Stránky

čtvrtek 31. prosince 2015

18 zlatých (někdy i bolavých) hřebů roku 2015

UKŇOURANÝ LEDEN

Ten byl teda. Další obrovský prosincový neúspěch jsem rozdýchávala s mojí rodinou ve srubu. Tak to bych nikomu nepřála takový začátek vymodlených Vánoc. Vánoce byly nakonec parádní, já to všechno hodila za hlavu a sama se sebou jsem se s tím vypořádala.  Sakum prdum to rozhodně nebylo. Po necelých dvou týdnech jsme se vrátili s Johnim do Osla a tady co. Moje žlutá rozvrzaná židle, na které jsem proseděla většinu posledních měsíců psaním motivačních dopisů a čtením emailů: "Sorry, but bla bla bla..." Shrnuto - podtrženo - "You don't get the job..." A zase a znovu. V lednu se mi vůbec nechtělo psát. Ale vůbec. Byla jsem zklamaná z posledního a dalšího velkého nezdaru. Připadala jsem si jako ten nejneschopnější člověk pod Sluncem. Kňourala jsem si sama pro sebe. A litovala se. Vydrželo mi to pár dlouhých nudných (tý)dnů. 

Článek o tom, jak se mi nechtělo psát: TADY. Lednové Oslo je drsné. Když vysvitne sluníčko - je to nádhera. Článek s mnoha fotkami TADY.



středa 30. prosince 2015

Inspirace na pohoštění na Silvestra - jak udělat velkou parádu za málo korun

Zítra je tu poslední den v roce. Těšíte se? Pro někoho je to příležitost hodit svůj život do latě (sebe do gala?), pro jiné je to jen pomyslné číslo a nový diář. Já měla vždycky mnohem raději září. Září pro mě znamenalo nové začátky. Ten vzduch. Ta vůně. Silvestr pro mě vždycky znamenal: klasickou zimní lyžovačku (jednou mi omrzly prsty na nohou a proseděla jsem celý večer u lavóru - bylo mi asi osm a připadala jsem si fakt trapně), bublinky a milá společnost (vlastně jakákoliv společnost).

U nás se tradičně vydařil nejlíp předvečer Silvestra. Kdy nám ještě silvestrovské róby visely na ramínkách a my v teplákách hráli ty přitroublé hry, u kterých si kde kdo občas smíchy učůrnul. Ten "pravý" večer byl spíš naškrobený a s nálepkou: "Nejlepší party roku", která se málokdy vlastně povedla. Taky si pamatuju, že když jsme byli u nás na chatě (od mých pěti let do takových čtrnácti), museli jsme se všichni hromadně podílet na přípravě hromady chlebíčků s vajíčkama a kyselýma okurkama a taky uklízet dům, protože k nám přišlo nejméně dvacet lidí. My děti jsme si pak mohly taky vzít pár talířů a přesunuly jsme se do chaty pro děti. Tam se hrály sardele, divadlo a jiné prkotiny a mámy nás "nenápadně" kontrolovaly skrz okna a tátové nám nosili rychlý špunty.

Na Silvestra musí být aspoň něco hogo-fogo!



FRESH NEWS: Norský pláže jsou pro mě jedny z nejkrásnějších na světě

Procházky po plážích je jedna z mých nejoblíbenějších činností na světě. A na jednu takovou vás dneska vezmu s sebou. Tady se John Erik narodil. Na pláži strávil půlku svého mládí a teď mě tam bere vždycky, když mě chce dostat do kolen. Tak já vás vezmu s sebou, chcete?



pondělí 28. prosince 2015

FRESH NEWS: Život ve srubu

Johniho táta je ze mě nadšenej. Všechno snim a všechno vypiju. Taky aby ne :) O tom si taky loňský Vánoce do nočních hodin notovali s tím mým tátou. Akevit (tradiční skandinávský alkohol z brambor) mi vždycky zkřiví pusu, ale začínám mu přicházet na chuť. Statečná to žena jsem. Co bych pro toho svého Vikinga neudělala. 

Johniho táta si rovněž dal za úkol, že mě všechny ty jejich gurmánské klasiky naučí. 

Dneska je kuchtící lekce č. 7 Svineribbe - vepřová žebírka s krustou tuku, ke kterým patří vařené brambory a mrkev a červené zelí. Vypadá to na celkem složitý proces, tak já jdu pozorovat, co pozorovat - přiložit ruku k dílu. Jo a taky to vypadá, že se po tom asi týden nehnu, ale co :)



neděle 27. prosince 2015

FRESH NEWS: Měsíční záře nad fjordem

A jsme tady. Ve srubu. Jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě, kde je ticho, klid, pohoda a příjemno. Už několik hodin sedíme s vínem u krbu a vyprávíme rodinné historky. V tom si všimnu toho měsíce, který svítí na fjord a zmobilizuju celou rodinu. Chvíli tady s Johniho tátou blbneme s foťákama a vzájemně si je štelujeme. Můj Olympus chudák mrznul několik desítek minut venku a já ho z obýváku štelovala. To je prostě pecka! Co řikáte?
.


Balvan na srdci, vánoční dárky a kdo mě rozplakal.

Krásné dobré ráno. Tady v domě s obrovskými skleněnými okny a výhledem na oceán ještě všichni tvrdě spí. Já si pro sebe ukradla tu vzácnou chvilku. Ležím tu v "naší" posteli zahrabaná do naňuchňaných peřin (musíme  k nám domů koupit pořádný peřiny), čas od času zívnu a zkontroluju toho anděla, který pravidelně oddechuje vedle mě. 

Je klid. Ticho. A já cítím tu nádhernou vlnu štěstí a pohody, která mi proudí v těle. 

Tohle jsou Vánoce, jak mají být. Pamatujete si ty moje loňské? Jak mi 22.12. řekli: "Sorry.. bla bla bla..." a já nedostala po pěti pohovorech práci - tenkrát jsem si myslela, že snů? To by vnitřní boj a článek o něm TADY. Chvíli mi to rvalo srdce. Ten těžký balvan. A pak? Pak jsem se na to celkem rychle úplně vykašlala a nechala život proudit dál. Neuvěřitelně se mi ulevilo, ale musela jsem na to přijít sama. 

Nikdo jiný vám ten balvan ze srdce nesundá. Tu sílu máte jen vy! 


sobota 26. prosince 2015

Jak jsme slavili Vánoce na severu, co jedí Norové k štědrovečerní večeři a tři rady pro ty, kteří mají na nějakého Nora zálusk

To jsou mi vánoční dilemata: pít gløgg s nasekanýma oříškama a rozinkama, horkou čokoládu s maršmelounama, nebo čaj s citrónem? Sedět u krbu a číst Aňu, zahrabat se do deky a koukat na vánoční slaďák, prohrabat těch milion fotek z procházky po pláži? K tomu bych si odpustila jednu poznámku. Tomu, co jsme dneska absolvovali se zdaleka nedá říkat procházka. Možná tak "procháza".

Zdrobnělina je v tomto případě absolutně nevhodná. Norové mají totiž trochu jiná měřítka. 


Pamatuju si, když jsem poprvé šla na takovou procházku s Johniho maminkou. Vyšli jsme na Preikestolen. Cca čtyřhodinový výstup příkře nahoru s několikasetmetrovým převýšením, kde se brodíte ohromnými balvany a spadlými stromy. Procházka to sice nebyla, ale bylo to božský. A já nekecám, já vážně nevěděla, že jdeme až tam. 

Tak až vás někdy nějaký Nor vezme na procházku, ujistěte se, že nevylezete až na Trolltungu. 

pondělí 21. prosince 2015

Ten nejkrásnější dárek k Vánocům (polární záři) jsem dostala od Norska...

Letíme... vznášíme se nad oblaky a plujeme do modra. Zezadu a nečekaně mě přepadně pocit s přízviskem "ten skvělej". Hluboce vydechnu a promítám si v hlavě těch pár bláznivých dní minulého týdne. Zvládli jsme to. Rozdali dárky, snědli kapra (Johni po vášnivé diskuzi, že kapr by mu nejspíš nechutnal - dostal lososa... a víte co? Toho kapra mi pak skoro celého snědl! Bouchejte šampaňský!!), stihli jsme i návštěvu norské kamarádky Marte, dotáhli jsme všechny kampaně a náruživě oslavili Vánoce s těmi nejbližšími přáteli, vysrkli horké jablko na Staromáku, přecpali se trdlem, udělali jsme noční nálet na adventní kalendář, že tam nezbyl ani drobek čokolády, vyfotili si vyzdobenou vánoční Prahu, poňuchňali miminka kamarádek, sbalili comfy clothes (dresscode na dlouhé norské večery u krbu) a čeká nás (já vlastně ani nevím kolik dní) pohody v Norsku. Jooooo :))))))))


neděle 13. prosince 2015

FRESH NEWS: Jak balancujeme životem a konečně jsme odhalili naše velké překvapení

Nádherný večer, 

vysvlíkla jsem se bleskurychle z legín, hodila sprchu a ještě před tím, než se hodím do gala jsem pro vás ukradla pár minutek. My jsme se před pár minutama vrátili z dalšího tréninkového kempu v Liberci a dneska máme nádherný důvod k oslavě. Je to totiž přesně pět let, co John Erik přiletěl do Prahy... Tak nějak jsem to věděla už tenkrát. Netrvalo mi to ani chvilku. Ale o tom zase jindy. To by totiž bylo až moc na dlouho... :)  

Balancujeme spolu životem...


.

sobota 5. prosince 2015

FRESH NEWS: Jak jsem třikrát usnula u psaní článku

Pokus č. 1 o napsání článku (středa)

Plánuju psát post večer v posteli... když se pak ve tři ráno probudím objímajíc (napsala jsem ten tvar správně?) počítač, oblečená, namalovaná - mám pocit, že mě někdo přetáhnul něčím hodně tvrdým a velkým po hlavě... dovrávorám do koupelny, leknu se sama sebe v zrcadle, abych si v zápětí vynadala, že tohle už vážně přeháním a potřebuju si někdy odpočinout. 

Ranní stretching a kávový rituál drží na nohou...


pondělí 30. listopadu 2015

FRESH NEWS: Náš adventní brunch a eukalyptus na věnci

Nádherný první advent vám přeji. Doufám, že jste si ho užili v obležení těch, které milujete. Dělali jste přesně to, co vám srdce napovídalo a pořádně jste si odpočali. Já psala články, prohrabávala jsem se fotkama, četla, pekla cupcaky (v devět večer :) a lenošila (jo a pracovala, ale pšššššššššššt :) ... 

Adventní věnec je u nás kapitola sama pro sebe. Kapitola, na kterou se vždycky těšim!

Kdybych mohla, nalistovala bych na tu kapitolu hned na jaře. Jenže to nejde! Miluju to. U nás doma to byla vždycky nádherná tradice, kdy jsme ho vyráběly všechny holky spolu. Připomíná mi to dětství, zahradu, ty Vánoce, kdy jsem ještě věřila na Ježíška, že vážně u nás nahoře zvoní zvonečkem a vůbec. Jo a taky jsem poměrně dost dlouho věřila na to, že jmelí na Štědrý den vždycky zezlátne :) Někdy tedy i zkošatělo. To pak naši vysvětlili tou celou kouzelnou transformací a trochu se u toho zapotily :)

Ten loňský adventní byl nahý a severský. Článek o něm TADY. Letos jsem ho zabalila do dánské jedle a okořenila eukalyptem. Oooooh, eukaluptus :) Bylo to jedno krásné odpoledne, kdy jsme se sešly s holkama v salonu Rolland, kde už pro nás bylo všechno přichystané - veškeré ingredience a my jsme mohly jen vybírat, tvořit, povídat, pojídat dortíky a nasávat tu nádhernou vůni jehličí. 

Děkuju Martině z MatFlowers za milé pozvání.

neděle 29. listopadu 2015

Recept na Banana Bread s borůvkama a mandlovýma pilinama

Jestli jsem v životě byla někdy dobrá v pečení, tak možná tak spontánně uhňácaných banánových chlebíků. Ty jsou totiž tak jednoduché, že se na nich nedá nic zkazit. A navíc do nich můžete přihodit, co vám zrovna přijde pod ruku a co máte rádi. Já miluju ty mrkvovo - banánové, nebo čokoládovo - banánové,  s borůvkama, se sušeným ovocem, s kouskama čokolády, nebo prostě jen banánovo - banánové. Jsou hnedka hotové a nemusíte do nich sypat několik hrnků cukru, aby byly slaďounké. Já to vždycky tak trochu sypu od oka, ale nějaký ten recept jsem pro vás vykouzlila. 

Ten dnešní bude na hedvábný Banana Bread s borůvkama a mandlovýma pilinama 



sobota 28. listopadu 2015

Co jsem se rozhodla odvést s sebou z Norska do Prahy... losos, ani čokoláda to ale není

Když jsem se před pár měsíci usadila do sedačky v letadle na pravidelné lince Oslo - Praha, trhlo mě u srdce... Ze zadu a úplně jen tak mě přepadly myšlenky, co to jen dělám...? Vždyť jsem v Norsku tak neuvěřitelně šťastná. Konečně jsem se naučila jazyk. Našla si přátele. Můj oblíbený květinář mi dává pugety jen tak a pán, který prodává v rybárně, má náš apetit po těch letech prokouknutý. Už jsem vychytala nejlepší běžecké trasy kolem fjordu a taky to, kde mají nejlepší kávu. Jsem vážně já ta holka bláznivá, že tohle všechno opouštím? Ano i ne.



Život vám chystá velké výzvy a je jen na vás, jestli na ně kývnete.

středa 25. listopadu 2015

Blogerka Roku 2015, jedno obrovské DĚKUJU! a nejoblíbenější blogerky roku

Otevírám oči. Jenom ale tak trochu, aby se neřeklo. Je tma. Venku projíždí auta a sem tam nějaká tramvaj a já cítím ten nádherný teplý pocit štěstí, který mi proudí tělem. Nemůžu spát. Zase. Je asi pět hodin ráno. 
.
Trochu tápu a přeju si, aby se mi ten včerejší večer jenom nezdál. Rázem by totiž vyhrál Sen Roku 2015.
.
.

pondělí 23. listopadu 2015

Jak jsem přednášela o blogování a zasekla se u kampaně #IChooseGreen

Vycházím na podpatcích pár schodů do takové té kopule, ze které máte výhled na celé Václavské náměstí. Ti moji staří dobří přátelé motýlí mi tančí v břiše a já se neuřitelně těším, až to vypukne. Otevřou se dveře do nádherné obrovské místnosti a na mě se rázem přilepí přes čtyřicet očí. 

Cuknou mi koutky do úsměvu "těší mě" a za chvíli jdu na to: moje první přednáška na workshopu pro blogerky.


Jak jsem se stala novopečenou tetou

To bylo radosti, růžové, šišlání, "ochání", když se Mie před pár (tý)dny narodila. A co udělala česká novopečená teta? Nejdřív jsme bouchli bublinky, pak koupili letenky na sever a já si pomalu začala uvědomovat svoji roli kmotry. 

To není jen tak :)

A protože jste se mě velmi zaujatě ptali u fotek na Sociálních sítích, rozhodla jsem se vám to naservírovat na blog. Chtěli jsme přivést něco, co bude darováno s láskou, příběhem a myšlenkou... Já měla jasno a konečně jsem našla pádný důvod jít znovu do hračkářství Hugo Chodí Bos, které mě před rokem tam očarovalo! Adélu (paní majitelku) už znám nějaký ten pátek a je prostě skvělá. Když se jí narodil syn Hugo (teda prý dcera Žofie :)), chyběly jí na trhu takové ty klasické české hračky. Nelenila a otevřela si svůj obchod. A já takové lidi moc obdivuju a ohromně moc jim fandím. A navíc to Adéla dělá skvěle. A tenhle skvost jsem si prostě nemohla nechat pro sebe. Když otevřete dveře do dětského (vlastně někdy i dospěláckého království), najdete tam přesné takové hračky, které si všichni pamatujeme z dětství. Přesně takové ty, které byste chtěli jednou koupit těm vaším dětem. Ručně vyráběné, s nádherným příběhem... No, pokochejte se sami :)



čtvrtek 19. listopadu 2015

Skvěle náročný listopad a jeden den plný ženské krásy

Dny se krátí, listů na stromech už moc nezbývá, my jsme se ještě ani nevzpamatovali z tréninkového kempu a už jen pár týdnů a my zase letíme na sever. Listopad je skvěle náročný měsíc a vidíte to, já jen tak tak ukradnu chvilku, abych vám to mohla všechno napsat... A plány na dalších pár dní? V sobotu hostuju na jednom blogovém workshopu, v úterý je Blogerka Roku (pořád nemám co na sebe), ve středu přednáším v Gentle Women business clubu o Elite Bloggers a do toho ještě pár milých eventů. Čeká mě vánoční pečení s Ivetou Fabešovou, na které se nesmírně těším a hned zítra vázání adventních věnců.
A já už teď nevím, na co se mám těšit víc :)
Na co byste se nejvíc těšili vy?

A protože jsem vám nikdy ještě nepsala, jak takové blogerské eventy probíhají - dneska vás na jeden vytáhnu. Chcete? Nese název "You are Bellissima" a byl o ženské kráse - vnitřní i vnější.

(zleva) Já, Dominika (DomByDom), Dominika (DBlog), Nikola (Brixhauz), Kristý (World Needs Blondes)

neděle 15. listopadu 2015

FRESH NEWS: Nedělní radosti a vděčnosti

My jsme dorazili po celém dni v hale vyšťavení a já se vrhám ještě na přípravu jedné choreo na zítra...  jsme unavení, ale zároveň plní neuvěřitelné pozitivní energie. Takové té, která vás nenechá sedět v tramvaji v klidu. Takové té, která s vaším životem dělá divy. Takové té, kterou všichni milujeme, a které je sakra málo. 

Milujeme trénování a máme obrovskou radost ze všech těch, kteří dřou jako o život a dávají do toho kus sebe. Já už si ani nedokážu představit, že bych v hale vydržela makat víc než 7 hodin denně... a dneska jsem si s gymnastama dala posilování na břicho a málem jsem vypustila duši. 

Někdy mám pocit, že to byla právě gymnastika, která ze mě udělala člověka, kterým jsem dnes. Je to drsnej svět. Někdy vám o tom napíšu víc :)


pátek 13. listopadu 2015

FRESH NEWS: Pár těch instagramových, severských, nabitých energií a dobrou náladou

Tak my jsme odpočatí, nadýchaní čerstvého vzduchu, vyprocházkovaní po pláži, napucnutí norskýma lahodama, vynávštěvovaní (to je slovo! :), ofoukaní a plní té správné severské pozitivní energie. Zrovna teď se cpeme pálivýma nudlema se třema papričkama a za chvíli padáme do peřin. Dneska jsme letěli už brzo ráno, a protože nebylo lepší spojení - letěli jsme s tříhodinovým přestupem v Bergenu. A jestli byste se někdy chtěli podívat do Bergenu, tak bacha -  Bergen je nejdeštivějším městem Norska (někde se uvádí, že i Evropy) a prší tam v průměru 213 dní /rok. My jsme v Bergenu byli třikrát a pršelo dvakrát :) Klíží se mi oči a chci skočit do tý postele plný polštářů... 

Vy se zatím můžete pokochat pár momentkama... 

Procházka po zásnubní pláži nesmí nikdy chybět :)

středa 11. listopadu 2015

Na skok na severu a moje rozjímání nad uplynulými čtyřmi měsíci

Tak tenhle článek píšu už asi napopáté. Vždycky ho buď nestihnu dopsat, nebo u něj usnu, nebo se rozsvítí signál "připoutejte se", protože přistáváme, nebo mě vytáhne moje svědomí, že psát budu moct doma až do aleluja - užívat norské pohody, rodiny, sladkých boller, šmejdení po Aker Brygge, praskání krbu, procházek po pláži, ňuchňání neteřinky, focení nekonečně nádherné krajiny, hraní domina a karet s Johniho babičkou, která už byla v Praze asi sedmkrát a pamatuje si úplně všechny kostely a mosty, ... ťeď už jsem zapomněla začátek té věty... jo, to všechno nebudu moct. 


sobota 7. listopadu 2015

ABOUT ME vol. 4


Vyčerpaná, ovíněná a zahrabaná ve voňavých polštářích mhouřím oči do počítače na pohodlném kanapi v bytě. Ten se nachází ve staré továrně na čokoládu. A jestli jste se hned chtěli zeptat, jestli to tu všude voní čokoládu, tak vás musím trochu zklamat, ale i tak je to tu boží. 

Ležím tu teď v půjčeném tričku z koncertu Red Hot Chili Peppers a fascinovaně koukám na norské reklamy a připadám si jakoby mi bylo zase 12. Úplně se mi vrátil ten pocit, jak mě vždycky Skandinávie neuvěřitelně přitahovala. Až mě z toho pohledu vyruší zaťukání mého druhého já, které utrousí: "Vždyť jsi tu čtyři roky žila, tak co blbneš?" Čtyři, nebo dvacet, já v tomhle budu vždycky stejná.

Když se podívám na to blonďatý kuře, které si to jednoho deštivého dne naivně štrádovalo s úsměvem od ucha k uchu z vlakového nádraží Oslo S v roce 2011 - vlastně se na tom kuřeti zas tolik nezměnilo. Je to pořád ta snící Tereza, která asi nikdy nebude tak moc dospělá, jak by si představovala. A šťastná? Šťastná a pokorná je právě teď.
.


úterý 3. listopadu 2015

Je to pravda odvěká, lyže dělaj člověka

Začalo to nevinně. Ostatně jako téměř všechno. Začítám se do emailu Veroniky Š. a začínal slovy: “v hlavě jsem ti psala už několikrát, teď poprvé naostro :-) A rovnou ti po norsky tykám, protože mi přijde, že už se známe věky.” Pořád nic neobvyklého, až do chvíle, kdy Veru píše “Ale abys věděla, tak i já mám pro tebe něco úžasného! Nominovala jsem tě totiž jako možnou ambasadorku lyží AK.” Cože? Nikdy v životě jsem o AK lyžích neslyšela, takže zběsile ťukám do Google: KA lyže... a jediné, co nacházím je: INSTRUKTOR/KA LYŽOVÁNÍ ... Brumlám si sama pro sebe: “No, to teda nevim, co je to za lyže...” až mi dojde, že blondýna jsem tady já a po prokliku na AK lyže už se dějou jiné zázraky.

Skáče mi tu, že na nich jezdí olympijská medailistka v Alpském lyžování paní Olga Charvátová-Křížová (ZOH 1984 Sarajevo), nebo třeba i nějaká Madonna. A po prvním prokliku se to děje. Wow... to nevypadá na normální lyže – to je přímo designový skvost. Pak ale přišel ten vnitřní zákeřný hlas mého racionálního já: “Terino, víš jak to vždycky je, když je něco hezký, ne? Ty designový skvosty jsou většinou pěkný šunty...” Zabírám se do hlubšího googlování a zapojuju i většinu naší domácnosti – rozuměj Johna Erika. Ten chvíli nedutá a pak řekne zase něco moudrého: “Hm... but Tereza, you have to say yes, this looks like crazy good skis.” A když Johni něco řekne, je to ve většině případů pravda. To už si pamatuju.


pondělí 2. listopadu 2015

Ten článek, kterým jsem především já pochopila smysl mého blogování

Mám obrovskou potřebu s vámi něco sdílet a možná i trochu vysvětlit. Celý den mi to vrtá hlavou. Jaký je ten pravý důvod, proč mi na "tom" záleží.

Vždyť já už vás tu mám a jste nejlepší čtenáři, které by si blogerka kdy mohla přát...

Od minulého roku se hodně změnilo. Na blog po loňském vyhlášení zavítalo během pár hodin tisíce lidí. Kdybyste mě viděli, jako malá holka jsem zářila a měla tak obrovskou radost, že vás to baví, že se "nakazíte" a vyprdnete se na to nekonečné snění do polštářů a rozhodnete se jednat. Nikdy jsem si ale vlastně neuvědomila, kolik vás tu je. Když přiletěl první virtuální kop anonymního zákeřníka, celá jsem se rozklepala... co to je? Najednou mi začalo být nepříjemné, kolik "cizích" lidí, kteří tu jsou poprvé, se mi tu hrabe v myšlenkách. Připadala jsem si jako nahá. Jako kdyby mě někdo postavil před celou třídu, co třídu, rovnou školu lidí, kteří na mě mohli pokřikovat, co jim zrovna na jazyku přistálo. Dostala jsem strach. Na tvrdo jsem se bála, že mi z toho bylo studno. A to tu teď neříkám kvůli tomu, abych si pochlebovala a klepala si tu virtuálně po zádech, jakej jsem borec. Ruku na srdce - spousta lidí si přečetlo začátek článku a už se tu nikdy neukázali. Ale ti, kteří se prokousali tou "nádherou" a "cukrovou vatou" k těm drsnějším částem opravdového života, zůstali se mnou až do teď. 
 
To jste vy a já vám za to moc děkuju. 

 

neděle 1. listopadu 2015

FRESH NEWS: Děkuju :)))

Nádherný nedělní večer. Mám obrovskou radost a na srdci jedno velké 

DĚKUJU

Dostali jste mě vaší podporou a hlasy do finále :)) a mně buší srdce jako loni... Psaní blogu je mojí velkou láskou a dneska jsem si na živo zažila, jaké to je setkat se osobně s jednou z vás a splnit jí malý sen. O tom si ještě přečtete později. A to je ta moje motivace :) Není to nikdo jiný, než vy :) Děkuju, že tu jste. Děkuju, že mě čtete. 

Kdyby byla soutěž Čtenáři roku - vy byste ji definitivně vyhráli!



čtvrtek 29. října 2015

FRESH NEWS a dva poznatky: Na horách je blaze, z místní WIFI ale trochu zešedivíte

Nebýt namožených svalů a pihatého obličeje, domnívala bych, že jsem se jenom probudila ze snu. Ten ale byl. Představte si dechberoucí Tyrolské Alpy, které voní podzimem a na vrcholku ledovce Pitztal je zdobí bílý skvost. A já? Já brázdím sjezdovky, láduju se Speck Knödel Suppe, fotím ostošest, střídám AK lyže jako ponožky, ochutnávám víno z VínoKlubu a lebedím si, jaká je to na horách paráda. Jeden háček ten sen přecejenom měl - chyběla tam WIFI.


sobota 24. října 2015

ABOUT ME vol. 3

Krásné sobotní ráno. Tak takhle se u nás doma tvoří články, zatímco John Erik spí. Miluju ty moje ranní chvilky o samotě. A pak taky miluju ten moment, kdy se vkradu zpátky do postele a tak trochu i sama sobě předstírám, že jsem tu pod tou vyhřátou peřinou snila.

Na vaše přání tu máme další pokračování ABOUT ME. 

Já jsem plánovala vás trochu napínat, ale já to prostě nedokážu. A v tom asi i tkví kouzlo lifestyle blogu. Články se nedají schovávat v šuplíku. Články musí ven, jakmile jsou ještě horké. Jinak by mi samou silou ten počítač rozsekaly na kousky, jak by se snažily dostat ven. Tak snad vás bude bavit i vol. 3 :)


čtvrtek 22. října 2015

Jak se vyrovnat se smrtí toho nejbližšího aneb život jde dál a může být zase krásný

Dneska jsou to čtyři roky. V noci jsem se několikrát probudila s bušícím srdcem a slzama na tvářích. Mami, chybíš mi... Chtěla jsem s vámi sdílet článek z minulého roku... tak doufám, že taková slova zrovna někomu z vás pomůžou...

Tohle téma jsem pro vás, moji drazí, schovávala nějaký ten pátek. Respektive pár let. Nebyla jsem připravená o tom psát až do dnešního týdne. Tenhle týden to totiž byly přesně tři roky, co mi zemřel můj nejbližší člověk, moje nejmilovanější máma. A ten pravý životní boj začal právě tehdy. Tenkrát jsem zažila tu opravdovou bolest. Takovou tu, která jen tak nepřestane. Takovou tu, která vám táhne srdce dolů a vy nemůžete spát. A takovou tu, která vás někdy natolik pohltí, že vy prostě nechcete nic. 


středa 21. října 2015

ABOUT ME vol. 2

Krásný pondělní večer. My jsme včera večer zvládli jen upadnout do peřin po celém víkendu na tréninkovém kempu národního teamu v Liberci. Johni se tak skvěle učí česky. Už neřiká "přemek - salto". Pro ty, kteří nemají Instagram se můžete podívat třeba na jedno video TADY.


Tak a jestli máte chuť - můžete se zahrabat do deky a přečíst, kam mě vítr zavál od roku 2003 do roku 2009. My máme práce nad hlavu, tak jedeme trochu nonstop. Ale..

Není to od věci, si občas takhle připomenout náš život :) Zkuste to!

úterý 20. října 2015

pátek 16. října 2015

ABOUT ME vol. 1

Cpu se makaronkama, mám na sobě moje oblíbené norské termoprádlo s vločkama, venku leje jako z konve a já se ponořuju do mého dětství. Jakobych se hodila do myslánky...



Už mám pro vás první část mého životního příběhu. Jsou to takové střípky a momenty, které si z mého života vybavím. Některé jsou stěžejní, jiné naprosto banální, ale všechny mě tvoří osobou, která s vámi sdílí svůj životní příběh. 

Miluju ten pocit, že se nakazíte mou vášní snít a sny si plnit. Děkuju!


úterý 13. října 2015

Orné pole pro nový životní impuls? Když věci nejdou podle plánu a hroutí se vám svět

Nesnáším, když něco nejde podle mého plánu. Problém je v tom, že se tak stane v 90% všech mých plánů. A světe div se - to jsou ty rozhodující momenty mého života. Toho, který je tak skvěle naplánovaný, aby se záhy zhroutil. Když něco nejde podle plánu, většinou totiž zapojím svoji pravou část mozku - tu kreativní - tu odvážnou - tu, která už nemá co v dané situaci ztratit - a to se pak dějou věci. Moje mysl je ale natolik vyspělá, že mě brání tím, že na to vždycky zapomenu, takže většinou klekám a tlačím si dlaně na obličej, abych zastavila ty slzy jako hrachy, které by se záhy rozletěly po místnosti, ve které se mi zrovna zhroutil svět. A je jedno, jestli je to zrovna nad borůvkovým dortíkem.



pondělí 12. října 2015

Jak jsem se probudila ve světě šklebících se dýní a "trochusiobčasučůrnete" horských drah

Chrním. Jsme ve válce. Všude kolem nád lítají stíhačky. Pod vodou se matně míhají ponorky. Jsem vyděšená k smrti. Horlivě nám kručí v břiše. Máme oba hlad. Nálada je na to, že jsme ve válečném prostoru, ale vcelku přívětivá. Až na tu mojí. Máme pauzu na oběd a všichni se cpou řízkama. Já se na Johniho šklebím, i když vím, že to není moc moudré. Nikdy nevíme, kdy to do nás můžou našít. Jsme někde na blízkém východě. A moje památná věta: "Já jsem ti řikala, že tu nebudeme moct platit kartou..." Naše nekonečná životní debata, kdy já se snažím přesvědčit "kartousedáplatitvšude" přesvědčeného Nora... 

Johni se mnou polehounku třepe a něco říká. Já vůbec nevím co a ani jakým jazykem. Trvá mi to asi dvě vteřiny, než se probudím a uvědomím si, že je neděle a my jedeme na výlet. Na to, že je půl páté ráno, jsem až nezdravě čilá. 

Asi moje tělo podvědomě cítí, že tohle bude pohádka. A to doslova. 

Když jsme se v sobotu večer rozhodli, že v neděli se jede na výlet, zdaleka jsem netušila, že pojedeme tak daleko a do říše cukrové vaty, oranžových nabubřelých dýní, cukrkandel, které vám zalepí pusu, létajících autobusů, které troubí až vám to hladí duši, islandských velryb, které po vás plivou vodu a u toho koulej očima, jak to někdy velryby prý dělají. A abych nezapomněla - kilometrů dechberoucích a "trochusiobčasučůrnete" horských drah. 


sobota 10. října 2015

FRESH NEWS: Sobotní brunch a zašantročený příspěvek

Sobotní dopoledne. My jsme právě spořádali snídani, na které bylo nejlepší to, že byla:

- tak akorát dlouhá
- v sobotu
- naše
- obsahovala mandarinkovou bábovku (!)
- voněla podzimní náladou
- a zdobila jí květinová nádhera



pátek 9. října 2015

Květinové snění a jak jsem se stala na jedno odpoledne květinářkou

Leje jako z konve. Já dosrknu kafe a odcházím s milým úsměvem na rtech. Ten mi zmrzne, až si v taxiku uvědomím, že jsem (klasicky) zapomněla v kavárně deštník. Byl vcelku nevzhledný, s leopardím vzorem a takový vratký, ale neměla jsem jinou šanci. Musela jsem ho koupit. A vydržel mi zhruba jeden den. S těma deštníkama je to stejně prazvláštní. Jak ve společnosti kolují. Kolik my máme doma úplně cizích deštníků, které pak taky někde zapomeneme. John Erik se domnívá, že by se už deštníky neměly vůbec vyrábět. Že jich po světě koluje tak akorát a měly by se vzájemně sdílet. 

Hraju si s myšlenkou, že na téma "Deštníky kolující společností" napíšu nějakou hravou glosu.

Přijíždím na místo činu. Zapadlé. Skromné. Útulné. S nádhernou tak trochu i tajuplnou atmosférou. Místo v Šáreckém údolí. Konkrétně velký dům nesoucí jméno Villa Milada. Ze zimní zahrady se už na mě usmívají dvě milé tváře - Marcela a Klára. Vstupuju dovnitř. Úplně nejdřív mě ohromí ta nádherná a ohromující vůně. Jdu do kolen. "To jste všechno přichystaly jen pro mě?" Mermomocí tlačím slzu, která už se klasicky dere na svět. Jak já jsem na vás všechny v tu chvíli myslela. Kdybych mohla, jednu po druhé bych vás tam s sebou vtáhla. Já se nemohla vynadívat. Taková nádhera... Pomalu jsem si ani nevšimla, že na stole bylo přichystané občerstvení. Taky vůbec nebylo k zahození. Já ale měla oči jen pro ty nádherné skvostné květiny. 

 

středa 7. října 2015

FRESH NEWS: Květinový ráj a další splněný sen

Jsem neuvěřitelně šťastná a ohromně nabitá energií a musím vám sem prostě napsat. Johni sice stepuje u dveří, protože musíme každou chvíli už odejít, ale já vám to prostě musím napsat. To by jinak nešlo. Dneska jsem totiž měla možnost strávit celé odpoledne s Marcelou z květinářství Metamorphosis, která mně předávala své nádherné umění pracovat s květinami. 

Splnil se mi další sen!



sobota 3. října 2015

FRESH NEWS: Ta sobotní rána a sesterská láska

Ach ta sobotní rána, kdy sama se sebou bojuju, jestli se vyhrabu z té vyhřáté postele zaklíněná do Johniho nohou a rukou, nebo tam zůstanu až do neděle... Vylezla jsem. A svoje tělo a mysl odměnila jógou.



čtvrtek 1. října 2015

FRESH NEWS: Prý je dneska den kávy, tak k tomu mám hi-psterskou hi-storku

Procházím se Prahou. Ukradla jsem si večer sama pro sebe. Poslední dobou zjišťuju, jak mám někdy notnou potřebu být na to svoje přemýšlení o článcích, blogu, knize ale úplně sama. Do kabelky házím můj už trochu jetý zápisník, pero, knihu, pár drobných na kafe a foťák. 

Projíždím Instagram a ze všech rohů na mě potutelně pomrkávají kávy nejrůznějších velikostí a vzezření. Ah, dneska je prý Den Kávy. Tak už to vím. A prý je i Den Vegetariánství, který prý pod náporem milovníků kávy trochu ostrouhal. Škoda!


středa 30. září 2015

FRESH NEWS: Mám dneska Den Blbec a miluju ho. Proč?

Dneska jsem měla Den Blbec. Přišel bez ohlášení. Ostatně jako vždycky. Co je divný je to, že jsem se ráno probudila se skvělou náladou. Ha - to tu totiž ještě nebyl. Zaklepal a bez počkání drze vlezl dovnitř zrovna, když jsem se po protažení snažila vyfotit pár hezkých fotek, které by mohly k nějakému akčnímu ránu inspirovat i vás. Chyba lávky. Tohle byl přímo Pinterest failure. Někdy vám je ukážu. Teď není čas je nahrát. Ale na jedné vypadám jako velryba, která se snaží o stoj na loktech a přitom skopnu foťák, takže je to celé ještě k tomu rozmazané.  Můj výraz mluví za vše!



14 jednoduchých rad, jak patřit k těm, kteří ´vědí´ a žijí ´greener´ a ´happier

Ještě předtím, než jsme se přestěhovali z Oslo do Prahy jsem parkrát ve své hlavě zamrzla a představovala si, v čem bude ten život v Praze jiný. Bude mi chybět losos, norská voda z kohoutku a čerstvý vzduch. To byli moji favoriti. To, že mi bude chybět norská šetrnost a lidé, kteří se zajímají o životní prostředí, mě ale ve snu ani nenapadlo. 

Mám z těch přeplněných košů plastovými lahvemi úplně husí kůži. Jestli mě život na severu něco naučil, tak to bylo především vnímaní, jak důležité je chránit životní prostředí, a že už opravdu není čas na výmluvy, protože hodiny tikají sakra rychle. 

Ruku na srdce, ale ono to v té Praze není jednoduché.

Fontánky na pitnou vodu byste tu hledali marně, natož pak koše na recyklace plastových obalů od produktů. Pak vám ještě v obchodě s botama dají krabici, na které je napsáno "Save the paper bag" a strčí vám ji do obří papírové tašky. Jdu do kolen a cestou domů lamentuju pod vousy, abych vzápětí pobouřila čtenáře blogu. 



I já se musím přiznat, že jsem do toho na začátku spadla po hlavě. Po prvním týdnu v Praze jsem našla v koši na plast několik malých (úplně zbytečně zakoupených) plastových lahviček na vodu/džus. Konec. Z kufru jsem vyhrabala jednu, do které napouštím vodu, není moc fešná, ale vem to čert.

Ale jde to. 

A proto jsem se rozhodla oprášit článek, ve kterém najdete pár rad na to, jak patřit k těm, kteří ´vědí´ a žijí ´greener´ a ´happier´. Protože  bych vám, milí čtenáři, chtěla trochu ďoubnout do svědomí, aby vás trochu zasvrbilo a vy řekli "Jdu do toho", co řekli, přímo vykřikli! 

#IChooseGreen

sobota 26. září 2015

FRESH NEWS: Jedno normální sobotní dilema, tak babo raď

Je mi nádherně. Ani nevím proč. Nic zázračného se neděje. Tedy jestli nepovažujete jedno klidné sobotní odpoledne, které jsem strávila uklízením, recyklováním, vyklízením skříně, psaním článku, tříděním fotek a dokumentů za něco pozoruhodného. Ten klid. To světlo. Ta inspirace. Ta motivace.
Jedno dilema tu ale je. Usedám k počítači a ...
 
- mám napsat článek, nebo možná i víc jich?
- nebo mám raději pracovat na další kapitole knihy? 

Babo, raď :)


pátek 25. září 2015

Proč jsem vděčná za všechny životní lekce a probdělé noci

Sedím úplně vyčerpaná po celodenním focením v Litoměřicích. Pravá mozková hemisféra - ta kreativní - je z toho vyčerpání trochu zastydlá a můj úsměv jakbysmet. Sedím tu doma. Sama. Napůl vybalená taška z tréninku na jedné straně, pořád ještě nevybalené kufry z Norska (Fakt!) na straně druhé a Johni v letadle do Norska. V tom intimním přítmí tu voní jen čerstvě zalité instatní nudle, které jsou to jediné, co jsem vedle pohankové kaše a dvou rybízových marmelád v šuplíku našla. Byl to skvělej den. Co den. Celý týden se nesl v tom duchu košatých historek, adrenalinových telefonátů, nových nápadů, projektů, lidí a milých kávových posezeních. Až mi z toho všeho jde hlava kolem a moje svědomí mě asi pomalu sežere za živa. Takové zážitky a já nemám čas vám o nich napsat. Oči se mi klíží. Svaly bolí z celého dne skákání, běhání, jógových póz a především úsměvů. A já? Já se v půlce článku rozhodnu začíst do mých článků z minulého roku... Proč? Ani nevím.  



středa 16. září 2015

V hlavních rolích: červený klobouk, koně a 24 věcí, které by mě nikdy nenapadly

Je nádherné sobotní odpoledne. Sluníčko mi hřeje do červeného klobouku, který svítí na sto metrů a já pozoruju tančící bublinky šampaňského. Trochu nenápadně se rozhlédnu kolem sebe. Nikdo na mě nekouká. Vytahuju foťák a zase to dělám. Zase si fotím jídlo. Trochu takhle. Možná takhle. Přenastavuju ISO a clonu a po chvíli z druhé strany stolu slyším mužský hlas: "Slečno, já vás odfotím i s tím jídlem." Rudnu jako ten klobouk. "To jste hodný, děkuju, mně stačí jenom to jídlo..." Burácivý hlas rozechvěje i ty hortenzie a moje tváře doslova splývají s mým doplňkem. Nenápadně uklízím foťák do tašky. Konverzační ledy prolomeny. Vítejte na mém sobotním odpoledni. V hlavní roli koně a klobouky.