Stránky

pondělí 27. listopadu 2017

Nejsem superžena. Tečka.

Je to víc než týden, co jsem napsala poslední článek na blog. Páni, už týden. To už se dlouho nestalo. Ale někde v sobě jsem cítila, že to tak má být. Ten poslední týden byl trochu bláznivej, ale vlastně skvělej. Byl plnej velkých momentů, strachu a překonání se, adrenalinu, i těch tolik důležitých malých radostí. V sobotu se konalo vyhlášení ankety Czech Blog Awards, které bylo velkolepé. Ve středu jsem přednášela na konferenci Dream Big pro 500 úžasných žen. V pátek ráno odletěl Johni na čtyři dny do Norska a odpoledne jsme se Sandrou přednášely na marketingové konferenci Social Restart. O víkendu jsme se chystali na oslavu prvních narozenin a pak jsme spali u naší Barunky, v našem starém dobrém ořechovském domě. A já jsem se tak trochu ve svých představách hroutila, protože jsem se snažila vymyslet, kdy to mám všechno stihnout. Kdy se mám na všechny ty přednášky připravit? Kdy stihnu uklidit byt, vařit teplé večeře, psát články, fotit fotky a k tomu dát Williamkovi většinu svojí pozornosti?

Zkrátka a dobře, nejde to.
A já jsem si dovolila říct nahlas, že prostě nejsem superžena. 
A ani ji být nechci! 





Páni, to je tak osvobozující neklamat sama sebe. 

Věděla jsem, že těch několik dní bude náročných a já měla strach. Měla jsem strach z přednášení pro tolik lidí. Už je to nějaký ten pátek, co jsem před tak velkým publikem stála. Měla jsem strach z toho být doma čtyři dny sama. Vždycky si totiž představuju ty hororové scénáře. Měla jsem strach z toho, jestli budu mít čas na blog v tom všem kolotoči věcí. Měla jsem strach, jestli stihnu naplánovat všechny ty další autogramiády ještě před Vánocema. Měla jsem strach, že nebudu ta superžena, od které to přeci každý očekává. Jenže jediný, kdo to od ní očekává, jsem já sama.

A já si na těch pár dní zkusila, co se stane, když na pár dní nebudu tou svou vyumělkovanou představou?
Nic! Nestalo se vůbec nic.

Dovolila jsem si odpočívat, k večeři mít zapečenou housku se sýrem, nestlat týden postel, usnout v teplácích na gauči a neodlíčit se, nenakoupit a mít v lednici akorát tak otevřenou hořčici a dvě cibule. Dovolila jsem si být líná, spát do půl jedenáctý a týden nenapsat žádnej článek na blog. A zjistila jsem, že jsem tak nějak šťastnější. Bez těch všech restrikcí, plánů, bodů, které musím splnit. Bez těch představ, kolik toho za ten den stihnu, protože z těch představ vyklíčí akorát tak beznaděj a výčitky, když to nestihnu.

Poslední týdny to totiž vypadalo následovně, jakmile Williamínek usnul, popadla jsem počítač, sedla a psala. Jenže Williamínek občas spal jenom deset minut, jindy jenom venku v kočárku a já řešila každou minutu, jak a kdy to naplánovat, abych měla čas na to tvořit. Až se z toho stala povinnost. Povinnost, která povinností nikdy být neměla. A místo toho, abych se na psaní těšila, protože je to moje obrovská vášeň, byla jsem v takovém zvláštním napětí. A uvědomila jsem si, že to nemůžu dopustit. Dostala jsem se do takového kolotoče. Kolotoče, ve kterém jsem se prala s časem, sama se sebou, se svojí vůlí a kreativitou, která se v tom boji někam poděla. A ono to dost dobře nejde, když máte doma malého tříměsíčního úžasňáka, kterému se chcete věnovat naplno. Takovej život s miminkem dost dobře totiž naplánovat nejde. A jestli mám v něčem v životě jasno, tak je to to, že si tenhle čas s ním nenechám protéct mezi prsty. 

A co se za ten týden stalo, když nepřibyl žádný článek? Až na pár zpráv od vás, že netrpělivě čekáte na nový článek, se nestalo vůbec nic. 

Tedy vlastně stalo. Ta Tereza našla někde ten zapomenutý klid a motivaci. Jak? Na týden jsem si totiž blogování zakázala. Měla jsem tak často nutkání vzdát to, ale vydržela jsem to. Bojovala jsem tak trochu sama se sebou. A víte, co na tom bylo nejlepší? Že už po po tom týdnu se mi po psaní tak stejskalo. 

Funguje to! Tak to zkuste.

V neděli večer jsem si objednala Pho Bo, ani sama nevím, po jak dlouhé době jsme si pustila film, chřoupala jsem octové brambůrky a lebedila jsem si. Taková to byla paráda odpočívat a být jen tak sama doma. Williamínek mi usnul v náručí a já byla spokojená, uvolněná, svá. Byla jsem to zase já. Upřímná sama k sobě.

A myslím, že právě my, mámy, máme takovou utkvělou představu, že musíme být superženy. A nejhorší na tom je, že my to dokážeme. Ale chceme to opravdu dokázat? A jak dlouho to vydržíme? Pár dní? Týden? Roky?


Je úplně v pořádku, když nejsme superženy! 
Opravdu. A to platí úplně pro všechny.

Nechme si čas sami na sebe, dělejme to, co milujeme, odpočívejme, lenošme a nemějme z toho všeho špatný svědomí. Takovou porci lásky můžeme rozdávat kolem jenom tehdy, když my sami se cítíme šťastné.

Tak na vás budu myslet. 
Vaše TerezaInOslo

14 komentářů:

  1. Přesně tak, aby Vám ten krásný čas s Vašim synem neprotekl mezi prsty...jak mi někdy v tom nabitém programu připadá...jste šikovná a velmi schopná, o tom žádná, ale ten článek, který jste napsala, jste napsala opravdu tak trochu sama sobě, protože to tempo v těhotenství, v šestinedělí a následně by vydržela málokterá z nás. A tak je to správné a přirozené. Klid, soustředění se na mimčo, pohoda doma,alespoň na prvních pár měsíců je myslím i to, co si přeje taky mimčo. Takže teoreticky by to šlo, teď ještě přehodit do praxe:-)Zdraví Hanka H.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "to tempo v těhotenství, v šestinedělí a následně by vydržela málokterá z nás" To mě docela pobavilo - skoro polovina žen se v těhotenství a šestinedělí zároveň stará o starší dítě, zpravidla dvou- až tříleté torpédo, takže to nějak musí vydržet každá druhá:D.
      "Dovolila jsem si odpočívat, k večeři mít zapečenou housku se sýrem, nestlat týden postel, usnout v teplácích na gauči a neodlíčit se, nenakoupit a mít v lednici akorát tak otevřenou hořčici a dvě cibule. Dovolila jsem si být líná, spát do půl jedenáctý" - Jo jo, je fakt potřeba si naplno užít tu pohodu spojenou s tím, že má člověk doma jenom jedno maličký štěstíčko. Čas toho, kdy je možné mít doma prázdnou lednici a spát do půl jedenáctý skončí, ani člověk neví jak.

      Vymazat
    2. ..jsem samozřejmě myslela Terezino tempo v těhotenství,šestinedělí a následně....neznám nikoho takového,co toho tolik stihl právě v tomto období, jako já to obdivuju, ale zároveň tak trochu nechápu... Anonyma zdraví matka 3 dětí porozených v rozmezí 6 let. Papá Hanka T.

      Vymazat
  2. Jasně, nejsme superženy, ale jenom ženy, které musí odpočívat, aby jsme byly spokojené a pak všechno kolem nás je spokojené ! I když se musím přiznat, že mi bylo smutno po Vašich reportech, ale je to OK !
    Šá

    OdpovědětVymazat
  3. Terezko, trochu jako bych četla o sobě, někdy je to těžký si uvedomit, tak je super vědět, že v tom člověk není sám :-)

    OdpovědětVymazat
  4. JOOOOOO, konečně to někdo řekl nahlas! Tleskám! Možná se bude předepisovat míň antidepresiv :-). Hanka

    OdpovědětVymazat
  5. Sice patřím k těm, co netrpělivě očekávali nový článek, ale na druhou stranu chápu, co se ti hlavě honilo. Nejsme super ženy, i když se to některým může zdát. I když nemám ještě rodinu, tak sama hodně věcí nestíhám. Nemám ustalnou postel, uklizený byt, navařeno nebo napečeno. Ale neřeším to. Nejsem otrok ani super žena.
    Raději si koupím něco pěkného, přečtu pár stránek knížky nebo se podívám film. Svět se nezboří.
    Měj hezký den
    Jana

    OdpovědětVymazat
  6. Pěkně napsané. Ano, také mám výčitky, když není uklizený byt /s línajícím psem to ani nejde/ a není na druhý den teplý oběd pro mě i partnera do práce, ale klidně nechám vaření polévky, abych nabídla náruč plačícímu synkovi a když mi po deseti minutách pláče v ní usnul v neuvěřitelné pozici, prostě jsem seděla a držela ho, hladová, s rozvařenou polévkou na lince...ale s drobečkem v náručí, čichala jsem k jeho vláskům a poslouchala jeho dech. A bylo to překrásné.

    OdpovědětVymazat
  7. My to ten týden vydrželi(y) a klidně zase příště vydržíme, neboj Terez. ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. Nádherně napsáno! A můžu potvrdit,že to tak není jen u maminek,ale i u těch,kteří jen mají sny a cíle a dokáží na sebe tlačit a být přísní. Takže teplákům, houskám a gaučům zdar - tedy aspoň někdy :) jako detox od našich superproduktivních dnů :)

    OdpovědětVymazat
  9. Krásný a upřímný článek! A já za sebe můžu jen potvrdit, že ačkoli nemám mimčo, taky dokážu vymýšlet nesmyslná pravidla,onezení a představy jaká bych měla být a když se k tomu podívám kolem sebe občas se mi zdá že to všichni zvládají mnohem lépe než já a to je pak ještě horší. Takže zdravé lenivosti,normálnosti a lidskosti dávám na plné čáře zelenou a jsem moc ráda za takové články :) děkuju!

    OdpovědětVymazat
  10. milá terez, chápu, co jsi tím chtěla říct...ale dát k tomu fotku, kde vypadáš jako holywoodská star? a pak mi došlo, že to vlastně má takovou schizoidní logiku. asi jako když sleduju bez zvuku fashion tv a k tomu si pouštím psí vojáky :o) zdravím! ema

    OdpovědětVymazat
  11. Je fajn zjistit, že nestíhat spoustu věcí neznamená, že jsem někdo horší. A hlavně že v tom nejsem sama. Myslim, že není dobrý se upínat ke všemu jednoduššímu z rezignace, protože by to mohlo lehce vyústit v dlouhodobou lenost nebo strach se do věcí pouštět. Ale snažit se život STÍHAT namísto toho si ho UŽÍVAT je asi daleko horší. Těším se na další článek. ;)

    OdpovědětVymazat
  12. Je to hrozně velká pravda, Terezko. Já mám doma tříměsíční princeznu a od té doby, co se narodila, jako bych se pomátla. Doma muselo být dokonale uklizeno každý den, navařeno, já dokonalá a samozřejmě královský postaráno o malou. Chvíli to tak šlo, ale pak jsem se zhroutila. Chtěla jsem, aby byl můj muž spokojený. Ten mi pak ale naštěstí vysvětlil, že aby byl spokojený, určitě nepotřebuje mít každý den teplou večeři, ani tip top vypiplaný byt. Je přece normální tohle moc neřešit, když se starám především o malou. Nevím, chtěla jsem asi dokázat, že všechno stihnu, všechno zvládnu, chtěla jsem to dokázat ale hlavně sobě. Zvládnu to, chvíli, ale je opravdu osvobozující říct si, že nemusím všechno zvládnout a máš pravdu, ono se totiž opravdu nic nestane. :) Děkuju za tenhle článek. :)

    OdpovědětVymazat