Stránky

sobota 14. října 2017

10 rad pro ty, kteří chtějí rozjet svůj vlastní start-up

Sedíme v letadle na pravidelné lince Oslo-Praha a oba v sobě máme kapku nervozity a horu nadšení. Právě se to děje. Právě překopáváme svůj život od základů. Zavíráme kapitolu pohádky o tom, jak John Erik bude právník a bude domů chodit v obleku, zatímco já budu pracovat pro nějakou neziskovou organizaci specializující se na Afriku. Já, možná trochu rozhořčená, že mi v Norsku nikdo nedal ani šanci ukázat, co ve mně je, John Erik s jiskrou v oku, protože rozjet svůj vlastní projekt byl vždycky jeho sen.

Jsme naivní a vlastně ani nevíme, do čeho se to po hlavě vrháme. 



čtvrtek 12. října 2017

FRESH NEWS: Radosti jednoho všedního dne

Viděli jste ten nádhernej měsíc na obloze? Vznáší se tu, jakoby se nechumelilo, taky že se nechumelí, a svítí na celou Prahu. Je skoro noc, Žižkovská věž poblikává, tramvaje skřípaj na kolejích, spoustu z vás se už tulí pod peřinou a já...? já vám píšu pár slov, protože jsem toho plná. Plná radosti, nadšení a takové té mojí nálady "terezainoslo". Takové té, která mě většinou přepadne zezadu nečekaně v letadle. Dneska mě přistihla jen tak. Praštila mě do nosu někde v té podzimní Praze, nebo možná v doušku chai latte. Kdo ví... to je celkem šumák.
Dnes večer jsem si dala ultimátum, že mám na napsání článku deset minut. Potom musím do peřin. A schválně... Aleza už odpočítává a já se do toho vrhám po hlavě.

Tak prosím, tady jsou. Ty moje malé i obrovské radosti dnešního dne. 



neděle 8. října 2017

Každý den se počítá

Je něco málo po jedenácté večer. Mám vlasy v rozdováděném drdolu, ušmudlaný brejle, skoro vystydlej čaj na stole a nohy v růžovejch bačkorách. John Erik zrovna jel vyzvednout tatínka na letiště a já sedím v obýváku a přemýšlím, o čem bych vám dneska napsala. Vždyť se dneska nic zásadního nestalo... Vlastně to byl trochu nudnej den. A v tom mě to trkne. 

"Náno hloupá...", vynadá mi moje (s)vědomí. Že prej se nic nestalo? Vždyť to byl den jako malovanej. Úplně obyčejnej, ale ohromně šťastnej.


úterý 3. října 2017

Vyko(le)jená


Sedím na šedém ušáku v pokojíčku, přikrytá hnědou chundelatou dekou s hvězdama a na stole mám hrnek s teplým čajem. Williamínka držím jednou rukou, on si spokojeně pije mlíčko a já se usmívám, protože to je ten nejkrásnější pocit na světě. Jenže ejhle... Než jsme se totiž k téhle idylické situaci dostali, uběhlo několik pekelných týdnů. Jestli mě něco v šestinedělí vyrazilo dech, tak to bylo jednoznačně kojení. Musím přiznat, že jsem si ani na chvilku nepřipustila, že by nám právě kojení mohlo dát tak zabrat. Představovala jsem si to jako Hurvínek válku. 


A místo toho to bylo opravdové válčení. 
Plné bolesti a slz.


Autor: Baru La Photo

pondělí 2. října 2017

Jedna svatba, babí léto a zaječí rozkošnosti

Je neděle večer, páni, vlastně skoro už pondělí... "Mazej do peřin, holka jedna bláznivá.", ťuká si na čelo moje druhý já. Ovšemže to línější. A možná, že má pravdu. Jsem uzívaná, padaj mi víčka, ale ještě musím poslat dva rozhovory a vybrat k nim pár fotek. Začíná se mi totiž roztáčet kolotoč těch nádherných povinností kolem vydání knížky a to se přeci nedá prospat. Věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a kousek a bude na pultech knihkupectví?

A věřili byste tomu, že už jenom dva týdny a něco do křtu a momentu, kdy se potkám i s vámi?

Víkend byl nádhernej. Stihli jsme jednu nádhernou svatbu, dvě procházky babím létem, spořádala jsem desítky svatebních koláčků a upekla kuře na másle, vyprala povlečení, které mě teď svádí vůní do postele, vyfotila tisíce fotek Williamínka, napsala dva články, protřídila skříň a s Johnim jsme si užili jeden dlouhej nedělní brunch po tom, co jsme všichni tři spali až do půl jedenáctý. Ovšemže s pauzama na kojení. Nebojte, tak růžový to není. A vlastně jsme měli jeden dlouhej romantickej večer u filmu The Notebook (Zápisník jedné lásky), kterej jsme si ani jeden nepamatovali a přitom je tak nezapomenutelnej. Vždycky, když ho vidím, rozpláče mě představa toho, že John Erik by byl totiž úplně stejnej. Když jsem mu dneska šeptla, že mi třeba jednou bude předčítat na stará kolena blog, nebo knížku, objal mě a řek, ať neblázním... kdo ví?