Stránky

pátek 29. září 2017

Mých 21 podzimních oblíbeností

Tak nádhernej den s nálepkou babí léto si zaslouží ódu na podzim a výběr mých každoročních podzimních oblíbeností roku. Podzim sebou totiž každoročně přivane dávku něčeho nového, co na něm tolik miluju. Jsou to maličkosti, blbosti, ale především je to ta touha nadechnout se čerstvého podzimního vánku s příslibem nových začátků. 

Taky někdy přemýšlíte, že byste nechtěli žít v zemi, kde se nestřídají roční období?
 

Tak prosím, tady jsou ty moje podzimní:
.
1. rozloupávání kaštanů 
2. focení neuvěřitelně nádherných barevných variací přírody 
3. usínání při bubnování deště 
4. podzimní vůně čaje a chřoupání sušenek
5. probouzení se do mlhy a deště a zjištění, že je neděle 
6. slazení kakaa pořádnou hordou šlehašky 
7. cestování do podzimem zabalených metropolí

středa 27. září 2017

Moje rada zní: "Začni!"

Je něco málo po poledni. Sedím na vysoký židli u barovýho stolku u nás v kuchyni. Mám stažený vlasy do vyčesanýho drdolu a na sobě oblíbený šedý tepláky. Je úplně normální den. Z velký bílý misky ujídám salát ze včera a tak trochu dětinsky z něj vybírám kousky hroznovýho vína a feta sýru. V poslední době moje dvě nejoblíbenější salátový ingredience, na který se těším každé sousto. Venku je nádherně. Podzim. A teplo. A my jsme se zrovna z toho nádherna s Williamínkem vrátili. Procházeli jsme se babím létem, které je konečně tady a letos nás obzvláště baví. Posbírala jsem pár kaštanů, pár lístků zbarvených podzimem, usrkávala si ten svůj šípkovej čaj s medem z tumbleru a bylo mi (nám) nádherně. Pak jsem zabalila broučka do šátku a teď mi tu usíná na hrudníku. Ja se k němu čas od času přitulim a dám mu pusu do těch jeho blonďatých vlásků. Na sobě má ještě zbytek včerejší večerní pohody s tátou. Hrudník mu totiž pyšně zdobí body s bíle vyšívaným logem Liverpoolu, který mu dal norskej děda. Johni měl Williamínka v náručí a něco mu zapáleně vysvětloval. Nejspíš, co je to penalta. A já je tajně pozorovala z kuchyně, když jsem pekla lososa a celým mým tělem projel ten pocit obrovskýho neutuchajícího štěstí.

Kdybyste se mě před pár lety zeptali, jak si sama sebe představuju v budoucnu šťastnou, nejspíš bych vám popsala přesně ten včerejší moment.


sobota 23. září 2017

Dvacet sedm minut naprostého stresu

Je čtvrtek odpoledne. Zdá se, že je to takové úplné normální odpoledne. Ale není. Snažím se odejít. Jenže... už podruhé převlíkám Williamka, jednou ho nakojím, pak se nádherně směje, takže to ho taky nemůžu vzít a jen tak s ním odejít, takže se náš odchod protáhne na nevidim. Konečně se vykodrcám. Do hubu. A jsem šíleně nervózní. Naplánovala jsem si totiž, že si skočím koupit kalhoty. Už to odkládám, jak je rok dlouhej. Mám totiž jedny jediný. Černý. Stretchový.  Těhotenský, ve kterých jsem strávila celých devět měsíců a vlastně i ten desátý. Ostatní kalhoty mi byly šíleně nepohodlný a tlačily na jizvu. 

Ve čtvrtek večer se šlo na křest diáře holek z A Cup of Style a já tam přeci nemůžu jít v těch černejch odrbanejch. Asi dvanáctkrát se v autě rozmyslím, že nikam nepůjdu, že tam stejně nejspíš bude tma a mých kalhot si v záři diáře, nebo Williamínka stejně nikdo všímat nebude. A párkrát to řeknu nahlas, že nikam nejdu. Johni na mě lupne pohled, abych nebláznila a já se trochu zastydím, protože on je přece báječnej táta a já nemusím mít žádnej strach. Jenže v roli mámy najednou přemýšlíte i o absolutních situacích, jako je ta, že i když se to nikdy nestalo, najednou bude mít váš brouček hlad pár minut po tom, co se zrovna najed a bude chtít být jenom u vás.

Kousnu se do rtu a rozhodnu se...


středa 20. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 3

Asi o hodinu později na pokoj přiváží další maminku. Slušně pozdravím a pokračuju v koukání do stropu. Jenom slyším, jak klapnou dveře, nesměle mě pozdraví mužský hlas a svoji manželku líbá (asi) na čelo. Co já vim. V pokoji je tma tmoucí, navíc máme mezi sebou zataženou plentu, takže i když nechci, slyším každé slovo. Za dobrou půlhodinku už vím, jak to všechno bylo. V noci se ozvalo lupnutí, jak praskla voda a hned na to přišly silné kontrakce. Jelo se prý hned do porodnice, protože budoucí maminka měla naplánovaný císařský řez až za tři týdny, tak se muselo jednat rychle. Rozčaruje mě věta o tom, že ten večer bylo v Hořovicích sedm akutních císařů... To bude prý tím úplňkem, shodnou se. Tolik?

Hlasy utichnou a já pořád dokola koukám na ty tři fotky Williamínka. Jsem zamilovaná. Do každého detailu. Je to brouček na první pohled.

Manžel se loučí, na čele přistane další pusa. Pak klapnou dveře a je chvíli ticho. Do kterého se ozve nesmělé: "Spíte?" A mu si začneme povídat. Je asi pět hodin ráno, začíná se pomalu rozednívat a my na sebe vybalíme naše ještě horký porodní příběhy, které jsou plné čerstvých pocitů obav, bolesti a obrovské porce zatím neuchopitelného štěstí. Přestože jsme ze sebe vydaly náš životní výkon, ani jedný se nám nechce spát. Popřejeme si dobrou noc, i když je ráno a pokoj zase utichne. 




neděle 17. září 2017

A jaké bylo to naše šestinedělí?

Probouzíme se pohledem na toho našeho andílka. Oba jsme v tom až po uši. Topíme se v těch jeho modrejch očích a chceme ještě chvíli lenošit. Je přece neděle. A není to ledajaká neděle. Dnešní neděle je magickej mezník. Dneska nám totiž končí šestinedělí. To obávané šestinedělí plné emocí, neuvěřitelné porce lásky a náročných dní. Oslavili jsme ho náležitě - focením s úžasnou Barčou, která zachytila pár kouzelných momentů s Williamínkem u nás doma. Jen tak. Ležérně. A já už se fotek nemůžu dočkat. Jestli budou alespoň z poloviny tak nádherný jako ty naše těhotenský, tak mě podrž!

S Barunkou je to vždycky tak příjemné, že máte spíš pocit, že k vám přišla na kafe vaše dlouholetá kamarádka. 



čtvrtek 14. září 2017

Co jsem si sbalila do porodnice a co jsem nakonec vůbec nepotřebovala


Ležím v posteli a venku se stmívá. Já nemám moc do čeho píchnout, tak jen odpočívám, protože to se prý na konci devátého měsíce má. Jsou tři dny před termínem porodu a někde vzadu v hlavě mi stepuje svědomí a nabubřeně ukazuje na ty svoje hodinky s vodotryskem, že už je na čase. Už je na čase sbalit si kufry na to jedno velké dobrodružství, o kterém vlastně nevíme, kdy přijde. Hrabu se z postele, Alexa vyhrává moje oblíbený romantický serenády a já vybaluju z papírových krabic, které mi postupně chodily domů, nutnosti, které pomalu skládám na postel. Ten samý scénář se odehrává ještě další večer. A další... Až z toho byl nakonec celkem balící maraton, kdy jsem postupně do tašky pořád něco přidávala a zase to vyndavala. Pár věcí mi chybělo, pár jsem zase poslala po Johnim domů a některý jsem si zase nechala přivést zpátky. Ne-roz-hod-ná-te-re-za.
 
Teď už jsem o něco moudřejší a pro vás jsem přichystala článek, co bych si nakonec do porodnice sbalila znovu. Tak prosím, nakoukněte.


úterý 12. září 2017

Jeeej, knížka je k mání k předobjednání

A je to tady. Ode dneška si můžete mojí knížku Šlehačková oblaka předobjednat. Já tomu pořád tak nějak nemůžu uvěřit... v tom mém světě mezi plenkama, kojením a tuli-tuli totiž dost často zapomenu na to, že jsem vůbec nějakou knížku napsala. A pak si na to vzpomenu a lípnu Williamkovi tisíc pus, protože on byl tím jediným mým deadlinem, který jsem dodržela. S roustoucím pupkem mi rostla motivace to dokončit. Což o to, že pár dní před porodem jsem dělala poslední korektury textu, stihli jsme to. Ťip ťop, ale stihli. A teď přichází, moji drazí čtenáři, ta chvíle, kdy si knížku můžete předobjednat. A já se úplně tetelim na židli štěstím, protože se to právě děje. Právě vám v přímým přenosu ukazuju, že sny se plní.

Tak šup, ať na vás nějaká ještě zbyde.
Předobjednat si ji můžete TADY.


Brouček se mi tu už probouzí a chce mámu. Tak krásný den a budu se těšit na tu vaši radost. A děkuju za ty všechny nádherný komentáře, zprávy, emaily, které zaplavily mojí schránku... Jste prostě nejlepší čtenáři pod sluncem, já to říkám pořád :)

Já pevně doufám, že se mi do knihy podařilo fouknout špetku severského klidu, českého napětí a momentů "terezainoslo". Nemůžu se dočkat, až vás všechny konečně potkám osobně :) Inu, pamatujete si, že jsem už před několika lety vymyslela outfit na to moje autorské čtení? :)) Holka jedna bláznivá... 

Takže ještě pro jistotu jednou link na předobjednání KLIK.

A pro ty, kteří si knížku chtějí objednat do ciziny, zvládli jsme vyřešit i tenhle zapeklitej problém. Jakmile budu mít přesné info, hned vám to napíšu sem. Ale knížky budou lítat po světě, o tom žádná.

Vaše TerezaInOslo

pondělí 11. září 2017

Naučme se sami sebe pochválit, bude nám líp

Je pondělí ráno a my se oba uzívaní válíme v posteli. Oba rozuměj já a William. To je prej v šestinedělí dovolený, tak si to musím ještě poslední týden užít. Páni, už jenom týden. O víkendu byl Johni na tréninkovém kempu, trénuje i letos český národní gymnastický team. A jak to tak bývá, když táta není doma, vždycky nám do toho "něco" vleze. To "něco" byl poslední víkend bez táty růstový spurt, kdy William jedl každou hodinu. A tenhle víkend, to se mu zase vůbec (!) nechtělo spát jinde než u mámy v náručí s houpací choreografií. Na špičky, na paty, do dřepu, dolů. 

Takže to dopadlo tak, že jsem v neděli snídala v pět odpoledne a na víkendové články nezbyla ani špetka času.  A já se na ně tak těšila. 


úterý 5. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 2

A pak hodiny ubíhaly, kontrakce přitvrzovaly, Johni mi podával čaj, držel mě za ruku a já se pekelně soustředila. V hlavě jsem neměla nic jiného než to, že musím pracovat se svým vlastním tělem a myšlenkama. Nikdy v životě jsem se nesoustředila na něco víc, než tam.

Dostala jsem se do takového zvláštního stavu, ve kterém jsem byla jenom já, miminko, kontrakce a můj dech. 


neděle 3. září 2017

Naše víkendové ráno s miminkem aneb jaký si to uděláš...

Je sobota. Milujeme soboty. Probouzí mě brouček, který mi zatím jen jemně naznačuje, že by si dal po prospané noci k snídani mlíko. Chvíli ho nechám brumlat, mám totiž ještě pár minut, než se ozve virgál. Budím tátu, protože ten přebaluje noční nadílky a já připravuju snidaňové lóže pro toho našeho hladového prince. Poslední dny kojím v posteli v leže na boku, protože se mi rozšklebila jizva a několik dní bolela jako čert. A to si myslím, že mám díky gymnastice práh bolesti posunutý až až, ale tahle bolest... Ta se nedá ani popsat... Mám takový tušení, že se rozšklebila po tom minulém víkendu, kdy jsem doma byla sama. Johni letěl překvapit svého nejlepšího kamaráda na jeho oslavu třicetin v Norsku. My si víkend skvěle užili, brouček sice měl růstový spurt a já kojila každou hodinu. Ale jinak to byla pohoda. Akorát jsem pak nemohla ani nastoupit do auta, jak mě jizva bolela... Naštěstí už je to mnohem lepší, ale musela jsem se úplně krotit. Nic nezvedat, neohýbat se, být v absolutním klidu... což je trochu náročný, když máte doma malé miminko. Ale zvládli jsme to a už jizva vypadá mnohem líp a hojí se. A John Erik je táta všech tátů, který se o nás oba neuvěřitelně nádherně stará.

Proč mi nikdo neřek, že šestinedělí provází tolik bolesti? Na porod jsem připravená byla, ale na tohle...