Stránky

pondělí 30. října 2017

Tak už dneska křtíme knížku :)

Krásné dobré pondělní ráno. Víte, co je dneska za den? Ano! Dneska se křtí jedna šlehačková knížka. Jeden splněnej sen, kterej jste už možná někde viděli. A já se na vás tak těšim. Každé setkání s vámi mě totiž znovu přesvědčí, že si vás v hlavě jenom nevymýšlím, ale že existujete, dýcháte, čtete blog v tramvaji, v metru, smějete se, někdy nad články i pláčete a především, že jste tak úžasní, jak si vás celou tu dobu představuju. 

Tak až zítra půjdete kolem Smetanova nábřeží v půl sedmé, zastavte se pozdravit. A já slibuju, že jsem ten mrak, kterej vám do knížky mileráda nakreslím i s věnováním, doopravdy trénovala. Pokřtíme knížku, můžete se ptát na co se vám zlíbí v moderované diskuzi, a bude mi obrovskou ctí vás všechny do jednoho poznat. Však jste to taky vy, kteří se mnou knížku dotáhli do konce a to si zaslouží řádné oslavy. Takže vám moc děkuju a Johni vzkazuje, že se prej na vás těší taky!

Tak už se jenom jednu a vyspím...
Vaše TerezaInSmetanaQ


sobota 28. října 2017

Hugo chodí bos - START-UP MĚSÍCE - ŘÍJEN


Je to už nějaký ten pátek, co jsem zavítala do jednoho zapadlého království českých hraček. Nejdřív jsem s úžasem okukovala výlohu, ve které byly vyrovnané všechny ty hračky připomínající moje dětství, léta na Slapech, pískoviště u nás na Strouhaláku, družinu. Tak prosím, představuji vám hračkářství Hugo Chodí Bos. Že jste o něm ještě neslyšeli? Velká chyba. Je to totiž místo, kde se můžete projít svými vlastními vzpomínkami na vaše dětství. V útulném obchůdku v Řeznické ulici najdete od plastových lodiček, přes magnetky, stavebnice, nádherné dřevěné skládací medvědy přes barevná céčka, zvonkohry až po naprosto úchvatné knihy s nádhernými ilustracemi. Určitě si vzpomínáte na projekt Elite Bloggers, který se jmenuje český start-up měsíce, ve kterém nezištně podporujeme nádherné ryze české projekty, které si to zaslouží. A protože paní majitelka Adéla dává do obchůdku celé své srdce a kupu enegie, vybrali jsem ji jako start-up měsíce října. A já jsem se na rozhovor tak moc těšila. V Hugovi jsem totiž už několikrát nakupovala dárky pro ty naše nejbližší a nejmladší. Do Norska jsem vezla knížku Lyžníci z Plískanic, kterou jsem o rok později kupovala i Elizabetce a my ji teď máme doma i pro Williamínka.

 Je úžasné pozorovat splněné sny. 
A v hračkářství Hugo Chodí Bos se budete cítit jako byste se jedním splněným snem procházeli.


Celým článkem jsou pak protkané foty s hračky, které zdobí a čekají na Williamínka, nebo které věnujeme letošní Vánoce pod norský nebo český stromeček. Na všechny se můžete podívat buď v obchůdku, nebo nově v e-shopu TADY, který rozváží po celém světě. A na konci článku najdete linky na jednotlivé hračky. Budu se těšit, jak se vám bude líbit.


čtvrtek 26. října 2017

Český rozhlas, knížka na pultech a hlava v oblacích

Srkám studený kafe, Alexa mi vyhrává Moon River a já se potutelně usmívám. Vzpomněla jsem si totiž, když jsem dneska Williamka houpala v zavince ke spánku, tak jsem mu Moon River spolu s Audrey Hepburn zpívala v obýváku z plnejch plic a on se normálně smál tak, až se za břicho popadal :) Netušila jsem, že se miminka umí takhle rozkošně rozesmát. Úplně se zajíkal :))

Asi mu budu zpívat častěji. 
Co si asi myslel, brouček můj. "O co se ta máma tady snaží...?!" :))) 


pondělí 23. října 2017

Vychází moje kniha a já se vznáším na šlehačkových oblacích

Sedím v obýváku a ruce se mi klepou, jako bych se zrovna snažila vypátrat v systému univerzity, jestli mě přijali... vyťukávám "šle-ha-čko-vá o-bla-ka", slovní spojení, které pro vás zatím neznamená vůbec nic, ale mě v hlavě tančilo několik posledních měsíců a motala se kolem něho veškerá moje energie. Nadechnu se, vydechnu, zavřu oči, (probůh, to je jak když se připravuju na jízdu na největší horský dráze světa!) kliknu enter a je to tam. Páni, to je moment, na kterej jsem čekala tak hrozně moc dlouho. Knížka je oficiálně na stránkách knihkupectví. Je tam moje jméno. A já tomu pořád nevěřím. 

Já to dokázala. Napsala jsem ji.
Pro vás!


neděle 22. října 2017

Detaily dětského pokojíčku a slevový kód 20% do BellaRose


Vždycky večer, než se zavrtám do peřin, jdu ještě nakouknout do toho severského království, sklidit tam hračky, zhasnout Miffyho a dát pusu velrybě v dřevěný krabici. 

Ten pokojík je takový kousek Norska u nás doma. 

A já se tam tak ráda potuluju. Po Norsku se mi občas stejská. Po té pohodě, která srší z každého rohu. Po tom podzimním pošmournu, kdy se vám chce jenom zalézt pod peřinu a číst si. Po těch nedělí vylidněných ulicích a zavřených obchodech. Po nekonečných letních dnech a voňavých dřevěných molech. Po usměvavých milých lidech a čistých ulicích. A po tom norském vzduchu a vodě, která chutná nejlíp na světě. Tak takové je Norsko v pár řádcích. A já už se nemůžu dočkat, až ho Willimínkovi o Vánocích ukážeme v celé své kráse. 

A já mám dneska pro vás malou inspiraci, jak si udělat kousek Norska doma s pár detaily, které máme v dětském pokojíku my. A protože se mě ptáte, kde se dají sehnat tyhle severské skvosty, mám pro vás jedno velké překvapení.

Od dnešního dne platí 20% sleva do mého oblíbeného e-shopu BellaRose TADY, kde najdete tyhle nádherné severské skvosty.
Stačí jenom zadat heslo TEREZAINOSLO.



čtvrtek 19. října 2017

A je TO venku!

Vezmu to od tramvaje trochu delší cestou. Je mlha, podzim tak hezky štípe do tváří a já schovávám rozlítaný vlasy pod šedou čepici. Jdu pomalu. Polykám ten vzduch nasáknutej mlhou a snažím se soustředit na svůj dech. Něco totiž hledám. Hledám tu holku, která před pár lety snila o tom napsat knížku, ale je někde utopená pod tou tíhou zodpovědnosti a mateřský lásky. Potřebuju ještě ujít pár kroků. Tuším, že už tu někde bude. Můj anděl je zatím zachumlanej do spacáku, ve kterém se spinká jak v obláčcích, oddechuje a asi se mu něco zdá, protože se ze spánku tak (rozto)mile usmívá. "Tak spinkej, spinkej...", šeptám mu. Vím totiž, že mi to ještě chvilku potrvá, než se dostaví ten pocit. Ten, kterej se v Norsku na dřevěným molu na Aker Brygge hledá mnohem snadněji. Občas se i schová do jedné ze zapadlých kaváren a srknu si ho v chai tea latte, musím na to ale být sama. A vždycky ho najdu mezi sedačkama v letadle, když plujeme nebem. Je to zvláštní. Na tenhle den jsem se těšila ani nevím, jak dlouho. Několik let. Vlastně už od malička, kdy jsem si tenhle sen, napsat knížku, namalovala do té mojí fantazírové nástěnky přání a touh, kde se blejskal mezi flitry, které tomuto přání dávaly jistou důležitost. 
 
A teď? Teď se to děje a já jsem na sebe zase tak trochu drsná.


sobota 14. října 2017

10 rad pro ty, kteří chtějí rozjet svůj vlastní start-up

Sedíme v letadle na pravidelné lince Oslo-Praha a oba v sobě máme kapku nervozity a horu nadšení. Právě se to děje. Právě překopáváme svůj život od základů. Zavíráme kapitolu pohádky o tom, jak John Erik bude právník a bude domů chodit v obleku, zatímco já budu pracovat pro nějakou neziskovou organizaci specializující se na Afriku. Já, možná trochu rozhořčená, že mi v Norsku nikdo nedal ani šanci ukázat, co ve mně je, John Erik s jiskrou v oku, protože rozjet svůj vlastní projekt byl vždycky jeho sen.

Jsme naivní a vlastně ani nevíme, do čeho se to po hlavě vrháme. 



čtvrtek 12. října 2017

FRESH NEWS: Radosti jednoho všedního dne

Viděli jste ten nádhernej měsíc na obloze? Vznáší se tu, jakoby se nechumelilo, taky že se nechumelí, a svítí na celou Prahu. Je skoro noc, Žižkovská věž poblikává, tramvaje skřípaj na kolejích, spoustu z vás se už tulí pod peřinou a já...? já vám píšu pár slov, protože jsem toho plná. Plná radosti, nadšení a takové té mojí nálady "terezainoslo". Takové té, která mě většinou přepadne zezadu nečekaně v letadle. Dneska mě přistihla jen tak. Praštila mě do nosu někde v té podzimní Praze, nebo možná v doušku chai latte. Kdo ví... to je celkem šumák.
Dnes večer jsem si dala ultimátum, že mám na napsání článku deset minut. Potom musím do peřin. A schválně... Aleza už odpočítává a já se do toho vrhám po hlavě.

Tak prosím, tady jsou. Ty moje malé i obrovské radosti dnešního dne. 



neděle 8. října 2017

Každý den se počítá

Je něco málo po jedenácté večer. Mám vlasy v rozdováděném drdolu, ušmudlaný brejle, skoro vystydlej čaj na stole a nohy v růžovejch bačkorách. John Erik zrovna jel vyzvednout tatínka na letiště a já sedím v obýváku a přemýšlím, o čem bych vám dneska napsala. Vždyť se dneska nic zásadního nestalo... Vlastně to byl trochu nudnej den. A v tom mě to trkne. 

"Náno hloupá...", vynadá mi moje (s)vědomí. Že prej se nic nestalo? Vždyť to byl den jako malovanej. Úplně obyčejnej, ale ohromně šťastnej.


úterý 3. října 2017

Vyko(le)jená


Sedím na šedém ušáku v pokojíčku, přikrytá hnědou chundelatou dekou s hvězdama a na stole mám hrnek s teplým čajem. Williamínka držím jednou rukou, on si spokojeně pije mlíčko a já se usmívám, protože to je ten nejkrásnější pocit na světě. Jenže ejhle... Než jsme se totiž k téhle idylické situaci dostali, uběhlo několik pekelných týdnů. Jestli mě něco v šestinedělí vyrazilo dech, tak to bylo jednoznačně kojení. Musím přiznat, že jsem si ani na chvilku nepřipustila, že by nám právě kojení mohlo dát tak zabrat. Představovala jsem si to jako Hurvínek válku. 


A místo toho to bylo opravdové válčení. 
Plné bolesti a slz.


Autor: Baru La Photo

pondělí 2. října 2017

Jedna svatba, babí léto a zaječí rozkošnosti

Je neděle večer, páni, vlastně skoro už pondělí... "Mazej do peřin, holka jedna bláznivá.", ťuká si na čelo moje druhý já. Ovšemže to línější. A možná, že má pravdu. Jsem uzívaná, padaj mi víčka, ale ještě musím poslat dva rozhovory a vybrat k nim pár fotek. Začíná se mi totiž roztáčet kolotoč těch nádherných povinností kolem vydání knížky a to se přeci nedá prospat. Věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a kousek a bude na pultech knihkupectví?

A věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a něco do křtu a momentu, kdy se potkám i s vámi?

Víkend byl nádhernej. Stihli jsme jednu nádhernou svatbu, dvě procházky babím létem, spořádala jsem desítky svatebních koláčků a upekla kuře na másle, vyprala povlečení, které mě teď svádí vůní do postele, vyfotila tisíce fotek Williamínka, napsala dva články, protřídila skříň a s Johnim jsme si užili jeden dlouhej nedělní brunch po tom, co jsme všichni tři spali až do půl jedenáctý. Ovšemže s pauzama na kojení. Nebojte, tak růžový to není. A vlastně jsme měli jeden dlouhej romantickej večer u filmu The Notebook (Zápisník jedné lásky), kterej jsme si ani jeden nepamatovali a přitom je tak nezapomenutelnej. Vždycky, když ho vidím, rozpláče mě představa toho, že John Erik by byl totiž úplně stejnej. Když jsem mu dneska šeptla, že mi třeba jednou bude předčítat na stará kolena blog, nebo knížku, objal mě a řek, ať neblázním... kdo ví?