Stránky

sobota 27. února 2016

Jeden email, který přivál slzy jako hrachy

Je večer. Všude tma tmoucí a obrovský měsíc se na nás zubí. Malá lampička mi svítí do očí a já se začítám do knížky. Johni něco malého (a prý to bude de-li-cious!! :) připravuje v kuchyni a já mám nakázáno odpočívat. V tom mi cinkne email od jedné z vás a já začínám číst. Všechny emaily od vás čtu hned v tom momentě, kdy mě přistihnou. A jsem moc ráda, že tenhle jsem mohla číst doma v teple, zabalená v dece... protože už se zase vidím, jak někde v tramvaji beze slov vysvětluji lidem kolem mě, že se mi nic hrozného nestalo, že to je vlastně nádherná zpráva. S povolením autorky jsem se ho s vámi rozhodla sdílet. Zaobírá se totiž nádherným tématem... 
.
Nikdy by mě nenapadlo, že budou mámy takhle přemýšlet a nedokážu slovy popsat, jak moc se mnou tato slova pohla. 
Děkuju za ně!
.
.
Email od jedné z vás:

Milá Terezko,

tvůj blog sleduju už přes rok a pořád se k němu ráda vracím. Nikdy mě nenapadlo, že bych ti někdy napsala - no a je to tu :) Držím ti palce od začátku a mám ohromnou radost, jak se tvůj život mění a ty žiješ svůj sen... Mám z toho pocit, že to opravdu, opravdicky jde. Někoho by mohlo napadnout - nojo, ta má prostě štěstí, ale já si myslím, že je to tvým přístupem k životu a taky trochu tím, co ti rodiče dali do vínku :)

Poslední dobou o tobě často přemýšlím ( na procházkách se svojí dvouměsíční dcerkou )...

středa 24. února 2016

Pocit štěstí

Je středa ráno a moje myšlenky jsou naprosto klidné. Poslední dva dny byly jako na horské dráze a musím říct, že s náma některé zprávy posledních dní pěkně zatřepaly. Nedělo se nic hrozného, co bychom nemohli rozdýchat, ale tak nějak jsem cítila, že je ta správná doba uvědomit si, jestli na tom opravdu tolik záleží. A nezáleží. Nezáleží na tom, že jsme si z naší blbosti zabouchli klíč v zámku a zaplatili brumlajícímu zámečníkovi téměř dva tisíce za jeho tříminutovou práci. Nezáleží na tom, že jsme hodinu drhli náš stolek, na který se překlopily orchideje, které přes víkend vypily všechnu vodu ve váze a pyl z prašníků se proměnil ve žluté fleky volající "budeme-se-tu-na-tebe-šklebit-navždy!". Nezáleží ani na tom, že si John Erik tím pylem zničil jeho nejoblíbenější košili. A už vůbec nezáleží na tom, že jsme nesplnili "náš pracovní plán". To jsou ty zprávy, které můžu veřejně ventilovat. Ostatní si nechám pro sebe. 
.
Záleží na tom, že jsme sami v sobě dokázali najít pocit vyrovnanosti a pohody, 
který nám posledních pár dní tolik chyběl. 




neděle 21. února 2016

Moje ekologické desatero a návod na DIY přípravky do domácnosti bez chemie

Je líná neděle a já ji podle toho taky prožívám. Po nádherném dopoledním proběhnutí Petřínem jsem vypila snad litr banánového smoothie s vločkami a lněnými semínky (to jediné, co jsme doma měli) a od té doby se tu rochním na kanapi v Johniho nejpohodlnějších šedých teplácích.  

Knížku měním za počítač. Počítač za knížku. Nemůžu si vybrat, co budu dělat dřív. 

Mám volno a jsem z toho nějaká nesvá :) Mám si pustit asi po sto letech nějaký seriál? To ne. Radši sleduju pár dílů na DVTV. Brouzdám internetem. Odepisuju na vaše emaily. Notnou dávku času strávím na Pinterestu prohlížením inspirace. Čas od času jdu zkontrolovat ledničku, jestli tam náhodou někdo něco nepřidal. Je už několik týdnů úplně prázdná. Ale co. Je mi skvěle. Pohodově. Dokonce mám i chvilku na praní a uklízení a věřte, nebo ne - miluju to. Miluju, když je u nás doma čisto, útulno, nikde se neválí hory oblečení. Vytváří to ve mně klidný a vyrovnaný pocit. A takový chci mít i život. Beru čistič do ruky a v tom mě to cinkne do nosu. Už dlouhou dobu se chystám napsat čánek o DIY produktech, které jsem se naučila na workshopu s LoveYourHome v listopadu a dneska je přesně ten správný den na to to udělat. Naprosto jsem totiž tomu univerzálnímu čističi, který používám snad úplně na všechno, propadla. Voní tak nádherně, že se ho nemůžu nabažit.

A co je na tom úplně nejlepší je fakt, že jeho výroba je opravdu jednoduchá, rychlá a nejsou v něm žádné chemikálie.



středa 17. února 2016

Jak jste mě dneska postavili na nohy. A jedno velké DĚKUJU k tomu.

Dneska se to stalo. Zavalila mě tak obrovská vlna štěstí a strachu zároveň, že jsem nevěděla, co se sebou. Venku se chumelilo, mně v hlavě lítaly myšlenky, na co všechno nesmím zapomenout, v jednom kuse mi zvonil telefon a do toho se do schránky sypal jeden email za druhým..  Což o to, že to byl jeden lepší email než druhý. Ani jsem se nestihla doradovat z nabídky na přednášení na vysoké škole a už přišla další na konferenci. Vedle emailu od jednoho investora se už pyšnilo někoik dalších. Zaplavila mě vlna nejistoty. Dokážu tohle všechno ukočírovat. Nevím, co dřív. Začnu rozepisovat jeden email, do toho mi sněží do telefonu, který se nezastaví. Stojím tam. Zasněžená. Začínám nabírat a ani nevím proč. Vždyť to jsou všechno naprosto božské nabídky. Nejlepší možné řešení v tu chvíli bezvýchodné situace bylo: zalézt do oázy klidu. 

Kdyby mi bylo o dvacet let víc, dostala bych dneska nejspíš infarkt. 

Do článku jsem se rozhodla vložit fotografie z našeho nádherného klidného večera v Oslu. Jsou syrové. Neupravené. A taky jsou naprosto odlišné od mého dnešního rozpoložení. Ten kontrast mě donutil přemýšlet, jak žít život tak, aby byl v rovnováze.

Žít podle mého gusta - ano. Zbláznit se z toho - nikoliv.



neděle 14. února 2016

FRESH NEWS: Nedělní ráno na zamrzlém fjordu

Probouzím se do nádherného dne. Jede se na výlet. Po včerejším dni plném uklízení, vyklízení, balení a cídění si dávám na pár hodin pauzu a jedu za mou milovanou Mashou. A Umkou. Jdu pěšky na autobus 83, který mě odveze podél pobřeží až na Fiskevollen. Procházím kolem mé oblíbené Bjørviky. Je ticho. Klid. Nikde nikdo. Je neděle přeci. Jedno nádherné prosluněné nedělní ráno...

 Užívám si každý doušek norského vzduchu a každý pohled 
na to nádherně klidné moře.



sobota 13. února 2016

TerezaInOslo back in Oslo

Rozlepuju oči. Z jedné strany jsem namáčnutá na ledovou stěnu. Z té druhé mě pevně objímá John Erik. Je šedé ráno. Venku se přes noc poprali andělé se sněhovými poštáři a zasypali Oslo. Pomalu a potichoučku se rozmotávám z Johniho obejmutí a vykradu se po schodech dolů. Chci být chvíli sama na to moje rozjímání. Sedám na gauč a v hlavě se mi spustí ten film, který začíná tím, jak mladý pár přijde do malého bytu v bývalé továrně na boty...

Ona má tu nadšenou jiskru v očích, on jí šeptne, že tu ošklivou rudou zeď můžeme přemalovat. 

Potřesou si rukou s pánem v obleku. A toho podzimního dne, kdy je to krásné měkké žluté Slunce, jdou ruku v ruce domů plní nádherné energie, kterou sdílí, aniž by museli říct jediné slovo. Telefonická aukce bytu rozproudí adrenalin na několik hodin a za pár týdnů už tu sedí na stěhovacích krabicích při svíčkách a oslavují nový dospělácký začátek.


středa 10. února 2016

Skandinávský styl v Elite Bloggers Hub a jaké překvapení se zítra chystá?

Je úplně normální středa. Pozoruju labutě. Venku se smráká a Johni se tak roztomile zamračeně soustředí a buší do klávesnice. Mám kolem sebe takový ten pracovní binec, několik tužek, krabičku od snědeného čokoládové dortíku, rozházené počmárané papíry a tumbler plný heřmánkového čaje.

Vždycky, když se rozhlédnu kolem sebe, musím se 
štípnout, že je to opravdový.

Tak jsem si říkala, že bych vás mohla vzít na krátkou virtuální prohlídku místa, kde trávíme většinu našeho času. Je to tu skandinávské, tak tipuju, že zrovna vám, se tu líbit bude :) Chcete?


pondělí 8. února 2016

Ples v Opeře 2016 a moje heslo večera: "Drobné nehody se taktně přecházejí!"

Blíží se jedenáctá večerní a já se tu v šedém vytahaném svetru tulím k našemu gauči. Jestli se za chvíli svalím únavou na podlahu, tak mi to odpustťe... poznáte to tak, že místo souvislého textu přijde něco jako "aksjdnaigdaskndxasdůshbaa...

Máme za sebou skvěle náročný víkend, kdy jsem střídala 
legíny a plesové šaty.

Proč? Včera se totiž konal velkolepý Ples v Opeře. A jak to tak v životě bývá, v ten samý víkend se konalo i další reprezentační soustředění národního teamu v Liberci. Pozvání na Ples se neodmítá a to bychom to nebyli my, abychom nestihli obojí.


úterý 2. února 2016

Jak jsme oslavili náš půlrok v Praze? Článkem ve Forbes :)))

Jedno normální letní odpoledne na severu. Sedím na té rozvrzané žluté židli v útulným obýváku našeho jednopokojového loftu v Oslu. Ve schránce mi přistane email. Nic neobvyklého.

To jsem ještě tehdy netušila, že tímhle jediným nevinným emailem to všechno začne a nám přetočí život vzhůru nohama.


autor Lukáš Koňařík