Stránky

pátek 10. listopadu 2017

Co jsem to zase vymyslela...

Sedím u toho dřevěnýho stolu. V ruce třímám propisku. Vlasy mám v drdolu a v tý tylový narůžovělý sukni je mi skvěle. Vidím vás čekat v tý nekonečný frontě. Jak máte ty nádherný jiskry v očích, jakoby se dělo něco výjimečnýho. A přitom tam sedím já. Ta úplně normální holka, která se odstěhovala na sever a začala psát o tom blog, kterej jste si prej oblíbili. A já místo toho, abych byla nadšená, jsem tak trochu v šoku a sama na sebe naštvaný, že se vám nestihnu všem věnovat. Nejradši bych vás totiž jednoho po druhým vzala na kafe a povídala, vyprávěla, naslouchala a měla tu dětskou radost, že jsme úplně stejný :) Tak jak se mi to s vámi občas přihodí, když vás totiž někde náhodně potkám! 

No a v tom se to přihodí. V tom mě to napadne. Chvíli si s tou myšlenkou hraju, abych ji několikrát pustila k vodě, protože tyhle moje bláznivý nápady... Ale! Mám za lubem něco, vás dostane z toho virtuálního světa tam, kde na sebe všichni ti, kteří máme tak podobný náhled na svět, budeme mít víc času, než na pouhopouhou jednu větu.

Bude to ještě sakra dlouhá cesta, ale začala bych úplně nevinně a jednoduše. A obrovsky mě k tomu inspiroval jeden zážitek. Už je tomu pár let, co se konalo setkání čtenářů blogu.  




Psal se rok 2014...
Bloudím pražskýma uličkama a za boha se nemůžu trefit do té správné. Do té, ve které mám dneska večer potkat čtenáře svého blogu. Je nádherný den, ten hrozivý déšť a buřinu jsem odehnala silou vůle a teď sluníčko svítí aspoň tak napůl. Mně v hlavě lítají desítky scénářů, jak tenhle dnešní večer, do kterého jsem se zase vrhla bezhlavě po hlavě, může dopadnout. Tak prosím: scénář A: Budu tam sedět jako pecka v rohu utopená a tak trochu inkognito vyhlížet příchozivší,  zatímco budu každou chvíli nervózně kontrolovat hodinky a imaginárně je přetáčet očima, aby to utrpení už skončilo. V duchu se budu modlit, aby alespoň někdo dorazil, a když nikdo nedorazí do hodiny, zaplatím tu svojí limonádku a pomalu se s podivným pocitem odeberu domů. Scénář B: Přijdu tam, do 5 minut dorazí slečna T., která jede až ze Šumavy a budeme přetřásat vtípky na moje konto a sami sobě se smát, jak jsme si mohly tak naivně myslet, že někdo další opravdu dorazí? Scénář C: Dorazím tam a už mě tam bude nedočkavě vyhlížet pár jedinců, kteří si mě budou prohlížet od shora dolů a ptát na divný otázky. Atmosféra bude taková podivně napjatá, protože budeme muset tahat konverzaci jako žvejkačku a vůbec, každý se bude s vymýšlením konverzačních témat lopotit až to po hodině a půl všichni hromadně odpískáme. Vzájemně se tak mlčky shodneme, že budeme radši pokračovat ve virtuálním přátelství. 
Scénář R(ealita): Tak trochu s motýlama v břiše procházím průchodem a rentgenuju veškeré hosty ve dvoře kavárny Le Court.
Milá atmosféra místa na mě dýchne hned, a já si oddychnu, že jsem vybrala dobře, ale teď není čas zkoumat atmosféru, teď musím zkoumat, jestli někdo vůbec přišel. A v tom na mě mává drobounká blondýnka, sedící u obrovského kovového stolu, na kterém se pyšní cukrlatě napsaná cedulka “Rezervace” a mě žuchnul kámen ze srdce, že to musel slyšet i Johni v Norsku. Tak teď už není cesty ven. Slečnu J. tak trochu znám, ani si nestihneme říct, jak se nám vlastně daří a už u nás stojí dvě paní s širokým úsměvem a takovým tím podezíravým pohledem, jestli jsem to vážně já a jestli jsou tu správně. Navzájem se představíme a já už vím, že už to může být jenom lepší. Během první hodiny mě ještě podobně milým způsobem zrentgenují další příchozí a já imaginárně bouchám šampáňo. 
 
Vyšlo to! To ještě, dámy a pánové, ale vůbec nikdo netuší, jak tenhle večer famózně dopadne...
 
Už nás dorazí tolik, že se musíme přesunout k většímu stolu, tak nějak konverzace plyne jak rozbouřená řeka, nikdo nesedí v koutu a mlčky přihlíží. Naopak, všichni bez nějakého dlouhého přemýšlení pochopí velice rychle, že se tady sešlo deset naprosto stejně pozitivně naladěných dam, které jsou připravené sdílet, motivovat, objednávat ve velkém anglické limonády v nádherných flaštičkách, nad kterými se všechny společně rozplýváme, povídat si dlouhé hodiny o všem možném i nemožném, bouřlivě se smát a prostě si společně naprosto spontánně užívat tenhle jedinečný, neopakovatelný večer s božskou atmosférou, ze kterého se nikomu moc nechce domů. Já tedy vážení, vůbec nevím, jak se to všechno vlastně stalo, ale stálo to za to! Stálo to za ten pocit nejistoty, jestli někdo přijde, stálo to za ty momenty, kdy mi v sobotu začaly už od rána docházet zprávy, kdo všechno se omlouvá a nedorazí a mně se mlžilo před očima s každým dalším pípnutím, stálo to za ty nekonečné telefonáty a hledání vhodné kavárny, a stálo to za to tak, že jsem hned po první hodině věděla, že tohle se musí zopakovat!
 
V jedné chvíli, když už nás bylo tolik, že si už nikdo nepamatoval jména, se do éteru nadhodilo, jestli bychom se neměly navzájem představit. Původní myšlenka jednoduchého představení v podobě jména zmizela jak pára nad hrncem, když se první slečna zastavila po nádherném půlhodinovém představení, že vlastně už by radši měla dojíst ten cheesecake. Během těch pár minut si nedovolil nikdo ani dutnout a zasněně jsme do jedné poslouchaly, jak se slečna T. poprala s životem, státnicema, má svůj seznam životních snů, který jsme všechny do jednoho chtěly znát do detailu a její nádherná životní energie nabitá sny nás všechny tak nějak dostala. 
A tak to jelo dál, zvláštní na tom byl archetyp, kdy každá další dáma, která byla na řadě, začínala své představení slovy: “Jé, ale ten můj život je oproti těm vašim trochu nudnej”. Po tom, co se to opakovalo už po několikáté, jsme už ale všechny moc dobře věděly, že taková věta jen odstartuje smršť neuvěřitelných životních piruet. Shrnuto podtrženo, všechny do jedné, jak jsme tam seděly, jsme se určitým způsobem popraly s životní situací a přestaly tak nějak čekat, až jednou přijde TO, že budeme šťastné. 
 
Do jedné jsme tam tak nějak dřív nebo později pochopily, že život máme v rukách jen my a to životní štěstí záleží jen a jen na nás. 
 
My jsme se rozhodly nechat ubíjející práce, která nás nenaplňuje a vrhnout se do projektů, které nás baví a dávají nám smysl. My jsme se rozhodly nechat toho nudného života, který nás nebaví, sbalit saky paky a odjet na druhou stranu světa. My jsme se rozhodly dělat si každodenní radost malými detaily. My jsme se rozhodly nechat plavat muže, kteří za to nestáli, a my jsme se rozhodly se starat o naši duši i tělo, tak, aby se nám v něm dobře žilo. 
 
A ruku na srdce, ani pro jednu z nás to rozhodně nebyla lehká cesta, ale jako ten dnešní večer, to stálo za to!

Když jsem seděla kolem dvanácté v té tramvaji, která se líně plazila na Barrandov, úplně se mi po těch neuvěřitelně nabíjejících dámách zastesklo. Je to vůbec možné? Že poznáte někoho, s kým si hned tak “kliknete”? A je vůbec možné, že se takových lidí sejde hned deset najednou? Je, a já už se neuvěřitelně těším až naplánujeme nějaké další setkání, nebude to hned, ale jednou to bude, to vám, že se Tereza jmenuju, slibuju! 
 
Štastná jsem sebou práskla po dvaceti hodinách, co jsem byla vzhůru, do postele a spala s takovým tím nádherným pocitem zadostiučinění, ze kterého mě budily jen ty nádherné zprávy s jedním velkým “Děkuju za ten dnešní večer”.  
 

Píše se rok 2017
A o tři roky později vidím tyhle stejné dámy na křtu knížky. Staly se z nich nerozlučené přítelkyně. Drží spolu a já mám z toho takovou tu dětskou radost. Nikdy by mě nenapadlo, že blog bude mít takovou sílu. Že vytvoří přátelství několika dam, které se předtím nikdy neviděly. Objímám je a mám VÁŽNĚ! obrovskou radost, že je tam vidím. Pořád mají tu nádhernou jiskru v očích a mně to v tom okamžiku dojde. Blog má totiž ještě větší sílu, než by se mohlo zdát. Kdybych všechny ty úžasné čtenáře přenesla jednou za čas na jedno místo, mohly by totiž vzniknout další taková přátelství jako z toho našeho nevinného setkání v jedné utopené zahradě v centru Prahy. 

A mnou projíždí ten tak dobře známý pocit. 
Takže dámy a pánové, představuji vám svůj další bláznivý nápad - zakládám klub. 

Zatím nemá jméno. Zatím nemá klubovnu. Ale má jednoho člena. A tím jsem já. A jeho účelem je to, abychom dali dohromady právě vás. Jednou za čas bychom se scházeli, povídali, vyprávěli, dali si kávu, nebo dortík, na tom nesejde. A bude to o tom, že spojím všechny ty úžasné lidi, kteří teď sedí za těmi monitory a čtou tyhle řádky. Potvrdilo se mi to na autogramiádách v Praze, Brně, Ostravě, i když jsem třeba jenom na ulici potkala někoho z vás a dali jsme se do řeči :)

Bude to úplně jednoduché a přitom tak kouzelné. Zatím je to v úplných začátcích a já bych nejdřív potřebovala zjistit, kolik z vás by mělo zájem se potkat. Takže, pokud byste byli rádi součástí, napište mi email na terezainoslo@gmail.com, do předmětu napište KLUB a já už vám dám další pokyny. Nikde nebude veřejná skupina, protože to by se taky mohlo stát, že to bude absolutně nezvládnutelné. Jakmile budu vědět, kolik vás bude mít zájem, dáme s Johnim hlavy dohromady a podáme další pokyny :) 


Páni, já se těšim!!!!!

A ještě k vám letí jedno virtuální obejmutí za všechny ty vaše hlasy a podporu v letošní Blogerce roku. Jste úžasní a pro mě je ta největší výhra, že vás tu mám, a že tu spolu tvoříme něco, co vám dělá krásnější dny. A když se tak ohlédnu zpátky, kolika nejrůznějších projektů jsem díky blogu mohla být součástí, že jsem díky blogu vydala knížku, která vás baví, hřeje mě to u srdce. A třeba právě letos ten váš hlas bude mít tu sílu posunout mě ještě dál a společně vymyslíme něco, co nám bude dávat smysl :) Je to nádherná zpětná vazba od vás, které si moc vážím. Tak kdybyste chtěli udělat mi radost, poslat hlas můžete TADY.

A ještě víc se těším na ty vaše emaily s předmětem KLUB.

Vaše TerezaInOslo

5 komentářů:

  1. Jé to je super nápad, já jsem pro 😊 a doufám, že by to byl baby friendl klub 😋

    OdpovědětVymazat
  2. No tak to je báječný nápad, Terezko :)) Hned jdu psát email :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tak to je prosím mega nápad... :) Velmi neotřelý, originální a skvělý. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Vyborny napad,email odeslan.Jana 😊💙☁

    OdpovědětVymazat