Stránky

úterý 5. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 2

A pak hodiny ubíhaly, kontrakce přitvrzovaly, Johni mi podával čaj, držel mě za ruku a já se pekelně soustředila. V hlavě jsem neměla nic jiného než to, že musím pracovat se svým vlastním tělem a myšlenkama. Nikdy v životě jsem se nesoustředila na něco víc, než tam.

Dostala jsem se do takového zvláštního stavu, ve kterém jsem byla jenom já, miminko, kontrakce a můj dech. 



Některé kontrakce jsem zkusila na míči, ale dělalo se mi v sedě špatně od žaludku. Takže jsem je raději trávila na posteli. Na boku, na zádech. Občas jsem si dala sprchu, prošla se po pokoji a sem tam lupla natěšenej úsměv na Johniho.

Pořád se nedělo nic šíleného. Pořád bylo všechno snesitelné a v naprostém pořádku.

Všechno šlo hladce až do sedmého centimetru. Od sedmého centimetru se totiž moje vzpomínky válej někde v mlze rajského plynu a nekonečného upozorňování Johniho, že teď už musím být připravená a ujišťování, že malej už bude za chvilku venku. Na to, že se moje verze porodu se zas tolik neshoduje s tou Johniho, jsme přišli pár dní po porodu. Ta Johniho zněla mnohem hůř. Mnohem! A já se smála, že tak to přeci vůbec nebylo, že ta bolest byla naprosto snesitelná. A že to vůbec není takový, jak všichni řikaj -  k nevydržení. Celkem dlouho jsem se s ním hádala, že si to přece pamatuju, že jsem tam byla. Tak se na mě vždycky usmál a nechal mě v tom mém vzpomínkovém rauši. 

Však ono lidské tělo to má dobře zařízené, abyste na to nejhorší zapomněli. 

Ten sedmý centimetr byl zlomový, začalo totiž jít do tuhýho. Už od samého začátku jsem se zarytě zařekla, že porodím bez Epiduralu. A taky, že jo. Jenže...

Přeskočím pár nekonečných hodin, kdy se toho vlastně moc neděje, kontrakce pořád zesilují a já pořád drtím Johnimu ruku a jednou za minutu srkám čaj. Jsme u fáze, kdy slyším paní doktorku říkat, jak ohromně statečná jsem a že to vypadá, že do půlnoci bude malej nejspíš na světě. Mám radost, protože to vypadá nadějně, že stihneme můj vysněný čas několika pár hodin. Venku se už zatím setmělo, měsíc nám nádherně svítí do pokoje, hraje hudba a v pokoji je nádherný klid, který protíná moje dýchání. V pokoji jsme většinu času úplně sami a tak mi to vyhovuje. Paní doktorka a porodní asistentka nás jednou za čas přijdou na pokoj zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. 
Začíná to být k nevydržení a já po Johnim pořád chci, aby zavolal doktorku  tím červeným tlačítkem, že jsem si už stoprocentně jistá, že jsme ready... Nechápu, kam pořád odchází, když už jsme tak blízko. A podle Johniho verze jsem ji roztomile přemlouvala, aby už u nás zůstala. Což přirozeně nešlo, vzhledem k tomu, že vedle rodily další dvě maminky...
 
Jsou tři věty celého porodu, na které nikdy nezapomenu, a které si přemítám pořád dokola.  "Terezko, tak teď už to bude jen pár kontrakcí a miminko bude na světě.", "Vidím blonďatý vlásky..." a "Dojděte si na sál..." 

Konečně jsem byla plně otevřená a už jsme byli kousíček. Jenže z pár finálních kontrakcí se stalo nekonečně kontrakcí... Já jsem se už vznášela na vlně, že to nejhorší mám za sebou, akorát Williamínek si umanutě razil cestu na svět s dvojitým vrutem a ještě ke všemu zadní částí hlavičky. Což mu přirozeně nešlo. Nemám tušení, jak dlouho se to odehrávalo. Nemám tušení, jak moc to bolelo. Jediný, co si pamatuju velmi živě je věta: Terezko, tak teď už to bude jen pár kontrakcí a miminko bude na světě." Paní doktorka mě klidným hlasem povzbuzuje a nadšeně oznamuje, že vidí blonďatý vlásky. Já to asi milionkrát opakuju Johnimu, jako by to sám neslyšel. 

A pak se začnou na sále dít věci. 

Kontrakce zesilují a lomcují celým mým tělem, které se snaží přivést na svět toho našeho budulínka. Trvá to nekonečně dlouho. Najednou je na sále paní primářka a já cítím, že pohodovou nálada, která doteď na sále byla, vystřídala nervozita a stres. Nevím, co se děje, ale evidentně to neprobíhá podle plánu. Najednou se všechno semele hrozně rychle... Někde z dálky slyším jenom matně slova "Akutní sekce", "okamžitě"...

Najednou mi někdo nandavá ty dlouhé bílé kompresní nadkolenky, já se pořád svíjím a celé moje tělo chce dostat vší silou broučka ven. Někdo mi pomáhá mi na nohy a zavel, že musím dojít na sál. Johni tam stojí, všechno pozoruje, já jdu po svých někam za bílým světlem a na větu "Love you..." mu prý ani neodpovím. Jsem zmatená, vyděšená a chci, aby malého už dostali ven. Někdo mě posadí na lůžko  v obrovské místnosti, kde je spoustu lidí a hrozně ostré světlo a anesteziolog mi klade kupu otázek ohledně mé výšky a váhy. Já odpovídám a vznáším se jako v nějakém snu. Pak mě někdo pokládá, já se pořád kroutím v tlačících kontrakcích, které chodí jedna za druhou v hrozně krátkých intervalech a někdo mi najednou přivazuje ruce a nohy k operačnímu stolu. Jestli jste si někdy představovali nejhorší situaci na světě, tak pro mě to byla tahle. Bílá světla mě pálí do očí, všechny svaly na těle bojují s tlačícíma kontrakcema, které nabývají na síle, já hlasitě dýchám, jsem nahá na posteli, ke které jsem přivázaná za ruce a nohy a kolem mě je spoustu lidí v bílých pláštích, kteří přes sebe křičí povely a všechno to vypadá jako velmi sehraná choregrafie, ve které jde o vteřiny. Cítím tu obrovskou nervozitu v jejich hlasech, ale stoprocentně jim důvěřuji. 

A pak se probudím... 

Ležím v tmavém pokoji a někdo stojí vedle mojí postele. Je to Johni. Objímá mě a já pláču. Ničemu nerozumím. Nevím, kde jsem, co se stalo. Ptám se na broučka. Rozklepaným hlasem mi říká, že je v pořádku a je nádhernej. A teď se mi při tom v obýváku koulej slzy po tvářích jako nikdy... všechno se mi to najednou vybavilo. Ta bezmoc. Ta bolest. Ten strach v Johniho očích. 

Zaklapnu počítač a jdu políbit toho našeho spícího andílka. Kápnu na něj dvě, tři slaný slzy a zalije mě ten pocit nekonečný lásky a vděčnosti, že to všechno dobře dopadlo.

Z obýváku zpátky v myšlenkách v nemocnici. Johni mě ještě několikrát obejme a pak už musí z pokoje ven. Ani nevím, kolik je hodin a už vůbec, na co jsem se ho ptala. Jsem omámená po celkové anestezii. Motá se mi svět. Pozoruju ten obrovskej měsíc za oknem, v hlavě mi lítaj střípky rozmazaných momentů na sále a já se vzdávám pod tíhou víček. 

Probouzím se po pár minutách. Nemůžu spát. Je něco málo po čtvrté ráno. Vyštrachám telefon, který ležel na nočním stolku a píšu Johnimu, kde je, jestli je u Williamka. Hned mi odepisuje, že zrovna přijel domů, spadnul do postele a chtěl mi psát zprávu. Zatím pořád ještě nikdo nic nevěděl. Chceme počkat na ráno. Já to ale nevydržím a vytáčím Barunku, koho jinýho. 

Johni mi pošle tři fotky s Williamkem a já se na ně dívám až do rozbřesku. Pořád dokola. Tak tohle je naše miminko. Takhle vypadá. Je nádhernej. Je na světě. Je zdravej! A je náš. Mě vem čert, hlavně, že je brouček v pořádku. A jediný, o čem v tom pokoji pořád dokola přemýšlím je to, kdy konečně budu moct našeho budulínka vidět a obejmout... to ještě netuším, že až za celých šestnáct hodin... 

Pokračování se píše... 

První část článku Jak William přišel na svět, si můžete přečíst TADY
Vaše TerezaInOslo

36 komentářů:

  1. Po tomto clanku mam slzy v ociach. Som velmi, velmi rada, ze vsetko dobre dopadlo a som stastna, ze zijeme vo svete so sekciou, ktora dokazd zachranit zivot maminky aj babatka. Nic si nerob z tych zlych komentarov z minule clanku, si neslutocne statocna a silna.

    Drzte sa!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Terezko, já měla císaře plánovaného, ale špatně mi píchli spinální analgezii a musela jsem taky pod celkovou narkozu. Živě si pamatuji (bylo to letos v březnu), jak jsem se probudila a první, co jsem se ptala sestry bylo, jestli je miminko v pořádku. Pak když mě převáželi, tak úlevný okamžik, kdy jsem viděla svého partnera, který čekal na chodbě. Ptala jsem se ho, jestli je syn v pořádku a on mi řekl, že jo, ale je tam jedna taková věc. Vyděsila jsem se a on že má malej nateklá varlátka :). Ulevilo se mi, za chvíli mě odvezli na pokoj a KONEČNĚ jsem x hodin po porodu, který jsem prospala, viděla svého syna. Vím, že má první slova byla: miláčku, tak to jsi ty? A nemohla jsem se na něho vynadívat a nejde slovy popsat, co člověk cítí. To ví jen mámy :) Taky mě mrzí, že jsem porod prospala, ale vím, že hned chvíli po něm byl u tatínka na hrudi a víc než hodinu se k sobě nahatí tulili a syn tedy nemá žádné trauma, holt byl místo u mámy u táty. A já si tulení s ním vynahrazuju každý den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je strašný! Terezko, celou dobu co sleduju tvůj blog, tak jsem tak nějak myslela, že právě ty svou veselou a pozitivní povahou budeš mít krásný a přirozený porod! Je mi úplně zle z toho, jak to dopadlo. Jak může jeden člověk zkazit někomu jinému život :( já vím, všichni ti budou teď už jen opakovat "hlavně, že jste v pořádku", ale ono to není tak jednoduchý. Každopádně ti přeju, aby se ti podařilo se s tím vyrovnat a budete už teď jen pořád spolu. Ač tě osobně neznám, tak je mi to strašně líto, že to ten nejkrásnější okamžik života takhle zkazili... :(

      Vymazat
    2. Zkazit život? Vždyť ho Terezce i malému zachránili...k akutnímu císaři by asi nepřistupovali pokud by porod probíhal v pořádku, zkuste se zamyslet a pak až něco pište...

      Vymazat
  3. Zažila jsem to taky, jen bez těch kontrakcí, a pokud nebudu muset, císaře už nikdy nechci. Malou jsem taky viděla až po xxx hodinách a dneska mě to strašně mrzí :-(...

    OdpovědětVymazat
  4. Panečku, to je nádherně napsané... Lapala jsem každé slovo, které jsi napsala.. A slzičky mi tečou po tváři... I minule, když jsem četla 1.část... Už, aby bylo pokračování... Normálně mám chuť si přečíst knížku od tebe nějakou...? Jen nevím jestli jsi nějakou napsala.. ??? Vůbec jsem netušila, že jsi nakonec musela na sekci... To je hrozné -po tolika hodinách s kontrakcemi a nakonec... 😞 ale hlavně, že jste v pořádku ❤

    OdpovědětVymazat
  5. Jaj, to mi bolestně připomnělo můj první porod, velmi podobný tomu tvému :-( Psala jsem o něm tehdy tady: http://www.hadejmatildo.cz/2015/10/jak-matilda-na-svet-prisla.html
    Někdy to tak prostě je a i přesto, že císař je obrovská břišní operace a moje rekonvalescence byla dlouhá a bolestivá, přidružily se k ní různé komplikace a tak... (však ty jsi si s tou rozjetou jizvou taky prožila své), díky bohu za něj. Hlavně, že to dopadlo dobře a tu absenci bondingu a poporodní odloučení si doma už s chlapečkem "domazlíte" :) Jenom nechápu, proč jste byli od sebe tak dlouho? Každá porodnice má sice jiné procesy, ale já tehdy rodila ve velké fakultní porodnici, o které se říká, že je jak továrna na děti a velmi neosobní,ale a miminko mi přinesli hned po probuzení z narkózy (také jsem měla akutní sekci v plné narkóze). Nebyla jsem ani na JIP, ale na pooperačním pokoji, byly jsme tam tři po sekci a miminka nám hned nosili na přiložení každé tři hodinky. Díky bohu alespoň za to. Tak mi přijde zvláštní to 16ti hodinové odloučení? Možná se dozvíme v pokračování...? Užívej si maličkého a do budoucna vůbec neřeš, že by to měl být někdy podruhé opět císař. Já teď před 2 měsíci porodila dva roky po císaři přirozeně a všechno šlo, tak jak má. Tvrzení "jednou císař, vždycky císař" je nesmysl. Zdraví L+M+M (P.S. Bude článek proč jste zvolili právě jméno William? :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. u nas taky dlouhe odlouceni a jip po akutni sekci...videla jsem ho az za 12 hodin jen tak polozeneho v postylce, nedosahla jsem na nej a sestra mi ho fotila mobilem, abych se na nej mohla podivat...konecne ho drzet jsem mohla az za 24 hodin a problemy tam zadne nebyly udajne...asi je to nemocnice od nemocnice...a to jsem rodila v nemocnici s vysokym durazem na bonding a kojeni...nastesti pak slo vse i po tech 30ti hod v pohode a kojila jsem jak fik, diky bohu aspon za to

      Vymazat
  6. zazila jsem to same, vcetne poporodni deprese, ze jsem to nezvladla sama, ktera se me drzela intenzivne prvni 3 mesice, kdy jsem se s placem budila a slysela pri zavreni oci, asi z te anestezie, kriciho senora, ktery chrupal pokojne vedle me...taky bez epi a taky s akutni sekci ve finale po 24 hod...at se ti deprese vyhnou obloukem, zvladla jsi to skvele a zapomenes to stejne vsechno v dobre :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Terezko, jak vám rozumím...před pěti lety na jaře jsem porodila syna Viléma:-) téměř stejně jako vy. Úplně mám slzy v očích. U nás ale nastaly komplikace po podání epidurálu. Klesal mě tlak a malému slábly ozvy, takže také najednou plno lidí kolem, manžela odstrcili pryč, já měla jen strach o život můj a dítěte (nevěděli jsme pohlaví)a ta beznaděj a úzkost. Došla jsem na sál a celková...po probuzeni se me třásly nohy (asi z velké dávky anestezie) a bylo mi zle. Až jsem trochu přišla k sobě, stále dokola jsem se ptala, co se nám narodilo a jestli je vporadku a ještě nekolik dní jsem nemohla uvěřit, že mám tak krásného chlapečka... Vilémka jsem viděla po 5h a k prsu se dostal po 7h. Chudáček. Ale vidím, že může být hůř. Dlouho jsem si vyčítala svou slabost, že jsem si nechala píchat do páteře...ale mělo to tak být. Malý prospíval a já kojila 22mesicu... Letos mi řekla jedna moudrá žena, že děti si vybírají jak přijdou na svět...Vše je jak má být. Měli jsem mít tuto zkušenost a naše děti takto chtěly přijít na svět. Přeji moc síly a zdraví vám Terezko i Williamkovi. Jsem úžasná, inspirativní žena a po tomto článku vás obdivuji ještě víc. Bára

    OdpovědětVymazat
  8. Je to smutné, že zdravou ženu ani nenechají porodit v klidu a raději provedou operaci v plné narkóze (aby to proběhlo rychleji nebo aby dostali víc peněz od pojišťovny?). Nehledě na to, že ani bezprostředně po probuzení nemůže vidět své údajně úplně zdravé miminko :-(.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nenechají? Akutní sekce se rozhodně nedělá "jen tak", ale jen v případě, že porod přirozenou cestou není možný, nebo respektive - je riskantní jak pro miminko, tak pro maminku. A ano, dělá se v celkové anestezii, protože je to operace, jako každá jiná - bolestivá a ne uplně jednoduchá. A šití trvá dlouho. O peníze z pojišťovny tu opravdu nejde. Lékaři budou raději přítomni u příjemného, přirozeného a fyziologického porodu, než stát hodiny na sále u akutní sekce. Čtěte příště pořádně, třeba vám pak dojde, že to, co se Terce stalo, není vůle lékařů, ale povinnost ;-) Jsem lékařka a vím o čem mluvím. Hezký den.

      Tereza

      Vymazat
    2. Taky se přidám do diskuze - lékařka sice nejsem, ale slyšela jsem že lze během porodu polohu dítěte do jisté míry "korigovat", aby sekce byla až posledním řešením? A proč se při ní vlastně někdy používá celková anestezie a jindy jen částečná? Omlouvám se za možná hloupé otázky, ale opravdu by mě to zajímalo - děti zatím nemám.

      Nikol

      Vymazat
    3. Záleží jaká to je sekce. Akutní sekce se dělá v případě, že se naskytl problém, komplikace a je nutné provést operaci, která může být zdlouhavá, náročná a je potřeba minimalizovat traumatizaci jak maminky, tak miminka. Zde se přistupuje k celkové anestezii. Dnes je anesteziologie velmi kvalitní a existuje velká škála látek, z nichž se dá vybrat taková kombinace léků a cesty přívodu do organismu - inhalačně / žilně, že traumatizace miminka je minimální a mladý zdravý organismus, jaký Terka určitě má, taky není nijak významně zatížen ;-) Pak je sekce plánovaná, v případě že je předem známo, že porod přirozenou cestou nebude možný, nebo by ho matka/dítě nezvládlo. Tady se přistupuje k lokálníí /epidurální anestezii. Není to akutní, nejsou komplikace a není nutná celková anestezie. A ano, dítě se dá pár hodin před porodem napolohovat. Ale ne vždy je to možné... Samozřejmě se nejdřív zkouší polohovat a obracet a až pak se přistoupí k operaci :)

      Vymazat
  9. Milá Terko, jsem máma dnes už čtyřletýho kluka a tvůj dnešní článek mě teda rozplakal. Nejhezčí okamžik celého porodu pro mě byl bonding, ten moment, kdy mi malýho do náruče a dvě hodiny nás nechali bejt, jenom nás tři jako rodinu. Díky tomu na celý porod vzpomínám s takovou něhou a láskou a na další porod se vyloženě těším.
    Je mi líto, žes o tenhle moment přišla, muselo to bejt hrozný. Probudit se někde zmatená a bez miminka.
    Nepochybuju o tom, že si to vynahradíte i s tímhle falešným startem. Klobouk dolů, že jste to zvládli.

    OdpovědětVymazat
  10. Terez hlavne ze vsechno dobre dopadlo, jinak ale delat sekci v pripade ze uz doktorka dle vseho videla vlasky je hloupost to uz technicky ani nejde :/. Jinak co se tyce epiduralu neni to jen kvuli bolesti ale pomuze to i pro uvolneni porodnich cest kdyz se spravne nacasuje no a v neposledni rade se da proste pridat i v pripade te akutni sekce ;). Ale hlavne ze jste oba v pohode.
    Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím a pokud si to přečte např.porodní asistentka,
      tak s tím bude mít technický problém,
      ale buďme trochu tolerantní, je to přece
      jen komentář rodící maminky,
      nebo se paní doktorka koukla před porodem
      amnioskopem....proto ty vlásky.

      Vymazat
    2. Ano, ty vlásky mi tam taky neseděly. Možná že chtěla lékařka Terezu jen povzbudit. Mně tvrdil muž taky, že vidí vlásky, a narodilo se úplně plešatý miminko :-).
      L.

      Vymazat
    3. Akutní sekce lze provést v případě, že hlavička je ještě nad vchodem do malé pánve a nejčastější indikací je v této fázi porodu protrahovaná druhá doba porodní nebo abnormální rotace miminka. V případě, že již hlavička vstouplá je a po kontrakci už se nevrací zpátky nahoru, se provádí klešťový porod nebo VEX. Přechod po svých z porodního boxu na operační sál je asi běžný postup ve všech porodnicích, většinou je součástí porodního sálu a je to jen pár kroků. Rodička je většinou z obou stran podpíraná a pokud by dojít nezvládla, odveze se na lůžku. Pokud jde o superakutní sekci, provádí se přímo na porodním boxe na porodním lůžku. Akutní sekce je vždy v celkové anestezii, pro napíchnutí spinální anestezie a začátek jejího působení je potřeba 20-30 minut a to by pro miminko už mohlo být hodně pozdě. Pokud je po takovém porodu dítě v inkubátoru a potřebuje například kyslík a matka leží po sekci na JIPu, tak se bohužel stává, že se několik hodin nevidí. Tatínek se většinou na novorozenecký box pouští skoro kdykoliv a pokud je matka schopná dojít taky. Porod se většinou naplánovat nedá, můžeme si přát, můžeme chtít a všechno může dopadnout úplně jinak. Čím více se představa liší od reality, tím více trpí psychika. Hodně je ovlivněno dnešní dobou, ale to jak to nakonec proběhne ovlivňuje strašně moc faktorů a rodička i personál jsou jen součásti, hodně je o náhodě, štěstí. Důležité je že to pro oba dobře dopadlo, všechno ostatní jsou proti tomu maličkosti. Samotnou mě porod čeká za necelé 2 měsíce, protože teoreticky vím do čeho jdu, tak nad jeho průběhem raději vůbec nepřemýšlím, žádné porodní plány nesepisuju, krom jednoho, a to aby to všechno dobře dopadlo.

      Vymazat
    4. Jj urcite uz to ted neni podstatne to jen ta profesni deformace :)
      Katka

      Vymazat
    5. Tamaro, preju hladky porod. Jen bych dodala, ze spinaly pichame i u akutnich sekci, protoze se na rozdil od epiduralu nemusi tak dlouho cekat, ale samozrejme zalezi jak moc akutni to je ;). Jinak s Vasim komentarem absolutne souhlasim. At jde vse jak ma a mimco je zdrave
      Jana

      Vymazat
  11. Je mi líto, že to takhle dopadlo.
    Co se týká téhle části - tak posledních pár hodin kontrakcí jsou skutečně zpravidla téměř nesnesitelné bolesti, ani veškerý "pozitivní přístup" s tím nic nezmůže. Malé štěstí při té smůle, že byl dostupný rajský plyn, úplný standard to není.

    OdpovědětVymazat
  12. Tiež som pri čítaní mala slzy v očiach...pripomenulo mi to moj porod, u mňa to išlo fajn do 3 cm a potom celé zle, vobec som sa neotvárala a aj po nekonečných hodínách pravidelných kontrakcií to boli stále len tie 3 cm a potom odrazu okolo mňa kopec ludí a že ozvy plodu slabnú...tiež akútna sekcia v plnej anestéze a keď som sa prebudila tak mi povedali že mám dcérku a že mala 3x omotanú pupočnú šnúru okolo krku...ja neodsudzujem sekcie, pretože keby neboli tak moja dcérka by to neprežila a vďaka bohu za ne, nerob si nič zo zlých komentárov, tí, čo to nezažijú to aj tak nikdy nepochopia. Teš sa, že všetko dobre dopadlo a užívaj si naplno tieto krásne chvíle s Williamkom a Johnim :)
    Katarina

    OdpovědětVymazat
  13. Terezko, to mě moc mrzí, že ti to takhle dopadlo :-( Ono je něco jiného mít plánovaného císaře a moci se dopředu připravit na to, že to bude zkrátka operace a ne takový ten "zázrak zrození", jak se říká :-) Takhle si prožít hodiny kontrakcí a věřit, že už už miminko vyleze a najednou císař, to musel být strašný šok :-( Úplně je mi z toho smutno, jak to čtu.

    OdpovědětVymazat
  14. Milá Terezko,

    hlavně, že všechno dobře dopadlo!

    Hodně jste mi svým článkem připomněla porod mého prvního syna. Úplně jste mě rozbrečela. Do porodnice jsme přijeli okolo deváté večer, do půlnoci vše probíhalo tak, jak má. Jako porodní asistentky byla u porodu naše kamarádka. Najednou začala být dost nervózní. Když se jí manžel ptal, jestli se něco děje, tak říkala, že ne, ale z toho nejistého úsměvu bylo jasné, že vše v pořádku tak úplně není. Pak si pamatuji pouze pokoj plný doktorů a to, že musím jet na sál. Vůbec jsem nějak nechápala, co se děje. Až později jsem se dozvěděla, že se synovi obmotávala pupeční šňůra okolo krčku. Ze sálu si pamatuji akorát to, že mi byla hrozná zima a že jsem ze sebe skoro "servala" tu košili, co jsem měla na sobě, jinak vůbec nic. Rodila jsem v celkové anestezii. Vše naštěstí dopadlo dobře. Manžel na mě čekal před sálem a na jeho první slova: "Je krásný..." nikdy nezapomenu. Syn měl po narození nižší APGAR scóre, ale letos v létě jsme oslavili jeho desáté narozeniny a já na všechno špatné skoro zapomněla :-). U druhého syna byl porod proveden také císařským řezem v plné anestezii. Četla jsem různé články o tom, že by mělo být hned po porodu přiložen k matce, aby se navázal kontakt. Já jsem bohužel tuto možnost u svých synů neměla, ale absolutně nemám pocit, že by tím náš vztah nějak utpěl. Jsou pro mě vším.
    Přeju Vám, ať s Williamkem zažíváte samé pěkné okamžiky a uvidíte, že na to špatné brzo zapomenete (nebo to zasunete někam hodně dozadu). Jana

    OdpovědětVymazat
  15. Je úžasné, že dieťatko zachránili, keby Terez rodila doma, tak...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak vy porodila úplně krásně v klidu a přirozeně.

      Vymazat
    2. Vedela som, že sa ozvete...pôrod, ako ho Tereza opisuje, tomu nenasvedčuje...

      Vymazat
  16. Aj ja som si poplakala, asi tak ako kopec inych holiek, ktore rodili neplanovane cisarskym...u mna to bolo v spinalnej anesteze a maleho som videla po narodeni, ale bonding sa nam nepodaril, to dovolili aspon mojmu muzovi...v kazdom pripade ti chcem povedat, ze jedine na com zalezi je, aby bolo dietatko zdrave, mne na druhy den po porode oznamili, ze maly ma vadu na srdiecku, a to bol taky sok, aky sa neda porovnat s nicim, a oproti tomu je porod uplne nic. ked mal 5 tyzdnov skoncili sme v nemocnici na dalsie 3 a cakala nas operacia, a to boli najtahsie chvile ake som doteraz zazila...mali sme stastie v nestasti, a maly je zatial podla moznosti v poriadku. takze naozaj, ak ste obaja zdravi, vobec sa netrap pre ten porod, ja zdielam nazor, ze aj dieta si samo vybera svoj prichod na svet a asi to proste tak malo byt, aj ked to cloveka riadne prekvapi a zaskoci...zelam vam obom vela krasnych chvil a uzivaj si kazdy okamih ako to len ide :)

    OdpovědětVymazat
  17. Terez,taky jsem to tak mela s Rišou. Bohuzel budu muset nyni rodit opet cisařským rezem-takze zase mam pocit "spatne matky".snad me brzy opusti. Preji tobe s cele rodince hlavne zdravi. Ivca

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivco, je mi smutno, když vidím, že si o sobě někdo kvůli císaři myslí, že je špatná matka. Mám za sebou dva, i když jsem si to celé představovala úplně jinak. Nešlo to tak. Jsem vděčná, že žiju dnes a v Evropě, protože před pár staletími nebo někde ve třetím světě bych tady taky vůbec nemusela být, o mých dětech ani nemluvě. Po prvním císaři, když se mi do hlavy začaly vkrádat myšlenky typu "jsem asi slabá, že to muselo dopadnout takhle", jsem si tyhle myšlenky prostě vyháněla z hlavy. Žiju já i moje dítě, na tom záleží ze všeho nejvíc. Způsob porodu ani v nejmenším nerozhoduje o tom, jak kvalitní jsme která matka. Jasně, jsou objektivní plusy přirozeného porodu (a já bych na císaře nikdy "dobrovolně" nešla), ale je bambilion věcí, které ovlivňují, jak se s dětmi máme, jaký máme vztah atd.
      Přeju vám hodně psychické síly a zdraví a zdravé miminko. Na ničem jiné nezáleží. ❤ Karolína

      Vymazat
  18. Terezko, mám slzy v očích. Děkuju, že s námi sdílíš tak intimní okamžiky, myslím, že to může mnoha ženám pomoct. Ne vždycky se dá všechno naplánovat, život nás umí pěkně překvapit. I já jsem byla připravená rodit přirozeně bez epidurálu, ale šanci jsem nedostala, musela jsem podstoupit císařský řez (dozvěděla jsem se to jen pár hodin před porodem, takže jsem se na to nemohla psychicky ani připravit). Obrovský šok z neplánovaného císaře, všechno šlo celkem rychle a do pár hodin od vstupu do nemocnice jsme u sebe měli svoji holčičku. Nikdy na to nezapomenu, na ten pocit, když jsem ji viděla, když jsem ji prvně držela, když jsem si k ní prvně přivoněla..., je to zázrak, i když se přihodil na operačním sále.
    Užívejte si ty kouzelné okamžiky s miminkem. Přeju vám všem hodně zdraví a spokojenosti.
    Karolína

    OdpovědětVymazat
  19. Hlavně, že vše dobře dopadlo. Rodila jsem v zahraničí, konkrétně CH, obě děti císařem, zajímavé, že tam mi hned po šití a následném asi pulhodinovém pobytu na jakoby JIPce mimčo dali do náruče, odvezli mě s ním na pokoj a nechali celou dobu ležet na mě a to na mé přání i v noci. Třetí dítě jsem rodila císařem v ČR, odloučení také skoro celý den, prý až se postavím na nohy, tak mi ho dají. (a to jsem nebyla v plné narkoze).Fakt jsem trpěla a vzpomínala na porod v zahraničí. Odloučení dítěte od matky po porodu císařem není přeci na tak dlouhou dobu nutné, proč, když to jde jinde v zahraničí, tak to nejde u nás v ČR? Je to o přístupu a ten je tu k lidem prostě jiný. Jen to pak ovlivní matku i dítě na začátku jejich tak důležitého vztahu. Takže Terezo, třeba bych to příště směrovala na porod do Norska, tam by Vám určitě miminko nevzali skoro na celý den..Mějte se krásně a užívejte krásné chvíle Hanka

    OdpovědětVymazat
  20. Hezky napsáno, taky mě od začátku zajímalo, proč se Tereza rozhodla pro ČR. Chápu, že po praktické (a finanční) stránce by to v Norsku bylo nejspíš mnohem složitější, ale na druhou stranu, kolikrát za život člověk rodí?

    OdpovědětVymazat
  21. Je mi to moc lito, tohle me mrzi. Prozila jsem to taky, a je to strasne prazdny pocit, na ktery ale navazuje nesmirne stesti z detatka! Jo, prenaseni, miminku se nechce, prvorodicka, ocekavani a pak 'akutni sekce'. Ach jo, celkova anestezie. Anesteziolog mi rekl, abych myslela na neco pekneho a pak pocitala do desiti. Ja vyhrkla, ze budu myslet na vitr v Norsku. On se pobavil a zeptal se, jestli nemam neco prijemnejsiho, ze vzdyt tam je prece zima...ja rekla neee a uz me v myslenkach hral nas Jotul. Myslim, ze k 9 jsem se ani nedostala. Detatko mi prinesli po probuzeni na JIP. Byly jsme obe v poradku a strasne se tesily na tatinka! K pristimu porodu budu vic cvicit a myslet na sve telo.

    OdpovědětVymazat
  22. Mam za sebou dva porody, jeden "medicinsky", kdy jse vubec nevedela, co mam cekat, a druhy "porod snu", ktery bych prala kazde z nas! Ceka me brzy treti a jak jsem starsi, mnohem vic si vazim moznosti rodit se zdravotnim zazemim, jake u nas mame ..a mnohem vetsi respekt k celemu procesu mam, tolik veci muze jit spatne, tolik komplikaci .. diky Bohu za vsechny zdrave narozene deti, at uz prisly na svet, jak prisly .. Terezko, uzivejte!!

    OdpovědětVymazat