Stránky

úterý 3. října 2017

Vyko(le)jená


Sedím na šedém ušáku v pokojíčku, přikrytá hnědou chundelatou dekou s hvězdama a na stole mám hrnek s teplým čajem. Williamínka držím jednou rukou, on si spokojeně pije mlíčko a já se usmívám, protože to je ten nejkrásnější pocit na světě. Jenže ejhle... Než jsme se totiž k téhle idylické situaci dostali, uběhlo několik pekelných týdnů. Jestli mě něco v šestinedělí vyrazilo dech, tak to bylo jednoznačně kojení. Musím přiznat, že jsem si ani na chvilku nepřipustila, že by nám právě kojení mohlo dát tak zabrat. Představovala jsem si to jako Hurvínek válku. 


A místo toho to bylo opravdové válčení. 
Plné bolesti a slz.


Autor: Baru La Photo

Měla jsem za to, že kojení je přeci něco tak přirozeného. Jako dýchání. Prostě to umíte. Všichni. A taky, že je to krásné. Místo toho mi ale první týdny při každém kojení tekly slzy po tvářích a já rukou bolestí drtila polštář na kanapi. Kojení zdaleka netrvalo ukázkových deset minut, jak se píše v příručkách, ale několik hodin. A miminko rozhodně nevypadalo tak spokojeně, jako na ilustracích. Řinčící Williamínek, kterej už měl hlad jako vlk, mi to dával velmi okatě najevo. Byla to taková naše první zkouška ohněm. Ani jeden jsme nevěděli, jak na to a já si čas od času vzpomněla na tu paní sestru v nemocnici, která pronesla tu památnou větu, že nemám na kojení vhodné bradavky a nejspíš kojit nikdy nebudu a někdy jsem se přistihla, že už mi opravdu dochází síly, a že jsem někdy začínala věřit, že možná měla pravdu... 
.
Naštěstí jsem ale byla tak skálopevně přesvědčená, že tak moc chci kojit, protože je to přeci to nejlepší, co Williamkovi můžu dát...

...tak jsem pro to udělala úplně všechno. A protože podobných příběhů kolem sebe slýchám víc než dost, a některé končí tím, že to maminky vzdají, rozhodla jsem se vám vyprávět tu naší klikatou cestu. Třeba právě některé z vás dodá sílu, když se vám budou koulet slzy na to vaše miminko, které vám bude v náručí plakat hlady.

Začalo to idylicky
Vždycky jsem se nemohla dočkat, až mi Williamínka přinesou sestry na kojení, i když byl chuděrka po císaři a všech těch tlumících lécích značně oblbenej, zmatenej a ospalej. A vlastně nevěděl jak na to. To jsme byli dva. A bohužel na šestinedělí neměli moc času nazbyt, aby se plně věnovali novopečeným maminkám, jak na to. Pokud jste tedy vy nebyla sama velmi pro-aktivní a nechodila se ptát. Což přirozeně první dny po císaři nehrozilo. Byla jsem ráda, že jsem zvládla dojít pár kroků do koupelny. 

A především jsem si naivně myslela, že kojení bude pro oba naprosto přirozená věc a půjde to jako po másle. Že to chce jen čas.

Ostatně, jak jinak by to mělo jít? Pořád dokola jsem ale přemýšlela, jestli by to bylo o dost jednodušší, kdybych rodila přirozeně, nebo kdyby mi alespoň Williamka přiložili dříve než po šestnácti hodinách. Kdo ví...

Dny ubíhaly a Williamek se nedokázal přisát. Někdo říkal, že je to v naprostém pořádku, že kojení po císaři trvá pár dní, někdo jiný, že má moc malou pusinku, a někdo další, že za to můžou moje bradavky. Já si vybrala věřit variantě první a konejšila jsem se tím, že to určitě půjde, jen musím být trpělivá. To jsem ale ještě zdaleka netušila, jak moc trpělivá... Z porodnice jsme domů odcházeli bez toho, aniž by Williamek uměl sám bumbat. Několikrát se přisál, ale pít neuměl. V porodnici jsem mu dala lahvičky s odstříkaným mlíčkem a slíbila doktorkám, že vím, co dělám, a že si domů pozvu laktační poradkyni. Mleziva jsem naštěstí měla až až. A tvorbu mléka jsem podporovala už v porodnici kojícími čaji, nápojem Nutrimama, pestrou stravou a homeopatiky.

Tak moc jsem už chtěla být doma. A věděla jsem, že doma nám bude mnohem líp. Uděláme si pohodlí, nastavíme si vlastní režim a především jsem viděla spásu v laktační poradkyni. 

Zavolala jsem si domů Šárku, na kterou jsem dostala skvělá osobní doporučení. Pokud nedostanete doporučení od kamarádky, můžete se podívat na stránku kojení.cz, kde najdete seznam certifikovaných laktačních poradkyň. Rovněž tam najdete i telefonní číslo na laktační poradnu, kam můžete kdykoliv zavolat pro radu. A nebo můžete napsat na online poradnu.


Autor: Baru La Photo
.
Z porodnice nás pustili čtvrtý den domů. Byl to čtvrtek. Přivezli jsme si domů ten uzlíček štěstí a bylo nám nádherně. Já ale někde v sobě pořád cítila, že to bude ono, až bude malej krásně papat. Druhý den venku pršelo jako z konve a my jsme čekali na laktační poradkyni Šárku. Laktační poradkyně je proškolená Laktační ligou a dochází za maminkami domů, aby se cítily dobře a pohodlně. Na jednu stranu jsem se těšila, na tu druhou jsem se trochu obávala. Obavy se ale ihned vypařily, jakmile jsem té milé paní otevřela dveře. Už od pohledu ze Šárky čišel nádherný klid a příjemná energie. Sedly jsme si do obýváku a já ji u horkého čaje vyprávěla ten náš příběh. Naslouchala a přikyvovala a párkrát řekla, že to spolu zvládneme. Mluvila skvěle anglicky, takže i John Erik se mohl ptát na všechno, co ho zajímalo. A pak se "chytala za hlavu" při vyprávění o paní sestře na šestinedělí a při pohledu na moje bradavky řekla, že vůbec problematické nejsou, a budeme kojit krásně. Už jenom ten rozhovor mě uklidnil tak, že jsem se cítila mnohem lépe. Jak jednoduché to může být, že? Pár milých slov a naděje je zpátky. To je přesně to, co zranitelné maminky po porodu potřebují slyšet. Pak jsme společně zkusily Williamínka přiložit. Zkoušely jsme několik různých poloh, ale ta, kdy je miminko na mém břiše m přišla nejpřirozenější a nejpohodlnější. Zkoušeli jsme i polohu vleže, ta ale nesklidila  úspěch vůbec. 

Po necelé hodině, kdy jsme Williamkovi občas daly stříkačkou trochu odsátého mlíčka, aby se trochu uklidnil, se konečně přisál a bumbal a na ten moment nikdy nezapomenu: "Tak tohle je kojení, maminko.", řekla  milým hlasem a mně se draly slzy do očí.

Dokázali jsme to. Ohromně se mi ulevilo. Od té chvíle jsem věděla, že to zvládneme, ať se děje, co se děje. Laktační poradkyně nám poradila vůbec nepoužívat lahvičku, ani dudlíky, ani kloboučky, aby Williamek nebyl zmatenej z těch všech nepřirozených věcí, než se bude umět sám přisát. A já celý víkend proležela v posteli, pouštěla si jeden díl Přátel za druhým, pila čaje, jedla dortíky, psala si s kamarádkama maminkama, které mi vyprávěly svoje příběhy a zkoušela a zkoušela. 
Byla neděle večer a Williamek se od páteční návštěvy laktační poradkyně sám znovu nepřisál. Tedy přisál, ale nedokázal si mlíčko vycucnout. Zrovna tu byla moje ségra a já byla trochu jako hromádka neštěstí... unavená, vyčerpaná a zase na pochybách, jestli to zvládneme. Náš proces kojení totiž vypadal následovně: já jsem nejdřív zkoušela Williamka nechat přisát, než mu po dobré půlhodince došla trpělivost a spustil se pláč a křik. John Erik už měl nachystanou lahvičku s mým odsátým mlékem, kterou musel ohřát. A pak jsme to broučkovi dávali do pusinky skrz malíček, na kterém si trénoval sací reflex. A z mini stříkačky, která obsáhla 5ml, jsme mu do pusinky pomalinku nechávali vysát celou lahvičku mléka. A když byl najedenej, já jsem odsávala mléko, abychom měli na příště. Takže proces kojení tak na hodinu a půl. A za půl hodinu měl zase hlad. Takže znovu. A znovu. A znovu. Do naprostého vyčerpání.


Bylo to jako dokrmovat křehkého ptáčka, který vypadl z hnízda.

Autor: Baru La Photo
.
Přišlo mi, že nedělám nic jiného, než odsávám mléko a snažím se kojit a krmíme stříkačkou. Bylo to nekonečný. Díkybohu za elektronickou odsávačku, která mi tak usnadnila práci a čas. V porodnici jsem používala tu manuální a u té musíte být pořád předkloněná a odsávání mě bolelo. Pokud se právě rozhodujete, jestli odsávačku pořídit, za mě určitě ano. Pomůže vám rozběhnout laktaci, uleví vám od bolesti, až budete mít mléka až moc a můžete si udělat zásoby mléka v mrazáku. My jsme vybrali elektronickou od Philips Avent, ale slyšela jsem i skvělá dporučení na značku Medela. Na obě se můžete podívat například na e-shopu Feedo TADY. Ta naše má speciální masážní program a můžete si vybrat tři intenzity odsávání. Já jsem moc spokojená a určitě doporučuju tu elektronickou. Ušetříte si tolik času a bolesti. Ještě se vám určitě budou hodit mrazící sáčky na uskladnění mléka, které vám v mrazáku vydrží tři měsíce. Link na mrazící sáčky TADY.

Bylo pondělí a já otevírám dveře laktační poradkyni Radce. To ráno jsem byla už úplně bez síly a energie. Druhá laktační poradkyně byla zase úplně jiná. Na rovinu se zeptala: "Tak co máte za problém?" "Aha, tak jdem na to." pronesla a koukla na malého a na ten náš "boj". Okamžitě vyhodnotila situaci, že William nerozumí tomu, že si to mlíčko musí umět vytáhnout sám. Pořád čekal na to, až poteče samo jako z lahvičky, kterou dostal v porodnici. A já v tu chvíli tloukla hlavou do zdi, že jsem mu ji dávala...
Jenže ono je to tak těžké, když vám v porodnici řeknou, že už vám padá váha miminka až moc dolů, a že byste měla nasadit příkrmy. To se mi podlomila kolena a raději jsem odsávala svoje mlezivo ve dne v noci. Aby alespoň měl moje mateřské mléko. V porodnici na vás budou tlačit, protože sledují všechny různé tabulky a propočty, jak by mělo miminko přibírat. A u nás v porodnici jsem se jen tak tak vyhnula umělému mléko, to jsem raději odsávala ve dne v noci, aby měl brouček alespoň moje mlezivo. 
A co je podle mě na tom všem ohledně kojení nejhorší je fakt, že vám každý bude radit něco jiného. V porodnici vám budou dávat kloboučky a radit přikrmovat z lahvičky, zatímco laktační poradkyně budou naprosto proti.

Tak, jsme z toho pak všechny prvorodičky zmatený jak včely. 

Zkoušíme broučka obalamutit. Radka s sebou přinesla cívku, na kterou nasadí stříkačku. A jakmile je Williamek na prsu a líně tam lelkuje, pomalinku mu stříkačkou do pusinky pouštíme mléko. A asi po deseti pokusech se přisaje a bumbá. Neuvěřitelných dvacet minut. A tak nádherně a spokojeně u toho zatíná pěstičky a mlaská. Všichni tři, vlastně čtyři, se radujeme u nás v obýváku. A dostaneme zase nakázano, že žádnej dudlík a žádná lahvička. A Radka odchází spokojeně k další mamince. Ten den jich má prý ješě sedm.

A pak to s Johnim zkoušíme a zkoušíme a malej se chytí na to pravé, jako kdyby v tom uměl chodit odjakživa. S tím levým je to horší. Takže celých pět dní kojím jen z jednoho prsu a z druhého pravidelně odsávám. Pomalinku zkoušíme stejný trik na levé a ne a ne se nám to podařit. Takže si ani nepřejte vidět, jak bolavé to pravé prso bylo. To byla snad nejhorší bolest, kterou jsem kdy zažila. Bradavky si musí zvyknout,  a i když jsem je pravidelně mazala přírodní mastí Purelan, nebo Bepanthenem, dávala teplé obklady ze šalvěje a měla většinu času bradavky na vzduchu, při každém kojení jsem se svíjela bolestí. 

Nejhorší na tom bylo to, když se Williamínek probudil, začal plakat a já už věděla, že má hlad a co bude následovat. Na tu bolest se nijak nedá připravit, a i když jsem se snažila dělat cokoliv, musela jsem to vydržet. 

Kojení jsem rozhodně nechtěla vzdát, ale už trochu víc rozumím mámám, které to vzdají. Tu bolest bych popsala, jako když vám do bradavky někdo zapíchne tisíc malých střepů a otáčí s nimi sem a tam. A teď si představte, že to musíte vydržet desítky minut. Já jsem navíc chtěla nechat Williamínka u sebe, jak dlouho bude chtít, takže si někdy jen tak cumlal a já statečně držela v domnění, že je blízko u mámy a vynahrazujeme si ty hodiny, kdy jsme spolu nebyli. Pak mi většinou usnul na hrudníku a já čekala, až se probudí a bude mít zase hlad. A takhle to vypadalo celé ty první týdny šestinedělí. Takže jsem se vlastně některé dny vůbec nehla z kanape. Johni mi jenom nosil jídlo a pití a pusy.

Autor: Baru La Photo
.
A protože už jsem moudřejší, dala jsem dohromady pár rad, které bych si dala sama sobě a čtrnáct pomocníků, které mi kojení usnadnilo a zpříjemnilo. Tak prosím, tady jsou.

7 rad, které bych dala sama sobě: 

1. Buď připravená
Je pravda, že jsem se připravovala na porod, ale kojení jsem hodně opomněla. Teď už bych to udělala jinak. Načetla bych si nějaké knížky a články o technikách přikládání, o stravě při kojení a tom, jak podpořit tvorbu mléka a ptala bych se až do aleluja. Naštěstí jsem měla dost informací od mojí ségry, která kojení zvládla bravurně, ale stejně jsem to podcenila.  Možná bych i navštívila nějaké semináře s laktační poradkyní. Feedo například pravidelně organizuje tyto laktační semináře zdarma. Ten další se chystá na 12. října v pražském Karlíně. Myslím, že je to úžasná příležitost, tak to určitě nepromeškejte. Více informací o semináři i o tom, jak se přihlásit můžete zjistit TADY.
.
2. Pohodlí a komfort
Věřím, že kojení je velmi propojené s psychikou. Zkuste si tedy první pokusy, a vlastně i ty další, udělat příjemné a přesně podle vás. V porodnici to bude náročnější, vzhledem k tomu, že vám miminko budou nosit přesně v dané časy. Ale až budete doma, uvelebte se v posteli, udělejte si pohodlí, uvařte si k tomu čaj, nebo kakao a pomalinku zkoušejte. Znovu a znovu. Hlavně s klidnou hlavou, protože miminko vycítí, když je maminka ve stresu. Zkuste netlačit na pilu a miminko zbytečně do něčeho netlačte. Naslouchejte svému mateřskému instinktu, který se málokdy mílí a vyberte si tu kojící polohu, která vyhovuje právě vám.


3. Věř
Věřte, že to půjde a ono to opravdu půjde. Síla myšlenky funguje v mateřství úžasně.


4. Laktační poradkyně
Pozvěte si domů laktační poradkyni a nejlépe hned, jak se vrátíte z porodnice. Ukáže vám techniky přikládání, poradí vám, pokud miminko u prsu usíná, nebo naopak pije moc dlouho a zachrání vás, když se miminko neumí přisát. Laktační poradkyně dochází k maminkách domů a cena za jednu hodinu se pohybuje mezi 600-900 korunami. Pro mě to byly ale nejlépe utracené peníze v životě a přiznám se, že bych oběma klidně platila zlatem. Za tak obrovskou úlevu a dar. Seznam certifikovaných laktačních poradkyň najdete na stránce kojení.cz

5. Ptejte se na příběhy ostatních
Zeptejte se ostatních maminek, co pomohlo jim. Budou vám vyprávět ty jejich strastiplné cesty a vás to může uklidnit, že ne každý kojí hned a ukázkově.

6. Pomoc tatínka
Nebojte se požádat tatínka o pomoc. Může vám pomoct přikládat miminko. Muží mají úžasnou trpělivost a mně Johniho pomoc a rady opravdu bodly. Už jenom ten pocit, že na to nejste sama je osvobozující.

7. Připrav si pomocníky 
Kojení vám může usnadnit pár produktů, za které bych dala ruku do ohně. Na většinu z nich jsem dostala osobní doporučení, jiné jsem si vybrala sama, tak bych těch mých čtrnáct pomocníků při kojení ráda poslala dál. Většinu věcí jsme objednávali z e-shopu Feedo, kde seženete opravdu všechno. Od odsávaček, přes elektronické chůvičky, hračky, až po kojící čaje. U některých produktů máte tedy link na e-shop, aby pro vás hledání bylo jednodušší.
14 pomocníků při kojení

Odsávačka 
Sterilizátor
Lahvičky

Purelan (mastička od Medely na bolavé bradavky, k sehnání v lékárně)
Prsní vložky
Kojící čaj
Nutrimama
Šalvěj (odvar pomáhá na sklidnění bolesti)
Kojící podprsenky a pohodlná tílka (mně vyhovují úplně jednoduché z Lindexu)
Gelový obklad (ten jsem neměla, ale dneska bych ho na začátek určitě pořídila)
Hydrogelové polštářky od Medely (k sehnání v lékárně)
Humana sáčky na podporu kojení
Sáčky na mateřské mléko (pravidelně odsávám a mrazím mléko, abychom měli zásoby, kdyby se něco dělo, v mrazáku vydrží tři měsíce)
Kojící polštář (já jsem ho nevyužila, kvůli naší poloze kojení na bříšku, ale v porodnici mi v začátcích vyhovoval ten menší)


Věřím, že článek pomůže a dodá naději, že když jsme to zvládli my, zvládnete to taky. Posílám vám kupu dobré energie a klidně mi napište do komentáře vaše příběhy, nebo pokud by vás ještě něco zajímalo. Moc ráda vám odpovím.

A věřte mi, nebude krásnější pocit, než když budete své miminko kojit, tak pokud to jen trochu jde, nevzdávejte to. 

Vaše TerezaInOslo

21 komentářů:

  1. Muj pribeh je hodne podobny. V porodnici jsem dostala kloboucky a nutili me do prikrmu. Musela jsem si vydupat, ze mu budu davat misto UM odsate MM. Domu jsem sla s poctem ze nejsem neschopna matka co nedokaze nakrmit vlastni miminko. Kojeni jsem ze zacatku chtela vzdat mnohokrat (i kvuli tlaku z okoli). No vydrzela jsem a cca od 2 mesice to najednou slo. Ted ma nas poklad 9 mesicu a kojim stale. Ted uz se pro zmenu setkavam z otazkami jakto, ze jeste kojim a jak dlouho jeste kojit budu. Vzdy se tomu zasmeju. Kdyz jsem si to kojeni vybojovala nebudu s tim ted prestavat. Je skoda ze o kojeni se nemluvi a prvorodicky si mnohdy nevi rady a v porodnici jim bud neporadi spravne, nebo kazdy rika neco jneho. Terezko vydrz, to pujde!

    OdpovědětVymazat
  2. Terko, zvládli jste to spolu krásně :)
    Je hodně maminek, které by to už vzdaly, což je vždy škoda. Ale zase se ukazuje ta tvoje úžasná vůle dokázat, to co chceš :)
    Popis prvního kojení mi připomel ty začátky s mojí beruškou, úplně nostalgicky :)

    Já měla na kojení štěstí, i když jsem byla taky asi 12h bez maličké.

    Akorát mám poznámku k těm pomocníkům při kojení - to se o zmíněných lahvičkách moc říct nedá. Je to s nima spíše naopak...
    A ještě mě napadlo - na fotkách má William často dudlik. Nakonec ho tedy používáte? A koji se bez problémů? :)

    Pěkný večer a klidnou noc.
    Eliška

    OdpovědětVymazat
  3. je smutné, že v porodnicích je to pořád stejné, jako když jsme rodila v roce 1979 já, že ani dnes tam nepůsobí lakatční poradkyně a že není prioritou,aby všechny maminky odcházely domů a věděly jak na to.Já tenkrát kojení vzdala protože žádné poradkyně nebyly a ani internet a nikoho nezajímalo, že moc chci ale neumím to.V roce 2004 se narodila sousedce holčička a já slyšela jak moc stále pláče, sousedka byla sama bez tatínka, tak jsme se jí ptala jestli můžu nějak pomoct a ona mi řekla, že jí nejde kojení a já hledla an anetu a anšla právě ti Ligu kojení a tam byly rady a my to zkoušely ,až jsme našly polohu zboku , kdy se holčička dokázala přisát, měla jsm ez toho velkou radost, že jsem našla pomoc:) přeju všem maminkám aby je to naučili už v porodnici a nemusley se doma pak tak trápit:)

    OdpovědětVymazat
  4. Je smutne,ze nam chybi zdravy selsky rozum...Jak to asi resily obycejne zeny narozene pred valkou? Jen hezke a klidne dny.At malicky prospiva.JP

    OdpovědětVymazat
  5. no tak to jste tedy meli strastiplnou cestu .. ale s uzasnym vysledkem! Je skoda, ze laktacni poradkyne normalne nefunguji v porodnicich, myslim, ze by to pro vsechny strany bylo dost prinosne .. tak at vam to jde stale tak dobre!

    OdpovědětVymazat
  6. Kurz laktační poradkyně mají téměř všechny sestry pracující na novorozeneckém oddělení. Některá šestinedělí mají laktační poradkyni jako pracovníka navíc každý den přímo na oddělení, jen v našem kraji vím asi o 3 porodnicích včetně té naší. 72h je na rozkojení někdy velice krátká doba a v porodnicích ovlivněná tím, že všichni chtějí co nejdříve domů, mleziva je málo, málokdo je ochoten ty první dny kojit třeba každou hodinu včetně noci, a novorozenci se dokrmí. I sestry v porodnicích umí poradit, co se týče kojení, jen není v jejich silách strávit půl hodiny a déle u každého kojení s každou maminkou, když jich mají na oddělení běžně 15-20 s prakticky stejnými problémy a k tomu hromadu další práce. Nehledejte všichni chyby ve zdravotnickém personálu, hledejte chyby v systému. Každé oddělení má hluboký podstav zaměstnanců, mraky neproplacených přesčasů a celé zdravotnictví drží nad vodou pár nadšenců a sestry v předdůchodovém věku. Laktační poradkyně do domácnosti je dobrá věc, jen si myslím, že by to měl být standard a měly být placeny ze zdravotního pojištění. Spousta problémů nastává až doma, kojení a aspoň minimální systém se většinou stabilizuje až po šestinedělí. Tamara

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, sice rozumím tomu, že je zdravotnictví v personálních potížích, ale aby sestry netaktne a hlavně nepravdive říkaly čerstvým matkám, že mají na kojení blbý prsa, to jim asi primář neprikazuje, že ne...? Takže ano, systém je blbej do hloubky, ale ten personál k tomu přispívá.

      Vymazat
  7. Mílá Terezko, prožívala jsem něco velmi podobného. Můj první syn dostal v porodnici silnou žloutenku, takže skončil nakonec i pod lampou :-(, kojení mi vůbec nešlo, kvůli žloutence byl spavý a vůbec nechtěl pít. Na kojení mi ho nosili a já stále dokola "otravovala" sestřičky, ať mi pomůžou. Jelikož jeho váha šla dolů, byla jsem s ním v porodnici nakonec týden. Pořád jsem brečela, že nám to nejde a proto nás nechtějí pustit domů a všichni kolem mě utěšovali, že o co jde, tak kojit nebudu, že je plno nekojených dětí. Ale já prostě kojit chtěla. Aby trošku přibral, začali ho taky dokrmovat. Nakonec nás pustili domů a tam začal boj znovu. Pořád nám to nešlo, já měla bradavky rozpraskané tak, že když jsem malého přikládala, už jsem cítila tu bolest, než se pořádně přisaje, že kolikrát jsem s ním cukla a odtáhla ho (chuděru). Jelikož zase nepřibíral, musela jsem ho na kojení budit co 2 hodiny (pořád byl po té žloutence spavý) i v noci. Kojení trvalo tak hodinu, pak jsem odsávala a odsáté mléko používala na dokrmení po dalším kojení (dávali jsme mu to po lžičkách, tím spolykal plno vzduchu, takže ho trápila bolest bříška). Byla jsem úplně hotová, ubrečená. Kdyby mi manžel nenachystal jídlo, tak bych ani nejedla.
    Všude jsem na internetu četla, jak si maminky kojení užívají a bylo mi líto, že to tak taky nemám… Nakonec jsem na netu vyhledala laktační poradkyni a v jednu v noci ji napsala zoufalý email, hned druhý den ráno mi paní volala, že se za ni můžu se synem stavit a to nás zachránilo.
    Byla to „dřina“, ale vyšlo nám to.

    OdpovědětVymazat
  8. Ty sestry jsou fakt kolikrát na zabití. Kamarádka rodila před pár měsíci v jedné menší rádoby baby friendly porodnici a bohužel s kojením jí nikdo neporadil. Snažila se mimčo přikládat, ale malá bohužel sát neuměla. Dětská sestra na ni byla velmi nepříjemná a vynadala jí, že malá nepřibírá a bez diskuze nasadila Nutrilon. Kojení se pak už nerozběhlo a miminko je od narození na umělé výživě. Kolikrát jsou ty příběhy fakt smutné.

    OdpovědětVymazat
  9. Terezko, krásný článek! Jak dlouho vám teď s Williamkem trvá kojení? Já kojím nějakých 30 minut, někdy i déle....zdá se mi to příliš dlouho, proto se ptám. Přemýšlím, že požádám také o radu laktační poradkyni, jak dobu kojení zkrátit.

    OdpovědětVymazat
  10. Dobrý den, děkuji za krásný článek. Chvílemi jsem měla pocit, že píšete o nás - miminko plakalo hladem, já zoufalstvím, pomoc v porodnici nevelká, moje chabá informovanost, do toho ta bolest.. No, není mi zrovna příjemné na naše začátky kojení myslet. Nyní má moje slečna tři měsíce a týden a zatím plně kojíme a krásně prospívá. Řekla bych, že hlavně díky podpoře rodiny, zejména manžela. Hodně mi pak pomohla kamarádka manželovy maminky, která nás několikrát navštívila a dobře poradila. Přiznávám, že nevím zda bych teď kojila nebýt takové podpory.. Držím palce ať se vám dál daří a přeji ať jste všichni tři hlavně zdraví a spokojení.

    OdpovědětVymazat
  11. Když jsem byla těhotná, říkala jsem to, co Ty, že nechápu, co na tom kojení kdo vidí, takže jsem to taky viděla jako Hurvajs válku. Taky jsem prvorodička po císaři, nicméně s kojením jsem problém zatím neměla a to synovi bylo teď půl roku. Před porodem jsem brala homeopatika na rozjezd laktace a prsa mi naběhla tak, že se mi v porodnici ostatní holky smály - hele, kojná jde. Syn byl a je hladovec a přisál se hned a nejradši by na prsu visel nonstop do dneška. Ale jen v mém blízkém okolí jsou dvě maminky, které o mléko záhy přišly a nekojí, koneckonců ani já jsem kojené dítě nebyla. Jsem fakt šťastná, že kojím a tyto chvilky se synem si pořád hodně užívám. Kojení zdar.

    OdpovědětVymazat
  12. Moj pobyt v porodnici bol strasny, ale dakujem Bohu ze tam mali laktacnu poradkynu. Bez nej by som to kojenie nedala. Sestry z novorodeneckeho sa starali o deticky, sestry z porodnice o matky. Ale iba laktacna poradkyna sa starala aj o dieta aj o matku. Sice bol syncek prikrmovany od narodenia, ale nakoniec som ho kojila do roka.

    OdpovědětVymazat
  13. Je báječné, že jste to nevzdali a že jsi vytrvala i přes bolest a krásně kojíš, protože to je opravdu to nejlepší, co můžeš miminku dát.
    Můj příběh je úplně jiný než tvůj. Rodila jsem 7.8. (týden před termínem), přirozeně, porod trval 4 hodiny. Rozkojila jsem se ještě v porodnici, i když jsem s tím v úplném začátku taky strašně bojovala. Kojení pro mě bylo nepříjemné, nikoliv bolestivé. Můj Tobík to všechno uměl, jen já nevěděla, jak si ho dobře chytnout :-). Nepotřebovala jsem a ani nepotřebuji odsávačku, neodstříkávám a neměla jsem (zatím) zánět v prsu.
    O to více si toho všeho vážím, protože vím, že to někdy není jednoduché a maminky si musí projít velkými obtížemi, než to zvládnou. Takže velký respekt.

    Přeji celé vaší rodině hodně zdraví a ať pěkně rostete.

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj Terezko, oba porody jsem mela prirozene a kojila jsem uz v porodnici, prvne pres kloboucky kvuli velke bolesti.Podruhe jsem dostala radu od sestry, at to vydrzim a kojim bez nich, ze laktace nastane rychleji.Jsem stastna, ze jsem kojila obe deti a Tobe preji hodne zdravi a spokojeneho Williamka.Jana

    OdpovědětVymazat
  15. Terezo, díky za daleko opravdovější a uvěřitelnější článek, než byl původní o šestinedělí s názvem: "A jaké bylo to naše šestinedělí?"

    OdpovědětVymazat
  16. Moc gratuluji a jsem hrozně ráda, že jste to nevzdala!!! Je to smutné, ale z českých porodnic odchází pouze 80% dětí kojených a do 6m kojí pouze 17% maminek!!!! To je naprosto tristní, když si vezmeme, že kojení je naprosto přirozená věc a UMÍ jí každé miminko :( Ano, ve vašem případě udělal největší neplechu císařský řez a hlavně ta separace. Já jsem dcerku přiložila hned po porodu, sice jen žužlala, ale věděla, k čemu bradavka je. Přisála se až za 2 hodiny, a ten prvotní pocit byl opravdu neuvěřitelný! Jakoby mi někdo strčil dvorec s bradavkou do vysavače a spustil plný výkon! :D Bolelo to jako čert, prošla jsem si retencí, ucpanými mlékovody, ztvrdlým mlíčkem, pozvala jsem si také LP, aby mi potvrdila, že to kojení na začátku opravdu bolí :D, ale teď v 9m malé kojím stále a nechci rozhodně skončit :) Je to opravdu to nejkrásnější co můžete malému dát a hodně vám to pomůže dohnat těch 16 hodin separace... :/ Kojte, kojte, kojte! Krize přijde kolem 3m, pak ještě několikrát, ale vydržte, je to normální a miminko neumře mezitím hlady! :)

    OdpovědětVymazat
  17. Mám šílenou zkušenost s prvním chlapečkem, po porodu s nástřihem, mi ho hned odnesli, že špatně dýchá, pak silná žloutenka, no můj mozek se proti tomu zážitku asi postavil, nejsem si schopná vybavit, jak dlouho byl beze mě, jsou mu tři a dodnes cítím lítost a smutek, že už to nikdy nespravím. S tím se pak vezlo i kojení, myslím, že nám doma prošly minimálně tři laktační poradkyně, roztrhané bradavky, krev v mléce po 5 následujících měsíců, každé kojení s pláčem, žádné polohy a rady samozřejmě nepomohly...pak mě zachránila porodní asistentka, porodní bába s mnohaletými zkušenostmi, a to tím, že mi pomohla hlavně psychicky, neb téměř vždycky je to v hlavě. Druhého chlapečka jsem si porodila doma, v klidu, tichu, s přesvědčením, že to půjde, neb jde o přirozený proces a já neměla žádné kontraindikace či jiné stavy, které by tomu racionálně bránily. Porod byl nádherný, kojení překrásný začátek, žádná bolest, ani prsou, bradavek, natož na duši. Malému je 9 měsíců, žádné krize nebyly, jednou náběh na zánět, pač jsem neodstříkala, když si malý pěkně dlouho pospával, spravily to masáže, odsávání, teplá sprcha a tvaroh:) Obdiv a respekt všem rodícím ženám!:)

    OdpovědětVymazat
  18. Terezko, moc krásný článek. Jste šikovná, jak jste to nakonec zvládla a dosáhla svého cíle :-) Chci se zeptat, zda Vás kojení i po 2 měsících bolí?

    OdpovědětVymazat
  19. Opět článek, který jste napsala jen proto, protože jste za něj dostala zaplaceno. Vůbec jste nebyla schopna si pomoci sama a hned po příjezdu domů jste raději někoho zavolala a zaplatila mu, než abyste vy sama udělala něco pro to, aby se malý přisál. Opravdu byste zasloužila ocenění neschopná matka roku 2017.

    OdpovědětVymazat