Stránky

čtvrtek 9. března 2017

Jak jsme oznamovali, že čekáme miminko, našim nejbližším

Probouzím se do úplného ticha, sluníčko se prodírá závěsy a už ze zvyku a ještě se zalepenýma očima otevírám aplikaci na telefonu, která mi hlásí, že náš méďa je už velký jako sladká brambora. Páni, mám v břiše navíc jeden velký batát. To je legrační. To byly časy, když to byla velikost kiwi, hroznového vína, nebo borůvky. 

Miluju rána. Probudím se do nového dne a zas a znovu si uvědomím, že mi roste v břiše náš poklad.


První trimestr prosvištěl kalendářem a já se nesmírně těšila až to naše malý-velký tajemství budete vědět i vy. Až vám konečně budu moct vysvětlit, proč jsem u psaní poloviny článků usnula. Až vám budu moct vyprávět o tom, jak to těhotenství vlastně oba/všichni tři prožíváme. Každý ráno si totiž zas a znovu uvědomím, že za pár měsíců budu mámou. A skoro každý ráno počítám, kolik dní ještě zbývá, než tu bude náš miniJohni tady s náma. 

Jaký to asi bude probudit se a uvědomit si, že spí vedle nás v postýlce? Jestli bude po Johnim, bude spinkat jako anděl. Jestli bude po mě... tak to bude malej ďáblík :)

Jedna z věcí, na kterou jsme se s Johnim ohromně těšili ještě dlouho předtím, než to vůbec bylo aktuální, bylo oznamování našeho batátu rostoucího v břiše těm nejbližším. Dva dny jsme si to nechali jenom pro sebe. Bavilo nás mít naše malé tajemství, o kterém nikdo jiný nevěděl. Podle mě to ale museli poznat všichni lidi v tramvaji, jak jsme po sobě pořád pokukovali a usmívali se od ucha k uchu. Hned další den jsem ale jela na dva dny na Slovensko. Vůbec se mi nechtělo. Chtěla jsem být doma, tulit se pod dekou a snít o tom, jaký to asi bude za pár měsíců. Navíc jsem si vymyslela, že jsem na po dovolenkovém detoxu, který evidentně všechny redaktorky z nejrůznějších lifestylových časopisů velmi zajímal. Asi proto, že při mém detoxu jsem se mohla cpát i dezertama :)) "Hehe, Terezo. Příště by to chtělo vymyslet jinou a lepší verzi!" V Tatrách bylo nádherně, ale já se nemohla už dočkat, až budu doma. Dojeli jsme z hor pozdě večer. Všude tma, zima a déšť. A u nás doma to krásný teplo domova, které je vidět už skrz okna, kterými prosvítá to žluté světlo. To domácí útulno. Johni mě vítá ve dveřích. Všechno je to nějak emotivnější, silnější a vede mě ke stolu, kde to vypadá jako by tam vyskládal ledničky i všech našich sousedů. Vypadá to, že Johni nedělal dva dny asi nic jiného, než pročítal nejrůznější články o tom, co by měly těhotné ženy jíst a všechno mi to ukázkově vyrovnal na stůl. Každý výrobek mi popsal k čemu je to dobrý a kolik toho mám sníst. Já měla největší radost z čokolády, která byla taky nějak odůvodněná. Sušenky a banány jsou na ty dny, až se nebudu moct vyhrabat z postele, kvůli nevolnostem... a kupa dalších pro správný vývoj mimi a mami.

Roztomilouš můj. Padám mu kolem krku a tuším, že o mě bude víc než dobře postaráno.


O tom, jak naše těhotenství prožíváme ale zase jindy. To bude totiž hned na článků několik :) Teď vám chci vyprávět, jak jsme schovávali těhotenský test do šuplíků, ultrazvuky do kabelky a balili dárky pod stromeček.

Když je u nás o pár dní později na návště Baru s Elizabethkou, posílám ji pro lžičku na zmrzlinu. V šuplíku je ale místo lžiček těhotenský test a maličké body. Za chvíli slyším z kuchyně trochu chvějícím se hlasem "Teri, kterej šuplík?" Pak asi několik vteřin úplný ticho a pak se přiřítí z kuchyně a málem mě umačká. Koulej se nám slzy snad všude po obýváku a nic neříkáme. Ani jedna totiž ze sebe nemůžeme dostat ani slovo. Tohle trvá asi několik minut. Sama nevím. 

Jak já jsem se těšila, až to Baru řekneme...

Baru už se smíchem vyprávím, jak jsem Johniho posílala pro novej test, protože ten náš původní několik minut před tím, než dorazila, vyprchal a prostě si jen tak zmizel. A jak jsme potají a podruhý s Johnim oslavovali nahoře v patře, když jsme tam to plusko viděli podruhé v životě. A Baru nic netušící si dole hrála s Eli. 

Já v tu chvíli měla obrovskou chuť vrhnout se do lékárny, vykoupit jim tam všechny testy a zas a znovu se dívat, jak se to malé plusko objevuje.



Trik se šuplíkem jsme naaranžovali i na Johniho tátu, který pár dní po té přiletěl na návštěvu do Prahy. Kouzelný na tom všem bylo to, že jsme společně vařili předvánoční pinnekjøtt a táta zrovna hledal nějakou vařečku a hledal ji i v "našem" šuplíku. My jsme to jen z dálky pozorovali a málem jsme si navzájem umačkali ruce.  

A tohle jsou přesně ty momenty nádherného překvapení, na které nechci nikdy zapomenout.

Tátovi jsme přivezli dárek z Karibiku (hehe, doslova :) a k němu napsali přání, ve kterém jsme uvedli i několik přelomových dat a to poslední bylo srpnové dva sedmnáct. Táta na to řekl něco ve smyslu: "To je ale výročí..." a přání odložil. A my tam seděli trochu jako pecky. Tak jsem se zeptala, jestli to dočetl do konce... Prý skoro :) Tak se dočetl, že v srpnu dvasedmnáct bude podruhé dědou. A bylo to :)))

Páni, já se těšim, až my budeme babičkou a dědo.
Ale hezky popořádku, bláznivá Terezo! :)



Pro Bridget a Pally jsme objednali dvanáct obrovských donutů a při kávičce a mezi řečí jsme tu krabici nechali stát na stole se vzkazem uvnitř. jsem jako na trní, tak se chopím vaření kávy a samou nervozitou/nadšením se mi klepou ruce. Sobě si vařím bezkofeinové Volluto a holky jedí snad nejpomaleji, kdy v životě někdo jedl oběd.  

Když otvírají krabici, buší mi srdce, že mi asi vypadne z těla. No a mně tam stydne kafe a tečou mi slzy. Stojím tam jako kůl, brečící kůl v plotě. Bridget se nejdřív směje, až pak jim to oběma dojde. A to jsou zase slzy všude. Johni už chystá bublinky a práce se tak mírně stočí k tématu mimi. Měli byste nás vidět, jak rychle jsme ty donuty a bubliny balili, když někdo z blogerek zazvonil... Utřít slzy, zastrčit břicho a dožahnout skleničky. Haha. Už ani nevím, kdo to byl, ale myslím, že Nikča z ACOS. Nic nepoznala :) Myslim.



Za Johniho maminkou jsme se vydali vlakem ze srubu. Mně bylo v autě, pak i ve vlaku dost špatně. Špatně je mi skoro vždycky, v těhotenství se to nějak "záhadně" násobí. Navíc jsme jeli jenom na pár hodin na otočku. Ani jeden jsme si ale nedokázali představit, že bychom to naše štěstí oznámili telefonem. 

Pro oba je pro nás důležitý ten moment, kdy jsme s těmi, kteří jsou nám nejblíž a můžeme ty emoce a nádhernou chvíli sdílet společně a pamatovat si ji. 


Mamince jsme přivezli vánoční dárky a do jednoho z nich jsme schovali náš úplně první ultrazvuk. Všechny dárky pečlivě rozbalila a prohlédla si je. Až na ten jeden, ve kterém byla první fotka schovaná. Klasika :) V Norsku je zvykem, když dostanete dárek, každého obejmout. Tak mamí nás oba na dlouho objala a my už jsme se potutelně usmívali, protože jsme věděli, že za pár vteřin bude následovat obejmutí mnohem intenzivnější, emotivnější a vůbec. Nakonec se nám vůbec nechtělo zase zpátky do srubu po tom všem. Já si zase protrpěla tu několikahodinovou jízdu vlakem a autem a upadla do postele s pocitem naprosté spokojenosti a štěstí.

Tak to byly ty naše momenty. Pak samozřejmě následovaly další a další. A každý z nich byl jedinečný a nezapomenutelný. 

A jak jste mimi oznamovali nejbližším vy

Tak nádherný den a i když je možná teď trochu deštivý, můžete si ho udělat příjemnější a útulnější. Já se těším až dneska uteču z práce trochu dřív a budu psát :) 

Vaše TerezaInOslo

16 komentářů:

  1. Synovi bude 14let, a ty II proužky na testu tam jsou dodnes.
    Potvrzeno to mám i od maminek starších dětí.
    Klára

    OdpovědětVymazat
  2. v poslední době se u každého tvého článku dojmu až mi vyhrknou slzy do očí. Teda ne že by to bylo něco špatného, jen pak by nemusel kolem jít šéf a zeptat se mě, co se děje :-)

    A s tím oznamováním, pamatuji si úplně přesně ten den kdy jsem se dozvěděla, že budu teta...bylo ráno poslední den roku 2013, já běžela ze schodů - batoh na zádech, v náruči jsem nesla krabici s pochutinami na večerní akci a běžela jsem na tramvaj, kterou jsem samozřejmě nestíhala. A v tom mi zazvonil telefon. Normálně bych jej hned nezvedla, ale nějak jsem tušila že musím. položila jsem krabici na schody, vzala ten telefon a volá brácha (dělí nás "jen 400 km"): Veru, máš chvilku. A já že moc ne, že spěchám. A on že mi musí nutně poslat fotku přes whatsapp a že potřebuje znát můj názor. Tak jo, tak pošli...nějak jsem cítila, že je strašně šťastný a pak mi poslal fotky dvou papírku vedle sebe, říkám si, to si jako kupuje nové lyže? A pak si fotku přiblížím, chci vidět tu značku a tam hCG a dva modré proužky...a v tu chvíli mi to dojde..budu teta...hned mu volám zpátky, ale vlastně on slyší jen vzlyk, protože přes slzy nejsem schopná mluvit...nejlepší poslední den v roce jaký jsem zažila...:)

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Terezko,
    čtu Tě už nějakou dobu a musela jsem se moc smát, když jsem zjistila, že i ty čekáš miminko a jste plus mínus stejně staří jako naše malá princezna. :-) Tak tohle s Tebou budu prožívat na 250% :-D.
    Já nejprve oznamovala manžílkovi. V telce jsem pustila na youtube hořící krb, zapálila svíčky, nalila pití a darovala tu malou obálku. V ní bylo přání, které říkalo: "Už jsem asi takto veliké (nalepené semínko z jablíčka). Gratuluji, že jsi před 3 týdny zbouchl mamku. P.S. Těším se za 35 týdnů." Ta reakce byla k nezaplacení :-D. Smích, slzičky... moment absolutního štěstí.
    Pro ostatní jsme s mužem udělali PF, kde byly naše svatební boty a mezi nima byly maličkaté botičky a na drátku z jedné koukal připevněný ultrazvuk a z druhé nápis 7/2017. Jednoduché PF 2017 a rodina Pražákova. Tahle PFka jsme rozdávali po svátcích po rodině a přátelích. Někomu to cvaklo hned, někdo dlouho koukal :-) Moje mamka řekla hezký a PFko odložila, nakonec se nechala pod záminkou donutit, aby se koukla a následoval pláč. Máš pravdu, že každý z těch momentů byl úžasnej. Nejkrásnější byly moje sestřičky/švagřičky, které všechny plakaly a objímaly mě.
    Přejeme zdravíčko a štěstíčko
    Kačka a princezna

    OdpovědětVymazat
  4. Ooooo to je nádhery! Johni je úžasný, takové krásné překvapení pro Tebe včetně náušnic :-) Neplánuje dělat nějaké semináře pro naše chlapi, jak pečovat o svojí milou jako o princeznu a prokazovat jí lásku? Hihi ;) ;) Týna

    OdpovědětVymazat
  5. Parádní článek. Krásně zaznamenáno. Užívejte si celé těhotenství.

    OdpovědětVymazat
  6. Ja mam moc rada kdyz si s tim da nekdo praci. My jsme tehotenstvi oznamovali az po prvnim tromestru tim, ze jsem vyrobila pranicka s capem a do nich jsem vlozila ultrazvuk. Deda zrovna slavil narozeniny. A ostatnim jsme ukazovali video z posledni dovolene, kde si tukam na bricho a rikali jsme jim, ze si na pristi rok rezervujeme hlidani, ale taky to hned nepochopili :) Jo a kdyz jsme to oznamili moji babicce, donesla nam ze skrine nove koupene plenky, jako by to tusila!

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Terezko, gratuluji k tak úžasné rodině! Když jsme oznamovali mé první těhotenství tchýni a tchánovi, tak se mnou pak až do porodu nepromluvili ani slovo. A to jsme byli s manželem už 5 let a mimi bylo plánované... S druhým těhotenstvím to nebylo o moc lepší... Vážte si proto rodiny, která při Vás stojí, má vás ráda a společně s Vámi se raduje z takového štěstí :)
    Krásný den!
    Kristýna

    OdpovědětVymazat
  8. My jsme pro obě babičky vytvořili darkovou krabici, kde bylo body, dudlík, botičky a fotka z ultrazvuku s termínem. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byla nervózní, když moje mamka krabici otevírala, a jak byla dojatá, když jí to došlo. Za měsíc už bude princezna s námi ❤

    OdpovědětVymazat
  9. To je tak krásně dojemný Terezko!!:)) Miluju tyhle články s mini Johnym v bříšku.

    OdpovědětVymazat
  10. Poprvé si také pamatuji. Čekali jsme do konce prvního trimestru. Pak dali do malé krabičky botičky, ultrazvuk a dopis pro dědečka a babičku od mimíska :-) Bylo to moc krásné a emotivní. Po druhé už to takové nebylo :-D To na mě poznal každý už ze začátku, bylo mi totiž pekelně špatně a vypadala jsem jak zombie :-D Ale ty pocity si pamatuji, je to krásné

    OdpovědětVymazat
  11. Terezko, tyhle tvoje články jsou pohlazení na duši. Ty o prďolovi pak dvojnásob. Je hezké vidět i ty hezké věci na těhotensví. Moje blízká kamarádka teď taky čeká mimi. Je diabetička, stejně jako já, a tak to s ní dost prožívám. Jako bonus od ní mám z první ruky všechno co mě po zdravotní stránce čeká a nemine, až budu těhule. A někdy, jak to tak pozoruji, se toho trochu "děsím" a vůbec se mi do toho mechce :-). Pak si ale přečtu nějaké tvoje články a říkám si,že to vlastně nebude taková hrůza a bude to ťeba i bájo. A že se na to i těším :-).

    Tak užívejte vašeho štěstí v břiše a mějte se pořád tak dobře. Jitka

    OdpovědětVymazat
  12. ja nevim, ale ja tem vetam topenym se v cukru nejak vubec neverim...

    OdpovědětVymazat
  13. ja nevim, ale ja tem vetam topijicim se v cukru nejak neverim

    OdpovědětVymazat
  14. Terko já jsem z toho neuvěřitelně dojatá! Hlavně zdraví pro Vás všechny tři :)

    www.myvirtual-wardrobe.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  15. Většina žen "spadne do množného čísla" až po porodu: my jsme měli prdíky, my vážíme 8kg...
    ale my jsme v tom, to je ...to je snad evoluční bomba:-))

    OdpovědětVymazat