Stránky

středa 20. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 3

Asi o hodinu později na pokoj přiváží další maminku. Slušně pozdravím a pokračuju v koukání do stropu. Jenom slyším, jak klapnou dveře, nesměle mě pozdraví mužský hlas a svoji manželku líbá (asi) na čelo. Co já vim. V pokoji je tma tmoucí, navíc máme mezi sebou zataženou plentu, takže i když nechci, slyším každé slovo. Za dobrou půlhodinku už vím, jak to všechno bylo. V noci se ozvalo lupnutí, jak praskla voda a hned na to přišly silné kontrakce. Jelo se prý hned do porodnice, protože budoucí maminka měla naplánovaný císařský řez až za tři týdny, tak se muselo jednat rychle. Rozčaruje mě věta o tom, že ten večer bylo v Hořovicích sedm akutních císařů... To bude prý tím úplňkem, shodnou se. Tolik?

Hlasy utichnou a já pořád dokola koukám na ty tři fotky Williamínka. Jsem zamilovaná. Do každého detailu. Je to brouček na první pohled.

Manžel se loučí, na čele přistane další pusa. Pak klapnou dveře a je chvíli ticho. Do kterého se ozve nesmělé: "Spíte?" A mu si začneme povídat. Je asi pět hodin ráno, začíná se pomalu rozednívat a my na sebe vybalíme naše ještě horký porodní příběhy, které jsou plné čerstvých pocitů obav, bolesti a obrovské porce zatím neuchopitelného štěstí. Přestože jsme ze sebe vydaly náš životní výkon, ani jedný se nám nechce spát. Popřejeme si dobrou noc, i když je ráno a pokoj zase utichne. 





Přemýšlím, že je prima, že zatím pořád ještě necítím žádnou bolest. Velkou náplast na břiše radši nezkoumám. V ruce mám kapačku a na záchod taky nemusím. A tlumící léky fungují evidentně patřičně. Pravidelně nás chodí kontrolovat milá sestřička, které se pořád dokola ptám, kdy už budeme mít miminka u sebe. Bohužel je celá porodnice narvaná k prasknutí a my musíme být na JIP na gynekologii, kam miminka nesmí kvůli bakteriím přinést. Ptám se pokaždý, a už s tím musím být otravná. A pokaždý mám slzy v očích. Ale jsem tak unavená a oblbená, že mi to zatím moc nedochází. Něco mi našeptává, že mám ten den využít k tomu, abych nabrala sílu a mohla se o broučka pak postarat 

Ten den už neusnu. Přehrávám si v hlavě pořád dokola všechny ty hodiny, které jsme prožili na porodním sále... 

Johni doma na pár hodin usne a hned brzo ráno zase přijíždí do porodnice. Moje představa, že budeme mít ten jeden pokoj, kde budeme moct být oba spolu i s Williamkem hned po porodu, se mi absolutně rozplynula. Někdy je to prostě úplně jinak, než jste si představovali. 

Johni jde nejdřív za Williamínkem a dostane za úkol mi ho natočit z každé strany. Nemůžu se ho nabažit. Projíždím těch několik fotek, které mi Johni ukazuje. Až na jedné fotce si všimnu, že má brouček úplně protáhlou hlavičku. Vyděsím se, i když vím, že je to naprosto běžné... Chuděrka můj...  Dalo mu to zabrat.

Odpoledne pak přichází sestra s tou nejlepší zprávou dne. Pozdě odpoledne nás převezou na pooperační pokoj na šestinedělí a tam nám budou moct dát miminka. Konečně :)))) Celým mým tělem mi projede neuvěřitelný pocit, že už jsem tak blízko. Že už za chvilku toho našeho budulínka budu mít u sebe. A když ho mám porpvý na sobě, tak mi dojdou slova... jenom se mi koulí slzy po tváři a mám pocit, že mi přinesli moji druhou část srdce. 

Je to naprosto nepopsatelnej pocit plnej nádhery, lásky a kouzla, které jsem nikdy předtím necítila. 
Ta jeho vůně a dech. Nikdy na to nezapomenu. 

Odpoledne přijíždí moje Barunka a na to taky nikdy nezapomenu. Objímám ji jako nikdy. Ví přesně, jak mi je. Nemusíme skoro ani mluvit, jenom jsme spolu a pozorujeme ten zázrak. Ten nejroztomilejší zázrak, kterej jsem kdy viděla.

A i když jsem si ten moment prvního setkání s Williamem představovala úplně jinak, byl stejně nádhernej. A v tu chvíli už jsem neřešila, že to mělo být před šestnácti hodinama. Byla jsem toho plná a už jsem ho nechtěla dát z náručí. Nikdy. Což úplně nešlo, vzhledem k tomu, že jsem se nedokázala skoro sama ani posadit. Břicho začalo občas přicházet k sobě a já začala chápat to, že tam bolest teprve přichází. Miminka nám vozili každé tři hodiny na "kojeni", které vlastně ze začátku nebylo ani kojení. 

Teď jak to píšu, tak se mi vybavují všechny ty momenty. Ty nádherné, ty, které šíleně bolely. A říkám si, jak jsem to mohla všechno tak zvládnout? Lidské tělo je stejně neuvěřitelné.

Když máme po dvaceti čtyřech hodinách vstát poprvé z postele, klasická Tereza hraje hrdinku. To je mi podobný. Hrnu se do toho a navrhuju, že vstanu klidně v jedenáct večer, dvě hodiny předtím, než bych měla. Nechce se mi totiž budit se někdy v polovině noci. To ještě netuším, že to taková pr... nebude. Panebože... kde mám břišní svaly? Ty moje břišní svaly, které celý život používám naprosto ke každému pohybu. Jsou rozřezaný na cáry... to bylo asi poprvý, co jsem si doopravdy uvědomila, že jsem vlastně absolvovala velkou a těžkou operaci. 

Snažím se zvednout z postele. Sestřička mi pomáhá, dobelhám se do koupelny za velkých ovací, že mi to jde skvěle (to říkají všem! :) a pořád nerozumím tomu, že mě mé tělo neposlouchá. Ta sprcha mě probudí z té mojí poporodní euforie, že tohle bude ještě bolet. A když se pak dobelhám zpátky do postele, jsem na sebe pyšná jako nikdy. Zvládla jsem to! Zavírám oči a těším se po těch nekonečných a náročných dvou dnech na spánek. Jenže, to ještě netuším, že máme na pokoji paní, která ohromně chrápe, a že za celou noc zamhouřím oko na pár minut. Vyčerpaná a zoufalá přežívám tu nekonečnou noc. Navíc slyším každičký zvuk z chodby, protože  máme celou noc otevřený dveře. Plačící miminka, bouchání dveří, rozvrzaný vozíky brázdící chodbu, rozhovory sestřiček o plánech na víkend. Slyším snad i zvonění cukru, když si ho někdo ráno sype do kafe...

Jsem naprosto bezradná a chci tak moc domů... do svojí postele. Potřebuju si odpočinout.

Ty další dny se život v porodnici točí kolem miminek, vizit, vývarů, bolesti a kojení. Pokud jde o kojení, Williamínek vypadá trochu zmateně. Nikdo mi moc nevysvětlí, co s ním a jak si ho přiložit. Vždycky mi ho podají do postele, ve které se silou vůle posadím a já ho samou láskou upusinkuju. Pak mi pobrekává, až se probrečí k miminkovskému pláči, který vám trhá srdce. Nejde mu to a vzteká se. Já jsem pořád klidná, protože vím, že po císaři to může trvat i několik dní, než se miminko přisaje.
Pak ale přijde jedna sestra k mojí posteli a já si připadám jak na nějaké zkoušce na střední, kde vám matikářka sleduje každý váš pohyb tužkou, která se kroutí ve zpocený dlani, když derivujete. "Tak se na to podíváme, Terezo!" a ve mně hrkne. Za chvíli pozorování slyším: "Ukažte mi prsa." a pak s podivným výrazem, že to ještě tedy neviděla: "No, co to máte za bradavky? To asi teda kojit nebudete...!" Ta hořká věta mi v tom euforickém okamžiku dala facku. Ve mně by se v ten moment krve nedořezal. Kdybych na to měla náturu, tak bych paní odpověděla: "Aha, to jsem si tedy měla koupit jiný bradavky... já si koupila špatný."
 
Jak nebudu kojit? Ovšemže budu kojit. Jak bych nemohla kojit? 

Naštěstí jsem byla poučená kamarádkama, ségrou a obrněná, že tohle je z nějakého pro mě neznámého důvodu velmi oblíbená věta v porodnici, kterou už slyšelo tolik z nás. A vždycky se najde někdo, kdo ji té prvorodičce, se kterou lomcujou poporodní hormony, chrstne do obličeje. Proč? To nikdo neví. Navíc všechny ty, které si proplakaly jeden celý den, že jim v porodnici řekli, že nebudou kojit, se nádherně rozkojily. 


Takže moje  novopečený maminy, až vám někdo v porodnici řekne, že nemáte ke kojení dobré dispozice, vzpomeňte si na mě a okamžitě (!) to hoďte za hlavu. Okamžitě!

A pak přišlo to kojící rodeo. Kloboučky, lahvičky, příkrmy... statečně jsem se držela a odmítala. A protože se chystám o kojení rozepsat, prozradím vám ten sladký konec už teď. Kojíme. Dalo nám to zabrat, ale kojíme. A Williamínek je při papání nejspokojenější pod sluncem. A těším se, až dám ten článek dohromady. Samotnou mě totiž překvapilo, jak rozsáhlé téma kojení je. A jak jsou z něho najednou maminky vyjukaný. I já byla a prošli jsme si dlouhou cestu, kterou bych chtěla sdílet, protože může někomu dalšímu ve stejné situaci pomoct.

Projedla jsem se na level bramborová kaše a trochu víc se rozchodila. Břicho bolelo. Moc. Ale každý den byl znatelně lepší. Tak moc rychle se to lepšilo, že jsem si říkala, že za týden budu snad úplně fit. V porodnici nám radili, abychom se snažili tělo rozhýbávat, abychom byli brzy fit a mohli se o ty naše miminka postarat, tak jsem byla poctivá a bojovala jsem. 

Odpoledne druhého dne jsem slavila, protože nás převezli na běžný pokoj. Já si dala druhou sprchu, která byla skvělá a zase po ní odpadla hned do postele. Je úžasné, jak velkou radost máte z pro někoho tak běžných věcí jako je sprcha, procházka chodbou. Převlíkla jsem se do nové košilky, vzala si náušnice, vyčistila pleť a spokojená a naprosto unavená  odpadla zpátky do postele.

Barunka i Johni za mnou jezdí každý den. A já se vždycky ohromně těšim. Na pokoji jsme dvě, s maminkou, se kterou jsme sdílely naší porodní cestu od samotného začátku hned po císaři a vzájemně jsme si návštěvy respektovaly. Když máte štěstí a připlatíte, můžete mít v Hořovicích nadstandardní pokoj, kde může spát i tatínek. Nám se bohužel nepoštěstilo... ale snažili jsme se přiblížit Norsku, kde je to naprosto běžné.

Na vizitu přichází moje paní doktorka, se kterou jsem rodila. Vysvětluje mi celou komplikaci porod a já pláču. Najednou se mi všechno vybaví. Tak silný momenty z porodního sálu, její hlas, její povzbuzení, že bude líp. Je úžasná. Ostatně jako všichni doktoři v Hořovicích. Na ty nedám dopustit. Všichni do jednoho byli naprosto profesionální a přitom tak mile lidští. Myslím si, že na ně budu nještě dlouho v dobrém vzpomínat.

Teď to vypadá, že jsem jenom první dny v porodnici plakala. Hm... vlastně skoro ano. Cloumá to s vámi a pláčete skoro, když se na vás někdo vlídně usměje. 

"Tak, tady máte miminka, maminky." prolítlo pokojem a od tý chvíle s náma byly naše poklady pořád. Měly jsme je v postýlkách vedle postele a roztomile nám spinkala. Skoro pořád. To prej miminka dělaj. Jsou vyčerpaný a musí nabrat sílu. První noc byla pohodová. Budili jsme se na přebalování, vážení, kojení každé tři hodiny. Ale Williamek byl zlatej a chrupkal "jako" miminko. 
Druhá noc už byla o něco horší. O něco? Druhá noc byla peklo. Williamínek začal mít větší a větší hlad a plakal mi. Skoro pořád. Tu noc jsem k němu asi dvěstěkrát vstala. A to vstávání z postele přitom tak příšerně bolelo... Tmavá obloha se začala barvit do růžova a já pozorovala východ slunce. Byl nádherně rudej. A říkala jsem si, kolik asi takových východů slunce ještě uvidím. Ve čtyři ráno píšu Johnimu zprávu, že už jsem naprosto vyčerpaná. Okamžitě mi odepisuje, že přijede ráno co nejdřív, vezme si malého do náruče a já se budu moct vyspat. Ať vydržím... tak moc mi to pomohlo. Jenom ta představa, že v tom nejsem sama. Nemohla jsem se dočkat rána...
 
Johni otevírá dveře pokoje, a já od té chvíle jenom pláču.
Únava. Vyčerpání. Hormony. Bolest.
Všechno se to ve mně pere.

Johni je ten den u mě na pokoji snad celý den. S Barunkou se tam vystřídají a já se aspoň mohla chvilinku vyspat. Barunka se o mě taky starala jako o princeznu. Uvařila pro mě oběd, přivezla mi pohodlnější oblečení, ovoce, zeleninu, jogurty, obejmutí. A Williamka si mazlila tak, jak to tety umí. 

Další blbá zpráva byla ta, že náš brouček začal mít náběh na novorozeneckou žloutenku. Věděla jsem, že je to poměrně běžné a my ji s John Erikem měli jako miminka oba. Paní doktorky na vizitě mi řekly, že já už bych mohla klidně jít druhý den domů, ale bude to záležet právě na výsledcích hladiny billirubinu v krvi Williamka. Takže se někde v sobě peru s myšlenkou, že by to mohla být naše poslední noc v porodnici. Jenže pak přišla sestra, koukla se na Williamka a pronesla: "Ježiš, ten je žlutej... no, to jen tak domů nepůjdete." A mně se veškeré sny o tom, že půjdeme brzo domů, rozplynuly a taky jsem to řádně oplakala. Někdy jsou holt sestry v porodnicích na mě asi moc syrové.

Paní spolubydlící pouští domů a já si tisknu Williamínka na sebe ještě víc. My musíma čekat ještě na výsledky žloutenky. Trhá mi to srdce. Pokud dopadnou dobře, půjdeme odpoledne domů taky. "Spolu to zvládneme, šeptám mu do toho jeho elfího ouška..." a tak ohromně moc si přeju jít domů. Tohle naše malé-velké drama prožívají všichni od Norska po Ořechovku. Já ale někde v sobě cítím, že to půjde. Že to bude dobrý. A že pojedeme domů. 

A pak nás opravdu pouští domů a já pláču štěstím. 
Volám Johnimu a píšu pár zpráv s vykřičníkama, srdíčkama, který se rozletí i do Skandinávie. A s Williamkem to oslavujeme společným tuli-tuli. Páni, nemůžu se dočkat, až si broučka přivezeme domů. Mám pocit, že jsem byla v porodnici několik týdnů, možná  i měsíců. Připadalo mi, že jeden den má sto hodin, a že najednou žiju v takový bublině, kde se život točí jenom kolem kojení a žloutenky. Čekalo nás jen už propouštěcí setkání s doktorama, kde nám kladli na srdce veškeré důležitosti a náležitosti. A bylo roztomilý, jak jsme na sebe všechny ty maminky pokukovaly a nakukovaly jsme (ne)nápadně do postýlek na ostatní miminka. A já jsem si v tom momentě uvědomila, že jsem to v porodnici vůbec nebyla já. Že se někam ta přátelská, se všema upovídaná Tereza, někam úplně vypařila. S ostatníma maminkama jsem za celou dobu sotva prohodila pár slov.

Tehdy jsem poprvé za těch několik dní cítila, že jsem to zase já. 

Johni přijíždí a Williamek už je přebalenej a převlečenej do jeho ovečkovýho body. Jede se domů. Je to hrozně zvláštní, přímo magický, když vycházím z oddělení šestinedělí. Najednou vidím vchod na porodní sály, kde to všechno začalo. A kde jsem před pár dny přicházela ještě s Williamkem v bříšku. Johni nese autosedačku jako kdyby byla z kříšťálu a já se pořád dívám kolem sebe a prožívám neuvěřitelně zvláštní moment. Jsme venku. Poprvé mi na tváře zasvítí sluníčko a mým tělem proletí neuvěřitelnej pocit štěstí. Sedám do auta, nasazuju brýle a jede se. Williamínek spinká. Stavíme se ještě v Hořovicích na matrice vyzvednout Williamkův rodný list a já málem umřu po těch všech schodech a  nekonečných chodbách. Naštěstí je hned vedle matriky lékárna, kde se stavuju pro analgetika, protože to bolí jako čert. A spokojený Williamek nám spinká celou dobu až do Prahy. A my zase míjíme to ošuntělou benzínku, ceduli, pole a lány a poprvé s broučkem přijíždíme do garáže. Páni, tolikrát jsem si tenhle moment představovala v hlavě. A teď se to děje. 

Jsme doma... konečně. 


Vaše TerezaInOslo

26 komentářů:

  1. Jo, pláč. Já jsem z okna svého pokoje v porodnici viděla na okna našeho bytu, takový to byl luxus, a pamatuju si jako dneska, jak jsem stála v tom okně a řvala jak želva, že nemůžu domů. A to jsem měla za sebou pohodový přirozený porod a bez odloučení vedle sebe zdravé miminko. Takže jste to zvládli moc dobře, a ty hormony vyplavované slzy k tomu všemu patří.
    Lea

    OdpovědětVymazat
  2. Terezko,úplně to s Vámi prožívám.Jste moc statečná bojovnice!!!Doma je doma.Každý den je s dětmi krásnější a krásnější.
    A.

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Terezko, myslela jsem si, že si Váš článek přečtu v práci u ranní kávy, ale to nejde... Oči mám plné slz hned z prvních řádků. Vrátily se mi vzpomínky na moje dvě krásné holčičky...na moje dva porody, jeden takový, že jsme byli všichni rádi, že jsme obě přežily, druhý pohodový, dvouhodinový..Ty emoce jsou síla.. i po těch letech. Přeju Vám jen krásné chvíle. Martina P.S. knížku už mám objednanou od Ježíška

    OdpovědětVymazat
  4. Terezko, díky za sdílení celého Vašeho příběhu. Musím říct, že už po prvních článcích o porodu, kdy jsi zmiňovala přístup některých sester z Hořovic, jsem z toho byla trochu rozčarovaná a četla jsem si potom i jiná hodnocení této porodnice. Vím, že má dobrou pověst a že tam jezdí rodit spousta žen z Prahy a docela mě šokovalo, že tak úžasné to tam není. Přijde mi, že v Praze se všichni fixují na Apolináře a Podolí, ale jsou tu i jiné porodnice a já jsem byla například maximálně spokojená v Thomayerově nemocnici. Už od porodního sálu (minimum lidí, minimum zásahů, okamžité přiložení miminka), tak hlavně na oddělení šestinedělí. Přímo pod krčskou porodnicí sídlí Laktační liga a myslím, že je znát, že tamější sestřičky jsou skvěle proškoleny, co se týče kojení, a opravdu skvěle poradily a pomohly. Z toho jsem tam byla nadšená. Neexistovalo, že by miminka zbytečně přikrmovaly, v první řadě se snažily maminku všemožně podpořit a rozkojit. Můžu Thomayerku jen a jen doporučit. Hodně mě mrzí, že druhé dítě tam asi neporodím, budeme se totiž stěhovat právě k Hořovicím, takže to bude nejspíš tam .. Aspoň už vím nač se připravit :) Ono je stejně nejdůležitější, aby vše probíhalo jak má, potom snad ani nemá takový vliv, v jaké porodnici člověk rodí. Každopádně to oddělení šestinedělí v Thomayerce bych vynesla do nebes a pokud pražské maminky zvažují, ať tuhle porodnici neopomíjejí :) Ať se Vám daří! Klára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Terce se chystám naps mail, ale Vám chci říct, že já jsem rodila nedávno v Hořovicích a byla jsem nadšena. První dvě děti v Podolí. Všechny jsem měla císařem a tenhle poslední císař byl můj nejkrásnější porod a zážitek. Tak krásné shledání s miminkem jsem si snad neuměla po předchozích císařech ani představit. Kudy chodím tudy Hořovice chválím a doporučuju. Byla jsem velmi spokojena, tak se nebojte. Bohužel měla možná Terka smůlu na "horší" sestry. Přeju Kláro krásý zážitek a přivítání s miminkem.

      Vymazat
    2. Teri? chtěla bych něco napsat mailem? kde najdu mail? díky

      Vymazat
    3. Děkuju za komentář, Hořovice jsou úžasná porodnice, mají skvělé doktory, krásné prostředí, vyjdou vám vstříc, ale bohužel některé sestry...

      Email: terezainoslo@gmail.com
      Budu se těšit

      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
    4. Věřím, že určitě existují i mnohem horší porodnice, ale 7 akutních císařů za večer a oddělení miminka od maminky na mě nijak úžasný dojem nedělají, nemluvě o těch sestrách :-(

      Vymazat
  5. Terezko, děkuji za sdílení Vašeho průběhu porodu a první chvílí s Williamkem. Přijde mi, že přibývá stejných zkušeností s porodnicemi a je mi z toho smutno. Hlavně nepochopím to oddělení od Williamka takovou dlouhou dobu, to muselo být šílený. Mám za sebou dva porody, dlouhé ale přirozené a sdílím s Vámi tu důvěru v tu sílu spojení maminka-miminko, že prostě kojení společně zvládneme, doma sami si taky poradíme, když bude vše v klidu a soukromí. Skvělá zpráva je, že po druhém porodu už Vás berou jako zkušenou maminku a moc si Vás nevšímají :)
    Mějte se s Williamkem krásně, užívejte podzimních procházek :)
    petinka

    OdpovědětVymazat
  6. Já už snad žádné (po)porodní příběhy číst nebudu, nebo si děti nikdy nepořídím. Zní to spíš jak kdyby Vás propustili z vězení a ne z nemocnice... Obdivuju Vaši pozitivitu a že jste se tím nenechala rozhodit, teď už bude určitě jen líp!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naopak, čtěte, čtěte, ať se tomu vyhnete. České porodnictví má sice možná dobrá čísla (jak která teda), ale přístup mnohde jak za krále Klacka.

      Vymazat
    2. Žádná sestra v porodnici tam není pro to, aby matkám ubližovala. Většinou mají mnohaleté zkušenosti a umí poradit, otázka je, jestli jsou některé maminky ochotné naslouchat. Dneska má každý spoustu věcí načtených teoreticky, každý má po přečtení několika diskuzí na internetu pocit odborníka v porodnictví a jasnou představu toho, co nechce. Často pracují hormony a únava na plné obrátky, člověk si spoustu věcí bere mnohem víc, než normálně a někdy je ta komunikace oboustranně náročná. Ano, některé sestry jsou vyhořelé, spousta přepracovaných, ale to je v každém zaměstnání., takže bych to nepaušalizovala. Chtěla bych vidět spoustu sluníčkových, ochotných a vždy se usmívajících prodavaček, servírek, bankovních úřednic atd.

      Vymazat
    3. Souhlasím s předchozím, kombinace hormonů a všemožných nereálných a romantických očekávání zákonitě vede k tomu, že maminky jsou z porodu rozčarované a zklamané. Přitom stačí změnit úhel pohledu - pobyt v porodnici není žádná luxusní dovolená, ale jsou to přece jen tři-čtyři dny, to se dá vydržet a navíc ta doba je jako nic v porovnání s devíti měsíci, které už maminka s děťátkem prožila a hlavně s dalšími měsíci a roky, které s ním prožívat bude.

      Vymazat
  7. Teri,nádhernej článej! Jsem ráda,že konečně někdo píše vše jak doopravdy je! Jsi úžasná! Semnou hormony lomcovaly strašně ,ta bolest a tělo co je jak gumový,no hrůza...a štve mě,že spoustu maminek nepřizná tu unávu,bolest,pláč a hraje si na hrdinky jak to všechno byla brnkačka.. díky I.

    OdpovědětVymazat
  8. Krasny clanek ale opravdu me mrzi situace a chovani nekterych sestricek v porodnich! Mely by byt oporou a ne novopecene maminky zbytecne stresovat. Bohuzel se to deje velmi casto. Kojeni je opravdu veda. Ja treba ze zacatku resila, ze mala je na prsu pricucnuta skoro porad a musela jsem se obrnit proti recem jako ze mam malo mlika a ze ji to urcite nestaci. Ale kojeni neni jenom o utiseni hladu, je to hlavne o kontaktu. Tak at vam kojeni jde porad jako dosud! A uz bude jenom lip!

    OdpovědětVymazat
  9. Separace dítěte a oznámení, že má žena blbý prsa na kojení, by snad měl bejt trestnej čin. Ne nadarmo z porodnice odchází plně kojenych jen 82% dětí - vlastně ještě docela vysoký číslo, když dostanou takovouhle "podporu". Myslím, že by nemocnici prospěl feedback, aby to konečně přestalo. Každá žena má pro své dítě naprosto perfektní výbavu, potřebuje jen dobrou a laskavou radu a mít miminko u sebe, ne někde plačící na sesterne. Terezo, jste dobrá, že jste to ustála. Všem prvorodickam přeju sílu na to poslat protivný personál do... a pozvat si ihned do porodnice vlastní laktační poradkyni.

    OdpovědětVymazat
  10. Teri... Jsi statečná a skvělá máma :-) A mně se při čtení vrátily vzpomínky už skoro 3,5 roku zpátky, kdy se narodila naše prvorozená princezna, ve 30. týdnu, s komplikovanym poporodnim stavem. Viděla jsem ji naživo až třetí den, pochovat jsem ji mohla po týdnu na pár minut a domu ji propustili po dlouhých a nekonečných 10 týdnech. A vsechno, i to, jak čekáš na to "zítra vás pustíme domů", i složitý rozkojovani, kloboučky, odsávačka...Nakonec jsem kojila až do samoodstavu v 18m, kdy jsem čekala druhý poklad a malá už mlíko nechtěla. Teď je z ní zdravá slečna a já jsem ráda, že tohle všechno je už jen ve vzpomínkách. A jo, lidské (ženské) tělo je zázrak. Žasnu, jak se dokáže měnit a přizpůsobovat.
    Přeju hodně sil a energie, ať se vám všem třem daří! Lucka

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za sdílení tak intimních okamžiků, jste úžasně inspirativní tím svým pozitivním přístupem a viděním světa. Taky mě překvapilo, že Hořovice mají tak dobrou pověst a přesto tam pracuje někdo, kdo je schopen říct "co to máte za bradavky?!". Škoda, že kvůli takovým vyhořelým sestrám/doktorům je spousta žen, které nevěří vlastnímu tělu a nedostane se jim potřebné podpory a potom bohužel nekojí. Jste skvělá, že jste to ustála a šíříte osvětu! K.

    OdpovědětVymazat
  12. Teda, v Horovicich jsem cekala lepsi pristup, nez co pises. V Motole byl pristup ke kojeni lepsi...
    Ale jedna VELKA poznamka k cisari. Ty svaly se nerezou, ale roztahuji. Taky jsem po cisari, manzel sedel za sklem a videl vse. Stoji 2 lekari proti sobe a ty svaly roztahuji, aby se dostali k deloze a az tam se zase rizne. Tech tisice svalovych vlaken by nikdy nesesili...

    OdpovědětVymazat
  13. Ahoj Terezko, Hořovice jsou "moje" nemocnice. Zde se léčím, pracuji i jsem porodila svou dceru. Porod jsem měla dlouhý a nevzpomínám na něj moc ráda (přiznám se, že jsem vyšilovala protože jsem nedokázala zpracovat tu bolest), kontrakce mi šly do stehen, takže epidurál nepomohl, PA mě zklamala, když mi řekla, že mi to jít do stehen nemůže (tak jsem si to asi vymýšlela), po nekonečném tlačení mi musela PA přitlačit na břicho protože se mi malá vracela pořád zpátky (vím, že se to nemá, ale díky bohu za to, že to udělaly). Od prasknutí vody do samotného porodu uběhlo 15h. Šestinedělí jsem taky proplakala, malá byla neuvěřitelně spavý novorozenec, dokonce tak moc, že místo kojení spala a tak šla s váhou dolů pod povolený limit. Se mnou cloumaly poporodní hormony a já bulela a šíleně jsem se o ní bála. Sousední maminka šla domů a my musely zůstat v porodnici. Až pak se nám začal někdo konečně věnovat, malou jsme otírali studeným hadrem, pořád jsem jí musela poňoukat, aby nespala a povedlo se. Dnes pořád kojím a budu asi až do puberty protože se malá nedá odbýt :D Ani nevím proč vám to sem píšu, asi to ze sebe potřebuji dostat a zpracovat to :)
    Terezko, mějte se krásně a ať vám dělá William jen a jen radost.

    OdpovědětVymazat
  14. Páni, tohle byl tak silně napsaný a prožitý článek až mi to vehnalo slzy do očí a vyvolalo mateřské pudy :) Jsem ráda, že to sdílíš takhle otevřeně a obdivuju, jak to umíš citlivě napsat.
    Williamkovi jenom zdraví, málo nemocnic a ať jste doma už spokojení :)

    OdpovědětVymazat
  15. Ty tvoje světloučce modré kalhoty (tepláky) už z fotky vypadají tááák pohodlně a měkkoučce. :-)

    OdpovědětVymazat
  16. Rodila jsem akutnim cisarem den pred planovanym a nemenila bych! Dite chtelo ven samo, ale nemuselo se nikde cpat. Porod rano a dalsi den rano uz mi ho dali nastalo, aniz bych o to uplne stala. Ale nebylo mi nic, bricho bolelo jen pri kojeni trosku. A to jinak me boli uplne vsechno. Kojila jsem hned, dokonce jsrm musela odsavat, ostatni holky po prirozenych porodech jen zavidely. Takze to uplne nesouvisi. Takze za me cisar pecka a klidne bych za nej zaplatila milion, kdyby to po mne nekdo chtel! Jen abych nemusela rodit. A zadny krvaceni v sestinedeli je jen fajn bonus!

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za krásný článek. Já se zase pro změnu v porodnici dozvěděla, že mi kojení nejde, protože mám malá prsa. No bývala bych si koupila větší, ale spolehla jsem na to, že stejně jako jiní savci od koček až po delfíny, to zvládnu i s těma malýma :-). Dnes už se tomu směju - po složitějším začátku jsem úspěšně odkojila obě svoje děti. A jak to ta malá prsa skvěle zvládla :-). Některým lidem holt empatie moc neříká, je to o lidech, ne o nemocnicích. Přeji hodně šťastných chvil s miminkem.

    OdpovědětVymazat
  18. Terezko, od mého porodu je to sice UŽ půl roku - wow, to tak hrozně letí!! Ale při čtení Tvého článku se mi to všechno vybavilo jakoby to bylo včera. Úplně si pamatuju tu touhu být konečně doma a taky tu bezmoc, když mě můj drahý opouštěl a já zůstala se Sárinkou v porodnici. Je to neskutečně emotivní období, tak moc, že si to neumí nikdo představit - jen mámy :)
    Děkuju, že jsi mi to všechno připomněla ♥

    OdpovědětVymazat
  19. Ach jo, jsem neonatolozka, uz ne v CR a asi bych na oddeleni sestinedeli instalovala skryty kamery. A pak se vsichni divime, ze rada zen voli (pro me neprijatelny ze zkusenosti) porod doma nez porod v porodnici. V dobe, kdy je zena matka nejzranitelnejsi by si takove sestry mely radeji kousnout do jazyka a jit pracovat na chirurgii. Vzdyt staci tak malo. Povzbuzovat, spravne vest, podat pomocnou ruku a priroda uz si poradi. Jsi moc statecna Terezo, ze te to nerozhodilo natolik, aby to kojeni neslo. Ja pracovala v Podoli a vim, ze nektere sestry byly drsne i tam, ja vzdy drzela s maminkami a detmi, protoze pro ty tam jsem, ze jo. Jste moc krasna rodina a je dobre, ze o vsem otevrene pises, i o tom neposlouchat blby kecy. Mejte se vsichni tri krasne :-) Luba

    OdpovědětVymazat