Stránky

pátek 28. listopadu 2014

Inspirace na Vánoce vol. 2 aneb "Já už vážně letos nevím, co zas kupovat"

JUPÍÍÍÍÍ!! Miluju rozdávání radosti, a že jí dneska bude! Máme totiž 6 zbrusu nových majitelek Jeleních šperků

Ohromně moc GRATULUJI vítězkám:

Lucie Johaníková (blog)
Jana Horníková (blog)
Aneta Stavi (Facebook)
Klára Konečná (Facebook)
Aneta Jakšíková (Facebook)
Ellen Frodlová (Instagram)

A vy ostatní nesmutněte - když se do Jeleního ateliéru vydáte a jelínka zakoupíte - nezapomeňte na magické heslo "TEREZAINOSLO", tuším, že vám to udělá velkou radost

Obrovské díky patří rovněž Barunce a Petře z Jeleních šperků za dodání cen do soutěže! 


úterý 25. listopadu 2014

Jak se fotí Blogerky Roku a hektický život v Praze

Je šestá hodina ranní. Rozespalá vší silou otevírám ty těžké dveře "naší" staré továrny na boty, ve které už nějaký ten pátek bydlíme a s lehkým oklepáním se vydávám do toho nepříjemného litopadové deště a vlezlé tmy. Alespoň ta magická mlha zachraňuje situaci. Nechce se mi. Jsem neuvěřitelně unavená, taková ta únava, jak děláte věci automaticky. Při cestě na tramvaj mi dvakrát! ne jednou! kufr vyklouzne z mokré ruky a já otevřu pusu vyděšením. Kruci, trofej, snad se ta skleněná nádhera nerozbije. To by byl pech. Za pár minut už protahuju kreditku stojanem a dobíhám vlak, tisknu si Boarding Card, sundavám boty, procházím kontrolou, všechno tak nějak v polospánku. Od té doby, kdy jsem při letu Kodaň - Oslo zapomněla na letišti při kontrole notebook, mě život naučil si dávat sakra pozor a věci kontrolovat do nekonečna.

Ty pondělní ranní lety mi dávají zabrat. Navíc už je na letištích cítit ten pravý vánoční shon... praskají ve švech, letiště, kufry plné dárků budou praskat ve švech za pár týdnů, a lidé mají po ránu ještě zalepené oči. Všichni se kolem sebe pohybují jako duchové a zřídkakdy se na vás někdo pousměje. Ani já tentokrát nemám moc síly na rozdávání úsměvů všude kolem sebe. Čokoládový croissant a horký čaj mě rozptýlí a já se začínám těšit. Co si budeme povídat, v Praze na mě čeká spoustu nádherných schůzek a milých momentů. Dvěma slovy: Těším se! S holkama máme v plánu udělat dámskou jízdu a jít na LOSER(S). Na to se těším neuvěřitelně, především pak proto, že dva z těch lůzrů jsou moji velmi dobří přátelé. Nebojte, všechno budete vědět první!

Instagram moments

neděle 23. listopadu 2014

Adventní věnec v severském stylu: nahé dřevo, měď, růž a sněhová

Brr... tma jak v pytli, déšť a zima. Letos nám ten listopad dává zabrat. Říkat v Norsku listopadu listopad, vás poněkud tahá za uši. Listí totiž opadalo už v říjnu.
V posledních letech jsem si výrobu adventního věnce zamilovala. Před třemi lety, když jsem se přestěhovala do Osla a peněz nebylo nazbyt jsem se práskla přes kapsu a zainvestovala do nádherného nahého dřevěného věnce. Každoročně si imaginárně poklepávám na záda, jaká skvělá koupě to byla. Zbývá totiž jen nakoupit levné serepetičky a božská zábava může začít. Nejlepší na tom celém je to, že cokoliv na tenhle dřevěný věnec dáte - vypadá skvěle. Není to žádná věda.



pátek 21. listopadu 2014

O dnešních dvou dobrých telefonátech, zvědavému tanečníkovi a jak je v Oslu nádherně-vánočně

Oslo se plní nádhernou vánoční atmosférou...  takovou tou voňavou, křupavou,  útulnou a především milou. Ti seveřani to prostě nějak umí. A to mě baví. Vánoční čas je nádherný, a není třeba se vůbec ničím stresovat. Ani lidma, ani dárkama, a už vůbec ne cukrovím. Prostě si je letos užijte. Beztak je to jen a jen vaše osobní rozhodnutí. A protože mě takový vánoční shon a stres dělá vrásky na čele každoročně, loni jsem o takovém vánočním shonu psala článek TADY, je-li-li-bo.

Ráno jsem se asi půlhodinu rozhodovala, jestli z té postele vylézt, či ne. Třeštila mě hlava, ale ohromně jsem se těšila na ty dvě naplánované schůzky. Schůzky, to zní moc nóbl, prostě kávičky s holkama. Miluju takové kávičky a tenhle týden přímo kávovými srazy praskal ve švech. Mám upřímnou radost, že můžu konečně po těch letech říct, že tu mám opravdové a především jen "moje" (ne Johniho) přátelé. Miluju ty svoje holky islandský, norský, holandský a český.

PRVNÍ DOBRÝ TELEFONÁT

Dnešní ráno mi přilétl ten milý telefonát hned do postele, že je to ložený a moje česká rodina přiletí na Vánoce. A třešní na dortu je, že přijedou rovnou do Johniho rodinného srubu u fjordu. Mám neuvěřitelnou radost, za prvé mám radost, že se naše rodiny zase po ohromně dlouhé době setkají. Tátové si na zásnubách přímo padli do oka a na svatbě už je od sebe nikdo neodtrhnul. A Johniho maminka má zase oblíbenou moji ségru a jejího manžela. Je to vždycky hrozně napínavé, když se setká česká a norská rodina. Všichni jsou trochu zaražení a my se ztrácíme v jazykové záplavě a střídavě překládáme na všechny strany. Pak se něčím přiťukne a to je znamení, že už překládat nemusíme. Inu, těším se jak malá holka. Jsem pyšná na Norsko, Johniho rodinu a jeho rodné město a upřímně řečeno, kde by byly hezčí Vánoce, než v norském dřevěném srubu. 

Proč jsem se fotila s Václavem Havlem na zahajovacím konzertě Pražského Jara a kdo je "holčička z plakátu"?

Bylo mi osm. Klasické pondělní odpoledne. Po škole mě mamí vyzvedla a jedeme na hodinu houslí do lidové školy na Petřinách. Tisknu housle pod krkem, ruce mám podél těla a paní učitelka Kovárnová (ta nejtrpělivější paní učitelka na světě) se mě zvídavě ptá, co jsem prý měla k obědu. Ostatně jako každou hodinu. Teprve po pár letech jsem pochopila, že opravdu neměla žádný velký zájem o detailní popis jídla ve školní jídelně nýbrž, že všechen ten zájem o jídlo byl ve znamení dobré učitelské lsti, jak housle nedržet křečovitě pod bradou s jazykem za zuby. V tom se ale ozvalo tiché zaklepání... V půlce nedořečené věty o tom, jak čočka s párkem plavala v másle, vkročila do učebny hnědovlasá paní s milým výrazem. Chvíli si něco s paní učitelkou šeptaly a už už mě "vláčely" do velkého sálu v přízemí hudební školy. Paní učitelka se na mě šibalsky usmívala a pomrkávala a já v bačkůrkách s houslema musela brát schody po dvou, abych těm dvěma, mně zatím z neznámého důvodů nadšeným paním, vůbec stačila. Během chvíle stojím uprostřed sálu a hraju "Kočka leze dírou". Kdo by tenkrát tušil, že je v této triviální melodii ukrytá Smetanova Vltava? Mamí je trochu skeptická, pamatuju si jen, že říká "Nechci, aby moje dcera hrála v nějaké reklamě na králíčka Azuritka..." Paní z agentury ale velice hbitě osvětlí situaci a idea zahajování Pražského jara v Obecním domě se zdá být velice lákavá. Od tohoto momentu se mi tak trochu změnil život... 


Během jednoho týdne jsem se dostala do velkého finále v boji o hlavní roli v reklamě Komerční Banky na Pražské jaro a vedle běžných hodin (3-4x týdně) trávila veškeré volné soboty, někdy i neděle cvičením s paní učitelkou od sedmi hodin od rána. To bylo něco. Byla jsem z domova ale pěkně vycepovaná, tak jsem ani necekla, možná jsem se jen trochu po ránu šklebila.

středa 19. listopadu 2014

Asijská polévka, na kterou potřebujete pár prašivek, skleněné nudle a špetku vlastní fantazie


Johni leží zabalený v dekách a jenom těžce oddechuje. Má neuvěřitelnou horečku, takhle jsem ho ještě nikdy neviděla... mám strach. Teploměr nám málem praskne při těch 39,5 a já se koušu do rtu a v duchu kleju, že tu v Oslo nemáme ani jeden blízkou rodinu. Přesně při téhle situaci, jo a taky když stěhujete skříně, to jsou přesně ty chvíle, kdy byste si přáli vaše blízké mít opravdu nablízku. Horečku by mu asi těžko srazili, ale morální podpora by bodla. Nicméně, válčíme sami...

Žádná romantika to dneska nebude, ale přecejenom tlumím světla na minimum, zapaluju svíčky a vrhám se na středeční gastronomické kulinářství. Včera jsem na trhu nakoupila spousta neznámých hub, které byly levné a vypadaly exoticky, křupavé lusky, jarní cibulku a v masně pár kousků kuřecích křidýlek na masový vývar.  Skleněné nudle a Red Curry Pastu doma máme skoro vždycky. Všechno levné a čerstvé - v tom je kouzlu mé kuchyně. Dnešní asijské improvizování může začít...

sobota 15. listopadu 2014

Inspirace na Vánoce vol. 1 aneb "Já už vážně letos nevím, co zas kupovat"

Tak trochu jiné kino

Když mi včera přílétla moje tolik oblíbená smska s časem a místem setkání: "7pm - Glasmagasinet", zatetelila jsem se radostí jako malá holka. To vždycky John Erik chytí iniciativu za pačesy a všechno do puntíku naplánuje. Někdy se vydáváme na naší tolik oblíbenou Stand-Up show v přístavu, nebo shuffleboard s přáteli, taky si do sytosti užíváme jen takové to pohodlné nekonečné klábosení u vína, při kterém posloucháme jazzové variace mladých nadějných talentů. Zpravidla po tomto večeru vždycky druhý den zasednu k pianu a představuju si sama sebe na té točité rozvrzané židli. Pak se zas tahle líbivá představa vypaří jak pára nad hrncem a já zapomenu. 

Tentokrát mě John Erik dovedl až do nádherného malinkého kina, kde jsme ještě nikdy nebyli. Uvítala nás milá paní, která nás usadila ke stolečku, kde si můžete dát sklenku vína, pivo, či něco na zub. Věkový průměr kávštěvníků je o něco vyšší, než v běžném kině, věkový limit je osmnáct let a je to patřičně znát na celé klidné atmosféře. Moc příjemné prostředí, ve kterém si připadáte ohromně dospělí. Volba filmu Interstellar se ukázala jako skvělá. Film nás přímo pohltil a nastolil mnoho otázek, které budete zcela jistě diskutovat i vy ještě dlouho potom, co dojedete do tepla domova. 



Vánoční atmosféra se loudá na sever

Ruku v ruce se loudavým krokem procházíme večerním městem. Ani neprší, ani nesněží, a ani na tom vlastně nezáleží. Oslo je zatím poklidné, tiché a nádherně romantické.

středa 12. listopadu 2014

Jak přežít skorozimní ponuré večery v Norsku a co jsem objevila v Praze

Ten nádherný klid a domácí pohodu doplňuje hudba, která hladí na duši (SPOTIFY playlist: Your Favorite Coffeehouse) a svíčky, které pomáhají zapomenout na to, že už to sluníčko pro dnešek dávno zabalilo. Voňavá hortensie, která se pyšně tyčí nad naším jídelním stolem mi připomíná lásku toho mého - vytahané tepláky doplňuje messy drdol - jsem zpátky doma a vy vítejte ve skorozimním Oslo. Skorozimní Oslo je vždy poněkud náročné. Norové se kaboní, protože ještě nemohou na běžky, ale na běhání je už tak trochu zima, i když ani to některé obzvláště otužilé jedince nezastaví. Za těch pár let jsem ale přišla na to, jak se s tím skorozimním Oslo poprat: stačí pár svíček, co pár, lahodné čaje, pečené hruškové koláče a především vůle chtít se nenechat tím počasím, tmou a zimou zkolit. 

Tady návod z jedné knihy, kterou jsem našla na letišti cestou do Prahy, jak přežít ponuré norské podzimní večery. Kdo si takové skorozimní Oslo vyzkoušel na vlastní kůži zcela jistě souhlasně pokývne, že to sedí...


Co jsem objevila v Praze

Mých pár dní v Praze uteklo jako voda, nejspíš proto, že jsem se poprvé zastavila až, když jsem si sedla do pohodlných sedaček a dlabala rebarborový páj na letišti. Miluju tyhle hektické a poněkud fyzicky náročné návštěvy v Praze.

sobota 8. listopadu 2014

Jak jsem se vyfikla na večírek a v taxíku málem dostala infarkt

Sedíme v taxíku a zvoní telefon. Je 17:56 a číslo s líbivě poskládanými ciframi drnčí mým starým telefonem s českou simkartou. S Johnim si vyměníme překvapené pohledy a já klikám zelené sluchátko. "Dobrý den, jste Tereza Salte? My bychom jen rádi potvrdili, že dnes dorazíte na finálový večer Blogerka Roku" - "Ano, samozřejmě, už jsme na cestě..." Takový normální, vcelku příjemný, telefonát, až tedy do té doby, když se mě Johni zeptá: "Are you sure it starts 7pm? Not 6pm?" A to byste měli vidět můj výraz... Vlny se mi ještě víc navlnily a oči se vystrašeně vykulily. Sakra - já se sekla o hodinu. Trochu vás poleje horko a vy si představujete, jak jako poslední dobíháte s jazykem na vestě do zaplněného sálu a když si přihlížející neklepou na hodinky, tak si klepou na čelo. Třesoucíma rukama klikám na email a v hlavě mi projíždí milion nejrůznějších scénářů, jeden horší, než druhý. Internet je na potvoru pomalý a silou vůle postrkuju email, aby se načetl. Uffff... a od té doby mě už nic nerozhodí.  
Před odjezdem

Takový galavečer je jedna z těch příležitostí, kdy je společensky povoleno se na vizáži pořádně vyřádit.

pátek 7. listopadu 2014

Jak jsem se stala Blogerkou Roku 2014 aneb i ty nejbláznivější sny se plní, přátelé

Tetelím se na kožené židli asi v sedmé, či osmé řadě. To ze samé nervozity ani nedokážu spočítat... Sál majestátního hotelu Boscolo praská ve švech a já se nemůžu vynadívat na blogerky s roztodivnými, avšak naprosto dechberoucími módními výstřelky. Přestože tradičně převládá černá barva, okaté instalace ve vlasech a na hlavách jsou pastvou pro oči a středobodem zájmu. Sedím na jedné půlce a tulím se k Johnimu, kde hledám jakousi morální podporu.Ten střídavě monitoruje situaci kamer a střídavě píše do Norska, že to ještě nevypuklo. Já v těle cítím takovou tu zvláštní energii, jako by mi žilama pobíhaly tisíce miniaturních skřítků, kteří jsou tak akorát velcí, že při každém kroku se trochu bouchnou do hlavy a to vám v těle způsobí takovou to jemňounké třepání. Nedají se zastavit, ani třemi pořádně vylouhovanými heřmánkovými čaji. 
Foto: Jan Tůma

Začíná znělka, v uších mi to zní ohromně hlasitě, jako bych se ocitla v nějakém svém vlastním filmu. Najednu nikde nikdo, jen já a ta znělka, která donutí ty napůl otravné skřítky zrychlit tempo. Dramatickou hudbu k tomu doplňuje ještě dramatičtější bušení srdce a připadá mi, že to musí slyšet celý sál naplněný ohromně zajímavými a inspirativními lidmi, tak se tak jemně usměju jako na omluvu, že je vyrušuju.

pondělí 3. listopadu 2014

ALEA IACTA EST (Julius Caesar)

Kostky jsou vrženy, vážení a hlasování do finále oficiálně ukončeno! Ani nevím, jak VÁM poděkovat za všechny ty hlasy a sdílení. Opravdu si toho vážím z celého srdce a vím, že jste si dali záležet. 

Teď už se jen stačí těšit se na středu. Přípravy jsou ve velkém, dneska ke kadeřnici
, zítra mi přivezou šaty a šperky a taky manžela :) Ten nesmí chybět. Prý si musí oprášit věty typu: "Tereza je moje nejlepší manželka" hehe :)



A ať to dopadne jakkoliv, jsem ohromně nabuzená psát ostošest a v Praze mám sjednané schůzky ohledně velice zajímavé spolupráce. Vy se máte na co těšit! 

Nádherný den i vám, a ještě jednou děkuji!
Vaše TerezaInOslo

neděle 2. listopadu 2014

Letišní článek

Utahaná jako kotě sedím na Gate 42. Vždycky jsem milovala letiště, už jako malá jsem měla ten nádherný nepopsatelný pocit, který vám pumpuje celým tělem. Letiště je totiž místo, kde se mísí ta energie, kterou nikde jinde nepocítíte. Ta natěšená, plná dojmů těch, kteří se vrací, a plná očekávání těch, kteří se na svojí cestu právě vydávají. Slzy dojetí a smutku se mísí s pevnými objetími, a nekonečným máváním. Baví mě šmírovat všechny ty cestující a v hlavě si fantazírovat ty jejich životní příběhy... můžu takhle strávit mlčky hodiny a hodiny...