Stránky

středa 26. dubna 2017

Hudba, můj balzám na (d)uši


Co pro vás znamená hudba? Pro mě jsou to hodiny dřiny v umělecké škole a odřený houslový "cucflek" pod bradou. Koncerty hvězd světového kalibru, které mě nenechají v klidu sedět na sedačce. Závodní choreografie, na které nikdy nezapomenu a při kterých mi pumpuje tělem adrenalin i několik let po té. Vzpomínky na situace, při kterých se mi zalijou oči slzami. A život. Bez hudby si nedokážu představit dobrej film, vanu, ráno, ani romantickou večeři. Bez hudby by roadtripy byly jako kostka bez šestky. 

Bez hudby by život zkrátka a dobře neměl harmonii.

Myslím, že tyhle střípky z mého dětství mě naučily hudbu milovat. Tak vás na chvíli ponořím do té mojí myslánky. Držte si klobouky...


pondělí 24. dubna 2017

Jaký byl náš víkend na Finále Plzeň?

V pátek odpoledne balíme v práci saky paky a sedáme s Bridget a Máťou do auta směr Plzeň. V Plzni se totiž tento víkend (přesněji týden od 20. - 26. dubna) koná 30. ročník filmového festivalu české tvorby Finále Plzeň. Johni se od jeho prvního zážitku ve Varech považuje za milovníka filmových festivalů a festivalové nálady, tak i proto jsme nakonec vyměnili už půl roku zamluvený hotýlek v Krumlově za kulturní víkend. Já se těšila na české filmy, hotelovou snídani, dortík v plzeňské Frenchie a na setkání s paní pořadatelkou Evou Veruňkovou Košařovou, která do festivalu vkládá svoje srdce, a kterou vždycky tak ráda vidím.
.

středa 19. dubna 2017

Velikonoce v Norsku a jedna rada pro ty, kteří chtějí dokázat všechno na světě

Pozoruju z letadla ty šlehačkový mraky, které mi odpočítávají minuty klidu, než do toho zase vlítneme. Doslova. Sedm dní na severu, je sedm dní na severu. Plný klidu, lásky, odpočinku, sladkých buchtiček, kakaa, prvního severskýho sluníčka, které tak nádherně hřeje a přírody, která mě nikdy nepřestane udivovat. Jenže letos to se mnou bylo těžký. Nějak mi nešlo přepnout se do toho odpočívacího režimu. Možná to bylo proto, že jsem si naplánovala stihnout všechny resty, které jsem chtěla hodit za hlavu, ale nehodila. Možná proto, že letos ty Velikonoce utekly nějak rychleji, než jsme si mysleli. A možná to bylo proto, že těch věcí kolem nás je teď víc než zdrávo a já občas vážně nevím, kde mi hlava stojí. A to ani v Norsku o Velikonocích. Když už Johnimu promlouval do duše i jeho táta, John Erik mi schoval počítač, posadil mě do deky na sluníčko a přinesl mi knížku. 

A já tam tak seděla. Četla, střídavě kontrolovala to modromodrý moře, jestli se objeví nějaká ta vlnka, která rozbije to zrcadlo a přemýšlela o tom, proč nemůžu vypnout.



sobota 15. dubna 2017

Velikonoční vajíčka tak trochu jinak

Dneska ráno jsme se probudili do sněhánků. A to si vážně nevymýšlím. Sněžilo jako o život a tálo to taky jako o život. Zapálili jsme v krbu, připravili na stůl a několik hodin snídali. Domácí krevetovej salát, vařená vejce, norský sýry, rozpečenej chleba, domácí marmelády s kusy ovoce. A vůbec nám nevadilo, že se venku andělům pomotaly měsíce. Odpoledne jsme všichni (já, John Erik, Martin, Caroline, Mie a Øyvind, Tone zůstala doma), hehe, to je jak z mojí nejoblíbenější dětské knížky Děti s Bullerbynu), vyrazili do městečka Lyngdal, které máme asi patnáct minut autem od srubu. Je tam kouzelně a mají tam nádherný obchůdky. Když je hezky, tak se venku všichni cpou točenou zmrzlinou a limonádou. My jsme chtěli koupit pár dárků a taky něco tomu našemu šmudlovi v břiše. Norové mají totiž krásný vkus a pro ty nejmenší mají věci z Merino vlny a hebounkého bambusu. 

Doma na nás čekali křupavé čerstvě upečené Skolleboller (buchtičky s vanilkovým krémem) a Kanelboller (skořicové šneky). Dali jsme si kakao a já vyráběla ta letošní velikonoční vajíčka. 



pátek 14. dubna 2017

Jaké je to cestovat s instagramery na Maurícius - výlet katamaránem a večeře u místní rodiny.

Třetí den ráno se probouzíme do dalšího nádherného mauricijského dne. Je božsky. Do malého batůžku balím plavky, opalovací krémy, šátek, několik objektivů, podvodní Olympus Tough a prášky na nevolnost. Dneska totiž vyrážíme na výlet katamaránem. Všichni se potkáme na snídani. Někdo snídá francouzské toasty, někdo jiný omeletu s žampiónama, někdo palačinky a mísu ovoce. Je legrační, když jedete na blog trip s influencery, protože se všichni baví o tom, jak je to pohodlné, když nikdo nekomentuje to, že si snídani desetkrát fotíte. Všichni se tomu smějeme a fotíme jak zběsilý. Někteří to zvládneme rychle, jiní si k tomu přinesou různá aranžmá, která najdou všude možně po hotelu. Mini ananas, proutěný klobouk, květiny ze zahrady. K tomu čerstvě vymačkanému pomerančovému džusu srkám i nádherný výhled a těším se na naše dnešní výletění. I když pravda, z katamaránu mám strach. Musím se zeptat, jestli je klidné moře, i když nevím, k čemu mi to bude dobré. Pojedu tak i tak.


čtvrtek 13. dubna 2017

Veškerá energie se ti vrátí. I ta dobrá, i ta špatná.

Byla jsem ve třetí třídě, byl nádhernej den a naše dětské starosti se motaly kolem toho, jestli dostaneme přidáno šodó k buchtičkám. Hráli jsme si ve družině. Do družiny jsem moc nechodila, vždycky jsem měla jiné aktivity a spěchala jsem většinou hned po obědě. Pár vzrušujících odpoledne si ale z družiny pamatuju. Dělali jsme vždycky pěkný vylomeniny. Toho nádhernýho letního dne se Standa, rošťák třídy, tahal s Veronikou T. a omylem jí zlomil ruku. Zlomené ruce byly na základní škole poměrně běžnou záležitostí. O pár týdnů později jsme jeli na školu v přírodě a já se tahala se Standou a byla z toho další zlomená ruka. Tentokrát Standova. Bylo mi to strašně líto a dostala jsem ohromný strach, že to je prokletí zlomené ruky a dostane se za pár týdnů i na mě. Je mi dvacet osm a zatím jsem zlomenou ruku ještě neměla. 

Co jsem se ale už v té třetí třídě naučila je, že se vám jednou všechno vrátí... Trvá to někdy možná až příliš dlouho na to, abychom to viděli, ale přijde to. 

Teď mě napadá, možná, že moje odplata byla to zlomené žebro, které přišlo před pár lety z ničeho nic... kdo ví? 



úterý 11. dubna 2017

Myšlenky z letadla a těšení se na Velikonoce

Místo letadlového snění a lelkování, které mám tak ráda, jsem se vrhla na vyřizování pracovních emailů a napsání těch několika článků, které jsem si naplánovala za posledních čtrnáct dní dopsat. Nějak mi ty moje plány ale proklouzávají mezi prsty a mám pocit, že poslední dny dobíhám s jazykem na vestě všechny ty nesplněné resty, které se mi tu hromadí. Možná je to proto, že jsem poslední dny hodně unavená. Možná je to proto, že si dávám větší pozor a snažím se odpočívat. A možná je to proto, že vím, že ve srubu se nic nedohání. Ve srubu se rozjímá, odpočívá, jí, čte a píše kniha. 
 
Budou to už naše sedmé Velikonoce v Norsku a kdo už čte blog nějaký ten pátek tak tuší, že je to jedno z mých nejoblíbenějších období roku. 
A já se na něj tak ohromně těšim!
 

pátek 7. dubna 2017

Jak to na mě zase všechno tak trochu spadlo...

Kolébám se ve vlaku směrem do Bratislavy. Zrovna jsem spořádala jeden jablečno-skořicovej muffin, ve kterým na mě čekalo překvapení. Byl to takovej nečekanej karamelovej polibek zabalenej do měkounkého skořicového těsta. Muffina jsem na poslední chvíli koupila v jednom rohovém obchůdku na hlavním nádraží a málem mi kvůli němu ujel vlak. Ale dobře to dopadlo. Ostatně jako všechny věci v životě. 


Tuhle vzácnou větu, která v sobě nese naději, mi dneska ráno nad vajíčkama řekl táta. A tátové mají vždycky pravdu.




úterý 4. dubna 2017

Maurícius a jeho nádherné pláže, hory a Port Louis

Johni mě dlouhodlouze objímá a než odejde, líbne mě do vlasů a na bříško. Ještě jednou pro jistotu kontroluju čas odletu do Paříže a vydávám se směrem k dlouhé frontě. Poprvé letím s břichem sama. A poprvé sama tak daleko. Dostala jsem totiž milé pozvání od Attitude Hotels a Modrý Maurícius na týdenní blogtrip. A ohromně se těšim!!

Z celé skupiny blogerů a instagramerů doletím do Paříže jako poslední. Jak se sluší a patří se představím, s někým se obejmu, protože tak se to prý u nich dělá a mám radost, že vypadají všichni přívětivě. Tyhle  občas náhodně složené skupinky influencerů můžou totiž být velmi rozmanité a vy nikdy nevíte, na koho natrefíte. Sice jsme oba s Johnim pilně studovali všechny jejich instagramové a blogové profily, ale z těch poznáte prdlajs. Mám z nich radost a těším se.

Naše maurícijské dobrodružství může začít. 


neděle 2. dubna 2017

Květinková snídaně a nádherný vzpomínky

Včera byl nádhernej den. Měla jsem ho po dlouhé době totiž úplně sama pro sebe. Hlídáme teď týden zase Sira Sida - irského setra mojí starší sestry - to by z fleku mohla být nová zlomsijazyk věta, že ano? John Erik byl celý den na kempu národního teamu a já si udělala ze zahrady v našem starém ořechovském domě, kde jsem vyrůstala, zahradní kancelář. Na zahradní kanceláři, nebo chcete-li garden office, je úplně nejlepší to, že máte všude kolem sedmikrásky, petrklíče a fialky vám voní pod nosem. Sluníte se a k tomu posloucháte orchestr ptáčků, kteří se zas za ten rok zlepšili. Přinesla jsem si tam domácí citronádu a psala knížku. Několik hodin. Vymyslela jsem asi deset různých poloh, na dece, u proutěného stolu, pod stolem, nad stolem a Sir se ke mě tulil ať už jsem seděla jakkoliv. Malej pořád škytal a já si užívala každou minutu a přemýšlela o tom, jak je vlastně život skvělej, když si ho umíte užít. 

Babí mi pak přinesla čerstvě upečenej štrůdl a mně bylo nádherně.