Stránky

úterý 18. října 2016

Jaké bylo Mistrovství Evropy v Teamgym 2016

Otevíráme dveře do veliké sportovní haly Lukna ve slovinském Mariboru. Jakmile uslyším první tóny hudby, která se nese celou halou, tělem mi okamžitě projede taková ta příjemná vlna protkaná nadšením a nervozitou. Srdce se mi rozbuší do rytmu beatů a cítím, že tímhle momentem začíná něco velkého. 

Něco, na co jsme se připravovali dva roky.
Něco, co v nás zanechá vzpomínky na celý život a něco, co nás v životě naučí víc, než jsme si kdy mysleli. 



Následující dny budeme trávit v druhém největším slovinském městě, které hostí Mistrovství Evropy a všechny do jednoho nás pohltí gymnastická bublina. Naše outfity budou pyšnit české vlajky a v hlavě nebude místo na nic jiného než gymnastický svět, ve kterém musí jít bolest a strach stranou. I emoce by se měly tak trochu držet stranou, to mně ale konkrétně vůbec nejde. U finálního pohybu mi na tréninkovém kempu v Příbrami vhrknou slzy do očí, jakmile seniorský team dokončí choreografii. Vím, že jsou připravení jako nikdy jindy. Najednou jsem uprostřed obrovského chuchvalce udýchaných gymnastů, kde jsou cítit slzy a nejsou jenom moje. Tohle jsou ty momenty, které mi v tom běžném životě tak chyběly. Ty, které jsou protkané tvrdou dřinou a teamovým duchem. Ty, které s vámi zalomcují a vy cítíte, že jste naživu.

Miluju je, protože teprve při nich si uvědomím, jak moc mi to všechno dává smysl.

V tělocvičně uděláme ještě posledních pár (asi sto :)) fotek a balíme poslední saky paky z přeplněné zrcadlovky, kde jsme poslední tři noci spali.



Jednou takhle v Mariboru
Venku leje jako z konve a my máme promočený snad úplně všechno. Sprintujeme do haly a nadáváme na pršavý podzim. Na deštníky se tu nehraje. Když procházíme kolem tribun do rozcvičovací haly a vyklepáváme mokré kapucy, prohlížíme si jednotlivé národy. Jsou (neu)spořádaně vyrovnané na tribuně. Švédové vypadají vždycky velmi seriózně a zdraví, Noři dělají blbiny, Italové jsou slyšet až na balkón, Dánové jsou synchronní i když jdou na záchod a Britové trylkují britskou angličtinou a na všechny koukají tak trochu ze shora. Jednotlivé teamy čekají až jim slečna s cedulí jejich země odpočítá poslední vteřiny a pustí je na rozcvičovací plochu. Všechno je tu naplánované přesně do posledního detailu. Gymnasti mají vždy půl hodiny na to, aby se rozehřáli a rozvičili a pak deset minut na všech nářadích, po kterých přebíhají tunelem do závodní haly. Tam má družstvo zase dalších deset minut. Vše se simuluje jako v závodě a každá minuta je tu velmi drahá. 

Celý trénink musí být tedy předem připravený a promyšlený do detailů.


Vzduchem lítá lak na vlasy, kontrolují se pinetky v drdolech a po posledních plácnutích jsme připravení. Se mnou mírně cloumá nervozita. V porovnání se závodem opravdu velmi mírně. Za chvíli nabíháme na pódiovku. Pódiová skladba je vedle tumblingu a trampolíny jedna ze tří disciplín Teamgym. Prožívám to s nimi. Tancuju to v hlavě už od prvního tónu a střídavě s Terez a Johnim tleskáme, povzbuzujeme, nebo křiknem: "Drž to!", "Brada nahoru!", "Super!" V závodě už se nesmí říct ani slovo. 

Máme posledních pár vteřin na finální rady, hledáme šusťákovky, akreditačky a běží se studeným tunelem do závodní haly. Je to jeden velký kolotoč, ve kterém musí každý držet krok, plně se soustředit na svůj vlastní výkon i na team a jet na sto procent. Emoce tu cloumají s každým nepovedeným skokem a gymnasti se musí poprat s bolestí, která trápí snad každého. Ledují se nateklé kotníky a tejpuje se, co jde. Naše juniorky i senioři se perou jako o život se situací, u které by i kdekdo hudroval. Už si nedokážu ani představit, že jsem někdy podobný dril absolvovala taky. A to je zatím jen oficiální trénink.

Jsem na ně tak ohromně pyšná, už při rozcvičení. 


V rozcvičovací hale, která je postavená ve venkovním stanu, je trochu zima. Venku je totiž jen pár stupňů nad nulou. Navíc jsou tu světla nastavená tak, že gymnasty při skocích trochu oslepují. Podmínky tedy zdaleka nejsou ideální a celým rozvičením se nese tak trochu nálada plná obav. Při tak těžkých skocích, které skáčou seniorské mužské teamy je orientace ve vzduchu nesmírně důležitá.

Slovinsko pořádá Mistrovství Evropy poprvé a organizace závodu má drobné nedostatky. Slovinci to ale balancují velmi profesionálním přístupem a snaží se vše řešit velmi pohotově a s úsměvem. Po technické stránce je celý závod zajištěn perfektně. Pokud jste sledovali přímý přenos, nebo záznam závodů (link TADY), závod vypadal jako světové soutěže. Tady je vidět od minulých ročníků obrovský posun. Práva na přímý přenos rovněž zakoupila dánská, švédská a islandská televize. V těchto zemích se na přenos ze závodů těší tisíce fanoušků. U nás v republice zná Teamgym zatím jen pár velmi zapálených příznivců. 

A co vy,
už jste o Teamgymu někdy slyšeli?


Samotný sport pochází ze severu Evropy a posledních pár Mistrovství bylo právě ve Skandinávii - Island (2014), Dánsko (2012), Švédsko (2010). Teamgym, který se až do roku 2002 nazýval EuroTeam, má právě na severu velmi silnou tradici, skvělé vybavení a jedny z nejlepších trenérů (třeba i Johniho :) Pro to, aby se tento sport rozšířil i do dalších částí světa je tedy víc než nutné nepořádat Evropu pořád na severu, ale motivovat i další státy.

Mistrovství Evropy je zatím nejvyšší možný závod v Teamgymu na světě. 

Pro to, aby bylo Mistrovství světa, ještě není dostatečně rozšířený a nesplňuje přísná kritéria. Drobné náznaky Teamgymu jsou už v USA i Japonsku. OSobne se domnívám, že tak nádherný sport by měl dostat šanci. Propojuje totiž krásu sportovní gymnastiky, eleganci taneční choreografie, nesmírně důležitou teamovou práci a díky hudebním doprovodům a rychlosti závodu je velmi atraktivní pro publikum. A co je možná velmi důležité říct, a co hrálo velmi důležitou roli možná i u nás doma - tento sport můžete dělat na nejvyšší možné úrovni a přitom můžete stále mít "normální" život. Můžete při něm studovat a pracovat. Pokud se třeba rozhodnete, aby vaše dítě dělalo vrcholově sportovní gymnastiku a má nadání, je poněkud velká pravděpodobnost, že už v raném věku bude muset dát sportu přednost před školou a přizpůsobit sportu tak trochu běh celé rodiny. U nás doma bylo vždycky vzdělání na prvním místě a ani vám nepřeju vědět, kolik probděných nocí museli se mnou naši absolvovat, když jsem jim brečela do polštářů, ať mě dají na vrcholovou gymnastiku. 

A jak jsem za to teď ráda, že jsem je nezviklala... 


Je zase skoro půlnoc a já se zas tak trochu nechala unést. V pozadí mi hrajou videa za závodů a v hlavě se mi promítají ty nádherné zážitky. Tolik známých tváří. Tolik přátel z celé Evropy, se kterými jsem absolvovala několik závodů i tréninkových kempů. Tolik dlouhých obejmutí a gratulací těm nejlepším. A i tolik slz, protože nám to finále letos zase o malinko uteklo. Jako tradičně mi dělá problém vystoupit z té bubliny do normálního světa a celý můj vesmír se možná ještě pár dní bude točit kolem Teamgymu. Tak je to u mě úplně normální a vlastně to tak trochu miluju to. Je to nádhernej svět a pokud k němu jen trochu přičichnete, nebude se vám chtít z něho ven. Myslím, že to byl od našich ten nejkrásnější životní dar, který mi mohli věnovat. Tak třeba i vás tak trochu inspiruje k tomu, vést ty vaše ratolesti cestou sportu.
Těším se, až vám napíšu pokračování našeho týdne v Mariboru. Na kavárničky nebo nějaký procházky se ale netěšte. Na to nebylo ani pomyšlení. Jestli máte ještě chuť přečíst si další můj článek o Teamgymu, klikněte TADY. Je z roku 2014 a psaný po Evropě na Islandu.

Tak krásnou dobrou noc a děkuju za vaši skvělou podporu a držení palců.
Byli jste skvělí!
Vaše TerezaInOslo

4 komentáře:

  1. Teamgym neznam, ale vypada to jako zajimavy sport, kde se kloubi mnohe, to zni dobre. Tak drzim pesti do dalsi prace s sikovnymi sportovci;-). M.

    OdpovědětVymazat
  2. Jak kdybych se vrátila zpátky 🙌🏼❤️

    OdpovědětVymazat
  3. Skoro jsem tu nervozitu při čtení článku cítila taky!:) Krásný článek. Ráda jsem se něco o Teamgymu dozvěděla!

    OdpovědětVymazat