Stránky

čtvrtek 16. srpna 2018

První narozeniny jsou první narozeniny

Byla horká sobota. Zrovna jsme dovezli vznášející se balónky na zahradu starýho ořechovskýho domu, a kdybychom jeli ještě o kousek dál, nejspíš by se s náma vzneslo i celý auto.  Byl to zrovna jeden z těch horkých dní, kdy byste se nejraději schovali někde ve stínu s knížkou a s nakrájeným melounem, který jste zrovna vyndali z lednice. A v plánu byste měli jen to, na tom místě zůstat. 

Protože se nehne ani tne vzduch, tak proč vy. Jenže takový náš plán nebyl. 

Tak trochu zpocení, rozuměj od hlavy až k patě, jsme zdobili zahradu na Williamkovu první oslavu narozenin. Navázat balónky na těžký kameny, aby neuletěly. Natrhat kytky do váziček. Rozhodit pár dek a polštářů. Natáhnout bílý ubrus. Na tácy rozprostřít sušenky, který se ještě jíst nemohly. Donést kávovar. Bude se přece dělat ledový kafe. Pověsit ceduli s Williamkovými nejoblíbenějšími fakty...

První narozeniny jsou první narozeniny. 

A i když jsem Johnimu snad stokrát slíbila, že to nebude "Tereza's style" (rozuměj prošpikovaný detaily a přeplánovaný), tak to stejně takovej poprašek mého letmého plánování mělo. Plánovala jsem ale trochu jinak. Tak, aby to byl co nejhezčí den pro Williama. 





Na oslavu jsme tedy pozvali jenom ty nejbližší, které William dobře zná. Nechyběla naše oblíbená pikniková deka, kterou tahám v kočáru snad úplně všude. Nechyběla ani oblíbená skákací včela, a už vůbec nechyběla naše norská babí. Podával se (Williamkovi) jeho oblíbený losos na páře s bramborovo-hráškovým pyré a bílým jogurtem (aneb večeře z předešlého dne) a borůvky. Spousty borůvek, protože ty William miluje. Všechno ostatní jsme volilli tak, aby to bylo co nejjednodušší. Grilovalo se. Popíjela si limonáda a cidery. Pro Williamka jsem upekla jeho první dort jenom z banánů a  mrkve. A pro dospěláky jsem objednala od nejšikovnější Štěpánky, která vykouzlila i pusinky a měkkounké sušenky. Z těch jsem byla naměkko já. 

Den před oslavou jsme všechno nachystali doma. Pro Williamka jsem nechala natisknout na body WILLIAM 1 a z druhé strany Mr.ONEderful. V porovnání s objednáním na internetu to stálo zlomek ceny a měli to hotové za pár minut. Nechala jsem taky natisknout plakát s jeho oblíbenostmi. Ten teď visí v jeho pokojíčku jako krásná vzpomínka. Jediný, co jsem odhadovala od oka byla váha a výška. Nebyli jsme totiž ještě na roční kontrole, tak jsem to tipla. Snad dobře :)




Tu sobotu ráno kluci spali jako mimina a já si pustila v obýváku hudbu, udělala si kafe a vrhla se na ten Williamkův první dort. Docela často mu peču banana bread a ten miluje. Takže příchuť dortu byla jasná. Pár z vás se ptalo na recept, tak jsem ho tak nějak od oka dala dohromady. Protože já téměř vždycky peču/vařím "od-oka". Tak snad se vám to povede. 

Recept na dort: 

5 banánů 
5 velkých mrkví 
5 vajec 
trocha mouky na zasypání 

Těsto jsem rozmixovala do hladka a nalila do dvou malinkých forem, které jsem vymazala máslem, zasypala moukou a dala péct na třicet minut do rozehřáté trouby na 170 stupňů. 

Polevu, která ani tak není polevou, jsem udělala podle kamarádky Oly, která mi poradila nechat odkapat bílý jogurt přes noc v lednici přes utěrku. Druhý den ho pak namažete na vychladlý korpus a krásně drží. Kdybyste měli chuť, můžete do jogurtu zamíchat rozmačkané maliny, nebo borůvky. 

Tak se budu těšit na ty vaše zdravější verze dortů pro ty naše ratolesti.



Tak pojdťe, já vás nechám trochu nakouknout do toho Williamkova odpoledne plného dobrých lidí, smíchu, dárků, dortů, narozeninových pus a dětí. 


A co bych poradila vám, kteří tu první oslavu plánujete? Pár věcí na jazyku mám. 

1. Myslete vždycky na oslavence 
Přece jen je to první oslava narozenin a některé děti nemají rádi příliš humbuku, hodně lidí. William je od malička zvyklý na spoustu lidí kolem sebe a naopak je spokojený ve velké společnosti. Pokud je ale vaše dítko raději spíš jenom s vámi, oslavte to jen společně, nebo třeba dvakrát. Je to jejich den, tak se nesnažte zavděčit velké rodině, nebo příbuzným, pro ty můžete udělat jinou party. 

2. Vyberte vhodný čas 
Čas oslavy je dalším důležitým bodem. Přizpůsobte ho právě oslavenci. Nejlepší je asi po spaní, aby měl dobrou náladu. Ale však my mámy víme, že ne vždycky se takové věci dají naplánovat. My jsme pozvali hosty na třetí odpoledne, William spí dopoledne a pak si dá někdy dvacet minut kolem páté hodiny. Na to ale v samém zápalu hraní a slavení úplně zapomněl. Takže nám usnul v autě cestou domů a my jsme poprvé v životě přenesli do postele, aniž by se probudil.


3. Vyberte vhodné místo
My jsme o místu polemizovali poměrně dlouho. Ale díky tomu, že je William srpnový, máme s trochou štěstí skvělou možnost slavit na zahradě. Pro ty první narozeniny jsme si půjčili tu našeho starého ořechovského domu. Ta zahrada pro mě ukrývá tolik krásných vzpomínek, tak jsem si zapsala jednu z těch nejnádhernějších. 

4. Řekněte si o pomoc
Jako rodiče budete mít spoustu práce přivítat hosty, rozdat všem pití, pak se bude krájet dort... je to víc věcí, než byste si mysleli. Nebojte se požádat někoho o pomoc, abyste se mohli věnovat vašemu oslavenci. 

5. Myslete na fotografa
Já jsem si ve všem tom vítání, oslavování a pojídání dortů občas stihla vzít foťák do ruky, abychom měli nějakou krásnou památku. A protože jsem si spíš ten den chtěla užít, poprosila jsem Bridget, aby nám čas od času pár fotek vyfotila. Takže jestli máte v rodině někoho, kdo by se role fotografa rád zhostil, určitě toho využijte. Nebudete totiž stíhat všechno, mámy. Bridget moc děkujeme :)


Myslím, že můžeme s klidným svědomím říct, že William měl pohodovej den ošperkovanej dortem a spoustou narozeninových pus. A přesto, že si z toho dne bude prdlajs pamatovat, pro nás pro rodiče, to jsou nejenom nádherný vzpomínky, ale i pocit, že jsme ten den mohli společně s lidmi, které máme rádi, strávit krásnej den. A jednou o něm budeme Williamkovi rádi vyprávět. 



Tak ať už budete první narozeniny slavit jakkoliv, moc si je užijte, rodičové. Protože je taky i vaše oslava. Protože jste zvládli první rok mít doma spokojené miminko a to si oslavu zaslouží. 

A kdybyste chtěli objednat podobně úžasný dort, napište Štěpánce, která je dortová kouzelnice na Instagramu TADY. A kdyby se vám líbily nějaké girlandy, nebo nápisy na míru, můžete napsat mojí kamarádce Ole TADY, která vyrobí na přání skoro všechno z látek a papíru. 

Vaše TerezaInOslo

čtvrtek 2. srpna 2018

Měsíc transparentnosti

Byl víkend. Horké léto před třemi lety. Lepili jsme se na oranžovým gauči v malinkém půdním bytě hned u rozkopaný Plzeňský ulice na Smíchově. Větráky počítačů jely naplno a my jsme zrovna s John Erikem dávali dohromady pravidla označování spoluprací, které jsme chtěli v našem čerstvě sestaveném teamu Elite Bloggers dodržovat. 
Skočili jsme po hlavě do podnikání v oboru, o kterém jsme toho věděli pramálo. Já měla vystudovanou Politologii a Environmentální studia. John Erik dokončoval práva. Původní koncept se během prvních měsíců markantně proměnil. Udělali jsme pár fatálních chyb. Několikrát jsme se spálili, ale... 

 ... jednu věc jsme měli jasnou od začátku. Chtěli jsme do toho českého blogového světa, který zrovna procházel dost těžkou pubertou, vnést trochu morálky a světové osvěty.
 
Do toho blogového světa, kde se o spolupracích mluvilo otevřeně jen u zavřených notebooků. Do toho světa, kde bylo naprosto běžné zaobalit spolupráci do slovních spojení  "mám doma", "objednala jsem si" a dalších polopravd, které se daly dost dobře obejít, jen abyste nemuseli říct, že je to spolupráce. Jako byste za vyřčení slova spolupráce dostali přes prsty. Kamenem úrazu byl i fakt, že po inluencerech požadovaly mnohdy i velké firmy, aby napsali, že si produkt koupili sami, protože jinak by to přece nebylo uvěřitelné. A divili byste se, kolik takových emailů mi za ty roky přišlo.



neděle 22. července 2018

Květiny z venkova, láska na první pohled


Je nádhernej letní den. Okýnka máme v celém autě otevřený dokořán a ujíždíme Českým rájem. Vzduchem se táhne ta nádherná vůně lesa a léta. Toho pravého českého léta, které si pamatujete z dětství. Plného borůvkových koláčů, trochu kyselých meruněk, rybníků s pulci, lučního kvítí, nanuků na tyčce, lesních domečků pro skřítky, padajících perseidů, košíků plných hub a probouzení se v seníku. 

Prostě české léto. Dýchlo na mě se vším všudy. 



sobota 23. června 2018

Pravidlo jedné minuty, které má velkou ambici vám změnit život

Přijdu domů, nechám spícího Williamka v kočárku na terase a prolítnu byt. Do jedný ruky vezmu špinavý body, při tom odnesu ručník z rána do koupelny a Johniho ponožky, zapnu myčku a všechno se snažím stihnout, než se William probudí. Přiznávám se. Jsem trochu blázen, když na to přijde. A v bytě mám ráda čisto a uklizeno. A vlastně mám tak trochu pocit, že uklízím 24/7. 

Mám to v sobě tak nějak od malička. Když naši odjeli na dovolenou, nejdřív jsem v celém domě uklidila, poschovávala věci, které jsme měli normálně na policích, stolech, takové ty věci, které tam vůbec nemusí být. A konečně jsem se pořádně nadechla. 

V životě potřebuju mít prostor, čisté plochy a málo věcí. 
Dává mi to pocit svobody a volnosti.


úterý 12. června 2018

Přeju si být na chvíli "jenom" máma

Je nádhernej letní večer. Sedím na terase, kolem mě tancujou svíčky a já si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem se cítila tak uvolněně. Johni je na pár dní pracovně v Oslu a já jsem si dovolila být na těch pár dní "jenom" mámou. A to potom, co jsem se jeden večer Johnimu rozplakala z ničeho nic naprostým vyčerpáním u nás v obýváku. 

A už ani nevím po kolikáté jsem si sama musela připustit, že to takhle dál nejde..., že prostě nejsem superžena. A fakt nejsem.


úterý 29. května 2018

Všude dobře, doma nejlíp?

Sedím v kavárně. V té, ve které jsem na podzim křtila Šlehačková oblaka. Kluci se prochází venku, je totiž nádhernej letní den a já si ukradla chvilku pro sebe. Teda spíš takovou pracovní chvilku pro sebe, na kterou jsem se těšila. I když mi to pořád tak trochu trhá srdce, když Williamka líbám na čelo a kluci spolu odchází a já jim donekonečna mávám.

Obávám se, že mě to asi nepustí nikdy. 
Nebo jo?

Jsme pár dní doma a vlítli jsme do toho pražského horkého léta po hlavě. Doma mám hromady oblečení, ještě jsem nestihla zdaleka vyprat ani půlku, ale přeci nebudu doma, když je venku tak nádherně. 

úterý 22. května 2018

Je mi třicet a jsem umanutá

O některých věcech jsem byla vždycky umanutě přesvědčená. Třeba, že mě třicátý narozeniny nesklátí s depresí do postele. Já se na ten den vždycky těšila. A to jsem ani vůbec nevěděla, že ho jednou budu slavit na Bali, dostanu pusu od toho skandinávskýho kluka, kterýho jsem si vzala za muže a druhou uslintanou  od našeho syna, který má stříbrný vlásky, modromodrý oči a obrovský srdce po tátovi. 

Ona ta moje umanutost je někdy i dobrá. Vlastně by se dalo říct, že skvělá. Někdy je totiž vážně dobrý si věci umanout, protože pak se obrátí celý vesmír a plní se mnohem jednodušeji. 


čtvrtek 17. května 2018

Uplakaná snídaně v džungli. Proč?

Budík mě vytrhne ze snu. Jsem zamotaná do Williamka a slyším jeho lehounké oddechování. Těžko bych hledala krásnější moment, než je právě tenhle. Celým mým tělem proudí nádherno. To střídavé dýchání kluků podbarvují zvuky probouzející se džungle. Je půl šestý ráno a já se tak trochu přemlouvám, že musím. Jako máma. Ta se taky vždycky vykradla z postele jako první, i když byla největší spáč v rodině, a šla fotit východ slunce. Rozhrnu moskytiéru, hodím na sebe župánek a pomalinku otevírám ty těžký dřevěný dveře na terasu, abych je nevzbudila.
.
Nadechnu se a ani nedutám. Tohle je neuvěřitelný. 
Ten výhled. Ta vůně. Ten moment.



pátek 11. května 2018

BALI NEWS: Co je někdy na prd

Sedíme na pláži a pozorujeme všechen ten plážovej místní ruch. Rozjařenýho psa, kterej dovádí ve vlnách. Tátu, kterej vozí malého surfaře v minineoprenu na pěně. A pár holek, které ještě fandí sluníčku, aby je poslední slábnoucí paprsky opálily. Asi už zítra jedou domů... 

Vypadá to všechno tak nadlidsky idylicky.

Já vlastně ani nevím, kde se to bere, ale mám takovej pocit, že si většina z nás představuje, že na dovolených by mělo být všechno skvělé. Na dovolených se přece mají všichni dobře. Nic nás netrápí. Jíme dobré jídlo, spíme dlouho, užíváme si každou minutu. Trochu jsme si tu představu dovolené vyumělkovali a zabalili do sladkého karamelu.

Jenže pak na tu dovolenou odjedete a zjistíte, že pokud neumíte být šťastní a spokojení sami se sebou, v Praze, v Aši nebo třeba v Liberci, nebudete spokojení ani na druhý půlce světa.





sobota 5. května 2018

BALI NEWS: Hýčkejte svoje tělo i duši, zaslouží si to.

Je odpoledne. William spí na obří dřevěný vyřezávaný posteli, já sedím v tý venkovní kanceláři hned vedle sluníčkem ohřátýho tyrkysovýho bazénu, Johni přes Alexu volá zrovna do Hubu a větráky jsou zpocený z toho, jak makaj. Asi po stodevadesátýdevátý si poškrábu ten kousanec od krvelačnýho komára, kterej nám v ložnici předvedl včera v noci velký rodeo a konečně mám chuť vám to všechno sepsat a napsat. Co tu vlastně děláme. Jak nám je. Co je tu na prd. A co naopak nejlepší na světě. Ten náš život tady je teda trochu přitaženej za vlasy. Ale tak hezky.

Můj plán balijskýho pobytu byl od začátku jasnej. 
Hýčkat duši, tělo, lásku, moje kluky a taky vás. Tady na blogu.

Jde mi všechno, až na to hýčkání vás. Já jsem totiž objevila, že jsem tady na Bali pořádně zlenivěla. Asi je to tím vedrem. Asi je to tou pohodou.

 

pondělí 30. dubna 2018

BALI NEWS: Takovej "normální" den

Dobré ráno, Bali. Mít obývák venku, probouzet se a poslouchat zvuky džungle, sprchovat se hned vedle banánovníků, chodit celý dny bosa a jenom v plavkách, řádit v bazénu s klukama, jíst papáju a dragon fruit, pozorovat, jak je William spokojenej, učit ho jíst kousky exotickýho ovoce, těšit se na večer až bude chladněji, plánovat budoucnost a kam se na Bali podíváme. Ale především jen tak být, spolu a čerpat energii z každého momentu. To je zatím náš Bali život, kterej si náramně užíváme.

Živote, díky za takové příležitosti, které nás napadají a my je měníme v realitu. 
Někdy i během pár týdnů.



sobota 28. dubna 2018

BALI NEWS: První dojmy

Po devíti hodinách z Dubaje na Bali přistáváme. Miluju přistání do zemí, kde jsem ještě nikdy nebyla. Většinou pozoruju tu nádheru z letadlového okýnka. Tentokrát ne. Tentokrát se snažíme upoutat Williamkovu pozornost nejrůznějšími hračkami, protože jemu je nějaké pozorování nádhery šumák. Přirozeně. Je mu osm měsíců.

Letadlo drncne o ranvej a my si oddechneme. 
Zvládli jsme to. 

Byl to Williamkův první dlouhý let a oba (Praha - Dubaj, Dubaj - Denpasar) je zvládnul naprosto bravurně. Nutno říct, že oba lety jsme letěli s Emirates a měli jsme postýlku a prostor před námi, kde mohl William vyjma vzletu a přistání kdykoliv lézt a hrát si. Letušky si omotal kolem prstu a nosili mu hračky, tulili se s nim a spolucestující na něj dělali opičky. Já se modlila, aby jim to vydrželo. Vydrželo. A dokonce si ho jednou předávali z řady do řady, aby si ho potulili. My se tak seznámili s polovinou letadla a William byl spokojenej. Miluje pozornost a lidi.


čtvrtek 26. dubna 2018

FRESH NEWS: Oslava Elizabeth, sakury a poslední dny před odjezdem

Posledních pár dni před odjezdem v momentech... v hlavní roli William, jako vždycky a Elizabethka, která slavila druhé narozeniny. A pak taky sakury na Staré Ořechovce. 

Všem rozdat pusy a rozloučit se, protože se měsíc neuvidíme. 



sobota 21. dubna 2018

To nejlepší, co pro svoje dítě můžete udělat, je být šťastná

Je pátek brzo ráno. Probouzím se do krásnýho dne. Otevírám dveře na balkon, který vzápětí hned zase zavřu. Podívám se na spícího Johniho, kterej měl zase skoro celej večer hrozný záchvaty alergického kašle. A léto dovnitř ještě pár týdnů nepustím. Nechám kluky ještě chvíli spát a mátořím se do kuchyně připravit Williamkovi jídlo na celej den a snídani pro nás. Nestihla jsem večer pustit myčku, tak všechno myju v ruce a zabere to dobrých deset minut času. Což je takhle po ránu až příliš. Dneska odcházíme všichni společně a musíme jít na čas, tak mám všechno tak trochu vypočítaný na minuty. Jenže můj plán začne padat hned na začátku. Nemáme vajíčka, nestihla jsem nakoupit bedýnky, William nemá čistý a vyžehlený bodýčko, na žehlení jsem už taky večer neměla sílu, nestihla jsem odpovědět na urgentní emaily, který mi tu připomínaj dychtivý ranní smsky, došel nám med do čaje a z ruky mi vypadl džus, kterej je po celý kuchyni.

Já jsem vyčerpaná a každá tahle malá blbost mě naštve ještě víc.




středa 18. dubna 2018

Lidé, kteří nám mění život a proč a kam jedeme na měsíc

Věříte v to, že vám do životu přichází lidé z nějakého důvodu? Že zrovna potkáte někoho, s kým jste se třeba ani nikdy neviděli a vnukne vám myšlenku, která pak vyklíčí v nějaký plán?

Já ano. A přesně takhle se zrodil i náš poslední, trochu spontánní plán, odletět na měsíc přes půlku světa. 
Na Bali. Být jenom spolu.

 Source: AirBnb


úterý 17. dubna 2018

Jedno rozjařený odpoledne s Petrou Kvitovou, Provence a šátkem ve vlasech



Už je to nějakej ten pátek zpátky. Bylo prosincový ráno. Já jsem se probudila do soboty, potichounku se vyhrabala z postele, abych nevzbudila ty oddechující anděly vedle mě. Dala jsem si rychlou horkou sprchu, kafe, do vlasů uvázala žluto-modrej šátek a na sebe hodila letní proužkovaný šaty. Outfit totiž měl být jako do rozjařenýho parnýho léta v Provence. K šatům vysoký zimní kozačky a zabalit do huňatý bundy, protože venku byla akorát tak pořádná prosincová kosa. Tak to už ale bývá s focením kampaní. Letní se fotí v zimě, zimní v létě. Kluci ještě doma chrněli a já v taxíku na cestě do hubu snídala. Taková ne úplně hormální sobota pro mámu na mateřský. Ten den jsme fotily s holkama a s Petrou Kvitovou pro značku L'Occitane jejich novou kolekci Aqua Reotier a bylo to milý odpoledne.

A protože jsou s fotkama vždycky velké tajnosti, než je samotná nová kolekce venku, nemohla jsem do dneška říct skoro ani muk. 

neděle 15. dubna 2018

Jaká je plavba na zaoceánské lodi a na co si dát pozor


Sedíme na balkóně, pozorujeme jak se nebe zabarvuje ze světle modré do růžovo-oranžové a máváme palmám, protože odplouváme z Miami. V břiše nám lítají motýli, obou se nám klíží unavený oči z časového posunu, ale těšíme se jako malí. Na oceán, na létající ryby podél lodi, na koktejly s ananasem a deštníčkem u bazénu, na slaný vzduch, který vám bude načesávat vlasy, na čerstvé kokosy, na naše oblíbené mořské plody, na objevování míst, o kterých se nám snad ani nikdy nesnilo, že objevíme a především na to, že budeme spolu. 

Jenom my dva a sedmnáct dní božského odpočinku.



středa 11. dubna 2018

Musím se vám k něčemu přiznat


Procházím prosklenou budovou a s každým dalším krokem se mi tak trochu přetáčí žaludek ze strany na stranu. Po čtyřech dnech, kdy jsem byla s Williamínkem sama doma, jsem akorát tak zralá na horkou vanu, sklenku červenýho a relaxační hudbu. Takovou tu, jak vám pouští, když od někoho dostanete poukaz na wellness, a vy si říkáte, že do wellness musíte chodit častěji. Procházím proskleným atriem a na zdi se blyští nápis Microsoft a já si připadám, jako kdybych tam omylem. Což mi ostatně potvrdí i mladá hosteska, které se ptám, jestli si můžu vzít jednu placku se sloganem konference WO.men. Nejdřív si mě prohlídne a tak trochu zmateně řekne: "Když to je pro účastníky konference WO.men". A já odvětím: "Já jsem jedním z řečníků". 

A bum, jsem tu správně. Na konferenci WO.men jsme totiž ten večer všichni přišli zbořit stereotypy. 

Trochu mi to připomnělo situaci na gymplu, když nám s Maruškou na bazaru učebnic snažil prodat jeden student ze sexty učebnici. Všechno bylo v pořádku, učebnice vypadala jako nová, jen ten nešťastník na konci toho monologu řekl: "Holky, ta učebnice se vám bude hodit celejch osm let." Jenže my byly v prváku na čtyřletým oboru. Tak asi tak. 

Inu, stereotypy mě provází životem od malička, takže když přišlo jedno milé pozvání na této konferenci přednášet, ani jsem nemrkla a pozvání moc ráda přijala. Bylo to totiž hned po tom, co jsem odpřednášela svůj příběh na konferenci DREAM BIG a byla jsem ještě tehdy plná euforie.



pátek 6. dubna 2018

FRESH NEWS: Co se u nás děje

Je pátek večer. V bytě to vypadá, jako kdyby tu řádilo osmiměsíční batole, taky že jo! Ve vaně jsou rozházený hračky, oblečení všude možně, na terase je ještě hrníček od vypitýho odpoledního kafe a v kuchyni binec po připravování večeře, kterou jsme jedli ve vaně. Jo, když je máma s Williamkem sama doma, podává se večeře ve vaně. Usoudila jsem, že je to pak jednodušší a nemusíte mimi po večeři umývat. A navíc je to celkem fakt sranda. Jo, a v tý vaně jsme spolu. Takže je nutný si všechno připravit předem.

Johni nám dneska odletěl do Norska, rozhoduje na Mistrovství Norska a já mám před sebou víkend slaměný vdovy, nebo jak se to říká. Sbírám energii, protože Williamek už neposedí a je vlastně téměř nemožné udělat cokoliv jinýho, než ho hlídat, kam zase poleze, vyleze, naleze a narazí. A já musím do pondělí stihnout dopřipravit prezentaci na přednášku WO.MEN, napsat několik článků a dohnat všechny ty velikonoční resty. 

Ale mým největším úkolem je se z toho nezbláznit. 

Kruci, jak já bych si tak nejradši pustila nějakej film, zahrabala se do deky a dala si skleničku červenýho. Tak někdy v příštím životě asi. 



úterý 3. dubna 2018

FRESH NEWS: Norská idylka

Je kolem půlnoci. Měla bych už dávno spát, ale nechce se mi. Možná je to tím, že jsem to dneska trochu přehnala s kofeinem. To, abych v letadle měla energii zabavit toho našeho Williamínka. Dneska jsem se totiž vrátili z Norska domů. A protože zrušili přímý let Praha - Stavanger, museli jsme letět přes Bergen. A kdo létá s malými dětmi letadlem tak moc dobře ví, jak otravnej je jeden let navíc.

Norsko bylo ale zase balzámem na duši. Opravdovým. 



pátek 30. března 2018

Jedna procházka po norských plážích

Je pozdní odpoledne. Nohy se nám boří do písku. Vedle nás se lámou vlny z tý slaný modromodrý vody a racci se nechávaj unášet větrem nad dunama písku. My míjíme surfaře v neoprenech, holky bláznivý na koních s naleštěnýma přilbama a pár norských rodin nabalených ve svetrech a čepicích se vzorem Marius. Procházíme kolem plážovejch srubů s překrásným výhledem. Tam se musí ráno snídat. Taky si to už představujete v hlavě? Voňavej křupavej chleba, čerstvý vajíčka z farmy opodál, slaný máslo a k tomu naloupat pár krevet. A taky horkej čaj, čerstvej džus z mrkve a řepy a kafe. Klidně dvě. Nebo tři. A pak si v tom loudavým ránu povídat o všem možným a pozorovat jak v dálce plujou veliký lodě a maják bliká do rytmu. 

Ten maják se dá pronajmout a můžete v něm přespat. Odvezou vás tam malou lodičkou a připraví košík s jídlem.
No není to romantika jako blázen?



pondělí 26. března 2018

A po dlouhý době jeden z letadla

Probouzíme se do soboty, o který víme, že nebude úplně tak lenivá. Williamek vedle nás řádí v posteli a my dva se mátoříme, protože jsme ještě v noci dobalovali poslední věci. Dneska totiž vyrážíme na týden do Norska. Na Velikonoce. Je to taková naše oblíbená tradice od prvního roku, co jsme se s Johnim poznali. A já se nesmírně těším. 

Od doby, kdy totiž slavíme Velikonoce v Norsku, jsou jedním z mých nejoblíbenějších svátků. 

Norové si Velikonoce umí opravdu vychutnat. Je to většinou období, kdy vysvitne první jarní sluníčko. Všichni slavnostně odhodí zimní bundy a kabáty a s pomerančem a kakaem v batohu vyrazí buď s celou rodinou na běžky, nebo odjedou daleko od měst do srubů. A většina Norů jezdí na celý týden, kdy mají děti prázdniny. My už klasicky vyrážíme do srubu, kde vás, i kdybyste nechtěli, přepadne pohoda. Ta norská pohoda, kterou jsem si tenkrát před těmi lety zamilovala. 

A ta pohoda, která nikdy nezklame. 
Je tu. Vždycky. 

Ráno jsme pobalili všechny tašky, Williamka a Bridget byla tak hodná, že nás odvezla na letiště (děkujeme) a ještě nám lupla na památku naši první společnou letištní fotku (děkujeme o to víc). Tady je. Williamek se na ní sice netváří tak nadšeně jako my, ale nadšenej určitě je. To je jasný, když se přeci letí do Norska.


 

pondělí 19. března 2018

Liptovský dvor je slovenská pohádka

Je večer. Obě děti usly a my se potkáme dole v obýváku. V obýváku jedný pohádkový dřevěnice v horách. Jeden táta na druhým konci světa na Olympiádě, druhej s norskou rodinou ve Špindlu. A my, ségry s prckama, jsme vyrazily na Slovensko do krásného rodinného Liptovského dvora.

Odpočinout si. Nabrat síly. Být v horách. Být spolu.

Venku posněhává. V kamnech praská dřevo. Baru akorát roztopila, já poklidila ten hračkovej čurbes a mrkev, která byla snad úplně všude. A čeká nás ta sladká chvilka pohody. Ta, která nevíte, jak dlouho bude trvat, ale hodláte si ji užít i tak. 

Tak si naražte tu imaginární čepici pořádně na hlavu, beru vás na pár minut do hor. Do hor, kde se zastavil čas. Do hor, kde šumí potok, když usínáte a v noci je na obloze nekonečno hvězd. Do hor, kde vás ráno sluníčko lechtá na tvářích skrz záclony a k snídani se podávají čerstvý křupavý francouzský toasty. Do hor, kde se o vás staraj jako o princezny a vám se pak hrozně nechce domů. 



pondělí 12. března 2018

Víkendové oslavy, jaro ve vzduchu a ušmudlaný zrcadlo

A neměly by být mámy z víkendu odpočatý? Jsem si myslela... ani náhodou. Leda tak v nějakém tom světě, kde odpočinek polykáte ze vzduchu a pečený holuby vám lítaj do huby. Nebo jak se to říká. 

U nás byl víkend nádherně náročnej. 
Nebo náročně nádhernej? 



úterý 6. března 2018

"Pfff...to určitě ty snílku"

Sedím v království rozbalenejch miničokolád a stydnoucího pomerančového čaje s datlovým sirupem. Mám otevřený okno. To aby se broučkovi líp spalo. A místo hudby poslouchám, jak pravidelně oddechuje. Venku sněží. Vypadá to na takový ten poslední výkřik zimy, než se proderou sněženky na svět a sluníčko nás zase bude pyšně hřát s nosem nahoru.

A já přemýšlím, jak je zvláštní, jak jsou moje dny poslední dobou tak ohromně různorodý.