Stránky

pátek 17. listopadu 2017

Čím jednodušší, tím lepší... Všechno!

Sedím na barový židličce v kuchyni, kolem sebe mám takovej ten správnej pracovní bordel, dva hrnky, jeden kelímek od jogurtu, pár tužek, několik počmáranejch papírků, diář, kterej se po tom roce naplnil k prasknutí, kytí, která mi připomíná vás na křtu v Praze, dva dudlíky, který musím vyvařit, jeden pohled, pozvánku na vítání občánků, telefon, krém na ruce. 
Vstanu a všechno to uklidím, srovnám, a polovinu věcí dám na svoje místo. Loknu si toho kafe, který tam skoro jako jediný zůstalo, protože ho opravdu potřebuju. Nadechnu se a je mi tak nějak mnohem líp. Jako bych si tím uklizením tak trochu uklidila i ve svojí hlavě i v duši.
 
Poslední dobou mám pocit, že potřebuju ve svém životě věci zjednodušovat. 
Jídlo. Byt. Prezentace. Řešení problémů v práci. Plány. Nebo třeba i to, jak se oblékám.



pondělí 13. listopadu 2017

Dětský pokojíček s nádechem skandinávského lesa


Pamatuju si na ty moje oblíbený chvilky, když mi rostlo bříško a já se brouzdala Pinterestem a prohlížela tu pokojíčkovou inspiraci. Všechny ty útulné místnůstky plné nádherných hraček, pohodlných postýlek, tapety, mapy na stěnách, svítící lampičky a polštářky. Inspirace bylo mraky a já si malovala a představovala, plánovala a snila. 

To jsou ty krásný starosti, teda pardón, radosti.


neděle 12. listopadu 2017

Už zítra se na vás těším :)

Krásné nedělní ráno. Doufám, že je taky takové loudavé, jako to naše :) 
Zítra v 17h se koná na Vaclaváku v Knihy Dobrovský beseda o knížce. Páni, já  se na vás zase těším! A moc ráda vám knížku i podepíšu a nakreslím ten mrak, kterej mi ale pořád moc nejde. A ještě radši vám ji podepíšu pro někoho, komu chcete třeba právě o Vánocích udělat radost :) Spoustu z vás mi psalo, že byste rádi knížku věnovali pod stromeček a jestli se můžeme potkat, abych vám tam lupla věnování. Tak právě zítra je ta správná příležitost. 

A já mám ohromnou radost, že knížka bude dělat radost pod stromečkem. To bude vánoční pohoda. Venku bude sněžit a ten někdo vám blízký si zaleze pod deku, uvaří si kakao a ponoří se do jednoho příběhu jedný holky, která chtěla.


Moc se na vás těšim :)

A poprosím vás o klik tady na Facebook eventu, abychom zase nebyli překvapení, že lidí přijde o tolik víc a my nebudeme mít prostor :) 
Moc děkuju! Link na event TADY

Vaše TerezaBudeZítraNaVáclaváku

pátek 10. listopadu 2017

Co jsem to zase vymyslela...

Sedím u toho dřevěnýho stolu. V ruce třímám propisku. Vlasy mám v drdolu a v tý tylový narůžovělý sukni je mi skvěle. Vidím vás čekat v tý nekonečný frontě. Jak máte ty nádherný jiskry v očích, jakoby se dělo něco výjimečnýho. A přitom tam sedím já. Ta úplně normální holka, která se odstěhovala na sever a začala psát o tom blog, kterej jste si prej oblíbili. A já místo toho, abych byla nadšená, jsem tak trochu v šoku a sama na sebe naštvaný, že se vám nestihnu všem věnovat. Nejradši bych vás totiž jednoho po druhým vzala na kafe a povídala, vyprávěla, naslouchala a měla tu dětskou radost, že jsme úplně stejný :) Tak jak se mi to s vámi občas přihodí, když vás totiž někde náhodně potkám! 

No a v tom se to přihodí. V tom mě to napadne. Chvíli si s tou myšlenkou hraju, abych ji několikrát pustila k vodě, protože tyhle moje bláznivý nápady... Ale! Mám za lubem něco, vás dostane z toho virtuálního světa tam, kde na sebe všichni ti, kteří máme tak podobný náhled na svět, budeme mít víc času, než na pouhopouhou jednu větu.

Bude to ještě sakra dlouhá cesta, ale začala bych úplně nevinně a jednoduše. A obrovsky mě k tomu inspiroval jeden zážitek. Už je tomu pár let, co se konalo setkání čtenářů blogu.  


sobota 4. listopadu 2017

Co nás děti naučí?

Je pátek ráno. Spím dlouho, protože můžu. Zahrabaná někde hluboko v peřinách, ze kterejch mi kouká jenom hlava s rozdováděným drdolem. Vedle mě spinká ten anděl. Ten menší, kterýho už dobrejch dvacet minut jen pozoruju. Protože se mi chce. A protože je to poslední dobou ta nejkrásnější "aktivita". Čekám až rozlepí ty svoje modrý oči a usměje se na mě. 
 
Včera jsem měla (po)divnou náladu. Ani nevím, proč. Prostě jen tak přišla. Asi protože se jí chtělo přijít. 


středa 1. listopadu 2017

Šlehačková oblaka pokřtěná šlehačkou

Venku fučí vítr jako o život. Na Dyzajnbloku, kam jsme se v neděli chystali, uletěla střecha. Williamínek má nejspíš další růstový spurt, takže jsem se celej den jenom válela v teplácích na kanapi a krmila a krmila. Je neděle večer a já se probíjím na přeplněném Hlavním nádraží davem lidí, kterým zrušili kvůli vichřici vlak tam někam domů. Řeknu svoje jméno, dostanu bedýnku s oblečením, vlítnu do kabinky a koukám na sebe. Nenamalovaná, vlasy strčený ledabyle pod čepici a kruhy pod očima. Hm, tak sice takhle jsem si ten výběr outfitu na křtiny knížky teda vůbec nepředstavovala, ale co. Představovala jsem si, že půjdeme někam na romantickou procházku Prahou, a když budeme brázdit s kočárkem jednou z těch zapadlých uliček, uvidím ve výloze tu tylovou zelenkavou sukni, kterou jsem na ten křest "až jednou bude" vysnila. Ale znáte to... ty naše naivní představy. Někdy je máme i kvůli tomu, aby se rozplývaly. Hlavní je, že budu mít vůbec něco na sobě. Bridget mi poslala link, kde tylový sukně mají, tak jsem objednala a doufala, že stihne přijít. A k tomu jsem do toho virtuálního košíku přihodila jedny boty, do kterých jsem se zamilovala. Vážu vlasy do drdolu, natahuju tu starorůžovou nádheru a nazouvám ty skvostný botky, který mi učarovaly. Straší tam jenom ty otlačený pruhy od ponožek na mých kotnících. Kouknu do toho zrcadla znovu a usměju se sama na sebe. 

Tak tohle je ta spisovatelka z mých snů? 
To je ona! To je pocit!