Stránky

neděle 30. července 2017

Mých 7 motivačních vět, abych si šla zaběhat a jedna soutěž pro vás k tomu


GRATULUJI vítězům, i když vítězové jste pro mě všichni, kteří jste si doběhli pro dobou náladu :) 

Ahoj, já byla včera, v plánu bylo večerních 7km na naší chalupě v Brdech (i když běžně v Praze jsem spíš ranní běžec). Nevím proč jsem si řekla, že svoji běžnou trasu vyměním za něco spontánnějšího. Cestička, která na mapě vypadala tak hezky, se ale po chvíli úplně ztratila, a já tak zběsile pobíhala po louce ve vysoké trávě, takže to byl o dost intenzivnější a dobrodružnější trénink, než bylo v plánu:) 7 ale nakonec stejně padlo a krásnej barevnej západ slunce a ten skvělej pocit byly dvě sladký třešničky na dortu. Dřív jsem běhávala dost, ale pak jsem nějak zlenivěla a teď se konečně po dvouměsíční dřině dostávám do staré formy. A jelikož moje botky už toho zažily dost, udělaly by mi nové velikou radost. Byla by to pro mě odměna za návrat ke vstávání a překonávání sama sebe:) Niki

Ahoj T., zrovna dnes jsem sama se sebou sváděla vnitřní boj. Po desetidenním nicnedělání a neustálém se přemlouvání ze dne na den, že už to konečně musí vyjít, jsem i přesto samu sebe nebyla schopná donutit. Veškerá motivační hesla, sliby, všechno k ničemu. A najednou - v osm ráno mi zazvonil budík, vyběhla jsem z postele a po těch promarněných deseti dnech konečně znovu vyběhla. Sice jsem zvládla pouhých šest kilometrů, ale ten pocit, ten pocit potom, byl k nezaplacení. Běžela jsem pomalu probuzeným městem kolem řeky, přes mosty, cítila, jak začíná žhnout sluníčko a okamžitě jsem věděla, že je to zase ono. Takže zítra motivace - budík v sedm ráno a splnit sedm kilometrů. A pak se vyvalit a nemít žádné výčitky :). Mějte se s Johnim a bejby jen a jen krásně.


Dneska ráno jsem po dlouhé době vyběhla. Už toho na to moji hlavu bylo trochu moc - dobrého i špatného :) Navlíkla jsem na sebe svoje ultra neonové oranžové tričko (aby mě každé auto na silnici vidělo :D), upletla cop, nazula svoje staré ale neuvěřitelné pohodlné boty a šla jsem. Ze začátku to šlo hodně těžko. Nohy by běžely, ale hlava nechtěla. Ale nepřestávala jsem a běžela dál. Po 3 kilometrech jsem doběhla na místo k lavičce, kde se protáhnu a běžím zpět. Tentokrát jsem si sedla na lavičku. A bylo to tady. Slzy mi začaly samy téct z očí - štěstím i smutkem. Seděla jsem ,kdo ví jak dlouho a jenom byla. Cestou zpátky už jsem běžela s čistou hlavou a bylo mi dobře. Doběhla jsem domů, protáhla se, dala si sprchu a snídani. A víš co Terezko? Cítím se úžasně. V klidu s čistou hlavou, lehce bolavýma nohama, ale jsem šťastná :) Všechny věci se v životě dějí z nějakého důvodu ¨:)
Přeji Vám teď - všem třem :) - ať to všechno - ten maličký zázrak - zvládnete s úsměvy na rtech :)



Mě už úplně svrbí nohy a nemůžu se dočkat, až zase nazuju boty na běhání, který na mě házej škaredý pohledy ze skříně, protože se už pár měsíců neprotáhly. Asi už je taky bolí kostrč jako mě. Každopádně jsem si říkala, že když nemůžu vyběhnout teď já, tak můžete vy. 

A k tomu bych vám chtěla naservírovat notnou dávku motivace. 

Tak jsem pro vás přichystala spolu s PUMA krásnou soutěž. O co a jak soutěžit se dočtete dál. A taky vám s radostí prozradím těch mých 7 motivačních vět, které mě ráno vykopou z postele a do těch běžeckých bot mě téměř vždycky dostanou. Tak šup na ně...



čtvrtek 27. července 2017

Jedna dramatická nemocniční etuda

Je šest ráno. Já se budím naprosto čilá, i když poslední dny bych mohla spát až do jedenácti. Dneska ne. Dneska jsem na to až moc nervózní. Dneska ráno se jede do nemocnice. Ale ne kvůli mě, ale kvůli Johnimu. Na včerejším vyšetření mu totiž našli podezření na boreliózu, nebo klíšťovou encefalitidu a dneska ho poslali na neurologické vyšetření, které se nazývá lumbální punkce. 

A podle popisu to vypadá stejně strašně, jako to zní. 

Autor: Katka Sedláková, Dream & Live Magazine     

neděle 23. července 2017

Výbavička pro mimi


Je pozdě večer. Já už bych se měla dávno nechat unášet těmi bláznivými sny v mém spánku. Ale místo toho pod záminkou, že jdu na záchod, na tajňáka nakukuju do toho severského království pro našeho prince. Ten si zatím pořád lebedí v bříšku. A my se nemůžeme dočkat, až se mu bude chtít ven. I když tedy já tajně doufám, že ještě chvilku počká, aby máma měla dostatek času na to to všechno přichystat, vyprat, sbalit tašku do porodnice a ještě si stihnout trochu odpočinout. Měla jsem takovou naivní představu a mám rozepsaný článek o tom, co bychom ještě chtěli stihnout před tím, než přijde budulínek na svět, ale myslím, že tenhle článek zůstane ve virtuálním šuplíku... Kdo ví? Už jsem alespoň rozbalila všechny ty krabice a objednávky, dárky, balíčky ze severu...

... a naše výbavička pro mimi se už začíná tedy krásně rýsovat. Tak jsem to dala všechno do kupy a vy se teď můžete pro inspiraci na chvilku ponořit do miminkovských (ne)nutností. 
  

středa 19. července 2017

Jedna víla s norským princem v lese aneb jak dopadly naše fotky s bříškem

Je nádherný horký večer a já se lepim na židli, mám nohy nahoře a přemýšlím, jestli vyndat z mrazáku tu zmrzlinu se slaným karamelem. Ale asi si nechám zajít chuť. Už je moc pozdě a mimi by mi v bříšku zase tančilo rock'n'roll. 
.
Čeho jsem se ale dlouho nemohla dočkat byl tenhle článek. 
 Až vám ukážu naše fotky, které jsme fotily s Baru La Photo na jednom nádherném místě, v lese, u řeky, na louce. 


pondělí 17. července 2017

Jak rozbrečet TerezuInOslo...

Johni zastaví na chvilku u Botelu Admirál a posílá mě pro klíče od starého bytu, který zapomněl v šuplíku pod kopírkou. Já se na něho podívám se zdvihnutým obočím, ukážu na břicho a dodám: "You are really sending me to run up the stairs?" A on na to suverénně: "But you are so fit, my preggo!" Takže neodporuju a už si to štráduju v neděli odpoledne do hubu pro zapomenutý klíče... Odemykám, vcházím do chodby a najednou vidím u stropu nafouknutej balónek... BUM!!!! Najednou kolem mě všude lítaj konfety, hraje hudba, mně padaj slzy na zem a ... páni, tam je tolik lidí. A tolik miminek!!! :))) 

Tak takhle rozbrečet TerezuInOslo...



pátek 14. července 2017

FRESH NEWS: Jedno dilema, ovocný knedlíky a břicho v 9. měsíci

Nikde nikdo. Je po práci, Johni je ve městě a já jsem doma. Mám otevřený dveře na balkón, hraje mi hudba a piluju poslední kapitoly, vybírám ilustrace a finální verzi obálky. Nohy mám nahoře, protože vypadají, jako by je někdo nafukoval dobrých patnáct minut a mohly by se vznášet u stropu, jako ty zlatý heliový balónky. A ruce mám upatlaný od toho vynikajícího ledovýho melounu, kterej jsem právě vytáhla z lednice a nemůžu ho přestat jíst. A to jsem vám ještě neřekla, že jsem před chvilkou spořádala naprosto geniální ovocný knedlíky, na který jsem už měla chuť několik týdnů. A co, že byly kupovaný. Posypkala jsem je tvarohem, cukrem a polila rozpuštěným máslem. 

A bylo to jako nebe v puse. Bylo jich dohromady osm a čtyři měly být pro Johniho. 
Jak myslíte, že to dopadlo? 


úterý 11. července 2017

Maurícius a jeho sametové moře, nádherné vodopády a nezkrotitelná příroda

Našla jsem jeden zahrabanej článek z Mauríciu a zavzpomínala na tu nádheru. Jak já bych se teď v těch vedrech ponořila do toho sametového moře a nechala se unášet někam na matračce. A pak bych vylezla a dala bych si čerstvě vymačkanej mangovej džus a plácla bych se na pláž. A o tom přemýšlím už nějakej ten pátek na tý jedný černý židli v kanceláři... Legrační je i to moje "obrovský" břicho, které tak pyšně na všech fotkách vystrkuju, i když tam žádný neni :))

Tak se pojďte se mnou na chvilku zasnít a ponořit se do toho maurícijského dobrodružství.



pátek 7. července 2017

Tereza In Karlovy Vary


Letošní varování: ve Varech je horko, spoustu filmových nadšenců, i letos se stojí fronty na filmy už od rozbřesku, a i letos mají ty vynikající křupavý teplý oříškový oplatky, které provoní celé Vary. Těmi i tentokrát hýbe ta nádherná filmová atmosféra, kvůli které se tam sjíždí lidé z celého světa. I my jsme si Vary letos užili dosyta. Bylo to zase výjimečné a intenzivní. Tak, jak to Vary umí. Ale s pupkem tedy trochu jiné.

Naprosto nezapomenutelným zážitkem bylo skoro nekonečné chození po kolonádě a hledání těch nejlepších ovocných knedlíků, na které jsem měla (teda já ne, mimi mělo :) neutuchající chuť. Nutno dodat, že bylo třicet stupňů a já se tam koulela v devátém měsíci. Ale díky vám, kteří jste mě zastavili a pozdravili to bylo úžasný. Asi jsem byla doopravdy nepřehlédnutelná :))) Nejdřív břicho, pak dlouho nic a pak Tereza.

Děkuju za všechny osobní pozdravy, jen tak dál, čtenáři moji. Miluju setkání s vámi.



pondělí 3. července 2017

Co se děje, že se tu nic neděje?

Tak jo, tak já to vezmu hezky popořádku. V pátek jsem obdržela jednu z nejlepších novinek, kterou jsem si tak moc přála. Ale zatím prý musím držet jazyk za zuby, takže se snažím a dělám, co můžu. Ale moc mi to nejde. Pak jsme byli na skvělém jednání v té proslavené pražské Esce a asi se tam budu ještě minimálně jednou/dvakrát/třikrát/desetkrát  před porodem vydat. Koupila jsem tam tvarohový buchty těm našim holkám (jsem trochu rozjařená, tak jsem chtěla napsat "těm našim buchtám") do kanclu a jeden čerstvě upečenej chleba, u kterého jsem se rozplývala celý víkend. 

Víkend byl ve znamení psaní, protože jsem měla poslední dva dny do deadlinu knihy...  

Autor: Baru La Photo


sobota 1. července 2017

Co je nejkrásnější na zařizování bytu? Detaily.


Vyfotila jsem vám svojí chvilku klidu. Neodehrává se až moc často, ale když se vydaří, je naprosto dokonalá. Vypadá asi takhle... v pár vázičkách po bytě jsou nastrkané kvítky, ať už luční, nebo z toho květinářství u nás na rohu, v hrnku je čaj slazený medem nebo ve sklenici ledová domácí citronáda s lístkama máty, Alexa vyhrává playlist Coffee Table Jazz, nikde nikdo a já v ruce žmoulám knížku, kterou se už půl roku snažím dočíst. Jo a vlastně jsem zapomněla na tu důležitou sladkou tečku, která leží na stole jen pár vteřin, než se do ní pustím. Tak taková je ta moje.

A jaká ja ta vaše chvilka klidu?