Stránky

pátek 30. prosince 2016

Jak se lebedí ve srubu na samém konci Norska


Probouzím se zahrabaná v peřinách a Johni vedle mě chrupká jako roztomilej anděl, kterej zrovna spadl ze šlehačkovejch oblak. Zívnu jen tak pro radost a potichu se vkradu do obýváku. Už se nemůžu dočkat, až pozdravím beze slova ten výhled. Ten, kterej mi bere dech na Velikonoce, v létě, i v zimě. Pokaždý. A pokaždý z něj nemůžu spustit oči. Někdo říká, že se na krásnej výhled zvyká rychle a vlastně ho už po pár dnech nevnímáte tak intenzivně. Možná, že na tom ždibec pravdy je, ale není to můj případ. To já se můžu na tenhle výhled dívat až do aleluja. Třeba až do devadesáti a pořád mě bude unášet srdce. Alespoň, tak si to představuju. Celý srub ještě spí a já přikládám do kamen. Moc tomu nepomůžu, ani když se snažím ještě teplý uhlíky rozfoukat. Ale co, za chvíli hodiny stejně všechny vytáhnou z těch teplých postelí, bude se snídat a někdo přiloží za mě. Norský sýry, měkounký chleby, petrželka z venkovního květináče už se pyšní na stole a zapíjet se to všechno bude hutným mlíkem, které nechybí u žádné severské snídaně.

Miluju to tady. Tu pohodu. Ten klid. Ten pocit, že tady můžete týden chodit v papučích a vytahaných teplácích, protože ve srubu je všechno dovolený.  


středa 28. prosince 2016

Naše vánoční doma a jaké jsou Vánoce po čtyřech letech doma

Sedíme u stolu, pod nosem nám voní svíčka a venku prší. Podle počasí by to mohlo být jakékoliv ráno někdy v dubnu, ale není. Je speciální. Plné očekávání. A má kolem sebe takovou tu vánoční šmouhu. Johni se poprvé cpe vánočkou a na to, že zrovna není milovník sladkých snídaní, má zatím podle výrazu a plných tváří vánočka úspěch. Mám vždycky radost, když ho něco našeho takhle uchvátí. A to jsem vám ještě nevyprávěla o první ochutnávce bramborového salátu. Po něm přišla otázka, jestli se může dělat i jindy než o Vánocích. Jasně, že jo. Johni otevírá poslední dárek-nedárek z adventního kalendáře, já střídavě srkám kakao a čaj a je nám dobře. 

Rána Štědrého dne jsou totiž nejkrásnější. 


čtvrtek 22. prosince 2016

Nemáte ještě zabalené dárky? Mám pro vás pár tipů

O takové idylce, kterou jsme měli loni touhle dobu se mi letos může jenom zdát. Asi za to může i to, že se letos pracuje až do 23. To jsou ty roky, kdy i volné dny vyjdou na víkend. Moje milovaná vánoční činnost je vedle popíjení horký čokolády a sledování filmů jednoznačně balení dárků. 

Přichází totiž moment, kdy se můžu kreativně vyřádit. 

A protože ty letošní vám ukážu asi až 24. ráno, tak abyste mohli načerpat inspiraci, sdílím článek z minulých Vánoc. Třeba s vám zrovna bude hodit :)
 
(2015) 
V krbu to praská, za okny fučí, z rádia hrajou Rudolfa s rudým nosem a já sedím ve svých šedých punčoškách na zemi a balím dárky. Johni čte Gone girl a přetahujeme se o misku domácích kokosek. Tohle je pecka. Tohle je vánoční pohoda jak vyšitá. My se vychrněli do růžova a máme před sebou několik dní, o kterých už teď tušíme, že budou pohodlné a plné jídla a lásky.

Vzpomínám, jak jsem balila dárky loni. Udělala jsem tehdy nálet na nádherné balící papíry a stužky, razítka a jmenovky v jednom designovém norském papírnictví. Ani si nepřejte vědět, kolik mě to tehdy stálo... neví to nikdo a nikomu to neřeknu. O loňském balení si můžete přečíst TADY. U nás v rodině se vždycky na balení dával velký důraz. Je pro mě důležité, aby dotyčný viděl, že jsem do balení dala kus sebe. Špetku fantazie a hordu lásky.

Letos jsem na to šla ale trochu jinak. Uvědoměle a v souznění s přírodou.



neděle 18. prosince 2016

Mých 7 předvánočních radostí minulého týdne

Content Marketing

Válíme se v posteli. Je neděle ráno a venku mrzne. Alexa nám vyhrává jazzový koledy a my přemýšlíme, co si za chvíli dáme k snídani. Pravděpodobně vyhrajou vajíčka, protože v lednici nic jinýho asi nenajdeme. Ještě křupavej čerstvej chleba z italský pekárny se vlastně válí na kuchyňský lince. Johni sleduje biatlon a kdybychom včera neměli důležitou prezentaci pro JA Alumni, určitě bychom už mrzli s horkou čokoládou od rána v Novém Městě a fandili. Tak třeba nám to vyjde příští rok.

Miluju předvánoční dobu a tahle letošní je pro nás něčím obzvlášť kouzelná. Je pohodová. Milá. Plná přátel a návštěv. Vánočních večírků. Brunchů. Dárečků, které nám do hubu nosí páni kurýrové. Nikdy jsem netušila, že by mi/nám někdo poslal tolik nádherných dárků. Děkuju za ně. Tolik nádhery si ani nezasloužím. 

Teď už jen pár dní a my budeme u nás doma poprvé hostit Štědrovečerní hostinu a já se na tu naší dospěláckou premiéru těšim.


středa 14. prosince 2016

Tereza in Mexico

Na Mexiko jsme se těšili moc. Na potápění. Na margarity. Na sombrera. Na mexickou pohodu. Už po připlutí jsme měli jasno. Margarity počkaj, jedeme se potápět na korálový útes. Z batohu nám čouhaly ploutve a nahrálo tomu i to, že jsme cenu výletu usmlouvali skoro na půlku. Takové naše malé vítězství nad cenami pro turisty.

Ten pocit, když plujete pod hladinou, slyšíte svůj vlastní dech a tak trochu se zastaví svět, je prostě nejkrásnější.


sobota 10. prosince 2016

Bylinkový stůl v kuchyni, bříza v chodbě a to nejkrásnější obyčejné ráno

Sedím u našeho kuchyňského stolu. Nos mi šimrají bylinky a srkám ještě horký kafe. Takový ideální ráno všedho dne, kterých zas tolik moc není. Většinou chvátáme do práce a pořádně se nadechneme až v tramvaji. Ale poslední dny si  s Johnim normální rána užíváme víc než kdy jindy. Máme k tomu totiž krásnou příležitost. Vysnili jsme si náš kuchyňský stolek jednou takhle na procházce listím. Johniho přání bylo, aby se dal naplnit ledem a dalo se v něm chladit pivo pro návštěvy. Já si v něm zase představovala voňavý bylinky, který si rovnou utrhnu na pizzu, nebo těstoviny. Tak máme oboje.
Miluju ty naše manželské kompromisy. 
Miluju ta úplně běžná každodenní rána.
A miluju, když se z představy stane skutečnost.


středa 7. prosince 2016

Jak poznáte, že milujete vaší práci

Sedíme v letadle. Po těch osmi hodinách přes oceány, hory, řeky, moře, lesy, pole a louky už se těšíme domů. Mám zmrzlej nos, to je možná taková naše malá příprava na tu zimu doma.  Přistáváme, pár fanoušků pilota zatleská a já cítím ve vzduchu tu trochu nervózní atmosféru. Nad hlavou mi zmizí přeškrtnutý pás a v tu ránu se rozezní orchestr cinkajících pásů, zpráv a emailů. Pozoruju ty unavené výrazy lidí kolem nás a některým se do nich vmísí nechuť, jiným se rosí čelo. Proč? A v tom mi to dojde. Vítejte v realitě, opálení dovolenkáři. Teď se nám to všem začne sypat na hlavu a emailová schránka nás brzy sežere. 

Vezmu Johniho za ruku, zmáčknu mu ji a šeptnu: "I am so much looking forward to be back in the hub!" On na mě mrkne a víme, že máme prostě práci snů.



neděle 4. prosince 2016

Tak trochu jiný adventní kalendář

Miluju vánoční pohodu. Miluju křupavej sníh. Horkou čokoládu po procházce, kde vám mrznou uši. Miluju, když svíčky tančí do rytmu vašeho dechu a když se zakuckáte moučkovým cukrem, který právě zasněžil cukroví. Miluju vůni větviček, františků a prskavek a ještě nevychladlých perníčků. Miluju, když se vám v neděli odpoledne nikam nechce, protože jste zarochněný doma v dekách a koukáte na filmy. 

A miluju celý prosinec, kdy si ty vaše malé radůstky můžete užívat.



sobota 3. prosince 2016

Tereza In Cayman Islands

Pomalu připlouváme k azurové nádheře. Je to vždycky takové naše malé dobrodružství na balkóně, když vyhlížíme další destinaci. Na Kajmansostrovy jsme se těšili jako malí, protože je tam prý jeden z must-see výletů do Stingray city, kde jsou stovky rejnoků a vy s nimi můžete plavat a krmit je. Pamatuju si, jak mamí přijela plaváním s rejnoky naprosto unešená, když cestovali s tátou Polynésií. Jenže nám ten výlet pro nepřízeň počasí lodní společnost MSC zrušila

Tak jsme na suchu. Ale my si nějak poradíme.



čtvrtek 1. prosince 2016

Jak jsem se jednou odpoledne probudila v Tatrách

Nechávám se unášet vlakem do hor. Je skoro sedm ráno a jet lag se mnou zase zamával a nechal mě usnout až ve tři ráno. Jsem utahaná jak kotě, tak se choulim do mojí nejoblíbenější zimní bundy, na kterou se každej podzim tak těšim. Probudím se akorát tak na gulášovou polívku a najednou je všude bílo a v dálce už je vidím. 

Pyšné. Veliké. Milované Tatry.


pondělí 28. listopadu 2016

FRESH NEWS:První vánoční idylka

Krásný podvečer, ráno, odpoledne, 

jsme doma a je nám adventně. Příjezdy domů miluju. Dýchne na mě to naše, ten náš malinký rozkošný domov, kde se dějou velké věci. Měla jsem v plánu vám sepsat Kajmanské ostrovy, jenže mě přemohla lenost a cestovní únava. Přiznávám se bez mučení.Stihla jsem akorát tak na chvilku vyběhnout do centra a koupit světýlka a pár vánočních drobností, se kterýma jsem pak doma čarovala a kouzlila adventno. Johni mě zabalil do deky, objednali jsme naší oblíbenou asijskou a jen tak jsme byli. Plní všech těch zážitků, ošlehání oceánem a Johni se zlomeným nosem. To, když na Bahamách skákal salto na pláži a trefil něco betonového zakutáleného. My ale budeme říkat, že se pral se žralokem, tak pssssssst, jo? :)

Chtěla bych psát dál, ale neúprosně mi padají víčka, tak vám přeji krásný první advent 
a posílám malou inspiraci na vánoční zákoutí.


pátek 25. listopadu 2016

Tereza In Jamaica

Probouzím se a už už se nemůžu dočkat, až zase otevřu dveře na balkón. V hlavě mi zpívá Bob Marley, vedle něho pobíhá Usain Bolt a Kokosy na sněhu se koulujou a chechtaj opodál, protože se, dámy a pánové, právě pluje směr Jamajka. Budím Johniho letmou pusou, pak druhou, pak s ním cloumám ze strany na stranu, protože už ji vidím z dálky. Mám tu vždycky po ránu tak obrovský množství energie. To bude nejspíš tím vzduchem. Pevně doufám, že mi to vydrží až do Prahy. A taky doufám, že se nevzbudím v šest ráno a nepůjdu ještě celá rozespalá otevřít dveře na ten zasněžený balkón v Praze. Hehe :) 

Johni se mnou zas tak velké nadšení nesdílí, jenom mumlá, že se těší na ty vodopády. John Erik má totiž klasicky nastudované všechny destinace, a kdyby tu měli metro jako mají v NYC, hned by mě po něm prováděl, jakoby tam žil dvacet let.  Já toho o Jamajce věděla pramálo, ale byla to láska na první pohled. Hornatý ostrov plný stromů a palem, obklopený tyrkysem. Nádhera! Pokaždé, když připlouváme k další a další destinaci, představuju si, jak byli asi natěšení ti, co vůbec netušili, kam připlují. Ti, co třeba Jamajku neznali z Internetu, ale jen z vyprávění. Trochu jim možná závidím tu krásnou nevědomost. Někdy by bodla i nám, generaci přehlcené informacemi a možná i zbytečnými detaily. 

Někdy je totiž ten moment překvapení na celém tom cestování nejkrásnější. 

středa 23. listopadu 2016

Tereza in Bahamas vol. 1

Je šestá ranní a já rozlepuju oči. Hrabu se z obrovský postele plný polštářů, rozplétám se z Johniho obejmutí a ještě celá uzívaná otevírám dveře na balkón. Nahé tělo mi pohladí karibský větřík a já nás ještě na pár minut nechám uspat tím uklidňujícím šploucháním oceánu. Plujeme někde mezi Turks & Caicos, kousek od Kuby směrem na Bahamy. Ani nevím proč, ale na Bahamy jsem měla zálusk už od prvního dne, kdy jsme věděli, že pojedeme. Možná za to může ten název, který je až nesmyslně profláknutý. Skoro jako každé ráno se jdu proběhnout do fitka, dám si sprchu a vytáhnu brouka od knížky. Ládujeme se snídaní a za obrovskými okny, které jsou od podlahy až ke stropu prosklené, pozorujeme, jak se pomalounkou blížíme k Nassau. Nad průměrnou černou kávou a kroziánem (rozuměj croissant) plánujeme, kam bychom e chtěli vydat příště. Spouštíme kotvy, procházíme palubní kontrolou a šup: "Welcome to Bahamas, beatiful people!" Procházíme centrem, které je příjemně klidné. Mají tu zas ty rozkošný domečky. Všechny vypadají jako pocukrované karibské chaloupky z perníku, které jsou polité jahodovou a šmoulovou cukrovou polevou. Zdá se, že sladce růžová a tyrkysově modrá patří k těm nejoblíbenějším. Všichni se na nás culí a smějí, zdraví nás a vřele nás vítají na jejich ostrově. 

Bahamčani (říká se jim vůbec takhle?) se zatím zcela jednoznačně drží na prvním místě nejpřívětivějších místních obyvatel. 
.


sobota 19. listopadu 2016

Tereza In Turks&Caicos

Běžím. Obličej mi zdobí kapičky průsvitného potu, které znamenají, že dnešní trénink stál za to. V uších mi bubnuje hudba, usmívám se na ostatní "závodníky" (závodí se tady v tom, kolik dezertů tu kdo spořádá a pak, kdo je nejrychleji vyběhá :). Najednou se přede mnou začne vybarvovat do krásy to, co celých několik desítek minut vypadalo jako šmouha obrovitánských štětcem na oceánu. Páni, jako z filmu s dobrým koncem o trosečníkovi. Jsme tady. Hello Turks&Caicos. Ostrůvek lemuje voda průzračná jako gin s nádechem tyrkysu a je posetej perfektníma palmama. Zpomaluju běžící pás, dýchám a podle mě se uculuju na celý kolo, jak se těšim na dnešek. Protáhnu se u velkých zrcadel, kde už vymizely všechny ty cvičenky Kayly a pozoruju tu nádheru, ke které se pomalinku blížíme. 

Tak takhle podle mě vypadá moje představa ráje.


středa 16. listopadu 2016

Tereza In Puerto Rico

Nos mi olízne vůně Karibiku a já se ženu polo-nahá na balkon. Naše loď se líně pohupuje po modré vodě a my přijíždíme do přístavu San Juan v Puerto Rico. Bude to naše puertoriková premiéra a já už evidentně nemohla dospat. Zato lodní hosté dospávají ve velkém včerejší řádění v italských barvách. Včera jsme se dočetli v lodních novinách, které každý den dostáváme do pokojů, že téma večera je Itálie. Celá loď se tedy povinně nebo možná až po víně (?) vyšňořila do zelené, červené a bílé barvy. K večeři se podávalo tiramissu, které se zapíjelo limoncello. Skáču Johnimu po hlavě a tahám ho z postele. Mám tu vždycky po ránu tolik energie, jako nikdy. A to je vážení půl šesté. Dobře, dobře, tak trochu to možná bude i tím jet-lagem... 



úterý 15. listopadu 2016

Tereza In Miami

Někde hluboko v peřinách nás budík vytrhne z medvědího spánku. Je půl čtvrté ráno a my jsme po dvou hodinách spánku kupodivu čilí jako nikdy. Tělem nám pumpuje natěšenost a fakt, že je venku tma tmoucí a zima jako když praští, je nám šumák. Balíme poslední nutnosti, já se asi sedmkrát hloupě zeptám: "Máme všechno?" a Johni odpoví na první tři, pak už se mi jenom směje.

Jestli jsem si někdy představovala dovolenou snů, tak její itinerář by vypadal přesně takhle - plavba po Karibiku.



čtvrtek 10. listopadu 2016

Vyhlašuju válku virtuální realitě aneb zase jednou jsem se rozčílila v tramvaji

Je podzimní den. Úplně normální podzimní den. Ráno vyjde slunce. Lidé jdou do práce. Snílci píší v kavárnách. Děti zlobí. Čaj se vaří stejně rychle jako včera a cibule štípe v nose. Všedně všední den, až na to, že se stane něco nevšedního.

Něco, co mi ještě dlouho nedá spát. 
A něco, co s vámi prostě musím sdílet.
.

pondělí 7. listopadu 2016

FRESH NEWS: Na víkend v pohádce plné dýní

Podzimní víkend v Europa parku se pomalu ale jistě stává naší velmi oblíbenou novou tradicí a já se těšim až ukradnu chviličku, abych vám napsala, co je tam nejlepší a kdy se tam třeba vydat. Zatím se podívejte na fotky z našeho víkendu čas od času sem třeba jukněte. Třeba už tu článek bude :)


sobota 5. listopadu 2016

Chcete nakouknout do mé podkrovní pracovny?

Vítejte. Tak tady je to místo. To, na kterém vznikají články. Je to jedno z nejoblíbenějších míst v celém bytě. Moje podkrovní zákoutí, do kterého mě Johni chodí čas od času lípnout pusu na čelo. Někdy ho i přistihnu, že tu stojí ve dveřích a pozoruje mě. Vždycky je pak tak roztomile vyděšenej, že jsem ho přistihla při činu :) Voní tu čaj, hoří tu svíčky. A já se tetelím radostí, už když sem vycházím schody.

Je to totiž proměněný sen a v nich se žije úplně nejlíp. To vy ale přece víte. 




čtvrtek 3. listopadu 2016

FRESH NEWS: Tréninková euforie

Právě jsem se sama se sebou v mysli poprala. Mám to napsat. Nemám to napsat. A zase vyhrálo to moje bláznivé já. To, které dělá blbiny a je mu jedno, že mi zítra bude chybět hodina spánku. To, které mě tehdá nechalo nastoupit do letadla na Mistrovství Norska. To, které mě vždycky postrčí, když jde do tuhého. 

A myslím, že to bylo i to "já", které mě nechalo napsat první článek na blog. 

Celé město usíná a TerezaInOslo po tom, co už dávno odeslala pusy na dobrou noc na Ořechovku i do Norska, se hrabe z polštářů a otevírá počítač... aby vám napsala, jak neuvěřitelně nabíjející je pohyb. O to vás nemůžu připravit. To prostě musíte zažít. Miluju to vaše nadšení, když jsem vás vytáhla běhat. Tak co takhle si sbalit do práce legíny a vyrazit: na kolo, do lesa, na taneční lekci.?

Vaše tělo potřebuje pohyb. Vaše srdce potřebuje pohyb. Vaše pleť potřebuje pohyb. Vaše nálada potřebuje pohyb. Váš žaludek potřebuje pohyb. Vyběhněte. Vyjděte. Vytáhněte kamarádku, děti, maminku a dejte si do těla. Bude vám skvěle. Po ránu se vám bude skvěle vstávat. Jídlo vám bude chutnat jako nikdy předtím. A budete na sebe pyšní. 

Já tuhle euforii zažívám právě teď a chci ji poslat dál.


Tohle je fotka z toho našeho dnešního p/focení. Blbinky, blbinky, na to nás užije. Únavou padám. Je něco po půlnoci a bytem voní oprentěné kapustičky. Celé tělo mě příjemně bolí a já se těšim na ty vaše nádherný okamžiky únavy a euforie po cvičení. 

Budu na vás myslet. To dáte a bude vám skvěle!
Tužme se! Konec hlášení.
Vaše TerezaInOslo

úterý 1. listopadu 2016

Jak na ideální ráno

Miluju rána. U nás doma jsem to byla vždycky já, která ze dvou blonďatých sester tahala ospalý rodiče z vyhřátý postele. Na ránech miluju snad úplně všechno. To, že teď na podzim můžu psát na zamlžené sklo terasy klišé vzkazy. To, že všechna hudba zní tak nějak krásněji, když plní ospalý byt. To, že je horká voda tak nějak na těle příjemnější. A to, že se po ranním protažení cítím božsky. Miluju i to, že mám pocit, že jsem dostala zase novou šanci. Že vlastně tak trochu začínám na novo. 

Že to, co se nepovedlo, se vypařilo pod řasami v říši snů, a že si vlastně můžu dneska tak trochu dělat, co se mi zachce.


neděle 30. října 2016

Nedělní snění o manželství, podnikání a lásce

Je neděle večer. Sotva se setmělo a my kinkláme unavenýma nohama pod barovou (možná by se spíš hodilo říct kavárenskou) židličkou někde v centru podzimní Prahy. Sedíme naproti sobě, za výlohou pozorujeme, jak ruku v ruce prochází lidé sem a tam a Johni mi něco zapáleně vypráví. Má přitom kolem pusy jemnej čokoládovej obrys hrnečku a já ho v tom nechám tak dlouho, než mi začnou cukat koutky. "You have something here..." a ukážu kolem celý pusy a on na to: "And you have brownies between you teeth..." Řekněme, že se tomu oba smějeme pod fousy už pěkných pár minut. 

Tak to jsme my. A je jedno, jestli jsou to Saltovi v kavárně nebo doma.


pátek 28. října 2016

Podzimní improvizace u nás doma

Probouzíme se do podzimního dne. Je nádherné ticho a sluníčko hladí terasu. Zpovzdálí slyším jak na tramvaji šustne česká vlajka a už vím, co tady nehraje. Dneska se nejde do práce. Dneska se slaví vznik Československa. A my doma slavíme lenošivý den, který jsme záměrně neplánovali. Dneska je totiž dovolený jen: chrnět do pozdních hodin, dlouho snídat, lenošit, číst nedočtené knížky, psát články, labužírovat, obdivovat dýňové království, srkat kávu s pěnovou čepicí, péct mrkvovo-banánové mufinky, prostírat na novém stole, zapalovat svíčky, procházet se, psát knížku, koukat na seriály a vůbec... 

Můžu se jenom zeptat, kolik na tohle máme dní?


pondělí 24. října 2016

Tak moc mě baví ze snů tvořit skutečnost


Začíná se smrákat. Na botelu Admirál se rozzáří lucerničky a my vyrovnáváme poslední hrnečky, zapalujeme svíčky a těšíme se. Hub se za pár minut pomalu začíná plnit hosty. Mám ráda tyhle večery, kdy se těšíme na to, až je zase překvapíme. Připadá mi to jako dneska, kdy jsme otevírali pro naše blogerky hub. Stříhali jsme stuhu na dveřích a já musela jít na chvíli vedle, jak jsem z toho všeho byla naměkko. Nebo, když jsme o pár měsíců otevírali Olympus ROOM. Mašle. Bublinky. Nadšení a nezapomenutelné jiskry v očích. A teď? Teď přichází na řadu náš nový Coffee Corner, který jsme dali dohromady spolu s Nespresso teamem a designérkou Míšou Horáčkovou ze studia Unlimited Design. A já z něj mám ohromnou radost. Třeba se někdy na kafe zastaví i George.

 Vítejte u nás v té naší malé kavárničce.


středa 19. října 2016

FRESH NEWS: Jeden úplně normální a přesto tak kouzelný večer

Útulno. Teplo. Sedím na křesle, rozhlížím se kolem dokola a jsem spokojená. Odpočatá a vděčná. Na nohou mám takový ty chundelatý papuče, ze kterých máte tak velkou radost, když je najdete zahrabané po létě v krabicích. Dnešní večer ja tak normální a přesto tak kouzelný. Já vařila večeři, zatímco Johni montoval stůl, který jsme nestihli smontovat asi tři týdny. Já vím, já vím, babi. Musíme odpočívat. Jen jsem vám chtěla napsat, jak ten odpočinek je fajn. Nic neplánovat. Nikam se nehnat. Prostě být. Sami se sebou. S těmi, se kterými je vám dobře. 

Miluju všechny ty zajímavé akce a eventy, kterých je kolem nás za poslední rok víc než dost. Miluju ale ještě víc být tady a teď. A mít svoji dětskou radost z toho, že jsme doma. I když vlastně je tu ještě ten stůl. 

Ten totiž taky hraje taky nemalou roli v mém radostném rozpoložení. 


úterý 18. října 2016

Jaké bylo Mistrovství Evropy v Teamgym 2016

Otevíráme dveře do veliké sportovní haly Lukna ve slovinském Mariboru. Jakmile uslyším první tóny hudby, která se nese celou halou, tělem mi okamžitě projede taková ta příjemná vlna protkaná nadšením a nervozitou. Srdce se mi rozbuší do rytmu beatů a cítím, že tímhle momentem začíná něco velkého. 

Něco, na co jsme se připravovali dva roky.
Něco, co v nás zanechá vzpomínky na celý život a něco, co nás v životě naučí víc, než jsme si kdy mysleli. 


neděle 9. října 2016

Mistrovství Evropy v Mariboru

Probouzím se do upršený soboty, tahám si přes hlavu peřinu a tulim se k Johnimu. Ani mě nemusí dlouho přesvědčovat, že můžeme ještě pět minut lenošit, než nás budík donutí dobalit poslední věci. Šedá mikina národního teamu pyšně visí na okně, tak to mikiny s Czech Republic umí, a já si uvědomím, že tohle ráno je tím ránem, kdy se vydáme na poslední tréninkový kemp dvouleté přípravy národního teamu.

V pondělí odjíždíme rovnou z kempu
na Mistrovství Evropy do Mariboru a já mám z toho bláznivý motýly v břiše.


čtvrtek 29. září 2016

FRESH NEWS: TerezaInGreece

Jemně ovíněná a s bublinkama až za ušima, rozuměj ty z vany, padám do polštářů v pokoji, kterej je asi tak třikrát větší než býval náš byt v Oslu. Po dvou prostonaných dnech v posteli jsem jako v Jiříkově vidění. Možná jsem se probudila v nějakém blogerském snu. Zdá se, že jsme na konci světa. Je tu všude kolem krásnej blogerskej šrumec. Všichni něco fotí a štěbetají jazyky, kterým jsem možná kdysi vno trochu rozumněla.  Nechávám se unášet tím, co je. Na ten moment asi nikdy nezapomenu. Chci jim všem jenom zašeptat, že se tahle nádhera stejnak nedá fotkou zachytit. Přicházíme do prosvětleného lobby a hudba nám hladí (d)uši. Do jedné ruky dostáváme navoněný ručník na osvěžení, do druhé welcome drink, ve třetí mám foťák a čtvrtou rukou píšu Johnimu, že tohle je tedy něco. Abyste tomu dobře rozuměli, na trh se uvádí nový Olympus PEN E-PL8 a do Řecka při této příležitosti byly pozvané blogerky z celé Evropy.

Ani nevím jak jsem se sem dostala právě já, ale je to tak trochu blogerský splněný sen. 
Jo a je opravdovej. A děkuju za něj!


neděle 25. září 2016

Skandinávské skvosty a jak být jednou nohou tam a tady

Do Osla jsem jela na mojí mini-dovolenou a oslavu třicátých narozenin Marte s celkem jasnou představou. Pár kousků oblečení se tlačilo v příručním zavazadle a do mých oblíbených obchůdků půjdu jenom nakouknout. A kdyby tam měli třeba něco, co se nám bude hodit do bytu, stejně to nemůžu odvést.  Kdo se byl někdy podívat v nějakém interiérovém obchodě v Norsku, Švédsku, nebo Dánsku už cítí, kde byl kámen úrazu. Pokud jste totiž na Skandinávii alespoň z části takoví blázínci jako já, v těch obchůdkách se vám bude líbit naprostá většina. Polovinu z toho velmi rychle vrátíte zpátky na polici, až uvidíte tu cenu, na tu druhou polovinu budete myslet před spaním. Pak se zmíníte manželovi, že jste narazili na něco překrásnýho a místo šály a svetrů domů povezete ve vypůjčeném kufru (díky Luci :) pár severských skvostů. 

Tak já pro vás ten kufr vybalila.



pátek 23. září 2016

Jak zatočit s neskonale únavným syndromem "Chci víc, zn. Pořád"

Letadlo pluje po karamelovým nebi. Nikde nikdo, jen pár hvězd se pomalu probouzí. Já se asi uzívám, protože teprve až v letadle se tělo ozve. Vlasy oleptaný slaným vzduchem, nohy příjemně unavený a plnej kufr skandinávských skvostů a zážitků. Spokojená. Plná. Oslo bylo velkolepý. Ostatně jako vždycky. 

A ani nevím, co bylo lepší. Jestli čas strávený s Oslo přáteli, nebo ty chvíle, 
kdy jsem na tu nádheru byla úplně sama. 




sobota 17. září 2016

TerezaInOslo je zase in Oslo vol. 1

Probouzím se do šedého rána. Taková norská klasika. Zataženo a tak nějak nijak. Venku se loudaj postavy sem a tam a rackové si navzájem přejou dobrý ráno. Já ležím v polštářích, protože mám ještě chvilinku než se vydám na snídani. Tady na severu se totiž nikam nespěchá. O pár minut později si oblékám tartanové šaty, pročísnu vlasy a do kabelky balim snídaňové objektivy. Ve výtahovém reproduktoru zachrčí a najednou pa vykřikne rádoby umělecky "lobby" Nabírám míchaná vajíčka posypaný petrželkou, párečky, slaninu a plný talíř ovoce. Skládám to na stůl jako bych byla nějaká blogerka, nebo co. Zapomenu vyndat sáček Earl Grey a křiví se mi pusa při každým loknutí. A co. Je mi stejně skvěle. 

Jsem totiž v Oslu a tady ve vzduchu lítaj molekuly štěstí
Stačí se jen pořádně nadechnout.