Stránky

středa 30. září 2015

FRESH NEWS: Mám dneska Den Blbec a miluju ho. Proč?

Dneska jsem měla Den Blbec. Přišel bez ohlášení. Ostatně jako vždycky. Co je divný je to, že jsem se ráno probudila se skvělou náladou. Ha - to tu totiž ještě nebyl. Zaklepal a bez počkání drze vlezl dovnitř zrovna, když jsem se po protažení snažila vyfotit pár hezkých fotek, které by mohly k nějakému akčnímu ránu inspirovat i vás. Chyba lávky. Tohle byl přímo Pinterest failure. Někdy vám je ukážu. Teď není čas je nahrát. Ale na jedné vypadám jako velryba, která se snaží o stoj na loktech a přitom skopnu foťák, takže je to celé ještě k tomu rozmazané.  Můj výraz mluví za vše!



14 jednoduchých rad, jak patřit k těm, kteří ´vědí´ a žijí ´greener´ a ´happier

Ještě předtím, než jsme se přestěhovali z Oslo do Prahy jsem parkrát ve své hlavě zamrzla a představovala si, v čem bude ten život v Praze jiný. Bude mi chybět losos, norská voda z kohoutku a čerstvý vzduch. To byli moji favoriti. To, že mi bude chybět norská šetrnost a lidé, kteří se zajímají o životní prostředí, mě ale ve snu ani nenapadlo. 

Mám z těch přeplněných košů plastovými lahvemi úplně husí kůži. Jestli mě život na severu něco naučil, tak to bylo především vnímaní, jak důležité je chránit životní prostředí, a že už opravdu není čas na výmluvy, protože hodiny tikají sakra rychle. 

Ruku na srdce, ale ono to v té Praze není jednoduché.

Fontánky na pitnou vodu byste tu hledali marně, natož pak koše na recyklace plastových obalů od produktů. Pak vám ještě v obchodě s botama dají krabici, na které je napsáno "Save the paper bag" a strčí vám ji do obří papírové tašky. Jdu do kolen a cestou domů lamentuju pod vousy, abych vzápětí pobouřila čtenáře blogu. 



I já se musím přiznat, že jsem do toho na začátku spadla po hlavě. Po prvním týdnu v Praze jsem našla v koši na plast několik malých (úplně zbytečně zakoupených) plastových lahviček na vodu/džus. Konec. Z kufru jsem vyhrabala jednu, do které napouštím vodu, není moc fešná, ale vem to čert.

Ale jde to. 

A proto jsem se rozhodla oprášit článek, ve kterém najdete pár rad na to, jak patřit k těm, kteří ´vědí´ a žijí ´greener´ a ´happier´. Protože  bych vám, milí čtenáři, chtěla trochu ďoubnout do svědomí, aby vás trochu zasvrbilo a vy řekli "Jdu do toho", co řekli, přímo vykřikli! 

#IChooseGreen

sobota 26. září 2015

FRESH NEWS: Jedno normální sobotní dilema, tak babo raď

Je mi nádherně. Ani nevím proč. Nic zázračného se neděje. Tedy jestli nepovažujete jedno klidné sobotní odpoledne, které jsem strávila uklízením, recyklováním, vyklízením skříně, psaním článku, tříděním fotek a dokumentů za něco pozoruhodného. Ten klid. To světlo. Ta inspirace. Ta motivace.
Jedno dilema tu ale je. Usedám k počítači a ...
 
- mám napsat článek, nebo možná i víc jich?
- nebo mám raději pracovat na další kapitole knihy? 

Babo, raď :)


pátek 25. září 2015

Proč jsem vděčná za všechny životní lekce a probdělé noci

Sedím úplně vyčerpaná po celodenním focením v Litoměřicích. Pravá mozková hemisféra - ta kreativní - je z toho vyčerpání trochu zastydlá a můj úsměv jakbysmet. Sedím tu doma. Sama. Napůl vybalená taška z tréninku na jedné straně, pořád ještě nevybalené kufry z Norska (Fakt!) na straně druhé a Johni v letadle do Norska. V tom intimním přítmí tu voní jen čerstvě zalité instatní nudle, které jsou to jediné, co jsem vedle pohankové kaše a dvou rybízových marmelád v šuplíku našla. Byl to skvělej den. Co den. Celý týden se nesl v tom duchu košatých historek, adrenalinových telefonátů, nových nápadů, projektů, lidí a milých kávových posezeních. Až mi z toho všeho jde hlava kolem a moje svědomí mě asi pomalu sežere za živa. Takové zážitky a já nemám čas vám o nich napsat. Oči se mi klíží. Svaly bolí z celého dne skákání, běhání, jógových póz a především úsměvů. A já? Já se v půlce článku rozhodnu začíst do mých článků z minulého roku... Proč? Ani nevím.  



středa 16. září 2015

V hlavních rolích: červený klobouk, koně a 24 věcí, které by mě nikdy nenapadly

Je nádherné sobotní odpoledne. Sluníčko mi hřeje do červeného klobouku, který svítí na sto metrů a já pozoruju tančící bublinky šampaňského. Trochu nenápadně se rozhlédnu kolem sebe. Nikdo na mě nekouká. Vytahuju foťák a zase to dělám. Zase si fotím jídlo. Trochu takhle. Možná takhle. Přenastavuju ISO a clonu a po chvíli z druhé strany stolu slyším mužský hlas: "Slečno, já vás odfotím i s tím jídlem." Rudnu jako ten klobouk. "To jste hodný, děkuju, mně stačí jenom to jídlo..." Burácivý hlas rozechvěje i ty hortenzie a moje tváře doslova splývají s mým doplňkem. Nenápadně uklízím foťák do tašky. Konverzační ledy prolomeny. Vítejte na mém sobotním odpoledni. V hlavní roli koně a klobouky.

neděle 13. září 2015

FRESH NEWS: Co mi napsali z Klementina a kam jedeme dneska

Nádherné nedělní ráno!
Přišel mi milý email, o který se s vámi musím podělit.

"Vazena pani Salte,

vybrali jsme Vami vydavane stranky Tereza in Oslo pro zarazeni do vzorku ceskeho webu s cilem jejich dlouhodobeho uchovani pro budouci historicke a vyzkumne ucely." 

(Národní knihovna ČR) 
 

středa 9. září 2015

O tom, jak žijeme ve snu. V tom opravdovém. V tom, kdy se občas i zakopne.

Napucnutý z dnešní večeře padáme oba do postele. Máme skvělou náladu. Ani nevím proč. Prostě jsme šťastní. Žijeme ve snu. V tom našem. Opravdovém. V tom, který jsme si během pár večerních procházek za bílých nocích v Oslu naaranžovali. Přes pár zakopnutí, kotrmelců a drsných pádů jsme překonali první rovinku a dostavil se ten sladký pocit zadostiučinění. Už by bylo na čase vám taky vlastně říct, co tu oba v Praze děláme.



neděle 6. září 2015

Jak jsem se probudila šťastná ... a kolik toho můžete zažít za jeden víkend!

Nedělní zapadající sluníčko hodilo žlutou deku světla na tu naší českou krajinu. Necháváme se unášet tou nádhernou uvolněnou atmosférou za slov mé oblíbené... "Say you love me to my face, I need it more than your embrace..." Broukám si to s Jessie a Johni po mně šibalsky kouká. Miluje, když zpívám, moc často to nedělám. A už vůbec ne před ním, někdy mě ale načape, jako třeba dneska... Silnice nám plyne pod kolama a my vedeme nekonečné debaty o tom, kde asi tak budeme za rok, za dva, za deset. Naše oblíbené plánovací téma :) 



pátek 4. září 2015

Jaký je ten pravý důvod, proč bloguju?

Krásné dobré ráno,

vymáčkněte z toho pátečního to nejlepší. To nejlepší pro vás :) Zasloužíte si to. Já jsem si dneska přivstala, abych měla chvilku pro sebe. Teda vlastně pro vás... Poslouchám můj oblíbený playlist "Tuck Me In" a odpovídám na vaše emaily. Miluju je... kousíček jednoho včerejšího jsem se s vámi po souhlasu autorky rozhodla sdílet. 

... "Poslání" Tvých příspěvků mi vždy bylo jasné, ale popravdě řečeno, nikdy jsem si neuměla představit, že se ke svému životu postavím s takovou vervou a chutí jako Ty. Vždy jsem měla pocit, že žiješ krásný život, ve kterém realizuješ to, co sama chceš. A zároveň, že já toto dělat nemohu. Teď vím, že to byl a stále je nesmysl. Rozhodla jsem se udělat ve svém životě radikální změnu. Ráno jsem se oblékla do sportovního a hodinu chodila po Stromovce (běhat kvůli kloubům nemůžu). Vyčistila jsem si hlavu a došlo mi, že můj život může být stejně krásný jako ten Tvůj. Že i já jsem paní svého života, ve kterém musím dělat to, co mě činí šťastnou, protože je příliš krátký. Přišla jsem domů, podívala se do zrcadla a uviděla v něm úplně jinou ženu. Sebe, ale konečně takovou, jaká jsem. Odvážnou (udělat vše, co budu chtít), odhodlanou (dostudovat, najít si práci), spokojenou a sebevědomou. Sebevědomí je to, co mi chybělo. Vždy jsem se srovnávala s jinými ženami, poměřovala své fyzické i psychické schopnosti s někým jiným... Teď se na sebe podívám a připadám si poprvé za svůj život krásná. Je to i Tvá zásluha. ... (od jedné z vás)



úterý 1. září 2015

Jak jsem na to přišla a 7 bodů, kterých by se všichni snílci měli držet

Sedím přilepená na koženém mini kanapi, které je jednou z věcí, kterou v bytě zatím máme. Ještě se tu pyšně leskne jídelní stůl a dvě barové židle, každá dorostla do jiné velikosti. Včera jsem upadala do postele s nádherným pocitem. Povedl se. Ten den. Nedělním článkem jsem ze sebe všechno shodila a rozhodla se, že to takhle dál nejde. Nastal čas pro radikální řez. K tomu jste mě rovněž přesvědčili i vy, protože je vás tolik, kteří si píšou dlouhé seznamy, stejně nereálné jako já, a pak si večer trhají vlasy... Je nás tolik, kteří vlastně ani ve finále nemáme čas si tu sladkou cukrovou vatu vychutnat...

A vidíte to, tři roky vám z Norska píšu moudra, jak máte odpočívat, užívat si dlouhé snídaně a pak do toho kolotoče spadnu taky. Tak jsme se rozhodla napsat pár bodů, které by nás z toho začarovaného kruhu nekonečných seznamů, běhání v podpatcích, hladových škrundajících žaludků a kruhů pod očima, měly dostat. 

Dostala jsem nádhernou květinovou krabičku