez dětí ve vaně rozhodně nikdy neměli,  uklidit kuchyň, srovnat to rozbordelené hračkové království našeho bytu do latě, vyrovnat všechny knížky do poliček, naskládat auta do garáží, uvařit na druhý den pro Williamka, někdy objednat bedýnky, jindy odepsat na emaily, upravit fotky, připravit posty, vyřešit resty celého dne... Večer to totiž u mě všechno vypukne. Přes den jsem mámou na plný úvazek a večer tady kmitám po bytě a jsem hospodyňkou, manželkou, blogerkou, kuchařkou, uklízečkou, tak trochu rádoby spisovatelkou a bůhvíčímještě.

A protože jsem už poslední (tý)dny cítila, že to takhle dál nejde, a protože mě popíchla milá kampaň značky L'Occitane, která dbá na to, abychom se my ženy na chvíli zastavily, odpočaly si a staraly se o sebe, tak jsem přišla na chuť večernímu rituálu.

A k takovému večernímu rituálu potřebujete: pohodové zákoutí, hodného muže, který na vás nebude klepat, nějaký dobrý a teplý nápoj a to, v čem ten váš rituál bude spočívat. To už nechám na vás. Může to být jóga, poslech podcastu, horká vana s knížkou, prostě cokoliv, při čem vypnete a uavřete ten váš den.


čtvrtek 16. srpna 2018

První narozeniny jsou první narozeniny

Byla horká sobota. Zrovna jsme dovezli vznášející se balónky na zahradu starýho ořechovskýho domu, a kdybychom jeli ještě o kousek dál, nejspíš by se s náma vzneslo i celý auto.  Byl to zrovna jeden z těch horkých dní, kdy byste se nejraději schovali někde ve stínu s knížkou a s nakrájeným melounem, který jste zrovna vyndali z lednice. A v plánu byste měli jen to, na tom místě zůstat. 


Protože se nehne ani tne vzduch, tak proč vy. Jenže takový náš plán nebyl. 

Tak trochu zpocení, rozuměj od hlavy až k patě, jsme zdobili zahradu na Williamkovu první oslavu narozenin. Navázat balónky na těžký kameny, aby neuletěly. Natrhat kytky do váziček. Rozhodit pár dek a polštářů. Natáhnout bílý ubrus. Na tácy rozprostřít sušenky, který se ještě jíst nemohly. Donést kávovar. Bude se přece dělat ledový kafe. Pověsit ceduli s Williamkovými nejoblíbenějšími fakty...

První narozeniny jsou první narozeniny. 

A i když jsem Johnimu snad stokrát slíbila, že to nebude "Tereza's style" (rozuměj prošpikovaný detaily a přeplánovaný), tak to stejně takovej poprašek mého letmého plánování mělo. Plánovala jsem ale trochu jinak. Tak, aby to byl co nejhezčí den pro Williama. 




čtvrtek 2. srpna 2018

Měsíc transparentnosti

Byl víkend. Horké léto před třemi lety. Lepili jsme se na oranžovým gauči v malinkém půdním bytě hned u rozkopaný Plzeňský ulice na Smíchově. Větráky počítačů jely naplno a my jsme zrovna s John Erikem dávali dohromady pravidla označování spoluprací, které jsme chtěli v našem čerstvě sestaveném teamu Elite Bloggers dodržovat. 
Skočili jsme po hlavě do podnikání v oboru, o kterém jsme toho věděli pramálo. Já měla vystudovanou Politologii a Environmentální studia. John Erik dokončoval práva. Původní koncept se během prvních měsíců markantně proměnil. Udělali jsme pár fatálních chyb. Několikrát jsme se spálili, ale... 

 ... jednu věc jsme měli jasnou od začátku. Chtěli jsme do toho českého blogového světa, který zrovna procházel dost těžkou pubertou, vnést trochu morálky a světové osvěty.
 
Do toho blogového světa, kde se o spolupracích mluvilo otevřeně jen u zavřených notebooků. Do toho světa, kde bylo naprosto běžné zaobalit spolupráci do slovních spojení  "mám doma", "objednala jsem si" a dalších polopravd, které se daly dost dobře obejít, jen abyste nemuseli říct, že je to spolupráce. Jako byste za vyřčení slova spolupráce dostali přes prsty. Kamenem úrazu byl i fakt, že po inluencerech požadovaly mnohdy i velké firmy, aby napsali, že si produkt koupili sami, protože jinak by to přece nebylo uvěřitelné. A divili byste se, kolik takových emailů mi za ty roky přišlo.



neděle 22. července 2018

Květiny z venkova, láska na první pohled


Je nádhernej letní den. Okýnka máme v celém autě otevřený dokořán a ujíždíme Českým rájem. Vzduchem se táhne ta nádherná vůně lesa a léta. Toho pravého českého léta, které si pamatujete z dětství. Plného borůvkových koláčů, trochu kyselých meruněk, rybníků s pulci, lučního kvítí, nanuků na tyčce, lesních domečků pro skřítky, padajících perseidů, košíků plných hub a probouzení se v seníku. 

Prostě české léto. Dýchlo na mě se vším všudy. 



sobota 23. června 2018

Pravidlo jedné minuty, které má velkou ambici vám změnit život

Přijdu domů, nechám spícího Williamka v kočárku na terase a prolítnu byt. Do jedný ruky vezmu špinavý body, při tom odnesu ručník z rána do koupelny a Johniho ponožky, zapnu myčku a všechno se snažím stihnout, než se William probudí. Přiznávám se. Jsem trochu blázen, když na to přijde. A v bytě mám ráda čisto a uklizeno. A vlastně mám tak trochu pocit, že uklízím 24/7. 

Mám to v sobě tak nějak od malička. Když naši odjeli na dovolenou, nejdřív jsem v celém domě uklidila, poschovávala věci, které jsme měli normálně na policích, stolech, takové ty věci, které tam vůbec nemusí být. A konečně jsem se pořádně nadechla. 

V životě potřebuju mít prostor, čisté plochy a málo věcí. 
Dává mi to pocit svobody a volnosti.


úterý 12. června 2018

Přeju si být na chvíli "jenom" máma

Je nádhernej letní večer. Sedím na terase, kolem mě tancujou svíčky a já si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila tak uvolněně. Johni je na pár dní pracovně v Oslu a já jsem si dovolila být na těch pár dní "jenom" mámou. A to potom, co jsem se jeden večer Johnimu rozplakala z ničeho nic naprostým vyčerpáním u nás v obýváku. 

A už ani nevím po kolikáté jsem si sama musela připustit, že to takhle dál nejde..., že prostě nejsem superžena. A fakt nejsem.


úterý 29. května 2018

Všude dobře, doma nejlíp?

Sedím v kavárně. V té, ve které jsem na podzim křtila Šlehačková oblaka. Kluci se prochází venku, je totiž nádhernej letní den a já si ukradla chvilku pro sebe. Teda spíš takovou pracovní chvilku pro sebe, na kterou jsem se těšila. I když mi to pořád tak trochu trhá srdce, když Williamka líbám na čelo a kluci spolu odchází a já jim donekonečna mávám.

Obávám se, že mě to asi nepustí nikdy. 
Nebo jo?

Jsme pár dní doma a vlítli jsme do toho pražského horkého léta po hlavě. Doma mám hromady oblečení, ještě jsem nestihla zdaleka vyprat ani půlku, ale přeci nebudu doma, když je venku tak nádherně. 

úterý 22. května 2018

Je mi třicet a jsem umanutá

O některých věcech jsem byla vždycky umanutě přesvědčená. Třeba, že mě třicátý narozeniny nesklátí s depresí do postele. Já se na ten den vždycky těšila. A to jsem ani vůbec nevěděla, že ho jednou budu slavit na Bali, dostanu pusu od toho skandinávskýho kluka, kterýho jsem si vzala za muže a druhou uslintanou  od našeho syna, který má stříbrný vlásky, modromodrý oči a obrovský srdce po tátovi. 

Ona ta moje umanutost je někdy i dobrá. Vlastně by se dalo říct, že skvělá. Někdy je totiž vážně dobrý si věci umanout, protože pak se obrátí celý vesmír a plní se mnohem jednodušeji. 


čtvrtek 17. května 2018

Uplakaná snídaně v džungli. Proč?

Budík mě vytrhne ze snu. Jsem zamotaná do Williamka a slyším jeho lehounké oddechování. Těžko bych hledala krásnější moment, než je právě tenhle. Celým mým tělem proudí nádherno. To střídavé dýchání kluků podbarvují zvuky probouzející se džungle. Je půl šestý ráno a já se tak trochu přemlouvám, že musím. Jako máma. Ta se taky vždycky vykradla z postele jako první, i když byla největší spáč v rodině, a šla fotit východ slunce. Rozhrnu moskytiéru, hodím na sebe župánek a pomalinku otevírám ty těžký dřevěný dveře na terasu, abych je nevzbudila.
.
Nadechnu se a ani nedutám. Tohle je neuvěřitelný. 
Ten výhled. Ta vůně. Ten moment.



pátek 11. května 2018

BALI NEWS: Co je někdy na prd

Sedíme na pláži a pozorujeme všechen ten plážovej místní ruch. Rozjařenýho psa, kterej dovádí ve vlnách. Tátu, kterej vozí malého surfaře v minineoprenu na pěně. A pár holek, které ještě fandí sluníčku, aby je poslední slábnoucí paprsky opálily. Asi už zítra jedou domů... 

Vypadá to všechno tak nadlidsky idylicky.

Já vlastně ani nevím, kde se to bere, ale mám takovej pocit, že si většina z nás představuje, že na dovolených by mělo být všechno skvělé. Na dovolených se přece mají všichni dobře. Nic nás netrápí. Jíme dobré jídlo, spíme dlouho, užíváme si každou minutu. Trochu jsme si tu představu dovolené vyumělkovali a zabalili do sladkého karamelu.

Jenže pak na tu dovolenou odjedete a zjistíte, že pokud neumíte být šťastní a spokojení sami se sebou, v Praze, v Aši nebo třeba v Liberci, nebudete spokojení ani na druhý půlce světa.





sobota 5. května 2018

BALI NEWS: Hýčkejte svoje tělo i duši, zaslouží si to.

Je odpoledne. William spí na obří dřevěný vyřezávaný posteli, já sedím v tý venkovní kanceláři hned vedle sluníčkem ohřátýho tyrkysovýho bazénu, Johni přes Alexu volá zrovna do Hubu a větráky jsou zpocený z toho, jak makaj. Asi po stodevadesátýdevátý si poškrábu ten kousanec od krvelačnýho komára, kterej nám v ložnici předvedl včera v noci velký rodeo a konečně mám chuť vám to všechno sepsat a napsat. Co tu vlastně děláme. Jak nám je. Co je tu na prd. A co naopak nejlepší na světě. Ten náš život tady je teda trochu přitaženej za vlasy. Ale tak hezky.

Můj plán balijskýho pobytu byl od začátku jasnej. 
Hýčkat duši, tělo, lásku, moje kluky a taky vás. Tady na blogu.

Jde mi všechno, až na to hýčkání vás. Já jsem totiž objevila, že jsem tady na Bali pořádně zlenivěla. Asi je to tím vedrem. Asi je to tou pohodou.

 

pondělí 30. dubna 2018

BALI NEWS: Takovej "normální" den

Dobré ráno, Bali. Mít obývák venku, probouzet se a poslouchat zvuky džungle, sprchovat se hned vedle banánovníků, chodit celý dny bosa a jenom v plavkách, řádit v bazénu s klukama, jíst papáju a dragon fruit, pozorovat, jak je William spokojenej, učit ho jíst kousky exotickýho ovoce, těšit se na večer až bude chladněji, plánovat budoucnost a kam se na Bali podíváme. Ale především jen tak být, spolu a čerpat energii z každého momentu. To je zatím náš Bali život, kterej si náramně užíváme.

Živote, díky za takové příležitosti, které nás napadají a my je měníme v realitu. 
Někdy i během pár týdnů.



sobota 28. dubna 2018

BALI NEWS: První dojmy

Po devíti hodinách z Dubaje na Bali přistáváme. Miluju přistání do zemí, kde jsem ještě nikdy nebyla. Většinou pozoruju tu nádheru z letadlového okýnka. Tentokrát ne. Tentokrát se snažíme upoutat Williamkovu pozornost nejrůznějšími hračkami, protože jemu je nějaké pozorování nádhery šumák. Přirozeně. Je mu osm měsíců.

Letadlo drncne o ranvej a my si oddechneme. 
Zvládli jsme to. 

Byl to Williamkův první dlouhý let a oba (Praha - Dubaj, Dubaj - Denpasar) je zvládnul naprosto bravurně. Nutno říct, že oba lety jsme letěli s Emirates a měli jsme postýlku a prostor před námi, kde mohl William vyjma vzletu a přistání kdykoliv lézt a hrát si. Letušky si omotal kolem prstu a nosili mu hračky, tulili se s nim a spolucestující na něj dělali opičky. Já se modlila, aby jim to vydrželo. Vydrželo. A dokonce si ho jednou předávali z řady do řady, aby si ho potulili. My se tak seznámili s polovinou letadla a William byl spokojenej. Miluje pozornost a lidi.


čtvrtek 26. dubna 2018

FRESH NEWS: Oslava Elizabeth, sakury a poslední dny před odjezdem

Posledních pár dni před odjezdem v momentech... v hlavní roli William, jako vždycky a Elizabethka, která slavila druhé narozeniny. A pak taky sakury na Staré Ořechovce. 

Všem rozdat pusy a rozloučit se, protože se měsíc neuvidíme. 



sobota 21. dubna 2018

To nejlepší, co pro svoje dítě můžete udělat, je být šťastná

Je pátek brzo ráno. Probouzím se do krásnýho dne. Otevírám dveře na balkon, který vzápětí hned zase zavřu. Podívám se na spícího Johniho, kterej měl zase skoro celej večer hrozný záchvaty alergického kašle. A léto dovnitř ještě pár týdnů nepustím. Nechám kluky ještě chvíli spát a mátořím se do kuchyně připravit Williamkovi jídlo na celej den a snídani pro nás. Nestihla jsem večer pustit myčku, tak všechno myju v ruce a zabere to dobrých deset minut času. Což je takhle po ránu až příliš. Dneska odcházíme všichni společně a musíme jít na čas, tak mám všechno tak trochu vypočítaný na minuty. Jenže můj plán začne padat hned na začátku. Nemáme vajíčka, nestihla jsem nakoupit bedýnky, William nemá čistý a vyžehlený bodýčko, na žehlení jsem už taky večer neměla sílu, nestihla jsem odpovědět na urgentní emaily, který mi tu připomínaj dychtivý ranní smsky, došel nám med do čaje a z ruky mi vypadl džus, kterej je po celý kuchyni.

Já jsem vyčerpaná a každá tahle malá blbost mě naštve ještě víc.




středa 18. dubna 2018

Lidé, kteří nám mění život a proč a kam jedeme na měsíc

Věříte v to, že vám do životu přichází lidé z nějakého důvodu? Že zrovna potkáte někoho, s kým jste se třeba ani nikdy neviděli a vnukne vám myšlenku, která pak vyklíčí v nějaký plán?

Já ano. A přesně takhle se zrodil i náš poslední, trochu spontánní plán, odletět na měsíc přes půlku světa. 
Na Bali. Být jenom spolu.

 Source: AirBnb


úterý 17. dubna 2018

Jedno rozjařený odpoledne s Petrou Kvitovou, Provence a šátkem ve vlasech



Už je to nějakej ten pátek zpátky. Bylo prosincový ráno. Já jsem se probudila do soboty, potichounku se vyhrabala z postele, abych nevzbudila ty oddechující anděly vedle mě. Dala jsem si rychlou horkou sprchu, kafe, do vlasů uvázala žluto-modrej šátek a na sebe hodila letní proužkovaný šaty. Outfit totiž měl být jako do rozjařenýho parnýho léta v Provence. K šatům vysoký zimní kozačky a zabalit do huňatý bundy, protože venku byla akorát tak pořádná prosincová kosa. Tak to už ale bývá s focením kampaní. Letní se fotí v zimě, zimní v létě. Kluci ještě doma chrněli a já v taxíku na cestě do hubu snídala. Taková ne úplně hormální sobota pro mámu na mateřský. Ten den jsme fotily s holkama a s Petrou Kvitovou pro značku L'Occitane jejich novou kolekci Aqua Reotier a bylo to milý odpoledne.

A protože jsou s fotkama vždycky velké tajnosti, než je samotná nová kolekce venku, nemohla jsem do dneška říct skoro ani muk. 

neděle 15. dubna 2018

Jaká je plavba na zaoceánské lodi a na co si dát pozor


Sedíme na balkóně, pozorujeme jak se nebe zabarvuje ze světle modré do růžovo-oranžové a máváme palmám, protože odplouváme z Miami. V břiše nám lítají motýli, obou se nám klíží unavený oči z časového posunu, ale těšíme se jako malí. Na oceán, na létající ryby podél lodi, na koktejly s ananasem a deštníčkem u bazénu, na slaný vzduch, který vám bude načesávat vlasy, na čerstvé kokosy, na naše oblíbené mořské plody, na objevování míst, o kterých se nám snad ani nikdy nesnilo, že objevíme a především na to, že budeme spolu. 

Jenom my dva a sedmnáct dní božského odpočinku.



středa 11. dubna 2018

Musím se vám k něčemu přiznat


Procházím prosklenou budovou a s každým dalším krokem se mi tak trochu přetáčí žaludek ze strany na stranu. Po čtyřech dnech, kdy jsem byla s Williamínkem sama doma, jsem akorát tak zralá na horkou vanu, sklenku červenýho a relaxační hudbu. Takovou tu, jak vám pouští, když od někoho dostanete poukaz na wellness, a vy si říkáte, že do wellness musíte chodit častěji. Procházím proskleným atriem a na zdi se blyští nápis Microsoft a já si připadám, jako kdybych tam omylem. Což mi ostatně potvrdí i mladá hosteska, které se ptám, jestli si můžu vzít jednu placku se sloganem konference WO.men. Nejdřív si mě prohlídne a tak trochu zmateně řekne: "Když to je pro účastníky konference WO.men". A já odvětím: "Já jsem jedním z řečníků". 

A bum, jsem tu správně. Na konferenci WO.men jsme totiž ten večer všichni přišli zbořit stereotypy. 

Trochu mi to připomnělo situaci na gymplu, když nám s Maruškou na bazaru učebnic snažil prodat jeden student ze sexty učebnici. Všechno bylo v pořádku, učebnice vypadala jako nová, jen ten nešťastník na konci toho monologu řekl: "Holky, ta učebnice se vám bude hodit celejch osm let." Jenže my byly v prváku na čtyřletým oboru. Tak asi tak. 

Inu, stereotypy mě provází životem od malička, takže když přišlo jedno milé pozvání na této konferenci přednášet, ani jsem nemrkla a pozvání moc ráda přijala. Bylo to totiž hned po tom, co jsem odpřednášela svůj příběh na konferenci DREAM BIG a byla jsem ještě tehdy plná euforie.



pátek 6. dubna 2018

FRESH NEWS: Co se u nás děje

Je pátek večer. V bytě to vypadá, jako kdyby tu řádilo osmiměsíční batole, taky že jo! Ve vaně jsou rozházený hračky, oblečení všude možně, na terase je ještě hrníček od vypitýho odpoledního kafe a v kuchyni binec po připravování večeře, kterou jsme jedli ve vaně. Jo, když je máma s Williamkem sama doma, podává se večeře ve vaně. Usoudila jsem, že je to pak jednodušší a nemusíte mimi po večeři umývat. A navíc je to celkem fakt sranda. Jo, a v tý vaně jsme spolu. Takže je nutný si všechno připravit předem.

Johni nám dneska odletěl do Norska, rozhoduje na Mistrovství Norska a já mám před sebou víkend slaměný vdovy, nebo jak se to říká. Sbírám energii, protože Williamek už neposedí a je vlastně téměř nemožné udělat cokoliv jinýho, než ho hlídat, kam zase poleze, vyleze, naleze a narazí. A já musím do pondělí stihnout dopřipravit prezentaci na přednášku WO.MEN, napsat několik článků a dohnat všechny ty velikonoční resty. 

Ale mým největším úkolem je se z toho nezbláznit. 

Kruci, jak já bych si tak nejradši pustila nějakej film, zahrabala se do deky a dala si skleničku červenýho. Tak někdy v příštím životě asi. 



úterý 3. dubna 2018

FRESH NEWS: Norská idylka

Je kolem půlnoci. Měla bych už dávno spát, ale nechce se mi. Možná je to tím, že jsem to dneska trochu přehnala s kofeinem. To, abych v letadle měla energii zabavit toho našeho Williamínka. Dneska jsem se totiž vrátili z Norska domů. A protože zrušili přímý let Praha - Stavanger, museli jsme letět přes Bergen. A kdo létá s malými dětmi letadlem tak moc dobře ví, jak otravnej je jeden let navíc.

Norsko bylo ale zase balzámem na duši. Opravdovým. 



pátek 30. března 2018

Jedna procházka po norských plážích

Je pozdní odpoledne. Nohy se nám boří do písku. Vedle nás se lámou vlny z tý slaný modromodrý vody a racci se nechávaj unášet větrem nad dunama písku. My míjíme surfaře v neoprenech, holky bláznivý na koních s naleštěnýma přilbama a pár norských rodin nabalených ve svetrech a čepicích se vzorem Marius. Procházíme kolem plážovejch srubů s překrásným výhledem. Tam se musí ráno snídat. Taky si to už představujete v hlavě? Voňavej křupavej chleba, čerstvý vajíčka z farmy opodál, slaný máslo a k tomu naloupat pár krevet. A taky horkej čaj, čerstvej džus z mrkve a řepy a kafe. Klidně dvě. Nebo tři. A pak si v tom loudavým ránu povídat o všem možným a pozorovat jak v dálce plujou veliký lodě a maják bliká do rytmu. 

Ten maják se dá pronajmout a můžete v něm přespat. Odvezou vás tam malou lodičkou a připraví košík s jídlem.
No není to romantika jako blázen?



pondělí 26. března 2018

A po dlouhý době jeden z letadla

Probouzíme se do soboty, o který víme, že nebude úplně tak lenivá. Williamek vedle nás řádí v posteli a my dva se mátoříme, protože jsme ještě v noci dobalovali poslední věci. Dneska totiž vyrážíme na týden do Norska. Na Velikonoce. Je to taková naše oblíbená tradice od prvního roku, co jsme se s Johnim poznali. A já se nesmírně těším. 

Od doby, kdy totiž slavíme Velikonoce v Norsku, jsou jedním z mých nejoblíbenějších svátků. 

Norové si Velikonoce umí opravdu vychutnat. Je to většinou období, kdy vysvitne první jarní sluníčko. Všichni slavnostně odhodí zimní bundy a kabáty a s pomerančem a kakaem v batohu vyrazí buď s celou rodinou na běžky, nebo odjedou daleko od měst do srubů. A většina Norů jezdí na celý týden, kdy mají děti prázdniny. My už klasicky vyrážíme do srubu, kde vás, i kdybyste nechtěli, přepadne pohoda. Ta norská pohoda, kterou jsem si tenkrát před těmi lety zamilovala. 

A ta pohoda, která nikdy nezklame. 
Je tu. Vždycky. 

Ráno jsme pobalili všechny tašky, Williamka a Bridget byla tak hodná, že nás odvezla na letiště (děkujeme) a ještě nám lupla na památku naši první společnou letištní fotku (děkujeme o to víc). Tady je. Williamek se na ní sice netváří tak nadšeně jako my, ale nadšenej určitě je. To je jasný, když se přeci letí do Norska.


 

pondělí 19. března 2018

Liptovský dvor je slovenská pohádka

Je večer. Obě děti usly a my se potkáme dole v obýváku. V obýváku jedný pohádkový dřevěnice v horách. Jeden táta na druhým konci světa na Olympiádě, druhej s norskou rodinou ve Špindlu. A my, ségry s prckama, jsme vyrazily na Slovensko do krásného rodinného Liptovského dvora.

Odpočinout si. Nabrat síly. Být v horách. Být spolu.

Venku posněhává. V kamnech praská dřevo. Baru akorát roztopila, já poklidila ten hračkovej čurbes a mrkev, která byla snad úplně všude. A čeká nás ta sladká chvilka pohody. Ta, která nevíte, jak dlouho bude trvat, ale hodláte si ji užít i tak. 

Tak si naražte tu imaginární čepici pořádně na hlavu, beru vás na pár minut do hor. Do hor, kde se zastavil čas. Do hor, kde šumí potok, když usínáte a v noci je na obloze nekonečno hvězd. Do hor, kde vás ráno sluníčko lechtá na tvářích skrz záclony a k snídani se podávají čerstvý křupavý francouzský toasty. Do hor, kde se o vás staraj jako o princezny a vám se pak hrozně nechce domů. 



pondělí 12. března 2018

Víkendové oslavy, jaro ve vzduchu a ušmudlaný zrcadlo

A neměly by být mámy z víkendu odpočatý? Jsem si myslela... ani náhodou. Leda tak v nějakém tom světě, kde odpočinek polykáte ze vzduchu a pečený holuby vám lítaj do huby. Nebo jak se to říká. 

U nás byl víkend nádherně náročnej. 
Nebo náročně nádhernej? 



úterý 6. března 2018

"Pfff...to určitě ty snílku"

Sedím v království rozbalenejch miničokolád a stydnoucího pomerančového čaje s datlovým sirupem. Mám otevřený okno. To aby se broučkovi líp spalo. A místo hudby poslouchám, jak pravidelně oddechuje. Venku sněží. Vypadá to na takový ten poslední výkřik zimy, než se proderou sněženky na svět a sluníčko nás zase bude pyšně hřát s nosem nahoru.

A já přemýšlím, jak je zvláštní, jak jsou moje dny poslední dobou tak ohromně různorodý. 


neděle 4. března 2018

FRESH NEWS: Přednáška na UK, knižní veletrh v Ostravě a tak trochu vyčerpaná máma

Sedím u kuchyňského pultíku. Vůně kafe se líně táhne z kávovaru, který se zatím nahřívá. William spí. Jen, co sebou praští poslední kapka, vysrknu to kafe. Ze zlatýho hrnku, kterej mi tak připomíná naše kávové dýchánky v jednopokojovým minibytě v tý starý dobrý norský továrně na boty. Milovala jsem je. Ty kávové rituály mají vždycky kolem sebe takové hezké kouzlo pohody. Někdy tedy úplně kratičké, ale lepší než drátem do oka.

Chvíli jen tak sedím. Cítím, jak moje tělo a hlava spolu trochu bojujou. Hlava říká: "Dělej něco, dokud můžeš!" Tělo chce jen tak sedět. Jsem unavená. Možná dost dobře vyčerpaná. Ale nechci si to sama sobě přiznat. Klasika. 

Týden na horách byl naprosto kouzelný a náročný zároveň. Všechno to balení, vymýšlení, plánování, strachování se, dlouhá cesta, přespávání tady a tamhle na cestě tam i zpátky... a i když tam bylo naprosto nádherně, pohádkově a všelijak úžasně, nejspíš by to chtělo příště s sebou i toho tátu. Však vy mámy víte. 

No, a pak jsem skočila do toho nového týdne po hlavě.


pondělí 26. února 2018

Jen tak.

Content Marketing

Krásné dobré ráno. Dneska je zrovna ten den, kdy mám náladou dělat věci jen tak. Nemusí mít vždycky nějaký plán, cíl, účel. Prostě jen tak. Jen tak vstát o hodinu dřív. Navonět si polštář. Jen tak si ráno dát dvě kafe místo jednoho. Zůstat v pyžamu do odpoledne. Jen tak si vzít na sebe něco, co k sobě vůbec neladí. Naladit divný rádio a usmívat se u každý ještě divnější písničky. Jen tak si dát lžičku na nos a mít tam zbytek jogurtu. Pozdravit cizí paní na ulici. Udělat stojku. Nepočítat kolik sušenek jsem snědla. Přesunout vázu s tulipány na druhou stranu bytu. A pak přesunout ještě další dvě křesla, lampu a koberec. Jen tak. Protože se mi chtělo.


Takové dny "jen tak" jsou pro mě poslední dobou tak osvobozující. Nepřemýšlet nad vším do hloubky. Prostě žít a dělat to, co se mi chce. Prostě jen tak.



pátek 23. února 2018

Tatranské dobrodružství vol.2

2015
Klimbáme se Pendolínem ve směru Praha a jsme spokojené jako nikdy. Vyhřáté od sluníčka - naskákaly tam takové ty rošťácké pihy na nose, vykrmené do sytosti - polechtaly jsme chuťové buňky, a to hned několikrát, vylyžované - po několika letech jsme obě stály zase na lyžích a ten smích plný euforie a adrenalinu se rozléhá Tatrama ještě teď, zrelaxované z nejkrásnějšího SPA, ve kterém jsme kdy v životě byly, vyspinkané do růžova - protože ve Vysokých Tatrách se prostě spí úplně nejlíp. Ráno trochu svádíte boj sami se sebou, protože z poza těžkých tmavých záclon vykukuje sem tam sluníčko a tahá vás za víčka ven do hor, na čerstvý vzduch, na procházku ke Štrbskému plesu, na výlet na Lomnický štít. Sluníčko ale vždycky vyhrálo na plné čáře a my podle místních chytly ty z nejnádhernějších dní, které za poslední měsíce v Tatrách byly.
Nikdy jsem netušila, že by se dvoudenní výlet do Tater někdy zařadil do mých TOP10 světových destinací. A stalo se! Možná to bylo i tím, že jsme si to s Barunkou (mojí sestrou) neuvěřitelně užily a konečně jsme po pár letech měly jedna pro druhou moře času na nekonečné povídání a vyprávění - o minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
.
Nakonec jsme tento výlet vyhlásily za novou rodinnou tradici a příští rok se jede zcela určitě znovu :)




středa 21. února 2018

Malá velká vítězství


Téměř s celým světem cloumá olympiáda. U nás doma se Johni budí téměř každou noc někdy uprostřed. To aby se celej uzívanej a tak trochu zmatenej přesunul na kanape, zachumlal se tam do deky, pustil televizi a fandil Norům i Čechům v Pchojchjangu. Většinou tam pak taky do rána usne a celej rozlámanej nám to všechno ráno s tím jeho nadšením vypráví. Všechny ty mrzutý pády, slzy štěstí, emoce a nečekaná vítězství. Třeba to dechberoucí esterské.
 
Troufám si říct, že vítězství a porážky, stejně jako sport pro nás vždycky byl a bude obrovskou součástí našich životů.

 

pondělí 19. února 2018

FRESH NEWS: Velikánský maličkosti minulého týdne

Ležim u Barunky na kanapi. Sid, jejich irskej setr, se ke mně tulí, Williamek i Elinka spinkaj, já spořádala neosolenej vývar, pár kostiček čokolády, která má být zítra do auta a píšu. Je skoro jedenáct večer a Baru se chystá ještě upéct koláč. Taky do auta. Na zítra máme totiž plán. V šest ráno, ovšem to jen v tom ideálním případě, vyrážíme do hor. Na Slovensko. Samy ségry jenom s prckama. A já jsem pro vás sepsala, co se událo...

...za těch pár dní. Spoustu velikánskejch maličkostí totiž. A tady jsou. 



pondělí 12. února 2018

FRESH NEWS: Proč dneska jedeme do Brna a kde budu zítra od 5:30 na značkách?

Dneska zase zabalit saky paky a jedeme do Brna. A zítra, v úterý, když vstávaj mlíkaři a pekaři maj už upečený housky budu stát na značkách v brněnském studiu České Televize. Dostalo se mi totiž milého pozvání být hlavním hostem v pořadu Dobré ráno a takové pozvání se neodmítá. Obzvlášť, když vás poprvé zvou jako spisovatelku a mluvit se bude převážně o Šlehačkových oblacích :)

Páni, já mám vážně radost! 
Nesmírně se těším a v hloubi duše doufám, že jedinej, kterej to zaspí, bude Williamínek. 

Tak ještě jednu vzpomínkovou fotku na jeden živý vstup ze Sama Doma, kde mě nejspíš zapomněli přepudrovat, či co a leskla jsem se na všechny strany. Johni to popsal, že jsem doslova zářila :)) A to se prosím zjistilo, až když se začalo odpočítávat deset vteřin do živého vstupu a u sedmičky někdo vykřiknul: "Ježiš, ta blondýnka se hrozně leskne..." Tak tomu říkám skvělý začátek mého prvního živého vstupu na České Televizi. Vůbec mě to neznervóznilo... :))) Vůbec.


Tak krásný začátek týdne a třeba se právě na vás budu zítra usmívat z televize u té vaší snídaně. A nevstávejte. Chrupejte. Určitě se to bude dát pustit ze záznamu :) 

Vaše TerezaInOslo

sobota 10. února 2018

21 věcí, které mě naučili naši, a které bych chtěla předat Williamkovi

Nebudu se prostě žinýrovat. Řeknu to naplno. Nemohla jsem mít větší štěstí a narodit se lepším rodičům. Výrok dne. Tečka. Někde jsem četla, že někteří lidé věří, že jako duše si vybíráte svoje vlastní rodiče. Zjednodušeně řečeno, vyberete si kdesi z obláčku, komu byste se chtěli narodit. Moc dobře si to nedokážu představit, ale budiž. 

Buď jsem měla sakra velký štěstí, nebo jsem prostě přesně věděla, že doma u Kolářů to bude jedna velká paráda. 

Naši byli mladý, prdlý, táta dlouhovlasej student kybernetiky a MatFyzu, máma botanička, která věčněvěků byla na zahradě v dlouhých hippie sukních a nebo pobíhala někde po horách a sbírala bylinky. Potkali se na táboře jako vedoucí a z jedný velký lásky jsme přišly na svět my dvě. Nejdřív moje ségra, o čtyři roky později já. Naši měli srdce plný lásky, svět jim ležel u nohou, neměli moc peněz, vlastně skoro žádný peníze, ale měli toho mnohem víc. 

Selskej rozum, lásku, tý měli hodně, pokoru a velikou touhu vytvořit domov a rodinu pro ty jejich dvě blonďatý cácory. A já jim za to budu nadosmrti vděčná.


čtvrtek 8. února 2018

Jedny poloviční narozeniny, brunch ve městě a pětihodinová procházka

Je sobota ráno. A úplně si říká o to, abychom se zase líně váleli v posteli až do oběda. Ale dneska ne. Dneska máme po dlouhé době v plánu brunch s přáteli v centru Prahy. A já se těšim jako malá. 

Vylidněná Praha po ránu je naprosto magická. Procházíme centrem po kočičích hlavách, Williamek je napapanej, před odjezdem dvakrát převlečenej (a diplomaticky řečeno to nebylo kvůli tomu, že se mi nezdál jeho outfit:), já Johniho obejmu kolem ramen a říkám mu: "Ty jo, proč tohle neděláme častěji?" :) Mám úplně ty motýly v břiše a tak trochu pocit, jako by tu dvaadvacetiletou holku, co se zasněně prochází sama po Aker Brygge, nechal na chvilku někdo nahlédnout do vlastní budoucnosti. Akorát vyměnila Oslo za Prahu.

Přistihnu se šťastná až do morku kosti. A nemusí se dít nic převratnýho. Prostě se máme (rádi). 


pátek 2. února 2018

Dopis patnáctileté Tereze

Drahá Terez,

je ti patnáct a svět ti leží u nohou. Máš takovou naivní představu, že všechno, co si umaneš, se ti jednou vyplní. Prosímtě, hlavně se té představy nikdy nevzdávej. Nikdy.  
.
Sni a blázni. Padej na pusu a zase se zvedni. Všechny ty životní lekce se ti jednou budou hodit. A jednou Ti budou dávat smysl. Větší, než si kdy dokážeš představit.

Užívej si každičkou minutu s mámou. Každičkou. Nedržkuj, když se ti nebude chtít jít vynášet koš. Nevyměňuj party za večeři se všema doma. Nesměj se, když bude máma nahlas polykat ten svůj silnej černej čaj s citronem a cukrem. Jednou ti to bude sakra chybět. 



pondělí 29. ledna 2018

Jak na lepší ráno?


Jsou rána a rána. Některá jsou hezčí. Jiná pomalejší. Na některá byste nejradši zapomněli. Já mám pocit, že podle toho, v jakém duchu se nese ráno, tak takový bude i celý den. 

A proto se snažím si rána hýčkat. 
Dokonce bych se označila i za milovníka rán. 

Nejsem sedmispáč, nemusím spát do odpoledne, ale miluju se válet v posteli a teď s Williamínkem je to ještě lepší. Zachumláme se do peřin a hrajeme si a tulíme se. Miluju po ránu lenošit, ale taky miluju, když se vykopu brzo ráno a vyběhnu do toho mlhavého rána. Po tom totiž ta snídaně chutná zase úplně jinak. O tolik líp. A ta nejkrásnější rána? To jsou jednoznačně ta víkendová. Když v obýváku čančám nedělní brunch a ti moji kluci si hrajou na dece. Všechno chystám do mističek a provoní to celej byt. To je teprv rodinná idylka. Ne vždycky to ale vyjde podle plánu. Jsou i rána, kdy tu oba lítáme jako čamrdové, protože prostě miminko... 





pátek 26. ledna 2018

Padesátikoruna aneb óda na radost

Spící William je zachumlanej ve vyhřátým spacáku, čepici má zabořenou až k nosu a spokojeně chrupká. Já se vydávám na svoji pravidelnou každodenní procházku. Když dojdu k tomu majestátnímu smrku, nabízí se otázka, ostatně jako každý den: doleva nebo doprava? Buď se vydám doprava, kde je cestou malý obchůdek se zdravou výživou a dělají tam vynikající Chai Latte, nebo se vydám doleva, kde je útulná malá kavárnička, kde zase dělají moc dobré horké kakao. Ne, že bych se pokaždé zastavovala pro nějakou tu dobrotu, ale co kdyby přišla mlsná, znáte to... Zebou mě ruce a zapomněla jsem si sluchátka. Na procházkách totiž ráda poslouchám jedním uchem podcasty. Ach jo... šeptnu si sama pro sebe a zrychlím tempo. 


středa 24. ledna 2018

FRESH NEWS: Focení do Maminky, tři dny v Brně a tak

My jsme dneska celá rodina v hubu, protože tu mám dneska výjimečně program naplněný od rána do večera. Pár schůzek, některé pracovní, jiné ohledně plánování přednášek na konferencích, event s Nespresso a večer se chystám na můj oblíbený mamarelax na nehty. A dneska téměř celý den hlídá táta. Tak si tady hrajou kluci u zrcadla, já tu sedím na kanapi a píšu článek, piju kafe a říkám si, jak mám sakra (!) velký štěstí. Nebo možná to štěstí není? 

Možná je to jenom naplnění mojí vize, že jednou budeme moc být s tím naším prckem oba a vlastně kdy se nám tak trochu zachce.

Posledních pár dní bylo pro nás trochu nevšedních, plných, náročných i úchvatných zároveň. Poprvé jsme s Williamkem fotili do časopisu Maminka, poprvé jsme sami cestovali a to rovnou na tři dny do Brna, kde jsem přednášela o blogování a taky se v Brně konala druhá brněnská autogramiáda knížky. A Williamek to zvládnul naprosto bravurně. John Erik měl celý víkend tréninkový kemp národního teamu a my to museli zvládnout sami. Naštěstí s náma jela i Sandra, která se o Williamínka starala jako by byl její. A přestože jsem domů přijela unavená do morku kosti a třikrát usnula při vyprávění uprostřed věty, stálo to za to.



středa 17. ledna 2018

FRESH NEWS: TerezaBudeInBrno

V prosinci jsem slíbila, že se ještě jednou vydám na autogramiádu do Brna, tak mě tam příští pondělí 22. ledna budete mít jako na koni. Od 17h v Kavárně Dobrovský. A už se na vás těším! 

Na samotný event se můžete podívat TADY


Vaše TerezaBudeInBrno

úterý 16. ledna 2018

Jak se cestuje autem s miminkem a co jsme sbalili na tři týdny?


Je prosincová sobota večer. Já toho mám až nad hlavu, protože se celý den snažím zabalit všechny ty tašky a Williamínek se rozhodnul, že zrovna dneska vyžaduje veškerou pozornost. Jako správná máma jsem si vysnila, že na cestu obalím řízky a koupila jsem k nim i ty kyselý okurky. Aby to Johni měl sakumprdumhezkyčesky. Akorát mi to nějak nevychází. Skládám, žehlím, balím, hraju si s Williamkem, kojím, žehlím, kojím, balím dárky, chystám svačinu, hraju si s Williamkem, kojím, balím... a takhle pořád dokola.  Jedno je ale jasný. Auto musíme zabalit dneska. Zítra totiž pojedeme rovnou po Johniho celovíkendovém tréninkovém kempu směr německý Kiel a dojedeme, kam dojedeme. 

Naše vánoční třítýdenní dobrodružství může začít. 
A už se ho nemůžeme dočkat!

Protože počítáme, že auto bude naplněný až po střechu, snažíme se balit chytře. První tři noci budeme spát v hotelu někde v blízkosti Kielu, pak v kajutě na lodi z Kielu do Osla, která pluje přes dvacet hodin a jednu noc si střihneme ve srubu. To abychom si odpočali, protože je to na půl cesty z Osla do Stavangeru, kde budeme na Vánoce. Balím dvě malé tašky, které jenom vytáhneme z auta spolu s kočárem a nebudeme muset přeskládávat celé auto desetkrát. Vymyšlený to máme hezky, teď to jen zrealizovat. Vymyslet na co nezapomenout a napsat si seznam věcí. 

Jako první jsem si na seznam napsala Williama a Johni se mohl potrhat smíchy.
.