Stránky

pátek 5. srpna 2016

Není komentář jako komentář

Vzduch se ani nehne. Je kolem osmé večer, jdu z práce domů a z dálky slyším pána, který buší do plastových kyblů hned u východu z metra stanice Anděl. Je skvělej. 

Je mi horko, jsem ulepená a z kabelky alespoň vytahuju rtěnku. Ta by měla zachránit situaci. I když to ani tak není situace. Jedu domů. Rtěnka mi připomene, že mi na Instagramu už pár dní visí komentář, na který jsem ještě neodpověděla. Snažím se rozluštit odstín rtěnky, abych konečně mohla napsat paní @lidalidas odpověď, když v tom ke mně přiskočí mladý muž. Prakticky nemám kudy uniknout. Už už si připravuju větu, že bohužel nemám čas zodpovědět jeho dotazník, nebo že mi je to líto, ale drobné u sebe nemám. Ještě předtím, než stihnu vyřknout variantu jedna nebo dvě, slyším, že o drobných, nebo dotazníku nepadlo ani slovo. Tady se mluví o nejbližším knihkupectví, dámy a pánové! 



Můj trochu nabubřelý výraz střídá ten s nádechem překvapení. "Jedno bylo hned tady na rohu, ale teď nedávno ho zavřeli a chystají se tam otevřít Starbucks." říkám nesměle a v druhé půlce věty se naštvu, jak si na to vzpomenu... Tak si na to oba tak trochu společně zanadáváme a pak posílám vyšňořeného muže v černé košili, který evidentně po práci stihnul sprchu a pořádnou porci voňavky, do knihkupectví hned vedle kina. 

Odpověděla jsem, co jsem měla, pousměju se "tak nashle" a chystám se přejít ulici. Když v tom vyhrkne další otázku. "A slečno, víte..." Aha, takže to nebude jen tak. Z toho bude minimálně pozvání na kafe. Malíčkem si posouvám snubák k zásnubáku, abych nemusela nic sáhodlouze vysvětlovat a zase mimo... "Když věc se má tak. Moje kolegyně z práce odjíždí na dovolenou a já bych ji chtěl koupit knížku. Mohla byste mi nějakou doporučit?" Můj překvapený výraz mrzne. Z rukávu sypu moje oblíbený letní knižní tipy - Šťastná kniha od Báry Šťastné, P.S od Ani a Bábovky od Radky Třeštíkové. "A to jsou detektivky? Když ona má ráda detektivky". Konverzace se stáčí k severským detektivním autorům a padají jména jako Nesbø, Lars Kepler, Stieg Larsson, Adler-Olson... Pořád čekám, co se z toho vyklube. Mladý muž mi poděkuje, rozloučí se a popřeje mi hezký večer. Já zas přeju, aby se knížka líbila a naše cesty se po krátkém střetnutí zase rozchází. Usmívám se, protože moje odhady byly zcestné. Úplně zcestné.
Proč nám připadá tak zvláštní pustit se do řeči s úplně cizími lidmi? A jak by asi vypadal můj výraz, kdyby ke mně jednou z ničeho nic přišla @lidalidas a zeptala by se mě, jaký to mám odstín rtěnky?

Internet je oproti velkoměstu o tolik větší, a přesto jsme si na něm 
mnohdy mnohem blíž...

.V tom houfu lidí jsem si jistá, že jsem se s někým alespoň virtuálním pohledem už někdy někde střetla. Možná jsem někdy někomu pochválila vlasy, knihu, outfit, aniž bychom se někdy viděli. a proč ne taky? Na ulici mi to ale přijde naprosto nemyslitelné. Proč? Proč je v dnešní době tak trochu tabu pustit se s někým jen tak do řeči? 
Jak velkou radost máme, když nám někdo okomentuje příspěvek, který visí na virtuální nástěnce a jak vystrašení jsme, když nás někdo požádá o radu na ulici? 
.
Nemělo by to být náhodou naopak, nebo už opravdu žijeme v době, kdy všechno to virtuální je pro nás běžnější? 
.
Tak kdo mi dneska pomůže zbořit virtuální hranice. Kdo si na to troufne? Kdo osloví někoho na ulici, v kavárně, v posilovně. Kdo bude mít na to někomu vyseknout pochvalu jen tak, jak to bravurně už všichni zvládáme tady na virtuálním poli, kde se zdá být všechno jednodušší. "Vám to sluší!" nebo "Dobrou chuť!" zvládnete! ZVládnete to tady, tak to zvládnete i venku. Protože je to pro nás naprosto přirozené, jen jsme trochu zlenivěli a zakrněli, tak to pojďme probudit. V nás samotných. Ve světě.
 
Díky za tu odvážnost. 
Vaše TerezaInOslo

13 komentářů:

  1. Tak toto som si povedala uz velakrat. Aj viem, ze by to cudzieho cloveka pptesilo, ale odvahu som stale nenabrala (;

    OdpovědětVymazat
  2. Wow, to mě nikdy nenapadlo, ale máš vlastně dočista pravdu. Nad tím bychom se měli asi fakt zamyslet.

    Díky moc za takovýhle podnět, budu se to snažit šířit dál
    Miška

    OdpovědětVymazat
  3. Vyjadřovat se online, kde nás nikdo nevidí, nezná a koneckonců nás nemůže případně fyzicky napadnout, je zkrátka jednodušší, ale máš pravdu, že by to nemělo být přirozenější. Taky jsem zažila pár takových překvapení, kdy se přišoural cizí člověk, já se bála, co z něj vyleze, a on chtěl jen vědět, kolik je hodin. Nevadí mi oslovovat lidi, když něco opravdu potřebuju, ale abych někomu jen tak třeba pochválila kabelku nebo účes, to je opravdu divné :D A přitom by to bylo o tolik snazší, kdybychom se těch cizích dam zeptaly, odkud tu úžasnou kabelku mají, a nemusely bychom si pak nad tím lámat hlavu a marně procházet obchody, abychom ji nakonec stejně nenašly.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Terezo, vždycky jsem na to byla příliš stydlivá, jedinou výjimku tvořili pejskaři. To jsem neměla problém se s nimi pustit do řeči:-). Letos procházím velkou změnou, a s tím přišlo úplně přirozeně to, co ty popisuješ. Tedy já se dávám do řeči s lidmi na ulici! A je to super. Vždycky to zatím bylo moc fajn a příjemné setkání. Všimla jsem si u toho taky dvou věcí. Když vyzařuji energii, řekněme, že jsem otevřená lidem, podnětům (možná ten pocit znáte a taky máte), pak mne oslovují lidé, ne já je, tak nějak samozřejmě. Nejčastěji mne však oslovují starší lidé - je vidět, že jsou zvyklí prostě komunikovat tváří v tvář víc. Díky za ten post, je skvělej, boří jedno takové české tabu. Třeba se teď míň lidí bude na ulici mračit, a dokonce začnou i mluvit.-))) Měj se fajn:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Já tohle třeba dělám, když se mi líbí něčí kabát nebo boty, tak mu je jdu pochválit nebo se zeptat, odkud danou věc má. Lidi jsou většinou dost překvapení, většina naštěstí mile, ale to jsem i já, když mě takhle něco odchytí na ulici a nic mi nechce prodat :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, Terezo,
    já to taky dělám
    Ráda lidi taktně oslovuji s pochvalou či uznáním.
    Jsou většinou překvapení, ale mile překvapení.
    Naopak, když nááááhodou někdo něco pochválí mě, tak neumím správně zareagovat :-))))

    OdpovědětVymazat
  7. A já jsem si říkala, esi nejsu blázen, když tohle dělám, že slečně ve frontě v obchodě pochválím šaty, co má na sobě, nebo boty, které si vybrala, prodavačce zase brýle atd. Taky ráda chválím své blízké, jak jim to sluší nebo co se jim podařilo, ale zas na druhou stranu mě nebaví chválit někoho, kdo mi vždycky řekne: "Prosim tě, dyť vypadám strasně..., nebo Ále, ten svetr je starej a sepranej". Měla jsem takovou jednu kolegyni, která na kompliment vždycky zareagovala negativním způsobem, tak jsem ji po čase už nic neříkala, i když mi to stejně někdy ujelo:o) Taky když je někdo ke mně milý (obsluha v kavárně, slečna na recepci, prodavačka), tak vždycky říkám "Mějte se hezky", ale není to jen taková univerzální fráze, kterých používáme denně milion, myslím to vážně:o) Zkrátka měli bychom si dělat hodně takových milých radostí navzájem, abychom si vykouzlili úsměv na rtech, to přece stojí za to, ne? Blanka

    OdpovědětVymazat
  8. Krasny clanek. Jen P.S. od Ani mne osobne zklamala :-(, tu bych nedoporucila. Je to takove nijake. Na Babovky se ted chystam :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ooo mně nedělá problém jen tak někomu pochválit outfit vzhledem k tomu, že už pár let fotím street style. Kolikrát se mi už stane, že to udělám jen tak aniž bych po tom člověku chtěla fotku a vždy me velmi potěší překvapený výraz a rozzářené díky.

    OdpovědětVymazat
  10. Zrovna ve čtvrtek jsem v metru potkala paní, co měla nádherné, úžasné a skvělé boty :o). Chvíli na mě koukala jako na blázna - přišla jsem k ní se slovy, že se omlouvám, ale že jí musím pochválit boty a zeptat se odkud jsou - a pak se začala (naštěstí!) usmívat :o). A tak jsem se dozvěděla, že jí je poslední den dovolené koupil manžel, protože kolem nich celých 14 dní chodila a nemohla se k jejich koupi odhodlat... Sice si boty nekoupím, ale tohle je prostě skvělý zážitek, který stojí za to se překonat ;o).

    OdpovědětVymazat
  11. Tak to mě pobavilo :D Mě bohužel pronásledují povětšinou úchyláci, tak bych reagovala asi podobně. Zatím po mě chtěl jeden nafouknout balonky, další slizoun se k nám chtěl po cestě přidat, další byl ožralej a chtěl se zeptat, kdy jede bus, další chtěl vědět, kde je policejní stanice. Vzhledem k tomu, že jsme vedle nějaké obrovské policejní budovy stáli, myslela jsem, že si ze mě dělá legraci.

    OdpovědětVymazat
  12. Nad tímhle poslední dobou často dumám. Když nějaká slečna/paní v mhd krásně voní, má pěknou kabelku nebo je proste jen zajmavá, krásná, tak si říkám, že jí to musím říct, ale nikdy se neodhodlám. A přitom to tak potěší. Jednou mi starší pán u východu z metra řekl, že mi to krásně klape a doufá, že mi to tak klape i v životě (měla jsem podpatky), pak si mě prohlídl a zvolal "ale slečno, vy jste jak ze žurnálu! moc Vám to sluší!". Nejsem žádná modelka, ani módní guru a tak neskutečně mě to potěšilo, že jsem neměla slov.

    Aneb jak málo stačí k tomu, udělat někomu hezčí den. :) Tak doufám, že potkám jednou i Tebe a budu Ti moct poděkovat a nebudu jak němej panák. Prozatím děkuji alespoň virtuálně.

    OdpovědětVymazat