Stránky

neděle 25. ledna 2015

Stodvacetsedm minut emocí

Otevřu oči tak rychle, jako kdyby se mnou někdo ve spánku zatřásl a zakřičel: "Vstávej!" a pak k tomu ještě nesměle s nádechem ironie dodal: "je přece neděle sedm ráno!". Ani známka únavy, jsem jako by mě někdo hodil do kýble s ledovou vodou. Naprosto probraná kontroluju hodiny a sama nad sebou kroutím hlavou a mumlám si: "Ty jsi vážně unikát". V tom mi to všechno dojde. Co se vlastně včera stalo. A proč mě moje svědomí a vědomí probudilo už tak časně. O tom se totiž musí přemýšlet... A nejlépe hodně intenzivně a se všemi těmi emocemi, které ty dvě hodiny doprovázely. Buší mi srdce a v žilách mi proudí adrenalin... "Ne!" křičím sama na sebe, "Spi přece!" Ale nejde to. V hlavě už jsem tenhle článek napsala imaginárně dvakrát. Měl šťávu, měl rytmus, to správné napětí, prostě všechno, co by takový správný článek měl mít. Tohle vám musím vyprávět! Beru počítač, Johni vedle mě spokojeně oddychuje a já píšu první řádky...  

ČTVRTÝ EMAIL

Pamatujete, jak jsem vám psala, že jsem tenkrát sebrala odvahu a zavolala  na dvě pozice, kam jsem poslala motivační dopis i CV? Z jedné se mi opravdu ozvaly. Tušíte správně. Byl to ten čtvrtý email, kolem kterého jsem dělala všechny ty tajnosti. Proč ty tajnosti teda? Inu, na chvíli jsem měla takový pocit, že možná, když to zase nevyjde, nebudu tu muset vysvětlovet deseti tisícům lidem, ale jen těm čtyřem, kteří o mém interview věděli. Kašlu na to ale, nemůžu vás přece ochudit o tenhle nesmírně dramatický boj. Stejně víte všechno...

Nastal čas svatebních pozvánek na léto :)

.
JE ČAS...
 
Přípravy nepřeháním, jednoduchý make-up, upravené nehty, před Johnim udělám ladnou otočku v outifitu, který jsem vybrala a Johni na mě mrkne a řekne: "This is my wife!" :) Líbne mě na čelo, popřeje mi "Good luck, láska moje" a pak se mu zastaví pohled na mých botách. "Co je?" Kam koukáš?", vypadne ze mě... "Hm... nic?" Ví, že mi to říct musí. "Máš rozbitou botu..." "Sakra!" nemám jiný. Venku sněží jako blázen a já jedu daleko a skoro by se dalo říct, že do hor. Není čas měnit boty a navíc žádný vhodný nemám. S myšlenkou, že se mi přece nebude na interview dívat někdo na zadní část boty odcházím s čistým svědomím, že se nic neděje...

O pár minut později jedu celá zasněžená metrem. V metru vypadám jak blázen, jsem tam totiž jediná z kabelkou. Zastávku za zastávkou se tam kupí lidi v leginách a sportovních čelenkách. Sportuchtiiví Norové vyráží na běžky a na trase metra č.1, které po 20 minutách dojede až na běžkařskou dráhu i sjezdovku, se potkávají rodiny, mladíci i senióři. Všichni vyparádění a s termoskou plnou horké čokolády v batohu. A já? Já nejsem vůbec nervózní, v hlavě jsem si totiž udělala obrázek o tom, jak to celé interview bude vypadat. To budou milí bezprostřední mladí lidé, interview se ponese na příjemné vlně, a není z čeho by tu šel strach... 

Drápu se do zasněženého kopce, píšu Johnimu, že jsem na místě, chvíli ještě otálím před dveřma, abych přišla přesně na čas. Vstupuju do nádherné restaurace. Ta nemá s pozicí nic společného, je to jen místo interview. Je nesmírně útulná, s obrovským krbem a dekama a dekorovaná losíma parohama. Výhled je dneska na houby, všude sněží a je mlha, mlíko. Obrovské dřevěné stoly jsou zaplněné spokojenými rodinkami všech národností, které si dávají do nosu. Přichází mi naproti milá dáma, je mnohem starší, serióznější a vážnější, než jsem čekala. V rychlosti mi něco vysvětluje, má těžký dialekt, na který nejsem připravená. Zase rychle odchází. Já tam zůstávám sama, naprosto nevím, co se děje. V hlavě jen slyším úryvky vět, které řekla. Jdu do kolen, bude teda interview v norštině? To jsem nečekala, Pozice je v angličtině. Začíná mě popadat panika. Jak tohle dám? Nejsem na to připravená. "Terezo, bojuj!" není čas na nějaké panikaření. Teď už teda rozhodně ne. Chvíli čekám na místě a vymýšlím co dál. Musím si odskočit. Když se vrátím ke stolu, na který ukazovala, je plný nějakých jiných lidí. Čekala jsem, že tam bude sedět ona. Sakra, co teď. Rozuměla jsem dobře? Přijde mě někdo z týhle situace zachránit? 

Jsem tu teď někde ztracená a přitom mám být úplně někde jinde? Sebevědomí mi kope hrob a srdce mi buší o stošest. Ruce se mi potí a já nevím, co se sebou. Uklidni se a jednej. Po několika minutách, kdy tam stojím jako kůl v plotě se rozhodnu něco se sebou udělat. Konečně se mi vrátí normální racionální myšlení. Z těch úryvků mi začíná docházet, co tedy mohla říkat a všechno najednou dává smysl. Vybírám tedy jiný stůl opodál, zasedám k němu a snažím se uklidnit. Těch patnáct minut je nekonečných, ale potřebuju je k tomu dát se do kupy. Vytahuju počítač a projíždím si body prezentace, kterou jsem si připravila. V rychlosti měním vtipné fráze a mažu smajlíky, které teď po prvním setkáním vypadají naprosto nevhodně. Stejně jako moje imaginárně smyšlená rádoby vtipná jména.


Pohádkové zasněžené Oslo


Je tu. Balím si věci a následuju ji. Představuje mi Mr.Y, se kterým budu mít následujících stodvacet minut rovněž tu čest, ten mě uvádí do místnosti a mávnutím ruky mi dává přednost. Jdu tedy první a spustí se mi v hlavě alarm, vzpomenu si na tu svojí rozbitou botu, jak se na něj teď určitě šklebí a křičí: "Dejte jí tu práci, nemá ani na nový boty!" Zabere to? Těžko, Anežko! Bota, nebota, tady začíná jít do tuhýho. 

Začínáme pozvolna, norsky, "small talk" a po několika minutách vyřknou tu větu, že interview bude anglicky, pozice je přeci v angličtině. Tu obrovskou ránu, jak mi spadl balvan ze srdce, jste museli slyšet až k vám domů. Proboha, všechno je to tak obrovsky profesionální. Z nějakého důvodu jsem to vůbec nečekala. Ta pozice přece nebyla tak hogo fogo. Během pár minut se však ukazuje naprostý opak a já ji chci víc a víc. Střílí na mě otázky na tělo, mně v hlavě zase lítají hesla: "Narovnej se!", "Nehraj si s těma vlasama!", "Dívej se jim do očí!", "Mluv hlasitě!", všechny ty rady, které jsem kdy v životě o interview slyšela, nebo četla, mi teď v hlavě rotují jako v nějaké centrifuze. "Soustřeď se!", "Rozmysli si, co říkáš!", "Neříkej 'literally', stejně to neumíš vyslovit!", "Bojuj!". Proboha, jak je můžu přesdvědčit, hledají někoho za prvé mnohem staršího než jsem já (to už zmínili několikrát) a s dlouholetými zkušenostmi v oboru (to už zmínili ještě víckrát), a ty já nemám a ani si je teď zkrátka a dobře z prstu nevycucám... hm, počkejte, nebo ano? 

Nabírám sebevědomí, začínám si pohrávat s myšlenkou, že do toho musím dát všechno, nebo letím.  

Začínám si připadat silná a vím, že jim mám co nabídnout. Prezentují mi náplň práce a celý koncept firmy. Jsem nadšená. Vypadá to skvěle. "Tam chci pracovat!" Mám pořád slušné móresy, ale začínám si vymezovat, kam až můžu jít a co si můžu dovolit. Ptám se jich, jestli mají zájem o představení mého návrhu a konceptu online marketingu, který jsem pro ně vypracovala. Překvapení v očích střídá nadšené: "Of course!" a já tasím svůj plán, přestože pozice byla zcela jiného rázu a na žádný koncept marketingu se mě nikdo neptal. Spouštím svojí prezentaci, nadšeně jim vysvětluju svoje nápady, idey a návrhy a v klidu a s rozmyslem popisuju jednotlivé body. Dívám se sama na sebe, jak jsem se jak mávnutím proutku proměnila v profesionálku. "Vážně Terezo, ty jim tu ve svých 26 přednášíš něco, o čem vlastně nemáš ani páru a vzdělání?" ťuká si moje sebevědomí na čelo. "ANO!", odpovídám mu rázně. Jde to jako po másle. Vidím, jak začínají být nadšení. Další hodina interview se zvrtne v plánování a diskutování o mých návrzích. Jeden, dva návrhy se jim líbí tolik, že jejich nadšení nejde skrýt. Tasím svoje nejlepší karty. Na otázku na tělo, koho bych přijala na tuto pozici já, jestli profesionála s dlouholetými zkušenostmi, nebo mě, odpovídám zcela jednoznačně a s hrstkou promyšlených důvodů a hraju si s rétorikou, abych jim vnukla myšlenku, že mě potřebují.

Adrenalin mi proudí žilama a srdce mi nadšeně buší. Už jsme ohromně přetáhli. Mohla bych tam sedět ještě hodiny a pořád bych měla co říct. Nechce se mi končit, jsem v ráně. Musíme. Oni nezapomenou zmínit, že na tuhle pozici jim přišlo kolem čtyřstovek životopisů a už měli několik interview s opravdu silnými kandidáty. Nicméně, následuje několik minut feedbacku, ze kterého jsem nadšená. Zní pozitivně, velice pozitivně, cítím ale, že si nejsou jistí mým věkem, chtěli někoho staršího zkušenějšího, serioznějšího, a to bylo i napsané v jejich požadavcích. ALE... přichází zajímavá obrátka. Zmiňují, že když mě nevezmou na tu anoncovanou pozici, je tu ve vzduchu idea, že by mohly vytvořit pozici novou - šitou na míru mně a týkající se mé prezentace a návrhů, které je přesvědčily. Teď ale musí všechno prodiskutovat spolu (přece jenom je to napadlo před pár minutama), jestli si mohou dovolit vytvořit úplně novou pozici, se kterou nepočítali... WOW! Jdu do kolen a nemůžu se přestat usmívat. 

Podávám oběma ruku, usměju se od ucha k uchu a řeknu, že doufám, že se brzo uvidíme. Odcházím z toho místa, do kterého jsme přicházela jako malá skrčená nesebevědomá holka jako někdo úplně vyměněnej. A jestli tahle pozice dopadne, nebo ne? To už je ve hvězdách. Já si tu teď během těch dvou hodin naučila mnohem víc...

Zasloužený večerní relax

Držte palce... tohle bude ještě zajímavé...
Vaše TerezaInOslo

17 komentářů:

  1. Měla bych prchat na zkoušku, ale nejde odolat. Tohoto článku jsem se nemohla dočkat :) Čtu ho jedním dechem a dodává mi odvahu a motivaci, tak nahazuji kabát a prchám do školy. Moc Ti držím pěsti, aby to vyšlo! Krásnou neděli a děkuji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z celého srdce děkuju, Hanko! A doufám, že zkouška dopadla dobře :)

      Krásné pondělí,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  2. Četla jsem napnutá jak kšandy až do konce.... Ohromně moc Ti přeju, aby se vše podařilo a tu pozici pro Tebe vytvořili. Ušla jsi neuvěřitelně velký kus cesty, Terezko! :) Johni na Tebe musí být pyšný, a má proč :)

    OdpovědětVymazat
  3. Páni! Naprosto úžasně napsaný článek :) Tu práci ti moc přeji! a když to nevyjde, klidně můžeš vydat bestseller, já bych si ho teda koupila!

    OdpovědětVymazat
  4. Tvé články vždy přečtu jedním dechem a okamžitě se těším na ten další. Držím ti palce, aby se vše povedlo!! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Terezko, moc Vám držím palce, moc rada Vás čítam, Marcela

    OdpovědětVymazat
  6. Hrozně moc ti držím palce! Jsem si jistá, že jsi je okouzlila stejně tak, jako nás všechny tady okouzluješ každým tvým článkem! :)

    OdpovědětVymazat
  7. Terezko, úžasně! Moc Vám fandím a přeji hodně štěstí, určitě uspějete! Zdravím do zasněženého Osla, Maru

    OdpovědětVymazat
  8. to bylo drámo ... :) doufám, že opravdu se štastným koncem. drzim pesti :)

    OdpovědětVymazat
  9. Držím pěsti, zároveň jsi moje motivace, protože hledání práce v zahraničí patří do kolonky mých největších obav. Tak uvidíme, až se jednou budu prát já a ty už budeš mít tu svoji super práci :-)

    OdpovědětVymazat
  10. wow, to je skvělý! myslím, že je super, že jsi ukázala iniciativu s tou prezentací, a tím jsi je hodně zaujala! fandím ti a držím ti palce!! :)

    OdpovědětVymazat
  11. Terez, držím ti moc palce!!! Kéž by to klaplo!!! A kdyby to náhodou nevyšlo, tak budes alespoň perfektně připravena na příště. Protože tohle byla opravdu Bitva!!! A to se take počítá:)

    OdpovědětVymazat
  12. oh, takze toto robim zle! netelefonujem do firiem a nenosim na pohovory koncepty a prezentacie, o ktore ma nikto neziadal. mimochodom...ked im zatelefonujes...tak co im povies?

    OdpovědětVymazat
  13. Ahoj. Dakujem za skvele citanie ku rannej kavicke. Ale to nie je to hlavne. Dakujem za inspiraciu. Sama sa chystam hladat si pracu v dalekej cudzej krajine, takze som clanok doslova zhltla. Myslim, ze si svoj pohovor zvladla velmi dobre. Drzim Ti palce, ci uz vyjde tato praca alebo akakolvek ina podla Tvojich predstav.

    OdpovědětVymazat