Stránky

úterý 31. ledna 2017

7 tipů, jak se se konečně vykopat cvičit

Tak ruku na srdce. Kdy jste naposledy byli cvičit? A vzpomínáte si na ten pocit, když jste si dali horkou sprchu, najedli jste se a lehli do postele? 

Není to jeden z těch momentů, kdy milujete svoje tělo a vaše tělo miluje vás? 
Tak proč to neděláme častěji?




neděle 29. ledna 2017

Oslo podle TerezyInOslo

Sedím na dřevěném mole někde uprostřed Osla. John Erik právě koupil točenou zmrzlinu softis, kterou mladinká dívka zlehka na pár vteřin noří do kakaa. Ujídáme tu sladkou špičku, pozorujeme odrzlý racky a polykáme štěstí. 

Jsme mladí, hloupí, zamilovaní a patří nám svět. 
Ten náš. Ten, který tu právě tvoříme.
.
Je to moje poprvé v Oslu. Ani nevím, jestli jsem měla velká očekávání, nebo jen smůlu, ale Oslo zatím nic moc. Rozkopané, šedé. Dokonce by se dalo říct, že na moje poměry i trochu nudné. Na snídani mě John Erik vzal do švédského řetězce B.I.T. v nákupním centru a já ani nedutla. Jen jsem se v hlavě pořád dokola ujišťovala, že tu musí prostě být něco mnohem romantičtějšího, krásnějšího a plnějšího norské pohody než sterilní studené židle a stolky pod eskalátory.
.

pátek 27. ledna 2017

Čekáme miminko :)))))

Tak a je to venku. To, proč už se několik měsíců probouzím s tím nejlepším pocitem na světě. Teda v břiše :) To, proč jsem se začala koukat asi dvacetkrát, než přejdu ulici. To, proč se Johni nemůže přestat usmívat a po ránu mi norsky něco šeptá do břicha, když ještě spím. To, proč mi už nejsou žádný moje džíny. To, proč mám pořád neuvěřitelnou chuť na rajčata a pribináček. To, proč jsem už tolikrát usnula při psaní článků. To, proč mě poslední týdny tak šíleně bolí hlava, že mi jednou asi pukne. To, proč se už oba těšíme na léto, jako nikdy předtím. To, proč chci vyhánět kostlivce ze skříně.

A to, proč byly poslední měsíce zatím ty nejlepší v našem životě. 


pondělí 23. ledna 2017

Jak vyhnat kostlivce ze skříně? Prostě to udělejte!

Několikrát se probouzím. Samou nervozitou nemůžu ani dospat. Nechci, aby bylo ráno. Balím se do peřiny a hodlám se schovat. Po pár minutách mi dochází dech i to, že mi to asi neprojde... Dneska se totiž na mě zubí z mého diáře rozklepanou rukou zapsaná událost 9:00 zubař na Hradě. Po pěti letech jsem se odhodlala vyhnat toho zubatýho kostlivce ze skříně a odhodlala jsem se zavolat na doporučení. Trochu mě přesvědčilo, že pan zubař sídlí hned u Hradu. Tak aspoň to bude krásná procházka. Už po tom prvním telefonátu se mi neuvěřitelně ulevilo. "Musíš jít k zubaři, Terezo!" mi někde spílalo vzadu v hlavě už několik let. Pořád mě to nepříjemně lochtalo, co lochtalo, spíš dráždilo, když jsem po ránu na sebe dívala do zrcadla. 

A protože jsem letošní rok označila za ten, kdy vyženu všechny kostlivce ze skříně, tak voilà.


sobota 21. ledna 2017

Úplně obyčejnej den

Probouzíme se. Oči mám tak zalepené, že se opravdu musím snažit, abych je rozlepila. Johni je zachumlanej pod peřinama, že ho ani nevidím, ale vím, že tu je. Sálá z něho teplo. S největší opatrností světa se snažím přetočit, aby ta blbá matrace, na který už sedm měsíců spíme, nevydala ten šílenej zvuk a nevzbudila celej barák. Mám už na to ten správný grif. Nic. Žádný vrzání gumy. Ticho. Johni se ani nepohnul a já si uvědomila, proč se mi dneska tak nádherně spalo. 
.
Máme novou postel!
Konečně.

A není to ledajaká postel. Je velká, měkounká, vysoká, prodyšná, eko a bůhvícoještě. Sice si pánové, kteří nám ji včera sem donesli, málem strhli záda, našlapali nám po všech místnostech, několikrát si zakleli, když se museli vytočit u schodiště do ložnice, dvakrát mi oznámili, že to do ložnice určitě nedostanou a jednou si lokli vody, kterou jsem jim alespoň připravila. Nejradši bych je pozvala i na večeři, ale vypadali, že jsou ve spěchu a navíc byli na nás a na ten náš labyrint tak trochu naštvaní. No, to já bych byla ostatně taky. Já totiž zrovna vyndala domácí pizzu z trouby, zapálila svíčky, doma bylo útulno a oni vešli do té naší pohody a tahali obrovské balíky dřeva a enormní matraci až do pátého patra bez výtahu...


středa 18. ledna 2017

Nezapomenutelné momenty roku 2016 vol. 2

duben

V dubnu jsme s Domčou fotily zimní kolekci Kari Traa. Pamatuju si to jako dneska, když mi John Erik dával jeden z prvních dárků ponožky od Kari Traa a já neměla absolutně ponětí, co je to za značku. Tak nadšeně mi o tom i o samotné Kari Traa vyprávěl, že jsem pochopila, že jestli chci přežít zimu v Norsku, tak jedině v tom. 


Koho by tenkrát napadlo, že se stanu tváří značky pro Česko?

Taková focení na horách jsou skvělá. Můžete si jako na fotku popíjet svařáček, vyvezou vás rolbou na sjezdovku, kde vám do aleluja upravujou make-up a vlasy a pak jedete po zadku zase dolů. Někdy to zase ale taková idylka není. Třeba, když musíte desetkrát skákat s nohou za hlavou z lavičky na lavičku a smekne se vám noha. Stejně je mi velkou ctí s touhle značkou už tak dlouho spolupracovat. Připomíná mi moje milovaný Norsko a samotná Kari Traa je pro mě velkou inspirací.


pondělí 16. ledna 2017

FRESH NEWS: Vezmu vás na procházku Oslem

Mávám a posílám vám jeden pozdrav z nebe. Právě teď letíme nad zasněženým Norskem. Nad fjordy se tyčí bílé vrcholky a moře se leskne. Ještě tam tak vidět velryby a je to ten nejkrásnější kýč světa. Tohle už je jen třešeň na dortu po těch kouzelných pěti dnech v Oslu. Ty dokonce i mnohonásobně předčily má náročná očekávání. Moje jediné starosti dní bylo si naplánovat, abych přišla na snídani tak akorát, aby na mě ještě zbyl ten útulnej stolek u okna a jestli si dneska dát ten banánovo-avokádovej milkshake malej nebo velkej. Dva dny, kdy jsem se vydala na výlety po mých nejoblíbenějších místech svítilo sluníčko a hřálo mi zmrzlé tváře. Já procházela Oslo, v ruce třímala tumbler s horkým čajem, fotila a jen tak spokojeně byla. Uvnitř mě bublal entusiasmus a nadšení. 

Miluju to, protože se citím tak živá. 


pátek 13. ledna 2017

Ojíněné, zmrzlé, klidné a naprosto úchvatné Oslo

Tyhle nádherné pomalé dny v Oslu, kdy si můžu dělat, co se mi zachce... Dneska bylo na severu opravdu úchvatně. V ulicích po ránu nikde nikdo, u Opery se překřikovali racci a ledové desky se v moři klidně pohupovaly. Já jsem se procházela po místech, která mě lechtala ve vzpomínkách. 

Miluju. 
Miluju se tu jen tak vznášet ve svojí hlavě a rovnat všechno do kapitol.


středa 11. ledna 2017

Lednové toulání Oslem a jak od vás trochu potřebuji pomoct

Toulám se městem. Obloha je norsky zakaboněná. Nechám se unášet. Nemám žádný plán. jdu, kam mě to táhne. Už ale možná trošku tuším kam. Procházím hlavní třídou Karl Johan, nakoukávám do zimních výloh, pozoruju Nory, kteří se vrací z práce a choulí se do šál pod tmavými deštníky. Nohy mě jako vždycky nesou na Aker Brygge. 

Poprchává mi na nos, hltám norský vzduch a dělám to, co mě neuvěřitelně baví. 
Procházím se vzpomínkami.


pondělí 9. ledna 2017

Zasněžená Praha, kafe s labutí a náš první zážitek únikové hry

Probouzíme se do zasněžené nádhery. Máme pocukrovanej balkón a vlastně se nám vůbec nechce z tý vyhřátý postele. Dole na matraci nám spokojeně oddechuje Odin, kamarád ze severu a já mám hlad jako vlk. Dáme si kafe v kuchyni u stolu s bylinkama, kde už vydržel jenom tymián a zimní větvičky a za pár minut se boříme sněhem do centra Prahy.

Celou dobu sním o palačinkách a lívancích s borůvkama a poctivou šlehačkou
A i o tom, jak se na těch křupavejch dobrotách bude blyštit trochu cukru jako sněhu na balkóně.


sobota 7. ledna 2017

Vermikompostér aneb žížaly skoro v obýváku


Elite Bloggers - Content Marketing

O vermikompostéru jsem se vám tu na blogu zmiňovala už několikrát. Trochu jsem se toho bála, šla jsem do toho nebojácně, ale pár měsíců mi to trvalo, než se vermikompostér rozjel tak, abych vám o něm mohla napsat. Sama jsem ani netušila, jak tohle všechno dopadne a konečně nastal čas na to, abych vám přinesla první článek o takovém tom domácím kompostování. Budu se těšit, co vy na to. A uvítám všechny ostatní nadšence, aby se podíleli se svými vlastními zkušenostmi. Tak jdeme na to!

Je krásnej letní den. Pan kurýr mile hlásí, že tu má paní Saltová balíček. Cuknou mi koutky a pán už si to štráduje do druhého patra. Celým mým tělem projede nervozita a napětí. Přišla totiž zásilka roku. Johni má trochu zděšenej pohled, o Bridget ani nemluvě. Můj výmysl, že tu budeme mít žížaly, které budou konzumovat rostlinné zbytky našich obědů, nikoho jiného, než mě, totiž moc nenadchnul. Johni se štítí hadů a žížaly jsou jim prej trochu podobný. Sandra se zas všude možně dočetla, že vermikompostér při nedobrém používání smrdí. Podpora v teamu je tedy nula nula nic. 

Je to na nás, žížalky moje.
.

čtvrtek 5. ledna 2017

FRESH NEWS: Vzpomínky na srubové lenošení

Na plotně se dusí domácí gulášek, nádherně voní celým bytem. Já jsem zabalená do deky a všude kolem mě jsou měkounký polštáře. Na sobě mám tepláky, moje nejoblíbenější, a vedle mě tančí voňavý svíčky. Nikde nikdo a já si užívám ten svůj "home-alone" večer. Dalo by se říct, že je to jako taková ta idylka z knížek o tom, jak se rozmazlovat. A já se tak těšila, až vám napíšu další díl nezapomenutelných momentů dvašestnáct, ale na to můžu rovnou zapomenout. Hlava se mi asi za chvíli rozskočí bolestí. Co se stane v následujících minutách bude vypadat asi následovně: naložím si ten guláš a u Gilmorek ho spořádám, pak se zahrabu do postele a dávám sobě minutu, maximálně dvě, a budu spát jako mimino. Bože, já se těším do postele. 

A vás jsem chtěla ještě nechat nahlédnout do norský idylky ve srubu. 
Mně už se totiž stejská. 



úterý 3. ledna 2017

Je libo zachumlat se do deky a k tomu popíjet horké kakao se sněhuláky?

Venku chumelí, vás zebou nohy a máte na něco zatracenou chuť? A co takhle uvařit horký kakao. Kakao je vždycky dobrej nápad. Moje myšlenky začínají zpravidla dost nevinně. Jenže pak se moje fantazie rozřádí a já někde v koutku zapomenutých vzpomínek vyšantročím zaprášenou fotku z Pinterestu sněhuláků, kteří se spokojeně rochní v kakaové vířivce. A už mě nikdo nezastaví. Ani Johni, když se mě ptá, jestli doopravdy musím koupit ty čokoládové kuličky, které stojí v přepočtu na české no-ani-se-radši-neptejte-radši-kolik. Ano, musím. S pepřem by to přeci nebylo ono. Všichni sedí ve srubu a hrajou Rummy. Nebojte, to není hra pro alkoholky a alkokluky, ale norská hra s čísly. Já zavřu imaginární dveře v kuchyni s výhledem na fjord a nikoho sem nepustím. Bridget se málem přizabije, když jde chuděra na záchod se zavřenýma očima. Ale za to překvapení to stojí, ne?


pondělí 2. ledna 2017

Nezapomenutelné momenty roku 2016 vol.1

Krásný zasněžený lednový večer. My odpočíváme po noční cestě autem ze srubu a lenošíme. Chtěla jsem pro vás a možná i trochu pro mě sepsat momenty roku dvašestnáct a jenom první tři měsíce mi zabrali několik hodin. Je to krásný vzpomínat a projít si ten rok, se kterým jsme se před pár hodinami rozloučili a vy už se teď můžete pustit do první ze čtyř částí té celé skládanky.

leden


Začátky roku mám vždycky ráda. Cela natěšená se po hlavě vrhám do toho se šestkou na konci a do aleluja plánuju, sním a maluju si ve své hlavě. Občas přijdou chmury, které splachuju horkou čokoládou a pak mi zase do schránky přiletí krásný email, abych byla pro někoho narozeninovým dárkem.
.
Prostě tak trochu, jak na horské dráze.

Leden byl pro nás v mnoha ohledech plný nových výzev. Odpočali jsme si sami dva ve srubu v Norsku a načerpali nové síly, které nám už docházely. Naši "kancelář" jsme přesunuli z malého oranžového kanape v mini bytě na Plzeňské do zbrusu nového Elite Bloggers hubu u Náplavky. Už po pár měsících nám bylo jasně, že pracovat společně z domova není dlouhodobě udržitelné. Po půl roce jsme měli našetřeno na to, abychom hub celý vybavili a dokázali poplatit nájem.
 
Během ledna na nás pak čekala celá řada interview, abychom vybrali toho našeho prvního zaměstnance, kterého jsme potřebovali jako sůl. Domů jsme chodili strhaní v jedenáct večer a já jsem tak trochu balancovala někde mezi prací a tím, že vlastně pořád nemám čas na to, co bych ráda a občas mi z toho bylo vážně na nic.


Vedla jsem si sama v sobě svůj osobní boj.


Spokojená TerezaInOslo v Norsku