Stránky

středa 31. srpna 2016

Udělejte si momentíček na Momenteeczech

Vždycky jsem si od Ježíška přála diář. Každý rok. Všechny diáře jsem si schovávala na půdě a čas od času si je nostalgicky prohlížím. Diář byl můj život na papíře. Všechny moje schůzky, rande, závody, svatby, narozeninový oslavy, tréninkový kempy, zkoušky, party, zájezdy. Diáře byly plný lístků do kina, na výstavy, letenek, fotek, i účtů za kafíčka, které mi ještě několik let poté měly připomínat momenty štěstí. Schovávala jsem si do nich všechno, co pro mě mělo váhu. A ruku na srdce? Především úplný blbosti. Těch tam bylo nejvíc :)

Do jednoho diáře jsem si schovala i účet z báru, ve kterém jsme ovínění s kamarádem psali zápisky z našich narozenin (tuším, že mi bylo 22) a slíbili jsme si, že ten dopis na 30 narozeniny otevřeme. Mám ráda tyhle dopisy do budoucnosti a miluju listování minulostí.


neděle 28. srpna 2016

10 rad, po kterých se už konečně vykopete ráno běhat a soutěž k tomu

Rozlepuju oči, jsem zachumlaná ve vyhřátý posteli a za nic na světě se mi nechce vstávat a už vůbec ne jít běhat. Ta představa, že můžu ještě skoro hodinu spát je natolik lákavá, že o tom neuvažuju ani minutu a hrabu se zpátky do království polštářů. Jenže v tom do mě zezadu dloubne svědomí. Chvilku ještě statečně bojuju za práva sedmispáčů, ale svědomí mě vytáhne za vlasy a ještě tak trochu sprdne. Za pár minut už se pohupuju do rytmu, v uších mi vyhrává moje oblíbená běhací písnička, pravidelně oddechuju a jsem na sebe tak trochu pyšná. Pro dnešek jsem totiž jasný vítěz možná trochu už ohraného postelového boje.  
Běh versus postel 1:0

A protože je mi jasný, že nejsem na světě jediná, která dennodenně svádí postelové boje, sepsala jsem pro vás 10 triků, abyste se po ránu vykopali. Je to takové moje malé desatero, které by vám mělo usnadnit běhací rána. A przrovna rána? Protože ranní běh je podle mě nejlepší. Nastartujete vaše tělo na celý vás den, který bude jiný. Lepší. Mnohem lepší. 


A na konci článku se můžete těšit na jedno překvapení!

Doufám a tak trochu tuším, že by vám mohlo udělat radost. Dočíst ale musíte až do konce. A bez švindlování :)  


sobota 27. srpna 2016

Minipracovna v podkroví a karamelová zmrzlina v mrazáku

Je pátek večer. Zezadu mě osvětluje žlutý kužel světla, který neúnavně přemalovává můj stín na stěnu. Vykresluje dokonce i ty drobné vlásky. Na ruce mi přistává muška a trochu to lechtá. Nechám ji, protože jsem ji odehnala už tolikrát a stejně se nepoučila. Je tu pohoda. Alexa vyhrává Passengers, já si brumlám text, který neumím, někde zpovzdálí zatroubí auto, já si loknu vody a pokračuju v bubnování prsty do počítače. 

Je pátek večer. Jsem sama doma. Nic nemusím. Jsem najedená a v mrazáku je zmrzlina s kousky karamelu. 
Podle mě víc nepotřebuje vysvětlení.


čtvrtek 18. srpna 2016

SUPERHERO: John Erik's guest post number 4 - flyboarding

Právě se snažím dostat se do úplně zmrzlý zmrzliny čerstvě vyndaný z mrazáku. Mám na ní šílenou chuť. A ne, opravdu nejsem trpělivá. Už jsem slupla sushi, byla si zaběhat a začetla se do novýho Harryho. Možná by se hodilo říct, že jsem doma sama, tak si ty všechny rošťárny užívám o to víc. John Erik je totiž na fotbale. Vypadá to, že se mu v Praze líbí čím dál tím víc. Dneska celý odpoledne trénoval, jak si objedná šlebásu. To je něco mezi chlebem (v Johniho podání šlebem) a klobásou. Tak jsem vskutku zvědavá, co mu připraví. Johni poslední dobou válí. Když naposled přišel ze zápasu, musel mi doma demonstrovat i s patřičným entuziasmem, co se všechno naučil: "Červená. Bílá. Síla!" nebo "Se-ší-va-ní!" a "Slavie, nech toho!" 

A já se málem počůrala smíchy, když si představím, že John Erik celej zápas skandoval "Slavie, nech toho!" 

Johni totiž umí jenom "nech toho", "do toho" jsme asi nějak přeskočili... A na jeho obranu? Prej mu to divný bylo, né, že né



Podle mě přišel ten pravej čas na Johniho další článek. Zatím jsem ho překládala já, ale za pár týdnů, kdo ví? Tak se dobře bavte a jestli se vám bude chtít, něco mu napište do komentáře. On se zas bude celý večer pýřit, jak je dobrej :)


středa 17. srpna 2016

FRESH NEWS: Přes rok v Praze

Věřili byste tomu, že už je to přes rok, co bydlíme v Praze? Když se podívám na ten rok, tak mi přijde, že jsme za ten jeden rok prožili hned několik let. Je to neuvěřitelný, jak ten čas plyne. Ani raději nebudu počítat, kolikrát jsme byli za tu dobu v Norsku. Na lyžích jsme byli dvakrát, propotili jsme trička na jedenácti tréninkových kempech, s obrovským nadšením jsme otevřeli pro naše blogerky Elite Bloggers Hub, zvládli jsme několik blogerských tripů do Bratislavy, do Tater a do Karlových Varů, prodali jsme byt, stali se dvojnásobnou tetou a strejdou a zase a po několikátý dokázali, že nás baví bořit hranice. 

Hranice našich možností. A to nás bavilo vždycky. 
Ve sportu. I v pracovním životě.

Foto: Lukáš Koňařík

neděle 14. srpna 2016

A proto to dělám... proto bloguju. Tečka.

Já ty vaše emaily prostě miluju. Děkuju, děkuju, děkuju za ně. Občas se totiž přistihnu s myšlenkou: "Terezo, já nevim, koho to pořád může zajímat, co děláš a jak právě ty proplouváš životem. Vždyť jsi nikdy neviděla ani tisícinu těch lidí..." Ono mluvit s lidmi, kteří vám hned dají zpětnou vazbu, usmějí se na vás a kývají hlavou třeba na vaší přednášce, to je jiná. To je, páni, vlna pozitivní energie. Tu, kterou šířím skrz blog občas vyšlu a ztratí se někde mezi tunelem metra a touhou žít v realitě, ne psát někomu, koho jste nikdy neviděli komentář nebo email. 
A pak, když hluboce dumám nad tím, jestli tohle všechno má opravdu cenu, vzpomenu si, že jsem zas dlouho podrobně neprošmejdila emailovou schránku blogu. Vařím čaj, usedám do křesílka a čtu, čtu a čtu. Lesknou se mi oči, ale před Johnim dělám hrdinku. Vydržím to jenom chvilku. Johni už tuší, která bije, tak se na mě jenom usměje. Jeden z nejlepších pocitů na světě je ten, že si zase po nějaké době uvědomíte, že to, čemu věnujete opravdu hodně času, má cenu. Jeden email jsem se rozhodla, samozřejmě po souhlasu autora, s vámi sdílet. 

Děkuju vám, že tu jste. A že se rozhodnete být šťastní, i když to stojí notnou dávku odvahy. 
.

sobota 13. srpna 2016

6 jednoduchých tipů, jak naaranžovat snídani

Máte hlad? Doufám, že jo, protože vás dneska beru k nám na miniterásku na snídani. Chcete? Snídá se tu totiž nejlíp na světě. Obzvlášť, když k tomu máte takovýho snídaňovýho parťáka jako já. 

Akorát, když Johnimu uvařím až moc dobře, vůbec nedutá 
a to si pak moc nepokecáme :)

Nedávno se mě jedna z mých kamarádek ptala na to, jak pořád můžu mít čas všechno to jídlo tak čančat a pořád vymýšlet něco nového. S podivem jsem na ni zvedla obočí (pozn. obočí zvedat neumím :), protože mi vůbec nepřipadá, že bych něco sáhodlouze plánovala, připravovala, nebo vymýšlela. Možná je to proto, že je to pro mě přirozené. U nás doma se vždycky jedlo očima. Mamka používala kytičky ze zahrádky ještě dlouho předtím, než se to dalo okoukat z Instagramu a z naprosto nudného jídla dokázala vykouzlit divy. A ve mně to zanechalo nádherný vzpomínky a pocit, že takhle se jídlo připravuje běžně.


čtvrtek 11. srpna 2016

Co si nesmíte ještě nechat ujít na Olympiádě

Za chvíli začíná finále čtyřboje ve sportovní gymnastice a já se nemůžu dočkat. Sledovat online můžete na České televizi TADY. Myslím, že to bude neuvěřitelná podívaná i pro ty, kteří nejsou zrovna znalci a zarytí fanoušci. Dala jsem dohromady pár jmen a disciplín, která si v následujících dnech rozhodně nenechám ujít. Tak třeba se na ně budeme koukat virtuálně spolu :)

USAIN BOLT - atletika - 200m, 100m, štafeta
Držitel tří světových rekordů a šesti zlatých olympijských medailí, který rád jezdí na český závod Zlatá tretra v Ostravě. Já se těšim na ten jeho úsměv při běhu jak malá holka. Poběží 100m 13.8. 14:30, 200m 16.8. 16:50 a štafetu 4x100m 18.8. v 16:40.

SIMONE BILES - gymnastika - finále čtyřboj
Tahle 142 centimetrů měřící gymnastka se zdá být posledních několik let naprosto neporazitelná. Simone, která byla příliš mladinká na to, aby se kvalifikovala do Londýna 2012, přestože by se nominovala s prstem v noce a porazila většinu amerických gymnastek, má neuvěřitelnou formu. Simone má velké šance vyhrát pět zlatých medailí v gymnastice a zapsat se tak do historie gymnastiky. Musíte vidět její přeskok a prostná.


středa 10. srpna 2016

EKO nášup

Nenakupuju online. Teda až do minulého týdne jsem nenakupovala. Možná jsem stará škola, ale nakupovat online se trochu bojim. Johni mě do toho radši moc nepobízí, protože přece neni blbej. Co kdyby mě to chytlo :) Člověk nikdy neví. Ale jednu výjimku jsem udělala. Minulý týden jsem si objednala eko zásilku, na kterou jsem se těšila jak malá holka. A když přišla, ve starý ošoupaný krabici (takhle to v Econea balej a to je mi moc sympatický!), vyhazovala jsem noviny nadšením

Všechny ty poklady vám ukážu a pár už jich mám i ozkoušených.


pondělí 8. srpna 2016

Jak najít krásu v naprosto běžných věcech

Teplý večer. Růžové nebe. A vás už nenapadá, co k večeři? Zkuste nějakou tu starou dobrou klasiku. Hoďte na ní vařené vajíčko, řeřichu, krystalovou sůl a v pekárně za rohem kupte čerstvý chleba. Takový ten, který si pamatujete z dětství. Ten, který bude ještě měkounký, když ho donesete domů. A ten, který vám v puse vykouzlí vzpomínky na dlouhé večery u ohně na chatě.

Baví mě hledat krásu v naprosto běžných věcech. 

A je jedno, jestli je to pomazánka, nebo jen úplně obyčejná chvíle úplně obyčejného dne. To kouzelné tvoříte vy. Tak se nebojte a začít můžete třeba od jídla. Tam je to podle mě nejlehčí.

neděle 7. srpna 2016

Jeden kreativní dýchánek s holkama a mých 5 důvodů, proč tvořit

Sedím na žluté židli s knoflíkama, kolem sebe mám tubičky s barvami, štětce, kartony, látky, bílá trička, grepovou limonádu a hned vedle ní kokosovou kuličku. Ta na mě šibalsky pokukuje, protože ví, že se dlouho neudržím. Už jsme tohle divadlo s kokosovou kuličkou zopakovali asi třikrát. S plnou pusou se snažím gestikulovat Evě (znáte blog Moje Barevná Kuchyně? link TADY), že jsou neskutečně dobré. Fakt, že jsem jich snědla už asi pět si nechávám pro sebe.

Rozhlížím se kolem sebe a pozoruju, jak jsou holky tak trochu v jiném světě. V tom pohádkovém, kde se z nepovedených šmouh, které tam vlastně neměly být, vylíhnou ty nejpovedenější a nejbizarnější figurky.

Společně pak několik hodin blbneme, jak malý holky na výtvarce, cpeme se zmrzlinou a falafelem a obrovské dík za to patří naší Bridget, která celý workshop dala dohromady.


pátek 5. srpna 2016

Není komentář jako komentář

Vzduch se ani nehne. Je kolem osmé večer, jdu z práce domů a z dálky slyším pána, který buší do plastových kyblů hned u východu z metra stanice Anděl. Je skvělej. 

Je mi horko, jsem ulepená a z kabelky alespoň vytahuju rtěnku. Ta by měla zachránit situaci. I když to ani tak není situace. Jedu domů. Rtěnka mi připomene, že mi na Instagramu už pár dní visí komentář, na který jsem ještě neodpověděla. Snažím se rozluštit odstín rtěnky, abych konečně mohla napsat paní @lidalidas odpověď, když v tom ke mně přiskočí mladý muž. Prakticky nemám kudy uniknout. Už už si připravuju větu, že bohužel nemám čas zodpovědět jeho dotazník, nebo že mi je to líto, ale drobné u sebe nemám. Ještě předtím, než stihnu vyřknout variantu jedna nebo dvě, slyším, že o drobných, nebo dotazníku nepadlo ani slovo. Tady se mluví o nejbližším knihkupectví, dámy a pánové!