Stránky

neděle 17. září 2017

A jaké bylo to naše šestinedělí?

Probouzíme se pohledem na toho našeho andílka. Oba jsme v tom až po uši. Topíme se v těch jeho modrejch očích a chceme ještě chvíli lenošit. Je přece neděle. A není to ledajaká neděle. Dnešní neděle je magickej mezník. Dneska nám totiž končí šestinedělí. To obávané šestinedělí plné emocí, neuvěřitelné porce lásky a náročných dní. Oslavili jsme ho náležitě - focením s úžasnou Barčou, která zachytila pár kouzelných momentů s Williamínkem u nás doma. Jen tak. Ležérně. A já už se fotek nemůžu dočkat. Jestli budou alespoň z poloviny tak nádherný jako ty naše těhotenský, tak mě podrž!

S Barunkou je to vždycky tak příjemné, že máte spíš pocit, že k vám přišla na kafe vaše dlouholetá kamarádka. 



čtvrtek 14. září 2017

Co jsem si sbalila do porodnice a co jsem nakonec vůbec nepotřebovala


Ležím v posteli a venku se stmívá. Já nemám moc do čeho píchnout, tak jen odpočívám, protože to se prý na konci devátého měsíce má. Jsou tři dny před termínem porodu a někde vzadu v hlavě mi stepuje svědomí a nabubřeně ukazuje na ty svoje hodinky s vodotryskem, že už je na čase. Už je na čase sbalit si kufry na to jedno velké dobrodružství, o kterém vlastně nevíme, kdy přijde. Hrabu se z postele, Alexa vyhrává moje oblíbený romantický serenády a já vybaluju z papírových krabic, které mi postupně chodily domů, nutnosti, které pomalu skládám na postel. Ten samý scénář se odehrává ještě další večer. A další... Až z toho byl nakonec celkem balící maraton, kdy jsem postupně do tašky pořád něco přidávala a zase to vyndavala. Pár věcí mi chybělo, pár jsem zase poslala po Johnim domů a některý jsem si zase nechala přivést zpátky. Ne-roz-hod-ná-te-re-za.
 
Teď už jsem o něco moudřejší a pro vás jsem přichystala článek, co bych si nakonec do porodnice sbalila znovu. Tak prosím, nakoukněte.


úterý 12. září 2017

Jeeej, knížka je k mání k předobjednání

A je to tady. Ode dneška si můžete mojí knížku Šlehačková oblaka předobjednat. Já tomu pořád tak nějak nemůžu uvěřit... v tom mém světě mezi plenkama, kojením a tuli-tuli totiž dost často zapomenu na to, že jsem vůbec nějakou knížku napsala. A pak si na to vzpomenu a lípnu Williamkovi tisíc pus, protože on byl tím jediným mým deadlinem, který jsem dodržela. S roustoucím pupkem mi rostla motivace to dokončit. Což o to, že pár dní před porodem jsem dělala poslední korektury textu, stihli jsme to. Ťip ťop, ale stihli. A teď přichází, moji drazí čtenáři, ta chvíle, kdy si knížku můžete předobjednat. A já se úplně tetelim na židli štěstím, protože se to právě děje. Právě vám v přímým přenosu ukazuju, že sny se plní.

Tak šup, ať na vás nějaká ještě zbyde.
Předobjednat si ji můžete TADY.


Brouček se mi tu už probouzí a chce mámu. Tak krásný den a budu se těšit na tu vaši radost. A děkuju za ty všechny nádherný komentáře, zprávy, emaily, které zaplavily mojí schránku... Jste prostě nejlepší čtenáři pod sluncem, já to říkám pořád :)

Já pevně doufám, že se mi do knihy podařilo fouknout špetku severského klidu, českého napětí a momentů "terezainoslo". Nemůžu se dočkat, až vás všechny konečně potkám osobně :) Inu, pamatujete si, že jsem už před několika lety vymyslela outfit na to moje autorské čtení? :)) Holka jedna bláznivá... 

Takže ještě pro jistotu jednou link na předobjednání KLIK.

A pro ty, kteří si knížku chtějí objednat do ciziny, zvládli jsme vyřešit i tenhle zapeklitej problém. Jakmile budu mít přesné info, hned vám to napíšu sem. Ale knížky budou lítat po světě, o tom žádná.

Vaše TerezaInOslo

pondělí 11. září 2017

Naučme se sami sebe pochválit, bude nám líp

Je pondělí ráno a my se oba uzívaní válíme v posteli. Oba rozuměj já a William. To je prej v šestinedělí dovolený, tak si to musím ještě poslední týden užít. Páni, už jenom týden. O víkendu byl Johni na tréninkovém kempu, trénuje i letos český národní gymnastický team. A jak to tak bývá, když táta není doma, vždycky nám do toho "něco" vleze. To "něco" byl poslední víkend bez táty růstový spurt, kdy William jedl každou hodinu. A tenhle víkend, to se mu zase vůbec (!) nechtělo spát jinde než u mámy v náručí s houpací choreografií. Na špičky, na paty, do dřepu, dolů. 

Takže to dopadlo tak, že jsem v neděli snídala v pět odpoledne a na víkendové články nezbyla ani špetka času.  A já se na ně tak těšila. 


středa 6. září 2017

Vychází moje kniha a já se vznáším na šlehačkových oblacích

Sedím v obýváku a ruce se mi klepou, jako bych se zrovna snažila vypátrat v systému univerzity, jestli mě přijali... vyťukávám "šle-ha-čko-vá o-bla-ka", slovní spojení, které pro vás zatím neznamená vůbec nic, ale mě v hlavě tančilo několik posledních měsíců a motala se kolem něho veškerá moje energie. Nadechnu se, vydechnu, zavřu oči, (probůh, to je jak když se připravuju na jízdu na největší horský dráze světa!) kliknu enter a je to tam. Páni, to je moment, na kterej jsem čekala tak hrozně moc dlouho. Knížka je oficiálně na stránkách knihkupectví. Je tam moje jméno. A já se koušu do rtu, protože tomu pořád nevěřím. 

Já to dokázala. Napsala jsem ji.
Pro vás!


úterý 5. září 2017

Jak William přišel na svět vol. 2

A pak hodiny ubíhaly, kontrakce přitvrzovaly, Johni mi podával čaj, držel mě za ruku a já se pekelně soustředila. V hlavě jsem neměla nic jiného než to, že musím pracovat se svým vlastním tělem a myšlenkama. Nikdy v životě jsem se nesoustředila na něco víc, než tam.

Dostala jsem se do takového zvláštního stavu, ve kterém jsem byla jenom já, miminko, kontrakce a můj dech. 


neděle 3. září 2017

Naše víkendové ráno s miminkem aneb jaký si to uděláš...

Je sobota. Milujeme soboty. Probouzí mě brouček, který mi zatím jen jemně naznačuje, že by si dal po prospané noci k snídani mlíko. Chvíli ho nechám brumlat, mám totiž ještě pár minut, než se ozve virgál. Budím tátu, protože ten přebaluje noční nadílky a já připravuju snidaňové lóže pro toho našeho hladového prince. Poslední dny kojím v posteli v leže na boku, protože se mi rozšklebila jizva a několik dní bolela jako čert. A to si myslím, že mám díky gymnastice práh bolesti posunutý až až, ale tahle bolest... Ta se nedá ani popsat... Mám takový tušení, že se rozšklebila po tom minulém víkendu, kdy jsem doma byla sama. Johni letěl překvapit svého nejlepšího kamaráda na jeho oslavu třicetin v Norsku. My si víkend skvěle užili, brouček sice měl růstový spurt a já kojila každou hodinu. Ale jinak to byla pohoda. Akorát jsem pak nemohla ani nastoupit do auta, jak mě jizva bolela... Naštěstí už je to mnohem lepší, ale musela jsem se úplně krotit. Nic nezvedat, neohýbat se, být v absolutním klidu... což je trochu náročný, když máte doma malé miminko. Ale zvládli jsme to a už jizva vypadá mnohem líp a hojí se. A John Erik je táta všech tátů, který se o nás oba neuvěřitelně nádherně stará.

Proč mi nikdo neřek, že šestinedělí provází tolik bolesti? Na porod jsem připravená byla, ale na tohle...