Stránky

pondělí 29. května 2017

Jedno velký překvapení v Oslu - moje babyshower

Sedím v mojí oblíbený kavárně Evita s výhledem na moře, poslouchám racky, ujídám sušenku a píšu a píšu. Připadám si trochu jako ze svého vlastního snu. Těhotná, spokojená a píšící knížku. Wow! Kdo by to byl před pár lety řekl, kdy jsem se v Norsku trápila s tím, že nemůžu už před půl roku sehnat práci a moje sebevědomí mi kopalo hrob... To byly muka. Vždycky, když si na to vzpomenu, mnou projede malá zimnice, která mi to "výživné" období připomene. Teď sedím v v té stejné kavárně na stejném místě. Přesně tam, kde jsem zapíjela kávou smutek z dalšího odmítnutí a nevěděla kam dál. 

Podívám se na toho šmudlu, který si pod mým srdcem musí tančit, nebo dělat salta, protože jinak si ty pohyby vysvětlit nedokážu, pohladím ho a jsem spokojená do morku kosti. 


čtvrtek 25. května 2017

TerezaInOslo is in Oslo

Sedíme s Bridget v mojí oblíbený kavárně Evita s nádherným výhledem na Oslo fjord, chladne nám chai tea latte, mně se kýve stolek a rychlostí blesku nám z talířku ubývá domácí sušenka s makadamovými oříšky a bílou čokoládou. To je moje zásluha. Drobkovi prý chutná :) Hraje tu nádherná klidná kavárenská hudba, kterou občas rozsekne "enkel cappuccino er klar" (single cappuccino je hotové) a smích dětí a racků. A já jsem nesmírně-vesmírně spokojená. Ostatně jako vždycky, když jsem pár dní v Oslu.

Zase jsem se prošla Oslo vzpomínkama, načerpala energii, našla ten klid, který tu vždycky možná tak trochu bezmyšlenkovitě zapomenu a nic mi tu nechybí. 
Proto jsem udělala před pár minutami jedno velké snové rozhodnutí.



úterý 23. května 2017

Norská romantika, netradiční narozeniny, nový Stavanger a nekonečný pláže

Drahoušové, já vás ještě ani nestačila pozdravit z Norska, to je ale ostuda. Když my jsme přiletěli v sobotu v noci, skoro ve dvě ráno, protože jsme letěli posledním letadlem, které navíc mělo zpoždění. Pro jednu unavenou, těhotnou a malátnou to byla "skvělá" zpráva. Celou neděli, pondělí a úterý jsme byli zavalení prací. Ale stihli jsme i pár norských klasik, během těch pár dní. Třeba oslavit moje narozeniny, užít si dvě krásný procházky po pláži, nejlepší vafle ve městě, které nám naservírovaly Češky, projít pár obchůdků, sníst dvě pizzy a jedny lasagne, rodinné návštěvy, vysrknout dvě chai latte a probdít skoro celou noc, protože jsem ale vůbec nemohla spát...

Všechno je ale v úplném pořádku, moje srdce v Norsku totiž skáče radostí.
 


sobota 20. května 2017

Nejtajnější oslava všech oslav

Je to přesně týden, co jsme odcházeli z hubu. Já měla potutelnej úsměv na rtech, kterej jsem se snažila všemožně zamaskovat, ale celým tělem mi proudila nezastavitelná energie těšení se na víkend. Tenhle víkend to totiž všechno vrcholilo. Mé pětiměsíční přípravy nejtajnější oslavy roku měly za pár minut vyvrcholit. Možná by se slušelo říct, že jsem nejhorší lhářka v historii všech lhářek a Johni na mě vždycky všechno pozná. Všechno. A když to nepozná, hned mu to řeknu. Navíc plánovat tajnou oslavu, když máme oba denně přístup na všechny emaily, do zpráv, máme na sebe napojené telefony i hodinky a jsme spolu prakticky dvacet čtyři hodin denně jde trochu ztuha. 

Ale povedlo se a vy se držte, popíšu vám totiž, jak se to celé plánovalo a jak to dopadlo.


středa 17. května 2017

Jak to vypadá u nás doma? Obývák.

Když jsme se s John Erikem poprvé stěhovali dohromady, přinesla jsem si svých pár švestek z Prahy do ryze klučičího bytu v brčálově zeleném baráku s těžkými dveřmi jen pár kroků od centra Osla. Byla jsem nejšťastnější pod sluncem. A bylo mi úplně jedno, že tam s námi bydlel ještě několik týdnů jeden z Johniho nejlepších kamarádů Brian. 

Vždycky jsem se ohromně těšila, až jednou budeme mít to naše doma. A protože jsme měli velmi omezený budget, pár návštěv v Ikea muselo bohatě stačit. Tenkrát jsem ladila byt do zelenkavé. Ani nevím, co mě to napadlo, ale stejně jako bych už nikdy nepořídila záclony, nepořídila bych ani podobnou dekoraci a už vůbec ne zelený koberec. 

Tenkrát mi ale i jedna orchidejka na okně proměnila byt k nepoznání a z každého malého krůčku jsem měla dětinskou radost.


úterý 16. května 2017

FRESH NEWS: Můj John Erik má dneska 30. narozeniny :)))))

Píše se rok 2010 a John Erik poprvé přistává v Praze. S velkou taškou na kolečkách, norskou národní bundou a tím jeho nezapomenutelným úsměvem. Pamatuju si to jako dneska, jak jsme ho s holkama jely vyzvednout na letiště ve sněhové vánici a byly jsme nervózní, jestli si budeme mít o čem povídat. Pro mě to byl trenér z Norska s velkým "T", o kterém všichni mluvili jen v tom nejlepším světle. Já jsem tenkrát několikrát týdně trénovala děti gymnastiku a tancování v Sokolovně Průhonice, a protože bylo pondělí, hned z letiště jsem ho vzala s sebou na vánoční lekci. Seděl tam na balkóně a já se snažila o ladné jazzové variace na melodii Jingle Bells pro pětileté princezny. 

Johni mi vždycky říká, že už to věděl na tom letišti, ale ta taneční hodina ho prý dostala úplně. Já se tomu vždycky hlasitě směju, protože jsem si připadala jako kdybych spíš šlapala zelí, než tančila moderní jazz. 


Foto: Nika Herec

sobota 13. května 2017

Kam na ukrytou romantickou vyhlídku v Praze?


Milujeme procházky Prahou. Tou noční, když vám lucerny svítí na cestu. Jarní, když vám cestu lemují voňavé šeříky. Podzimní, když našlapujete na tu žluto-červenou paletu barev. I tou zimní, když vám sněží na čepici a vy se celí zmrzlí těšíte domů na horkou čokoládu. Praha má to něco. To, co už kdysi dávno někdo moudrý nazval genius loci a kvůli čemu se do Prahy rádi vraceli spisovatelé, skladatelé, umělci z celé Evropy. A já. Teda my dva.

V Norsku mi Praha chyběla hodně. Měla jsem pocit, že až teprve, když jsem se odstěhovala daleko na sever, jsem se do ní konečně pořádně zamilovala. Pokaždé, když jsem měla chvilku se v ní zatoulat, vnímala jsem každý roh, každé zákoutí, každou malou uličku a zapadlou kavárničku. A nejvíc jsem milovala, když jsem se třeba sama při tom bezmyšlenkovitém bloumání ztratila někam, kde jsem ještě nebyla. 

Kdy na mě dýchlo to neznámo protkané historií a já konečně pochopila, o čem všichni ti moudří umělci mluvili. 


čtvrtek 11. května 2017

Květinová krabička a jak ji vyrobit?

Včera měla moje Barunka narozeniny. Když jsme ještě bydleli v Norsku, posílala jsem ji každoročně velikánskou kytku domů. Letos jsem nemusela. Letos jsem ji mohla vlastnoručně doručit. A nebyla to ledajaká kytka. Byla v kloboukové krabici. A svátek maminek je za dveřmi a třeba by zrovna někdo z vás chtěl letos darovat právě kytí v krabici. Mám pro vás tedy dneska úplně jednoduchý návod, jak takovou květinkovou kloboukovou krabici vyrobit. A nemyslete si, že je to nějaká věda. 

Zvládne ji úplně každý, a když do ní ještě přihodíte horu lásky a snítka štěstí, hned bude mít váš dárek jiný rozměr. 
Milý, lidský, opravdový a vlastnoručně vyrobený.



pondělí 8. května 2017

Wings for Life 2017 aneb jak jsem běžela v sedmém měsíci

Je sobota večer a já padám únavou do postele v jednom rozkošném hotýlku někde v Bratislavě. Trochu malátná jsem si vyrovnala oblečení na zítřejší běh a ještě jednou pro jistotu zkontrolovala yr.no. Norskou předpověď počasí, která se málokdy mýlí. Venku totiž začaly pršet trakaře a v takovém počasí by se tedy běželo... 

V neděli 7. května se totiž běžel čtvrtý ročník charitativního závodu Wings For Life.

Běh Wings For Life se jsem si zamilovala loni. Byl to můj první běžecký závod a my si ho s Bridget užily do sytosti. Článek plný euforie a emocí z loňska si můžete přečíst TADY. Když letos přišel dotaz na tělo od Bridget: "Ty asi letos nepoběžíš, viď?", tak jsem automaticky řekla: "To asi ne no. Vždyť budu v sedmým měsíci..." A vlastně proč ne? Vždyť tenhle závod přeci není o tom, jestli někoho předběhnete, nebo pokoříte svůj vlastní rekord. Je o atmosféře. Je o lidech. Je o tom vašem vlastním cíli. A především je o tom, že pomáháte, a že běžíte pro ty, kteří nemohou. Takže jsem do toho šla i letos. A tentokrát jsme s sebou vytáhli i Johniho, Máťu, vás čtenáře :) a v Bratislavě se potkali s celým skvělým PUMA teamem. 


sobota 6. května 2017

Inspirace na občerstvení na dětskou oslavu

Krásné dobré ráno. Mám radost, že jste se rozhodli ještě než vylezete z postele podívat na blog. Tak jen, že tu teď tak trochu hrozí, že dostanete obrovskej hlad a poběžíte do kuchyně na něco na zub. Dneska se tu totiž píše o pohoštění. A ne ledajakém pohoštění. Pro malé i velké. 

O tom, že se jí očima, se u nás v rodině vědělo už odjakživa. Máma nám vždycky připravovala nádherné a kreativní občerstvení. Plné kytiček a úsměvů. Vždycky nám to prezentovala s takovou noblesou, jako kdyby připravila gastronomický skvost roku. A taky, že jo. Pamatuju si to jako dneska, když nám přinesla na zahradu, kde jsme se ségrou vařily pampeliškové hody, pudink s piškotama a hodila do něj čerstvě natrhaný rybíz ze zahrádky. Já jí tenrkát řekla, že je ta nejlepší máma na světě. A to mi byli čtyři. Taky si přesně pamatuju, co jsem měla na sobě, a že byla neděla a druhej den jsem šla do školky. No a vidíte to, teď tu o pár (desítek) let později připravujeme pohoštění pro Barunky Elizabethku a pořádně jsme se na něm s Přémou vyřádili. 

Tak vítejte do toho našeho pinterestového světa plného jídla. 



středa 3. května 2017

Jak to vypadá u nás doma? Kuchyň.

Už dlouho jsem o tom uvažovala a dneska jsem se konečně rozhodla.  Chtěla bych vás pozvat k nám domů. A jako první jsem vybrala jednu z mých nejoblíbenějších částí bytu. Kuchyň. Tam se totiž dějou všechny ty krásný věci. Z nudných surovin se tam kouzlí dobroty, nad kterými se nám dělají boule za ušima. Pořádají se tam soukromé i rodinné brunche s křupavýma palačinkama. Rozespalí tam po nedělích vysedáváme a vedeme nekonečné debaty o budoucnosti, cestování, vzpomínkách a srkáme kafe. Sypou se tam neposedné borůvky po podlaze. A vždycky všechny party, které se u nás doma konají, se odehrávají především v kuchyni. Kuchyň je pro mě jedno z míst, které miluju.

Miluju tam relaxovat, péct, dumat, nebo se tam třeba po ránu ospalá a rozcuchaná zašít na jeden šálek čaje s medem a citrónem. 
Tak vítejte.



úterý 2. května 2017

Jak se slaví první narozeniny a Candy Bar snů

(duben 2016) Stojíme v porodnici a zvoníme na zvonek. Za chvilku ven vyvezou malou princeznu zabalenou do dečky a mně se podlamujou kolena. Je tak malinká. Nádherná. Kouzelná. Jsem teta. Jsem teta. Jsem teta! křikne ten rozněžnělej hlásek v mojí hlavě. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Do těch jejích dolíčků jsem se zamilovala od prvního momentu, kdy jsem ji uviděla. 

A to jsem ještě ani zdaleka netušila, jaký smíšek z ní vyroste.

(duben 2017) Probouzíme se v sobotu ráno, balím pár věcí do tašky, poslední krabice s dekoracemi, banán na cestu a vyrážíme do hubu, kde se připravuje oslava roku. A to doslova. Je tu duben a je to přesně rok, kdy se Elinka narodila. První narozeniny jsou první narozeniny. A protože jsem milovník všech narozeninových příprav, dekorací, dortíků, květin, momentů a především mojí neteřinky, patřičně se na ten den těším. 

Tak se pohodlně usaďte a já vás taky vezmu na jeden dortík. Nebo dva. Tři.