Stránky

středa 31. prosince 2014

Chci, chcete i vy?

A je to tady. Poslední den roku 2014. Jak ho trávíte vy? Poslední den v roce je pro mě vždy plný vzpomínek a nových očekávání. Během pár minut prožívám ten uplynulý rok, projíždím fotky, vzpomínám na ty nejlepší, ale i nejhorší okamžiky a v hlavě mi naskakují plány a nové nápady, jak ten další rok udělat ještě o ždibec lepší. A jak vím, že bude lepší, než ten předešlý? Protože to tak chci. 

Proč miluju tyhle Vánoce, jak jsme našli zamrzlou pláž a jak jablko nepadá daleko od stromu

Jazzová hudba se líně nese dřevěnou kabinou. My odpočíváme po vynikajícím curry a hraní deskových her a prostě jen tak sdílíme náš moment. Je tu teplo, voňavo a útulná atmosféra by se dala krájet. 

Miluju tyhle Vánoce. Jsou totiž přesně takové, jak jsme si je vysnily. 

Máme nový kávovar a dělá tu nejlepší kávu pod Sluncem. Všichni jí milují a káva se u nás ve srubu servíruje několikrát 
 denně. I náš táta, který nikdy nedal dopustit na čerstvě namletou kávu v ručním 
kávovaru uznale kývá hlavou při pití Nespressa. A to je co říct!

sobota 27. prosince 2014

Proč milujeme Vánoce.... a druhý krok "Make a Wish"

Když někdo řekne slovo "Vánoce", v hlavě mi začne tancovat několik slov a každé se hlasitě překřikuje, které je více důležité. Myslím, že mezi ta nejdůležitější patří: moji nejbližší, pohoda, teplo, smích, radost a klid. Klid a pohoda křičí kupodivu ze všeho nejvíc...

středa 24. prosince 2014

Co dělají Norové na Vánoce a co děláme my ve srubu

"Due to heavy snowing and many presents..." nestihla jedna část rodiny přestup na letišti v Oslu, "due to strong wind" hodinové spoždění trajektu z Dánska do Norska, no, to nám to hezky začalo. Poněkud dramatický začátek, noční dojezd do srubu, ve tři ráno vyzvedávání další části rodiny, protože sem do těch končin nevede navigace a netrefí sem pomalu ani všudezdejší. 

Všechno nakonec dobře dopadlo a my padli do peřin... Všichni jsme se pak ráno (no, ne úplně ráno :) potkali ve vytopeném a dřevem provoněném obýváku v pyžamových kalhotách. Outift letošních Vánoc v Norsku je všem zcela jasný, přestože nikým neorganizovaný. Zato počasí si z nás tropí dobrej den a mění se jak svatí na Orloji... ale ruku na srdce, máme obrovský zásoby jídla, že bychom tu mohli zůstat všichni měsíc, máme velké zásoby vynikajících nápojů, vánoční Lego, puzzle, a především jeden druhého... takže nám to je takzvaně šumák.

pondělí 22. prosince 2014

O vánočním cestování, šlehačce ve spreji a kupě sněhu

Rochním si zabalená v kopě polštářů a píšu... o tom, jaké to je těšit se na českou rodinu, která je momentálně na cestě do Norska, o tom, jaké to je táhnout ten největší kufr na světě zasněženým Oslem, o tom, jak se těším na vánoční pohodu a českou vánočku a o tom, jak miluju Vaše nádherná přání, emaily a zprávy. Děkuju za ně. Z celého srdce.

Jak nám v Oslu nasněžilo a já se snažila propašovat do letadla šlehačku ve spreji



Zrovna včera se počasí rozhodlo, že je ten správný čas na to, aby se sypal sníh. A tak se sypal už od rána až do noci. Johni šel do práce a volá mi, ať jsem opatrná, že jsou chodníky čistý led. Už teď mám obavy, jak to všechno dotáhnu. Balení na Vánoce je vždycky trochu oříšek.

pátek 19. prosince 2014

Do každého dárků dávám kus sebe... proč?

Miluju balení dárků. Máma mi vždycky kladla na srdce: "Lidé musí vidět, že sis dala záležet. Když někomu něco dáváš, dej do toho kus srdce. Myšlenku. Kus sebe. Teprve pak to vykouzlí ten správný efekt, když lidé uvidí, že si jim věnovala svůj drahocenný čas... ten je v dnešní době ten nejcennější..."

Z té malé nešikovné holky, které stěží ustřihla rovně papír a neuměla ani uvázat mašli, vyrostla paní Salte. A letošní barvy? Měděná (jak jinak :), bílá a bleďounce modrá.

čtvrtek 18. prosince 2014

Jak jsem se dozvěděla bolavý verdikt a co mi to dalo...

Horký kakao s kouskama čokolády a horou šlehačky mi hřeje rozmrzlé prsty a hladí bříško. Podle růžových tvářích byste poznali, že už v Oslu přituhlo a co především: konečně i nasněžilo. Šla jsem na procházku do toho pohádkového zasněženého počasí. Sama. Na dlouho. Proč? 


Takové to milé ráno se proměnilo ...

úterý 16. prosince 2014

Jak se peru s nekonečným čekáním na výsledky interview, rozbouřená fantazie a co dávají Saltovi k Vánocům?

Začíná být taková ta norská zima až praští a nosy se červenají. Lidé se balí do obrovských šál a ukrývají se do kaváren na horkou čokoládu. Kavárny praskají ve švech a lidé potajnu kradou perníčky, které jsou na pultech zadarmo. Já ten srdíčkový rovnou nemístně lupla do mé horké čokolády, kde se zuby nehty snaží udržet na hladině. Já se zas nemohla udržet doma... Přestože mi řekli, že se ozvou ke konci týdne, jsem jako na trní. U ničeho nevydržím dýl než pár minut a telefon kontroluju každou možnou chvilku... tak jsem se rovněž zabalila do šály, nazula jezdecký boty a vydala do víru velkoměsta... přímo tudy...

neděle 14. prosince 2014

Trochu norské historie Vinmonopolet, jak se staví palačinkoví sněhuláci a jak si užít vánoční svátky v klidu a pohodě

Čekám na zastávce tramvaje a oči se mi klíží. Včera jsem totiž hlídala malého andílka. Ospalá nasedám do tramvaje, ta je zpola plná lidí, kteří si užili sobotní večer v trochu více společenském duchu, než já. Naproti mně si přisednou dvě postarší dámy. Jsou elegantně oblečené, kolem krku se jim houpají perly. mají takové ty upnuté kožené rukavice a trochu unavený make-up. A já už vím, která bije...  Prosinec je totiž měsícem bujarých vánočních večírků. Tady na severu se jim říká "Julebord" (v doslovném překladu - "vánoční stůl"). Takový "vánoční stůl" má nepsaná společenská pravidla. Na Julebord je všechno dovolené. Tančící ředitel firmy na stole? No problemo. Zaměstnanci opití do němoti? Nevadí. Malé i velké firmy platí několichodové menu v luxusních restauracích, ty zámožnější posílají své zaměstance, aby se odvázali na výlet trajektem do Dánska/Finska/Švédska, či na prodloužený víkend do nějaké metropole. Fantazii se prý meze nekladou. A co je na tom všem prý nejlepší?: "Co se stane na Julebord, také na Julebord zůstane." 

Tyto dvě postarší dámy si evidentně užily Julebord po svém. Na celou tramvaj se totiž překřikují, co si dají jako noční snack, protože umírají hlady. Mně cukají koutky a představuju si, jak tyhle dvě postarší babičky to rozjížděly ještě před několika minutama na parketu. Hlasitý smích střídá nové návrhy, co na ten krajíc chleba namažou a oči jim při tom svítí jako malým dětem. Velice úsměvné a zábavné... 


středa 10. prosince 2014

Jak (ne)přijímat dary a můj dopis Ježíškovi aneb přání, která nejspíš navždy zůstanou jen v mé fantazii

Takové dávání darů je velice obtížné. Musíte u toho přemýšlet. Na chvíli se zastavit, projít si v hlavě okamžiky, kdy se můžete chytit za nit inspirace. Mezi ty nejkrásnější dary patří ty, které v sobě mají kus historie, nebo jsou vyrobené a promyšlené s láskou... na to bychom neměli ani letošní Vánoce zapomenout... V Oslu je nádherná vánoční atmosféra, kterou jem se snažila zachytit pomocí fotek. Jestli se mi to alespoň trochu podařilo, nechám posoudit vás...

neděle 7. prosince 2014

Recept na "dokonalou pohodovou atmosféru" a další Inspirace na Vánoce vol.3

Krásný večer vám přeji... tma tmoucí značí, že už se den pomalu chýlí ke konci a já ten dnešní zasvětila přípravě na druhý pohovor, respektive Webmeeting, který budu vést zítra odpoledne před několika lidmi. Ano, kdo ještě neví, prvním pohovorem jsem v pátek úspěšně prošla!! Obrovská radost se mísila s nepříliš velkým nadšením, když jsem se dozvěděla, že mě čekají ještě celkem tři náročná kola pohovorů a nejrůznějších prezentací. Neházím ale flintu do žita, naopak! Přišel čas na to, abych vytáhla své největší zbraně, protože tenhle boj dobojuju, co mi síly stačí! A nic nenechávám náhodě. Veškeré materiály, které jsem obdržela, a že jich bylo, jsem náležitě prostudovala a snad už i důkladně pochopila. A zítra to vypukne... bude to fiktivní Webmeeting, na kterém budu prezentovat společnost, jejich koncept, práci, grafy, statistiky a nabízet "naše" služby potenciálnímu klientovi - jedné americké univerzitě. Řeknu vám, že žádná procházka růžovou zahradou to tedy není... o to větší to bude adrenalin zítra!



sobota 6. prosince 2014

Máte něco na srdci, ale neumíte to říct? Článek vás snad postrčí a možná i na skvělé představení LOSER(S)!

Je brzké pražské ráno, ospalé a uloudané. Ze stanice Smíchovské nádraží se kolíbám směrem na Palmovku. Nejezdí tramvaje, ve městě je chaos a náhradní doprava nefunguje tak, jak bychom si to my, normální smrtelníci představovali. Pozoruju lidi kolem sebe, ostatně jako vždycky, a pohled mi uvízne na jedné mladé slečně. Je vysoká asi metr osmdesát, má zářivě červenou sportovní bundu s bílými zipy, havraní vlasy a přísně zastřiženou ofinu. Tuším, že má i velice tmavé oči. Pozoruji ji, jak si nervózně upravuje čepici. Co pět, sedm sekund si dlouhými prsty posouvá čepici sem a tam a natáčí hlavu, aby se v odraze oken ujistila, že jí sedí jako poklička na hrnci. V duchu si říkám, že ta čepice zcela jistě musí být nová, protože svou bílo-krémovou barvou září na celé metro. A v tom to uvidím. Pod její skvostnou bambulí se zatrpkle kření ten umělohmotný do nebe volající háček, kterého si asi ze samotného nadšení zbrusu nová majitelka čepice nevšimla. A je to tady. jsem jediná v celém metru, kdo může tuto mladou dámu zachránit od úsměvné až trapné situace. Jenže, jak to udělat. Mám se k ní přes všechny ty lidi prodrat a se soucitným úsměvem ji zašeptat: "Máte novou čepici? Je skvělá, ale má to háček!". Nebo to mám raději na ní přes celé metro zakřičet?

V tu ránu jsem postavená do situace, kdy něco vím a je jen na mně, jestli s tím něco udělám. Cítím tu zodpovědnost, která se mi z ničeho nic oprskle usadila na bedrech. Všech těch pět nekonečných zastávek metra tuto slečnu hypnotizuu pohledem a ona se pořád tetelí před tím falešným zrcadlem a zkouší úsměvné grimasy. To je konec. Musím něco udělat. Na jedné zastávce, ze samého rozrušení ani nevím, která to byla, vystoupí celkem dost lidí a my zasedáme pár vteřin uvolněné lavice. Mezi mě a slečnu s čepicí a háčkem si sedá stará paní. Jsem tomu ještě blíž. Musím začít jednat. Za boha nemůžu dát dohromady větu, která by dávala smysl a slečnu upozornila na to, že má na hlavě plastový problém. Pak se všechno seběhne už pěkně rychle. Ani nemkrnu a slečna se zvedá na své dlouhé nohy a prodírá si cestu skrz masu lidí. Metro zrychluje a já už jenom vidím ten plastový háček, který se kolíbá na stanici Invalidovna vzhůru k eskalátorům a vzhůru k nové oběti oprsklé zodpovědnosti ...

Neudělala jsem nic. Zhola nic. Mám špatné svědomí. Ani nevím, proč. Vždyť je to jen jeden blbej umělohmotnej háček. Vzpomenu si, kolikrát jsem v životě chtěla něco říct a neřekla. Jen protože jsem se styděla, neuměla jsem to vhodně zformulovat, nebo prostě mi to nešlo z pusy ven. Kolik věcí jsem mohla změnit a kolik lidí potěšit, kolik lidí vytáhnou z maléru, nebo uklidnit. A zařekla jsem se, dneska budu říkat všechno co chci říct. Žádné takové ty přetřásané věty: "Ale to se přece nehodí", "Co by na to řekla", nebo "Řeknu to jindy". Protože přesně takové nevyřčené věty mohou způsobit pěknou neplechu...

Kdybych tenkrát nic neřekla, třeba bysme tu dneska neseděli...

Večer jsme s holkama šly na vystoupení LOSER(S) do vyhřívaného šapitó postaveného na Výstavišti v Holešovicích. Těšila jsem se jako malá holka. Příchod poněkud dramatický, dvě z naší klasické pětky tradičně na poslední chvíli a s jazykem na vestě. Bojíme se, jestli jsou tam záchody a teplo. Všechno bylo a jako třešeň na dortu i dobrý a horký svařák. Nakupujeme zásoby, olíbáváme Matyho, hlavního hrdinu, který nás prý rád vidí a zasedáme místa a necháváme se unášet s našim Boarding Passem do nebes.