Stránky

sobota 20. května 2017

Nejtajnější oslava všech oslav

Je to přesně týden, co jsme odcházeli z hubu. Já měla potutelnej úsměv na rtech, kterej jsem se snažila všemožně zamaskovat, ale celým tělem mi proudila nezastavitelná energie těšení se na víkend. Tenhle víkend to totiž všechno vrcholilo. Mé pětiměsíční přípravy nejtajnější oslavy roku měly za pár minut vyvrcholit. Možná by se slušelo říct, že jsem nejhorší lhářka v historii všech lhářek a Johni na mě vždycky všechno pozná. Všechno. A když to nepozná, hned mu to řeknu. Navíc plánovat tajnou oslavu, když máme oba denně přístup na všechny emaily, do zpráv, máme na sebe napojené telefony i hodinky a jsme spolu prakticky dvacet čtyři hodin denně jde trochu ztuha. 

Ale povedlo se a vy se držte, popíšu vám totiž, jak se to celé plánovalo a jak to dopadlo.



Všechno to začalo jedním bláznivým nápadem. Ostatně jako vždycky u mě. Byl to Johniho rok třicátých narozenin a já věděla, že největší radost bych mu udělala oslavou, kde by byli jeho nejoblíbenější. Oba jsme ale tak nějak věděli, že tu oslavu by musel připravit někdo jiný, protože já to prostě nevydržím. Jenže mi to nedalo spát a v hlavě jsem si začala promítat tu jeho radost, až uvidí všechny ty přátelé, kteří na něj bafnou v nestřežené chvíli. Úplně jsem to viděla v hlavě, jak se kolem nás budou všude vznášet balónky a lítat konfety a já se budu smát opodál, těhotná, v červených šatech a botách na podpatku a budu dělat high five, že jsme to ututlali a Johni do poslední chvíle nic netušil. A skoro to tak dopadlo, až na to, že jsem neměla ani červený šaty, ani podpatky a už vůbec jsem s nikým nedělala "high five". Těhotenský hormony mě dostaly ještě předtím, přátelé, než jsem vešla dovnitř. 
.
Teď mě totiž rozbrečí i zlatý heliový balónek, který se tak osamoceně vznáší v chodbě.





Skoro bych to popsala jako přípravu takové menší svatby, jen s tím rozdílem, že jsem na to byla sama. Což má ovšem i řadu výhod. Mohla jsem si totiž bez sáhodlouhých diskuzí rozhodnout, jakou barvu balónků (zlatou a bílou), příchuť dortu (johniho nejoblíbenější red velvet), menu na grilování (burgery i kukuřici) i kapelu (nejlepší jazzovou zpěvačku, kterou znám - Josefínu Žampovou) i pana fotografia (mého strejdu Michala Lebla, který zachytil tu atmosféru naprosto báječně!). Co bylo trochu náročnější bylo vzpomenout si na ta všechna jména Johniho bratranců a sestřenic, protože jsem se rozhodla sezvat na tu velkou slávu celou norskou rodinu. Udělala jsem si mapu, na které jsem zakreslila, odkud kdo poletí a všem pravidelně posílala upozornění, když měl Norwegian slevy na letenky právě z jejich města. Takže kdybyste kdokoliv potřeboval nějakou podobnou informaci, jsem vám plně k dispozici :) 

Norské hosty bylo nutné pozvat dlouho dopředu, protože mají rádi věci naplánované dlouho dopředu. Takže jsem přestírala, že píšu blogposty a přitom jsem do noci rozesílala hory emailů.

Rada č. 1 pro budoucí manželky roku: až budete někdy někoho zvát na tajnou oslavu, vytvořte si tajný kód do předmětu emailu a nepište tam TAJNÁ OSLAVA (jako já :)))

Na celé oslavě jsou jednoznačně nejdůležitější hosté. Pokud jsou hosté, oslava je zachráněna. Jakákoliv. Kdekoliv. Takže jakmile jsem měla potvrzená ta nejdůležitější jména z Norska, věděla jsem, že je to v suchu a začala jsem hledat vhodné místo. Jasný výběr padnul na Gourmet Club Grenier v Sokolovně Průhonice, která má pro nás s Johnim magický zamilovaný opar, jak jsem psala v minulém článku TADY, a ve které jsme oslavili s našimi klienty první narozeniny Elite Bloggers. Mají tam naprosto vynikající jídlo, které si chválí snad úplně všichni, a kdybych si vzpomněla, celý personál se kvůli hostům postaví na hlavu a bude se odstrkovat ušima, jak se říkalo u nás doma. 


Rada č. 2 pro budoucí manželky roku: když plánujete překvapení, které může někdo tušit, naplánujte k tomu jiné překvapení, které bude předcházet


Protože jsem si byla skoro stoprocentně jistá, že John Erik může něco tušit, vymyslela jsem, že ho zmatu jiným překvapením. V ten pátek se totiž domníval, že přiletí jenom jeho maminka. Přišli jsme ji tedy vyzvednout do hotelového lobby, kam postupně přišel i jeho brácha s přítelkyní. Po pěti minutách jeho strejda s manželkou. A po dalších několika minutách babička. A bylo to, jestli měl Johni nějaké jen nepatrné tušení, vypařilo se v tom hotelovém lobby.


Program jsem plánovala - neplánovala. Věděla jsem, že se lidi budou bavit nejvíc spolu a nepotřebujeme jim hrát loutkové divadlo. I když, kdyby kluci z Looser(s) zrovna nevystupovali, bylo mi přislíbeno, že by zatančili. A dokonce by prý zvládli i akrobacii na trámech. Tak třeba příště :)

I když se musím přiznat, že jednu další představu jsem v hlavě měla. Velmi rychle jsem ji ale přeložila na Johniho čtyřicáté narozeniny a tím si na sebe ušila bič, že se bude muset nějaká oslava :). Vymyslela jsem totiž, že v tom nemusím být sama a zapojím do toho i budulínka, který si teď lenoší v břiše, ale kterému pak bude skoro deset :) Jednou chci Johnimu na oslavě zahrát na piano. Ale na to budu ještě tak deset let sbírat odvahu. A máma by mi dala, po těch dvaceti letech koncertování a hraní na veřejnosti mi dělá problém zahrát pro pár přátel? :) 

Hehe, možná vím, kde je zakopanej čert. Vždycky totiž, když jsme přišli do nějakého lobby hotelu, nebo do restaurace a bylo tam piano, malá blonďatá Terezka musela hrát. A protože jsem byla vycepovaná, ani jsem necekla a spustila. Od té doby ale ve mně vždycky hrkne, když vidím v restauraci piano a moje ségra do mě vždycky ťukne a šeptne: "Terinko, zahraj!"



A přichází jedna z mých oblíbených částí oslavy. Jak tam tak stojíme v tom vchodu a sypou se na nás konfety, ze zadní části se vyřítí Norové v průvodu a Johni je jak v Jiříkově vidění. Přijeli! Stihli to! :) 

A to už jsem zdaleka nebyla jediná, kdo měl na krajíčku.


A pak už se jedlo, pilo, grilovalo, oslavovalo, rozdávali se dárky a Johni na mě pořád mrkal a usmíval se od ucha k uchu. Chvíli pršelo, chvíli svítilo sluníčko, uletělo pár balónků, hrál se kulečník, Josefína všechny okouzlovala nádherným jazzem a já byla vděčná a spokojená do morku kosti, protože se všechno vydařilo přesně podle mých představ.


Naše Bridget i Johniho nejlepší kamarád ze školky měli nádherný proslovy a pak přišla chvíle, na kterou jsem se těšila nejvíc já. Krájení dortu. Když přinášeli dorta, Josefínka zazpívala happy birthday. Dort navrhla pro Johniho na míru Veronika z Prague City Cake. Ještě před oslavou mi poslala návrh a já jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím na živo. Byl ve stylu retro komiks a popart a byli jsme na něm my dva. Rozkošný. A nejlepší na něm bylo, že byl naprosto vy-ni-ka-jí-cí. 

Myslíte, že je hloupý si objednat svatební dort, i když už jsme jednu svatbu měli? :)) Snědla bych ho totiž na tajňáka doma. 
Možná, že bych to ale nevydržela utajit a Johni by v tom jel se mnou :)




Já jsem pak tu noc z toho všeho rozruchu vůbec nemohla spát. Od jedné do pěti do rána jsem koukala nejdřív do stropu, pak na oba díly filmu Sex and the City. Druhý den jsme si užívali Nory v Praze a bylo to báječný. Johni měl ještě několik dní vyskládané všechny dárky i balónky u nás v kuchyni. Bylo to takových jeho několik narozeninových dní a já musím uznat, že všechno to plánování, příprava, trochu napětí a stresu, bych nikdy nevyměnila za ten jeho spokojenej výraz.

Obrovský dík letí všem, kteří na oslavu přijeli, ať už z daleka, nebo z blízka. Děkuju strejdovi Michalovi za nádherné fotky, které přesně zachytili celou náladu oslavy. Děkuju Bridget a Terez, které nafoukly všechny balónky, všechno připravily, mně polospící i se všemi dárky odvezly domů a ještě to všechno vynosily k nám do pátého patra. Děkuju nejlepšímu personálu v Sokolovně, který se o nás staral jako o krále a královny. Děkuju úžasné Veronice za naprosto nezapomenutelný dort. A děkuju Josefíně za dechberoucí zpěv, který bych mohla poslouchat do aleluja.

A vlastně jeden veliký dík patří i mému Johnimu, protože kdyby nebyl tak skvělej manžel, syn, kamarád, vnuk, žádná podobná oslava by se nikdy nekonala. 

Tak přeji krásný den a naplánujte těm vašim taky nějaký překvapení. 
Stojí to za to! :) 
Vaše TerezaInOslo


Prostory Gourmet Club Grenier - sponzorováno
Dort Prague City Cake - sponzorováno
Fotografie Michal Lebl

6 komentářů:

  1. To je kráááása !! Při čtení jsem měla "knedlík" v krku a moc přeji Johnimu takovou ženu, jako jsi Ty, Terko ! Jsi úžasná !!! Mějte se krásně a těším se na další report z vašeho neobyčejného života ! Šá

    OdpovědětVymazat
  2. To je krása - 30!:-)Pamatuju si na mé 30-tiny, takové to nadšení, vzrušení, že je prostě celý život tak cool, že ty starosti ještě tak nějak plynou kolem vás. Teď mi je o pár (o dost)víc a žasnu, jak se to rychle převalilo, už to není tak moc cool a starosti už neplynou kolem vás, ale skrz vás..ale nebudu tady rozvíjet můj melancholismus, spíš jsem se jen tak nad Vaším článkem zasnila a dostala do doby, kdy bylo 30 mě a slavila jsem, a myslela, že ta 30-tka nikdy, ale nikdy neskončí....:-)Přeji vše nej, jste krásný pár:-)Hanka

    OdpovědětVymazat
  3. Dnes je tvůj den, Terezko, tak všechno nejlepší, ten nejkrásnější dárek se ti narodí už brzy :)

    OdpovědětVymazat
  4. Regulérně jsem se u toho článku rozbulela. Krása :)

    OdpovědětVymazat
  5. Kdyby se pořádala soutěž o manželku roku, rozhodně by si ji vyhrála! :)

    Zápisky z cest a života v Anglii ⇨ Secrets of M

    OdpovědětVymazat