Stránky

pátek 25. listopadu 2016

Tereza In Jamaica

Probouzím se a už už se nemůžu dočkat, až zase otevřu dveře na balkón. V hlavě mi zpívá Bob Marley, vedle něho pobíhá Usain Bolt a Kokosy na sněhu se koulujou a chechtaj opodál, protože se, dámy a pánové, právě pluje směr Jamajka. Budím Johniho letmou pusou, pak druhou, pak s ním cloumám ze strany na stranu, protože už ji vidím z dálky. Mám tu vždycky po ránu tak obrovský množství energie. To bude nejspíš tím vzduchem. Pevně doufám, že mi to vydrží až do Prahy. A taky doufám, že se nevzbudím v šest ráno a nepůjdu ještě celá rozespalá otevřít dveře na ten zasněžený balkón v Praze. Hehe :) 

Johni se mnou zas tak velké nadšení nesdílí, jenom mumlá, že se těší na ty vodopády. John Erik má totiž klasicky nastudované všechny destinace, a kdyby tu měli metro jako mají v NYC, hned by mě po něm prováděl, jakoby tam žil dvacet let.  Já toho o Jamajce věděla pramálo, ale byla to láska na první pohled. Hornatý ostrov plný stromů a palem, obklopený tyrkysem. Nádhera! Pokaždé, když připlouváme k další a další destinaci, představuju si, jak byli asi natěšení ti, co vůbec netušili, kam připlují. Ti, co třeba Jamajku neznali z Internetu, ale jen z vyprávění. Trochu jim možná závidím tu krásnou nevědomost. Někdy by bodla i nám, generaci přehlcené informacemi a možná i zbytečnými detaily. 

Někdy je totiž ten moment překvapení na celém tom cestování nejkrásnější. 



.
Vítá nás Ocho Rios, kotvíme, nastupujeme do místního ušmudlaného mikrobusu a necháváme se unášet k vodopádům Dunn's River Falls. Výlety na vodopády zní vždycky ve všech cestovatelských průvodcích až moc svůdně. Až na pár grandiózních výjimek se ale po příjezdu na místo dostaví moment zklamání. Pohled na čůrek vody, kolem kterého se motají potulní prodavači cetek už nás zklamal tolikrát... 

Tentokrát je to ale jiná story. 

Blížíme se skorodžunglí k tomu místu. Jdeme celkem rychle, protože všechno to kolem vypadá tak slibně. V tom mi nos pohladí závan kávy a já se nechám svést malým stánkem, ve kterém mi tak trochu zakaboněná paní prodá za pár dolarů kávu Jamaica Blue Mountain. Srkám tu horkou místní lahůdku a vzpomínám na tátu, kterej si vždycky Jamaicu Blue Mountain slavnostně objednával až domů. My jsme ji pak všichni u nedělní snídaně synchronně usrkávali a museli chválit, jak výjimečně chutná. Myslím, že jsme to s mámou a Baru hrály skvěle. Stejská se mi po těch našich rodinných idylkách, teď už je to všechno jinak. Zdálky ke mě doléhá Johniho "Te-reeee-za look!" a mně do očí pleskne tam naprosto dokonalej dechberoucí pohled na vodopády. Páni, to je něco. Přidávám na tempu a prodírám se davy stydlivých turistů, kteří se ještě pořád rozmýšlí, jestli se vůbec smočí, nebo ne. 


Představte si zelenou vlhkou džungli, kolobříky, kteří vám plandají křídly kolem hlavy, nádherné květiny, které čas od času prodávají v předražených květinářstvích u vás na rohu a pár papoušků, kteří na sebe vášnivě pokřikují. Představte si, jak slyšíte zurčící vodu, které je jedno, jestli je úterý, nebo středa a ohlazené kameny, které tu pyšně lenoší už pár tisíc let. Doufám, tedy, že tolik. Nejdřív prohlížíme terén. Jdeme na to. Cobydup už jen v plavkách stojíme dole na písčité nádherné pláži odkud vede vodopádová stezka do nebes. Lítáme tam s Johnim, jako bychom vodopády lezli třikrát týdně a nikomu o tom našem malém rodinném hobby neřekli. Je to božský, parádní, naprosto unikátní. Probíháme kolem skupinek, které mají vytřeštěné oči a drží se hromadně za ruce, kdyby náhodou jeden z nich uklouznul. 

Já mám obzvlášť velkou radost z mého zjištění, že jsem v minulém životě určitě musela být Amazonka žijící u vodopádů, která nosila zezdola ovoce do celé vesnice. Jinak si tu mojí paměť těla a obrovskou vlnu euforie nedokážu vysvětlit...



Páni, takovou by někdo mohl vymyslet venkovní posilovnu. Já bych si totiž koupila minimálně roční pernamentku. A Johnimu bych ji koupila k Vánocům. Po necelé hodince se vyškrábeme nahoru a kdybychom ještě měli čas, střihli bychom si to ještě jednou. Jedeme ale do Nine Miles, rodiště Boba Marleyho a minibus odjjíždí přesně za jednu minutu. Sprintujeme v plavkách, vyzouváme mokré tenisky, na zadní sedačce se převlékáme do suchého a necháme se unášet místními silnicemi do jamajských hor. Oba s Johnim sedíme u otevřeného okýnka, které je úplně dokořán a nasáváme tu nezaměnitelnou atmosféru a každý list banánovníku. Už přesně poznám z jeho výrazu, že ho Jamajka taky lapila. Je to ten stejně zasněný a spokojený výraz jako tenkrát na Srí Lance, Maledivách, nebo na safari v Keni. 

Naše cestovatelské choutky neznají mezí a já tohle naše obrovské společné hobby na nás miluju. 


Přestávám dýchat, když se na malinké silničce hned vedle srázu vyhýbáme s dalším mikrobusem a zbývá nám pár centimetrů. Fotím panoramata, mávám dětem, rozňěžňuju se nad kůzlátky pobíhající všude kolem a přemýšlím o tom, v jakých podmínkách je možné na světě žít. Vybavují se mi vzpomínky na keňský sirotčinec, kde jsme tenkrát každý dostali třídu dětí a učili je celý den matematiku, zeměpis a angličtinu, protože učitelky nedorazily. A mrzí mě, že jsem tenkrát neblogovala tolik jako teď, protože to byly páni zážitky, to byly emoce a slzy jako hrachy, když jsme každý den odjížděli. Ale zpátky na Jamajku.


Miluju, když se dostaneme daleko daleko od turistických naškrobených míst. Jedeme skoro dvě hodiny a dojíždíme do podivné vesničky, kde se na vás z každého domu culí malůvka Boba a do autobusu vám hází místní poklony stejně rychle jako jointy. 

Vítejte v muzeu Boba Marleyho, jediném místě na Jamajce, kde je prý kouření Marihuany legální. 






My jsme si vyslechli něco málo historie, nespočetněkrát jsme odmítli všechny možné nabídky a po necelé hodince jsme jeli dál směrek k přístavu. Cestou ještě stavíme v místní vesničce, kde si musím odskočit do místního báru. Nesplachuje jim tam, tak musím napustit kyblík, kterým se spláchne a napouštím to asi pět minut a jsem celá nesvá z toho, že mi ujedou. Neujeli. A je to heppyending :) 


Tak my před sebou máme předposlední večer a zítra poslední den. John Erik na mě už pomrkává, kdy už to prý budu mít dopsané... Ale já mám ještě jeden velmi důležitý vzkaz :) Chtěla jsem vám všem poděkovat za vaše hlasy v Blogerce roku. Letos jsme byli bronzoví, čtenáři moji. Stejně jste ale skvělí!  A mám obrovskou radost za Natálku, která mi natrhla zadek, protože mít doma tu trofej, to je tak nádherný pocit, který si bude pamatovat celý život. Mám radost, že ho může zase okusit někdo další :) 

.
Moc děkuju za všechny ty krásné emaily a zprávy na Facebooku, jsem na vás pyšná. Všechny je čtu, slibuju, ale v tuhle chvíli není absolutně v mých možnostech na všechny hned reagovat. Ale dám si záležet, slibuju :)

Tak nádherné ráno a já už se na vás zase těším, ať už v komentáři, emailu, nebo třeba v tramvaji. 

Vaše TerezaNěkdeNaOceánu 


PT Tours - sponsored


Naše plavba den po dni a články:

Den 1 - Miami
Den 2 - Oceán
Den 3 - Oceán
Den 4 - Puerto Rico
Den 5 - Grand Turk
Den 6 - Oceán
Den 7 - Bahamy
Den 8 - Miami
Den 9 - Oceán
Den 10 - Jamajka
Den 11 - Cayman Islands
Den 12 - Mexiko
Den 13 - Oceán

4 komentáře:

  1. Bože, je tam úplne nádherne. Užívajte si to.


    Zvláštne dievča

    OdpovědětVymazat
  2. Krásná země :) tak mě napadá, zda vás pak neprohledávali při vstupu na loď? :D přece jenom "suvenýrů" tam muselo být všude kolem habaděj

    Zápisky z cest a života v Anglii ⇨ Secrets of M

    OdpovědětVymazat
  3. Terezko, to je taková krása!! A máš bombovou postavu:)) Užijte si poslední chvíle!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc krásná reportáž Terezko. Líbí se mi tento životní styl. Jste skvělá.

    OdpovědětVymazat