Stránky

pátek 31. října 2014

Co je klíčem k úspěchu?

Židle vrzne, když se snažím ledabyle přisunout k mé kávě v takovém tom nádherném velkém hrnku s pohodlným uchem. Sedím v jedné zapadlé kavárně, o které podle návštěvnosti ví jen pár šťastlivců. Je v boční ulici od hlavní třídy Karl Johan. Nikdy jsem ještě tuhle kavárnu nepostřehla, a to tu kolem chodím dennodenně. Asi i proto jsem měla tak velkou radost, když jsem otevřela ty těžké velké dveře a vstoupila do tohoto zapomenutého světa. Nádherné starodávné lustry s takovým tím žlutým příjemným světlem, které hází krásné odstíny na vaší tváři a na lžičku, se kterou si hrajete. Velké svíčky na stolech. A k tomu jen pár lidí, kteří byli zabraní konzistencí jejich zeleného čaje, či knihou, kterou zrovna pořídily v antikvariátu odnaproti. To bylo ono, to bylo přesně to místo, kde budu psát další motivační dopisy a posílat životopisy. To bylo to místo, kde budu pokračovat ten neuvěřitelně zdlouhavý boj. Ano ještě pořád... sice jsem se dostala už do dvou dalších kol nesmírně zajímavých pracovních nabídek, takovéhle přijímací procesy ale panečku trvají. Na ten jeden čekám už bezmála šest týdnů, o tom druhém ani nemluvě. Není čas ztrácet čas. Prostě musím bojovat dál. A dnešní článek bude o tom, co je vlastně podle mě klíčem k úspěchu.


Klikne mi email a já už po očku šmíruju, od koho že je. Takový email má pro mě v poslední době v rukou sílu, převrátit mi (nám) život vzhůru nohama. Téměř každý den mi cinkne jeden, dva, že i přestože mám velice zajímavé cv (prý), nejsem na tuto pozici vhodný kandidát. Prvních deset musím přiznat, že mě poněkud rozhodilo, dalších čtyřicet už jsem si zvykla a teď? Teď už jen čekám a čekám. A tak se ubírám do svých myšlenek, co je tedy klíčem k úspěchu? Co dělám blbě? A jak bych to měla udělat jinak?

Co je klíčem k úspěchu?

Vždycky mi pomáhají příběhy, které jsem kdy kolem sebe slyšela. Moje babička mi vyprávěla o těch, kteří byli ve škole většinou jedni z nejslabších, měli ale něco, co ostatní neměli - vůli vytrvat. Pak dostudovali medicínu, od které je všichni včetně učitelů odrazovali, ale oni vytrvali a pak byli na třídních srazech za hvězdy...

úterý 28. října 2014

CHALLENGE: "Udělej to dneska jinak!"

Jestliže patříte mezi ty, kteří si vždycky dávají v restauraci to samé, protože je to prostě nejlepší, proč by si taky dával někdo něco jiného??, zcela jistě vás tento článek trochu nadzvedne ze židle a možná bude znervózňovat a iritovat. A o tom je přesně ta dnešní výzva: "Udělej to dneska jinak!".

Budík, jehož melodii bych vám zabroukala i ve tři ráno, si vesele notuje. Já rozlepuju oči, rozmotávám se z Johniho objetí, lípnu mu pusu na spící tvář a slejzám z našeho patra a už přemýšlím, jak vlastně úplně přesně vím, co bude následovat. Zavírám okno, dám vařit vodu na můj oblíbený čaj, přichystám umytý tumbler, na všechno mám už nacvičené pohyby a otočky, abych necamrala drahocenným ranním časem, než voda na čaj dobublá, protáhnu si záda a udělám pár dřepů a hodím si rychlou sprchu na probuzení, kouknu do skříně - hodím na sebe něco pohodlného, nic extravagantního, zabalím svačinovou krabičku, pustím Radiožurnál a při ranních zprávách nahodím řasenku (vypadá to, že po ránu jenom házím věcma :) a zamotám vlasy do drdolu, do jedné ruky popadnu velkou tašku se vším možným, co by se mohlo dneska hodit, do druhé "snídani" na cestu, lípnu Johnimu ještě jednu pusu a připomenu mu, ať si nezapomene svůj oběd. A už už bych vyrážela na autobus tou samou cestou, kterou chodím už rok. A dost! 

Tak dlouho mi to trvalo, než jsem se všechno naučila, aby mi to vycházelo hezky na čas, aby to mělo co nejjednodušší průběh, až mě to vlastně začalo tak trochu nudit. Takže dneska dámy a pánové, jsem vás po ránu vyzvala na Facebooku, abyste spolu se mnou dělali dnes všechno jinak. 

Dnešní CHALLENGE se jmenuje: "Udělej to dneska jinak!"



neděle 26. října 2014

Halloweenské počteníčko nevhodné pro slabší povahy

Píše se rok 2014. Na opuštěném hřbitově v jedné z nejstarších částí města, kde žijí jen ti nejotužilejší, odpadávají žilkovitě rozpraskané listy ze starých mohutných stromů, které pamatují kruté doby dánských králů. Sluncem unavené a vyprahlé listy to už pro letošek vzdaly a polehounku pomalounku se snášejí odevzdaně k zemi. Skládají se na nastydlou půdu, jakoby jim někdo našeptával jakým směrem se natočit, aby společnými silami vytvořily ten přenádherný koberec. Široko daleko nikde nikdo. Jen poletující smradlavé mouchy tuší, že za pár hodin tu budou procházet kreatury, které všechnu tu nádheru rozvíří a nenávratně rozboří. Slunce se na obloze v tomto ročním období objevuje jen zřídkakdy, a jako by to nestačilo, každý den to ještě schválně a s výrazem "však-vy-si-to-zasloužíte" o kus ukrajuje. V tento grandiózní den, kdy se tradičně dějí velké věci na malých místech, tu ale jako na potvoru bylo jen chviličku chviličky. Zasvítilo na rozpraskané náhrobky na starém hřbitově, které laškovně děsí zbloudilé návštěvníky zpola-opuštěné továrny na boty. 


V malém kamrlíku uvnitř cihlové polorozpadlé továrny si potichu šeptají dvě osoby. Mluví tlumeným hlasem jazykem, kterému rozumí jen pár šťastlivců a dívka malé postavy svým uši trhajícím smíchem čas od času zapiští a rozbije to napnuté ticho.

pátek 24. října 2014

Proč si hýčkat vzpomínky aneb jak jsem se zase jednou zasnila

Milujete vzpomínky? Říkáte, že jen ty dobré? Ano, něco na tom bude... ale co třeba se z těch špatných poučit? Proč se staly? Náhoda? Nebo jen špatné postavení hvězd? 

Stejně tak, jak jsem snídaňová, tak jsme vzpomínková. Vzpomínky jsou pro mě nad zlato. Téměř každý den prožiju nějakou znovu a znovu. Mám ty svoje oblíbené, i ty méně oblíbené, které se snažím pomalu vytěsnit ze své hlavy. A to i přesto, že vím, jak jsou pro mě ohromně důležité, avšak trochu nepohodlné. 

2013

Asi je to moje rouzbouřená fantazie, nebo fakt, že sním často. Dokážu se totiž přesně přesunout do nějaké vzpomínky, jako bych se právě ponořila do ve své vlastní myslánky. Cítím ten pocit, když mi škubne u srdce při špatné zprávě, i to nadšení a hekticky poletující motýlové v břiše, když se něco povede. Cítím tu vůni babiččinýho pudinku, i květnové šeříky v naší ulici. Cítím teplo mámy, když mi dávála pusu do vlasů, i tátovo objetí, když jsem se dostala na gympl. Cítím  i to, jak se mi chvějou kolena, než vstupuju do kostela, kde čeká John Erik, i to, když jsme se odlepili na Maledivách od oceánu a pilot v žabkách se do toho opřel. Cítím to, jak jdeme po pláži, písek se nám sype mezi prsty a my poprvé uvidíme forforeskující plankton. Cítím i to, jak jsem se očima střetla s leopardem v Keni, a zaváhala, jestli to auto s otevřenou střechou je opravdu dobrý nápad. No není to nádhera? Prožít všechny ty dobré vzpomínky znovu a znovu? 

čtvrtek 23. října 2014

Jak je venku hnusně, jak naplánovat halloweenskou party a proč jíst smrdutý sýr a zajídat ho jahodama

Venku prší a je šero, mokro a blátivo, přesně takové to škaredé počasí na to se doma zahrabat do polštářů a usrkávat Martini s cukrovým zdobením. Už to by mi stačilo k takové té domácí pohodě. K tomu mi tu ale ještě navíc přistála křupavá rozpečená bageta, lahodný, avšak poněkud smrdutý sýr a to všechno zajídám jahodama. Jednou větou? Shrnuto a podtrženo: Jednovvelkýbáááájo...



Že se vám sbíhaj sliny? A kdo říká, že to za jednu cestu do obchodu nestojí? 
BTW: Kdo ještě neklikl na kočku v horním panelu, může teď napravit :) Kliků na kočku totiž není nikdy dost. Dík! 

Hallo-weeeeeeeeeeeeee-n

Plánujeme halloweenskou party. Strašně se těšim, ještě nikdy jsem halloweenskou party neorganizovala, ani jsem na žádné nikdy nebyla. Ale už od malička miluju kostýmy. A kdo taky ne?

středa 22. října 2014

Šťastný článek KLIK!

Ráno se probudím a klikám... sedím a klikám... přijdu domů z norštiny a klikám... KLIK! zdá se mi, že klikání je ta jediná činnost, kterou jsem KLIK! za poslední dva dny dělala. KLIK! Že to ale natahovali jak KLIK! kšandy... sama v sobě se KLIK! přesvědčuju, že vlastně KLIK! zas tolik o nic nejde. KLIK! KLIK! Znáte to, ty lživé průpovídky, které vás mají naladit na vlnu, že vám to vlastně zas tolik vadit nebude, KLIK KLIK KLIK! když to nevyjde. Chyba lávky, KLIK! přátelé. To se jen sami sebe snažíte oklamat a přiznejte sami, moc vám to nejde. KLIK! Ani mě to nešlo, ale naštěstí ani nemuselo... Po jednom takovém dalším bezradném KLIK! se totiž stránka mírně obměnila a já věděla, že to je ono. Zamlžilo se mi před očima a věděla jsem, že to je ten moment, kdy se podívám pravdě do očí. Že to líčím moc dramaticky? Ale vůbec ne, vážení, to byste měli být v mé kůži.


Čekám a klikám, tak jsem si aspoň namalovala pusu na to!

Nervózně si poposednu na rozvrzané židli, na které jsme měli přes víkend utáhnout šrouby, teď o tomhle nepřemýšlej, teď jde do tuhýho, Terezo! A je to tam!!! Vidím se tam! TEREZA IN OSLO se hrdě pyšní po boku blogerských velikánů a já nevím, co dřív. Vytáčím vikinga Johna Erika (můj manžel pro ty nověpříchozí :) a telefon nefunguje... klasika, zabrblám pod fousy. Usmívám se tak, že to vypadá, jako bych byla zase zpátky v 7. třídě, kdy mi po 2 letech sundali rovnátka. Nádherný pocit zadostiučinění mě zaplaví a já si vzpomenu, že to vlastně znamená, že za pár dní letíme do Prahy na finálový galavečer! BOMBAA!!! Co si vezmu na sebe???!!!

Johni mě zasypal jahodama a květinama a polil vanilkovým pudinkem. Ty jahody, abysme si rozuměli!

úterý 21. října 2014

Jak být šťastní, i když nám štěstí zrovna nepřeje...


Sedím zachumlaná v dece, protože do bytu pouštím ten nádherný křupavý podzimní vzduch, poslouchám jazzové variace Xaviera Davise a přemýšlím o štěstí. "Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá... " to je stará dobrá klasika přeci, ne? Kdo pořád na tu mušku zlatou jenom čeká? Neměl by při vyřčení této věty někdo hned upozornit na to, že tahle muška jenom zlatá jen tak nepřiletí? 

Inu, v životě jsou věci, které se učíme pořád dokola a dokola. Několikrát se v životě opaříme a několikrát v životě si nezálohujeme důležitou práci, o fotografiích ani nemluvě. Mlátíme pak hlavou do stolu a myslíme si, že po téhle zkušenosti se už konečně poučíme. Nikoliv! Budu vám vyprávět jeden příběh... 

INSTAGRAM: Delivery by Candy Bar by Tereza & Tereza

"Byla jednou na světě jedna slečna, kterou život obouchal tak, že se naučila být šťastná z maličkostí, momentů a splněných přání. Nebyla to cesta jednoduchá, protože jí pod nohy házeli klacky ze všech nejrůznějších stran a kdekdo ji od jejích přání zrazoval. Ona se však nedala a byla šťastná, protože šťastná být chtěla. Pak tuhle nádhernou moudrost ale z nám neznámého důvodu zapomněla a ocitla se na životní křižovatce, kdy se šťastná necítila.

neděle 19. října 2014

Norské sladké buchtičky s vanilkovým krémem k nakousnutí

Dnes už druhý článek, no to máme totiž jako moje obrovské děkuju za TOHLE!

Váš obrovský zájem o recept mě přesvědčil zasednout k počítači a sepsat ho. Tyhle norské buchtičky jsou totiž prostě k sežrání a moc dlouho vám doma nevydrží. Já jich vždycky pár tajně schovám do mrazáku a pak se skvěle hodí, když zrovna doma nemáme nic k snídani. Mám je nabalené v pytlíčkách po 2-3 a dám je do trouby na pár minut trochu nahřát a zkřupavět a je to.


Recept na Skoleboller (norsky "školní bochánky") aneb Norské sladké buchtičky s vanilkovým krémem k nakousnutí 

Teamgym aneb sport, který vás uchvátí



Píše se rok 1993 a máma nás se ségrou vede za ruku do staré tělocvičny s dřevěnýma lavičkama na Hanspaulku. Tam se v šatně se specifickým "pachem" soukám do dresíku velikosti 116 a nesmím prý zapomenout na tlustý ponožky, říká ségra. Je tam prej zima. Nevím, co je "tam", a nevím, co mě čeká. Vylezeme po rozvrzaných zahnutých schodech nahoru, trochu rozpačitě se rozhlídnu kolem sebe, všude kolem cupitaj holky o něco větší než já, ale na to, že jsem všude nejmenší, jsem už zvyklá. Pamatuju si to jako dneska. Všechy mají vlasy smotané v culíkách, smějí se a běhají kolem dokola, občas nějaká lupne hvězdu, či přemet a mě už od té doby nikdo nezastaví :) 

pondělí 13. října 2014

Jak mě email rozplakal v autobuse a já si uvědomila, jak neuvěřitelně miluju ten pocit někoho inspirovat

Ležím zabalená v dekách na kanapi a krájím den. Večer se s Johnim vydáváme na Stand-Up show, na kterou jsem dostala k narozeninám lístky a mně je dneska špatně. Jako by mi došly baterky... tak je pomalu a jistě nabíjím. Třeba takovým chlebem s Nutellou :)) A konečně mám trochu času prohrabat se emaily od vás... bulím jako malá holka... vlastně i radostí... všechno ve mně bublá... moje obrovská touha vás "pošťouchnout" do věcí, do kterých chcete být pošťouchnutí, dodat vám odvahu a někdy utěšit slovy: "to bude zas dobrý". 


A proto jsem se dneska rozhodla sdílet článek, na který jste reagovali asi ze všeho nejvíc a já ho miluju... 

(článek z 13.10.2014) 

Nastoupíme do autobusu a cinkne mi email. Zvuk emailu mi vždycky málem přivodí infarkt, protože vím, že je to něco důležitého. Otevřu ho a pousměju se... miluju emaily od vás. Zpravidla je ale čtu přes víkendy. Tenhle jsem ale zahlédla jen letmo a nemohla jsem se odtrhnout. Až jsem se přistihla, že mi po tváři tečou slzy a pár lidí na mě ustaraně kouká. Usměju se a mé rty zamumlají na vysvětlenou: "To nic není, to jsem jen jednomu člověku právě změnila život!" 




Tak prosím, tady je:

"Ahoj Terezko,
ani nevím, kde začít, protože jsem plná euforie a tak neuvěřitelně šťastná. :-) Pokusím se tedy začít od začátku.
 
Tvůj blog čtu již minimálně rok. Pročetla jsem podrobně každý Tvůj článek a ve zkratce - tvůj blog prostě miluju! Nejsem typ člověka, co denně sedí u internetu, brouzdá po sociálních sítích atp. Skoro žádný profil na sociální nemám, nečtu žádné diskuze na internetu, nekomentuji žádné články, zkrátka a dobře na internetu si udělám svou práci a tím to končí. Když jsem však objevila Tvůj blok, můj rituál se změnil: udělám si svou práci, přečtu Tvůj blog a ten mě vždycky nakopne k dalším činnostem (a je jedno jestli to je samostudium angličtiny nebo jestli to byla v létě Tvá challenge "Doběhni a ukousni si své štěstí", díky které jsem začala milovat běh, i když jsem ho do té doby nenáviděla). :-)

Od začátku jsem měla tak trochu pocit, že jsme si velmi podobné. Jsme přibližně stejně staré (mladé :-) ), máme starší sestru, milujeme jídlo, Tebe opustila máma a mě nečekaně zemřel můj partner. Zhruba v této jsem začala číst Tvůj blog a když jsem viděla, že i přes obrovskou ztrátu kterou jsi utrpěla "jdeš dál", neuvěřitelně mě to motivovalo. Vždy, když mi bylo nejhůř, vzpomněla jsem si na Tebe a věděla jsem, že musím jít dál taky. :-)

Když jsi začala psát své články o hledání práce, velmi mne to zasáhlo. Svou práci jsem měla a milovala jsem ji, přesto jsem věděla, že nějaká změna by mi hrozně pomohla. Po smrti přítele jsem se k práci vyloženě upnula, pracovala od rána do večera a děkovala za to, že mám takovou možnost, protože jinak bych jen seděla doma a utápěla se v tom, co se stalo. I když na to, co se stalo nikdy nezapomenu, to nejhorší je již za mnou a já věděla, že nelze celý život jen pracovat od rána do večera. Tvé články mě nakoply k tomu, abych se taky pokusila najít si něco nového a méně časově náročného. :-) Jelikož jsem z Ostravy (práce tady bohužel moc není), stále jsem však to hledání oddalovala. 

Zlom přišel s článkem "Jak být šťastní, i když nám zrovna štěstí nepřeje...". Tento článek mne tak nakopnul, že hned po přečtení jsem otevřela portál s nabídkami práce a začala hledat. Jak jsem již zmínila, v Ostravě práce není mnoho a ze všech inzerátů mne zaujal pouze jeden. Ale ten byl to "pravé ořechové". Kdyby mi někdo řekl, ať napíšu inzerát pro svůj dreamjob, vypadal by přesně takhle! Nebýt Tebe a Tvého článku, asi bych na inzerát neodpověděla (už jen proto, že např. nemám vysokoškolské vzdělání, které požadovali, ani jsem neměla tři roky praxe v oboru, které rovněž požadovali), ale díky pozitivní energii z Tvého článku jsem to udělala a po třech kolech přijímacího řízení, po x probdělých nocích, kdy jsem po večerech studovala veškeré informace týkající se nové firmy, po stých úvahách, jestli jsem se přeci jen trochu nezbláznila, když jsem do toho šla, mi dnes bylo oznámeno, že jsem byla vybrána právě já. :-) 

Neumím popsat, ten pocit štěstí, který teď zažívám, neumím ani vyjádřit to, jak moc Ti chci poděkovat. Nebýt Tebe, kdo ví, kdy bych (a jestli vůbec) tento pocit štěstí zažila. DĚKUJI TI STRAŠNĚ MOC! Zároveň Ti z celého srdce přeji, aby se podařilo i Tobě získat svou vysněnou práci. 

Terezko, zůstaň taková jaká jsi, protože jsi prostě ÚŽASNÁ!

Měj se krásně M.

PS: Článek "Jak být šťastní, i když nám zrovna štěstí nepřeje..." mám vytištěný a nosím jej u sebe v diáři - prostě proto, protože je to ten nejlepší článek, jaký jsem kdy četla (a to už jsem ho četla asi milionkrát)!

PS2: Ať už vyhraješ nebo ne, pro mne si Blogerka Roku jednoznačně Ty (můj hlas už máš). :-)"

Asi poprvé v životě nedokážu slovy vyjádřit to, co bych chtěla... Ale neuvěřitelně za tenhle email děkuju! 
poděkování vám...
 
Miluju vás, kteří sem každý den příjdete - ne koukat se na líbivé fotky a naaranžované jídlo (to je jen taková ta třešeň na dortu :), ale hledat inspiraci, sílu a odhodlání. Nejste ti, kteří na lidi koukají srkz prsty. Nejste ti, kteří se sem chodí akorát tak "vytočit". Jste moje "krevní skupina". A já mám velkou radost, že tu tak pospolu jako velká komunita virtuálně sdílíme něco, co vlastně ani neumím pojmenovat.

Troufám si říct, že vy všichni do jednoho jste natolik vnímaví, že víte, že u nás doma to není jenom o vystylovaných kaších s čerstvým ovocem, nádherných fotkách, čerstvých květinách a usmívajících se fotografiích. O tom vám tu jenom někdy píšu, kdyby náhodou někdo zapomněl, že já žiju úplně stejný život jako vy. Jen ho ráda fotím v těch nejlepších momentech. A taková mozaika pak může někomu pěkně zamotat hlavu... Ráno se mi taky nechce vstávat, někdy najdu ve skříni jenom každou ponožku jinou a jindy zase zkyslé mléko v lednici... to, co byste si ale z mého blogu měli odnést doopravdy, že i to zkyslé mléko v našem životě hraje nemalou roli a je jen a jen na vás, jestli to v něm najdete. A já vidím, že stále víc a víc z vás to už nachází.

Nádherný den, vážení,
ať je váš :) 

Vaše TerezaInOslo

neděle 12. října 2014

Jak se dělá narozeninové překvapení a proč nesmí chybět kýčovitý heliový balónek

Venku leje jako z konve, asi tak jako by někdo pustil naplno sprchu v celým Oslu. Asi jim ale nebudu říkat, ať to vypnou, baví mě to... Tulím se k horkýmu hrnku plnýho toho pravého keňského čaje a čas od času zívnu. Probudila jsem se na naděli nezdravě brzo a už v 7 ráno jsem ještě se zalepenýma očima dělala Johnimu snídani do alobalu. Zase ty krevety lítaly, tentorkát nejen pod kanape, ale všude po kuchyni. Johni jel rozhodovat poslední kontrolní závod norského teamu před Mistrovstvím Evropy v Teamgymu na Islandu, které je příští víkend a já mám spoustu zábavných restů, které dneska hodlám pokořit. Třeba jako začít vyrábět letošní Scrapbook, vyžehlit prádlo a koukat u toho na Postřižiny, dočíst tu neuvěřitelně napínavou knížku a projít celou učebnici norštiny, protože mi zítra začíná druhý intenzivní 3-týdenní kurs! Je tu útulno se všema těma svíčkama a voní tu vyprané prádlo a já vám dneska budu psát o důležitosti narozeninových překvapení. Už jste klikli na "kočku" nahoře v nové liště? 




sobota 11. října 2014

Jak se krevetky nikdy neudrží na toastu a jak je těžké dělat si nové přátelé, když vám táhne na 30

Včerejšek se povedl skvěle! Miluju takové ty večery, kdy se pod kanapem válejí "zakoplé" krevety, které se na toastu neudržely, kdy se navzájem zjistí, že jste byli na stejném místě na líbánkách, kdy se "vtipně" přeřeknete a místo Torsten řeknete Torbjørn, ten moment, kdy vikingové zavelí, že teď by měli ženy ukázat, co se teda na tý norštině naučily a my překvapeně koulíme očima jedna na druhou, ten moment, kdy vyždímete poslední kapku vína z lahve a Johni se vydá lovit do domácího baru pro něco na zub, a kdy se hostům nechce domů ani ve 3 ráno a zapíná se karaoke... Říkáte si pak, sakra, proč neděláme takové večery častěji...

Základ ricotta a pak už jen přihoďte, co máte rádi, já miluju ty s avokádem a borůvkové taky zmizí hned

úterý 7. října 2014

CHALLENGE: 8 bodů, které prolomí ledy a vy se konečně naučíte jazyk!

"Co jsem dělala? Děti jsem dělala! Kdybych nedělala děti, neseděla bych tu teď jako kráva!“

Tak kolikrát jste touhle nezapomenutelnou hláškou neotřele vybruslili z trapné situace, kdy se po vás chce, abyste mluvili cizím jazykem? Řekla bych, že nespočetněkrát. Či snad raději používáte fráze: "Já na jazyky nikdy nebyl(a), mně šla matika", či moje tolik oblíbená a přetřásaná: "My měli na základce ale fakt děsný učitelky...". Tady na severu je u většiny Expats rovněž velice oblíbená: "I don't need to speak Norwegian, everybody speaks English...". Vždycky, když nastala zmiňovaná situace, mírně se mi zamlžilo před očima, polilo mě horko a přála jsem si otočit prstenem Arabely, aby se mě ze stala Irena Kočí, které na základce ty jazyky vždycky šly ohromně. A to i přesto, že naše 2 z 8 němčinářek byly průvodkyně... 

Nikdy není pozdě! Ani na minimarshmallows, ani na jazyky!

neděle 5. října 2014

Podzim v Norsku, nákyp energie a jak probíhalo video-interview!

Krásnou podzimní neděli, čtenáři. Už jste klikli SEM? Děkuju :)

Podzimní pláž na Bygdøy

Nepřipadá vám poněkud podezřelé, že moje "smůla při hledání práce" se prolomila přesně dva dny po té, co jsem vám tu psala, jak jsem našla své životní štěstí

Je to jen náhoda? Nebo můžeme vskutku ovlivnit naši životní cestu pozitivní a klidnou energií, která z nás vyzařuje? 

Dává to smysl? A má to vůbec dávat smysl?

Kolik příběhů jsem už slyšela o lidech, kteří dlouhou dobu hledali partnera a pak když ho našli, jako by se najednou s nápadníky roztrhnul pytel. Ćekali pak na ně před domem ve frontě... To samé v bledě modrém se prý děje, když hledáte práci. Najdete jednu, jste štěstím bez sebe a v tu ránu se to srthne - ze všech stran se pak k vám valí nabídky na místa, o kterých se vám ani nesnilo. Čím to je? Je někde někdo, kdo otočí tím knoflíkem a na vás se vyvalí kupa příležitostí, kterou někdo prostě dlouho držel pod zámkem? A může mi prosím někdo říct, kde tenhle pán, který má ten knoflík pod palcem, pracuje? Nebo čím to vlastně je?