Stránky

čtvrtek 29. ledna 2015

neděle 25. ledna 2015

Stodvacetsedm minut emocí

Otevřu oči tak rychle, jako kdyby se mnou někdo ve spánku zatřásl a zakřičel: "Vstávej!" a pak k tomu ještě nesměle s nádechem ironie dodal: "je přece neděle sedm ráno!". Ani známka únavy, jsem jako by mě někdo hodil do kýble s ledovou vodou. Naprosto probraná kontroluju hodiny a sama nad sebou kroutím hlavou a mumlám si: "Ty jsi vážně unikát". V tom mi to všechno dojde. Co se vlastně včera stalo. A proč mě moje svědomí a vědomí probudilo už tak časně. O tom se totiž musí přemýšlet... A nejlépe hodně intenzivně a se všemi těmi emocemi, které ty dvě hodiny doprovázely. Buší mi srdce a v žilách mi proudí adrenalin... "Ne!" křičím sama na sebe, "Spi přece!" Ale nejde to. V hlavě už jsem tenhle článek napsala imaginárně dvakrát. Měl šťávu, měl rytmus, to správné napětí, prostě všechno, co by takový správný článek měl mít. Tohle vám musím vyprávět! Beru počítač, Johni vedle mě spokojeně oddychuje a já píšu první řádky...  

ČTVRTÝ EMAIL

Pamatujete, jak jsem vám psala, že jsem tenkrát sebrala odvahu a zavolala  na dvě pozice, kam jsem poslala motivační dopis i CV? Z jedné se mi opravdu ozvaly. Tušíte správně. Byl to ten čtvrtý email, kolem kterého jsem dělala všechny ty tajnosti. Proč ty tajnosti teda? Inu, na chvíli jsem měla takový pocit, že možná, když to zase nevyjde, nebudu tu muset vysvětlovet deseti tisícům lidem, ale jen těm čtyřem, kteří o mém interview věděli. Kašlu na to ale, nemůžu vás přece ochudit o tenhle nesmírně dramatický boj. Stejně víte všechno...

Nastal čas svatebních pozvánek na léto :)

čtvrtek 22. ledna 2015

Čtyři dny a čtyři emaily, které mi vykouzlily úsměv na tváři

Venku je bílo a sněhu tolik, že už nevíme, kam s ním. Zasněžené Oslo je kouzelné a my se snažíme si ho užít, co to dá. Procházíme se po čtvrtích, které máme rádi (Gamlebyen, Tøyen), ale brouzdáme i těmi, které moc neznáme (Grünerløkka, Rodeløkka, Frogner). Nenápadně nakukujeme do oken bez záclon, pozorujeme spokojené rodinky a fantazírujeme, až jednou... Několikrát jsme se večer vydali na náš kopec Ekeberg za krásným nočním výhledem na Oslo. Dolů jsme to pak vždycky sjeli rychlostí meteleskum bleskum na obyčejných starých dobrých igelitových taškách. Myslím, že takové večery, kdy blbneme jak malý děti až do aleluja, jsou právě ty, které se řadi pod kolonku: "Nezapomenutelné". Takové blbnutí ve sněhu je prostě boží. To musíte někdy zkusit. 

Dny utíkají jako voda a moje emailová schránka přímo praská naditými a zajímavými nabídkami spolupráce, pozvánek a nádherných zpráv od vás. Tak už je na čase, abyste to věděli i vy! Protože já jsem nadšená!


neděle 18. ledna 2015

Nedělní článek a čtyři slova, která kočírují moji vypravěčskou linii

Je neděle večer a my jsme po celém dnu venku dorazili domů. Narůžovělé a trochu zmrzlé tváře rozehříváme úsměvy. Dobrá nálada nás po nádherném dni jen tak nepustí. Zapaluju svíčky, pouštím milou hudbu, užívám si to domácí útulno, vařím večeři a jsem šťastná. Ráda vařím jednodušše a rychle. Dneska to byl losos na chilli a limetce, kterého jsem nejdřív na rychlo udělala na pánvi, a pak nechala dokřupova dopéct v troubě. Podával se na kuskusu s kapkou olivového oleje a citrónu a doplnila ho spařená brokolice a trochu smetany. To, že to Johnimu chutná poznám vždycky podle toho, kolik toho během večeře namluví. Dneska nepadlo ani slovo :)

Dnešní článek bude na mě tak trochu neobvyklý - posledních pár dní jsme žili jak se říká úplně naplno a stalo se toho tolik, že není v mých silách vám to všechno napsat. Tak jsem vybrala čtyři zásadní slova, které budou kočírovat mou vypravěčskou linii.
 

MOTIVACE

Motivace je heslem posledních dnů. Někdy jí hledám pod gaučem, nebo ji vypiju v šálku kávy, velice často se ale schovává i v nějaké zapadlé kavárně. To se pak musím vydat do města a hledat. Taková sebemotivace je totiž někdy pěkná mrcha.

úterý 13. ledna 2015

O mé neutuchající lásce ke květinám dvě malá milá překvapení k tomu

Pamatuju si to jako dodnes. Třetí lavice u okna vedle rezavého topení v základní škole Norbertov. Zadání třídní učitelky Leibnerové zní jasně: na malinký papír napsat naše vysněné budoucí povolání. S Verčou B. si vyměňujeme nadšené výrazy při plánování imaginární budoucnosti. Z malých ratolestí, kteří neumějí pomalu ani do pěti počítat se najednou vyloupli budoucí kosmonauti a popeláři, z holčiček, které zakopávaly o svůj vlastní jazyk natož pak školní aktovku pak slavné hérečky i tanečnice. A že jich tedy bylo. Malí snílkové se pohihňávali v představách a já krasopisem naškrábala "květinářka" jako máma. Jako všechny děti vidí svůj vzor v rodičích, i já se tenkrát vzhlédla. Není divu, že jsem tehdy zcela nerozuměla výrazu "odbornice na virologii ve výzkumném ústavu"... květinářka byl můj dětský naivní překlad. Ostatně vždycky jsme doma květin měli kupu, tak proč ne květinářka?

Pamatuju si na ty hory voňavých šeříků, které pyšně voněly na naše květnové narozeniny, pamatuju si taky, když máma dostala svůj první puget růží ke třicátým narozeninám, což v době, kdy jsme byli ještě drobci, nebylo úplně zvykem a táta se plácnul pořádně přes kapsu. Ten puget máme ještě snad někde usušený na půdě. Nikdy pak nezapomenu na svojí první opravdovou a obrovskou kytici, kterou jsem dostala od dirigenta Gaetana Delogu, ani na tu malinkou oranžovou, kterou mi ségra hodila z balkónu Lucerny při maturitním plese. Zkrátka a dobře jsem květinová milovnice. A není to vůbec žádné tajemství.

Květinářství Metamorphosis

"Otevírám těžké dřevěné dveře a nejistým krokem jako Alenka v říši divů pomalu vcházím dovnitř..."

neděle 11. ledna 2015

Proč se mi v posledních dnech nechtělo vůbec psát, jak se peru s lednem a jak v Oslu nepřetržitě sněží

Každý má v sobě něco jedinečného. Vaše životní cesta je o tom, zda-li to něco jedinečného najdete a dokážete to proměnit ve váš benefit, v tom nejlepším možném případě - ve vaše živobytí. Já jsem teď přesně na takové cestě...  

Někteří hledají celý život, jiní se do toho narodí. Můžete se narodit do muzikantské rodiny a tak trochu vědět, přestože možná v začátcích vašeho života, to moc vidět nechcete, že vaším posláním je dělat muziku. Občas si říkám, že by bylo skvělé se do nějaké takové rodiny narodit. Vědět, že budu doktorkou, architektkou, či bioložkou, protože zkrátka a dobře na to u nás v rodině máme geny. Možná je ale ještě lepší se narodit s čistým lejstrem a moct si svobodně vybrat. V takovém případě totiž nemusíte nikomu sáhodlouze vysvětlovat, že vás prostě právničina neláká a nebudete tou černou ovcí právnické rodiny. 

Jak ale poznáme, že tohle je to, co chceme dělat? Źe tohle je ta naše přednost? Kdo nám řekne, že jsme na správné cestě? Nikdo. My sami na to musíme přijít. Cestou dostaneme pár nápověd a občas se vrhneme do něčeho, o čem si myslíme, že to je to pravé ořechové. Pak ale přijde moment, kdy nás něco opravdu silně cvrnkne do nosu, jako ty tři ořechy, a my se probudíme z toho nesmyslného bdění či snění. Třeba jako mě na konci třetího ročníku na gymplu. Stála jsem tam před tabulí a snažila se na deskriptivní geometrii natočit krychli a protnout ji podle nákresu dlouhou stříbrnou jehlou, která se mi škodolibě posmívala na celé kolo. Po té hodině, kdy mi tekly slzy jako hrachy, jsem si uvědomila, že architektura zkrátka a dobře pro mě není. Vyškrtala jsem se z předvolených předmětů, které mě měly připravit na přijímací zkoušky architektury, otočila o 180 stupňů a vydala se zcela jiným směrem – humanitní vědy, ten poslední rok mě stál neuvěřitelně úsilí, ale nakonec se povedlo – Politologie na Filozofické fakultě UK. Jestli to byla dobrá volba? Možná.

Je mi šestadvacet, mám život před sebou a mám rovněž před sebou tu neuvěřitelnou svobodu výběru. Výběru své životní profese.  A stále a ještě pořád přemýšlím, co je to “ONO”. Ta životní příležitost na kterou čekám, a která ne a ne přijít.


Zasněžené Oslo