Stránky

čtvrtek 22. října 2015

Jak se vyrovnat se smrtí toho nejbližšího aneb život jde dál a může být zase krásný

Dneska jsou to čtyři roky. V noci jsem se několikrát probudila s bušícím srdcem a slzama na tvářích. Mami, chybíš mi... Chtěla jsem s vámi sdílet článek z minulého roku... tak doufám, že taková slova zrovna někomu z vás pomůžou...

Tohle téma jsem pro vás, moji drazí, schovávala nějaký ten pátek. Respektive pár let. Nebyla jsem připravená o tom psát až do dnešního týdne. Tenhle týden to totiž byly přesně tři roky, co mi zemřel můj nejbližší člověk, moje nejmilovanější máma. A ten pravý životní boj začal právě tehdy. Tenkrát jsem zažila tu opravdovou bolest. Takovou tu, která jen tak nepřestane. Takovou tu, která vám táhne srdce dolů a vy nemůžete spát. A takovou tu, která vás někdy natolik pohltí, že vy prostě nechcete nic. 



Není to úplně téma k sobotní kávě a makaronce, tak ti, kteří jsou na veselejší vlně a toto téma se jim ani tak moc nelíbí, přeskočte to! Já ale někde hluboko v sobě cítím, že by někomu mohlo zatraceně právě teď pomoct...

Je neděle, necelý měsíc po tom, co jsem se přestěhovala před třemi roky do Norska. Jsem v práci. Ségra mi v sobotu píše zprávu, že nás narychlo chtějí navštívit v Oslu, protože vyhráli nějaké letenky a já mám neuvěřitelnou radost. Nakupuju dobrůtky, gruntuju byt a těším se jak malá holka. Je to poprvé, co ségra s manželem uvidí Oslo a já se už nemůžu dočkat. Jak já jsem se tehdy těšila! To jsem ale vůbec ještě netušia... 

Posadili mě do obýváku, když jsem jim nadšeně ukazovala tu nejbizarnější a nejkýčovitější lampu, kterou jsme měli v ložnici. A začalo to větou: "Terezko, my jsme nepřijeli jen tak..., my ti musíme něco říct..." V tu chvíli už víte. Prostě víte, co se stalo, jen nevíte zatím kdo. Vaše tělo a mozek vás začne okamžitě bránit a vy nemáte žádný slzy. Nebrečíte. Prostě to nejde v tu chvíli. A ptáte se sami sebe a okolí, proč to nejde. Úplně jsem cítila, jako by mě někdo nadnášel, abych se nesložila. Jste v šoku, v tak obrovském šoku, že o tom ještě můžete mluvit. Uf... tohle je těžký téma na psaní, ale já to dopíšu...

V tu chvíli se vám celý život obrátí vzhůru nohama. Nic na světě není důležitější, než být s těmi vašimi blízkými, kteří najednou vypadají tak ohromně zranitelně. Uvědomíte si, jak křehký ten život opravdu je, a že to vlastně není jen fráze. Uvědomíte si milion věcí, které jste si nikdy neuvědomili. Po probdělé noci, kdy mě Johni držel v objetí, jsme letěli hned druhý den prvním letem společně do Prahy. Johni letěl letadlem po nás, protože nám chtěl dát trochu rodinný čas. Potkali jsme se s tátou, nikdo moc nemluvil, všichni se jen dlouze objímali a mluvili ztišeným hlasem. Jakoby všichni měli chuchvalec neštěstí uvízlý v krku.

Pořád jste v šoku. Já ale někde v sobě cítila ta mámina slova, že musím být silná a držet všechny nad vodou. Najednou jsem ji slyšela všude. Všechno, co kdysi říkávala, nabylo na váze. Najednou jsem chtěla mít zase dlouhý vlasy, protože to si vždycky přála a neříkat sprostý slova, ani výjimečně. Najednou jako by mi určitá část mozku začala pracovat třikrát tolik, ta vzpomínková. Všechno bylo najednou nové. Nové pocity, nové strachy, a že těch bylo ... Pamatuju si, jak jsem se bála zmáčkout v autobuse "stop", jen abych něco neudělala špatně a neupoutala na sebe pozornost. To jsem pak docházela pěšky třeba i tři zastávky. Vůbec jsem tomu nerozuměla, v čem byl problém, prostě to nešlo.

Nechce se vám spát, nepotřebujete jíst, potřebujete jen být s těmi nejbližšími, protože potřebujete vědět, že oni jsou v pořádku. Já jsem měla jasno. Pozvala jsem své nejbližší přátelé, abych jim řekla, co se stalo. Prostě jsem to takhle cítila, nechtěla jsem nikomu psát zprávy. Nějakým záhadným způsobem jsem v sobě tu sílu našla a dvěma mým nejbližším skupinám jsem to oznámila. Ulevilo se mi. Ani nevím, jak jsem tehdy mohla být tak silná. Nejspíš mě nad vodou držel pořád ještě stav šoku. Ale věděla jsem, že tohle je to nejlepší, co mohu udělat. V takových chvílích necháváte za sebe tak trochu jednat vaše pudy a pocity. Mozek vám funguje tak nějak na záložný motor a vy děláte věci automaticky. 

Johni mi tenkrát koupil takovou kožíškovou vestu, protože mi byla pořád zima a klepala jsem se. V té jsem si připadala bezpečně. Nosila jsem ji tehdy pořád. Nesundala jsem ji ani na chvíli. Dokonce jsem ji musela mít na sobě hned jak jsme vyšli z kostela... na pohřbu jsem v sobě taky našla nějakou zvláštní sílu, která mě téměř donutila obejít téměř všechny hosty, pozdravit se s nimi a usmát se na ně. Dodneška tomu nerozumím. 

Všichni vám říkají nějaké zvláštní fráze typu: "To trvá dva roky, než se z toho dostaneš", "První tři měsíce jsou lidé v šoku a v takovém tranzu a po třech měsících si teprve uvědomíš, co se stalo a dopadne to na tebe". Já úplně nevím, jestli mi takové fráze pomohly, či ne, spíš mě zneklidňovaly. Okolí mě donutilo jít k psychologovi, specialistka na toto téma, mně se vůbec nechtělo. Chtěla jsem se s tím vyrovnat sama, něvěděla jsem jak, ale určitě bych to zvládla. Místnost útulná neútulná, kde se na stole pyšnila krabička s kapesníčkama a křičela: "Tady se bude brečet". To mě teda vůbec příjemné nebylo a odcházela jsem se smíšenými pocity. Podle mě to vůbec nepomohlo... žádné další komentáře.

Dny odplouvaly a na snadě byla otázka co dál. Přestěhujeme se do Prahy, teď přeci musíme být všichni pospolu. Nechtěla jsem ten rozjetý boj na severu jen tak vzdát... jako dneska si pamatuju, jak jeden z mých nejlepších přátel zatáhl tenkrát Johniho do kouta a řekl mu, že nesmí dopustit, abych se přestěhovala zpátky do Prahy, protože jsem v Norsku ohromně šťastná... Matymu za to z celého srdce děkuju, já to totiž slyšela a někde v sobě tu myšlenku držela až z ní vyrostla skutečnost.

Byl to boj a pořád ještě je. Ta první zima v Norsku byla ta nejtemnější, kterou si kdy pamatuju. Vstávala jsem na 6 ranní do práce a v 9 se teprve rozednívalo. Byla zima tma a já se tenkrát všeho bála. Nechtěla jsem doma být sama a už vůbec jsem nechtěla vystrčit nos z bytu, pokud jsem nemusela. Byli jsme doma zachumlaný a koukali na filmy, vařili kakao, stavěli lego, četli knížky, prohrabovali se starými fotoalby a Johni tu byl pro mě, kdykoliv jsem potřebovala. Byl neuvěřitelnej. Já říkám, že prát se s tím sama, bylo by to mnohem těžší. 

V takové situaci je ohromně důležité mít kolem sebe podporu. Čím je blíž, tím je to lepší. Cítíte se, jako byste ztratili kus srdce, jako by vám s tou nejhorší zprávou na světě prostě kus srdce odpadl. Potřebujete někoho, kdo vám bude hýčkat ten kus srdce, který zbyl a snaží se vyrovnat s tak obrovskou ztrátou. Já měla obrovský štěstí. John Erik tu byl a přestože jsme spolu nebyli ani rok, já si v tu chvíli uvědomila, že je to on.

Dny plynuly a vám se pořád nic nechce. Bodnutí u srdce cítíte pokaždé, když vám zazvoní telefon, okamžitě si myslíte, že se něco stalo. To mi vydrželo asi tak dva roky... Musíte si stanovit řád a upnout se na nějakou činnost. A vidíte to, já se upla na psaní. Snažila jsem se sama v sobě najít tu dřív usměvavou, energickou a šťastnou bytost, která se mi pořád někde schovávala... 

Domů jsem jezdila každý měsíc, a pokaždé se nemohla dočkat, strašně se mi stýskalo. Letiště se pro mě stalo denním chlebem a pokaždé, když jsem se vznášela v oblacích, cítila jsem, že jsem mamce blíž. Chtěla jsem jenom létat. Cítila jsem ji u sebe poměrně často. Zdálo se mi o ní téměř každý den. V několika snech byla tak ohromně živá a vysvětlila mi, co se stalo, a že to vlastně s tátou na nás vymysleli a ona už je zpátky. Ten pocit po probuzení bych nepřála nikomu... 

Vánoc jsme se všichni báli. Nakonec jsme to zvládli, ale tuším, že se jich bojíme dodnes. Některé rodiny prý Vánoce už po takové události prostě neslaví. My ano, ale musíme je dělat trochu netradičně a opatrně. Pro nás je nejdůležitější, že jsme spolu. 

Přišlo jaro, nová energie, paprsky slunka, stromy začaly pučet a ptáci zpívat. Já se pomalu v Oslu začala zabydlovat, začala jsem víc rozumět a poslala přihlášku na Univerzitu. Někdy kolem léta jsem se rozhodla začít dávat mé článku, které jsem si psala do kapsy, na blog a našla se v tom. 

Všechno, co se mamky týkalo pořád nabíralo na váze. Všechno, co mi vždycky jen tak mezi řečí říkavala, se mi zlatě blyštilo v hlavě a bylo pro mě najednou tak moc důležité. I ty nejbanálnější věci. Bylo mnohem líp. První výročí se přehouplo a tělo a mysl byly tak neuvěřitelně silné, že jsem měla pocit, že když jsem zvládla tohle, zvládnu všechno na světě.

Už je načase... pro ty, které právě teď prožívají něco podobného mám jeden důležitý vzkaz. BUDE LÍP! Vím, že se tomu nechce teď věřit, ale věřte tomu! Chce to jen čas, sílu bojovat, hýčkat se a starat se nejen o vaši duši, ale i o vaše tělo, dělejte všechno, co vám dělá radost, buďte s těmi, které máte rádi, povídejte si o tom, nechte slzy stékat, dokud padají, uleví se vám a vy pomalu začnete nabírat zpátky tu vaši životní energii. 

A potom, až tohle všechno dokážete, budete mít ten pocit, že dokážete všechno na světě! 

Krásný den.
Vaše Tereza

Pozn. Omlouvám se za článek bez názvů odstavců, takhle je to přirozenější.

66 komentářů:

  1. Plačem... Dakujem ti Terezka za clanok. U nas je to este velmi cerstve (6 dni) ale verim ze mas pravdu a ako pises.. Bude lip...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahá Petinko,

      moc na vás myslím... zvládnete to!

      Velké objetí posílám.
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  2. Klobouk dolů...smekám před Vámi...já přišla před 2 měsíci o babičku, ten strašný pocit, když jste 1100 km od domova a slyšíte to v telefonu a nevíte co ted...díky mému příteli jsem asi ten prvotní šok nějak ustála, ale přiznám se, že s tím doted nejsem srovnaná, všude ji vidím a slyším...ale jak píšete Bude Líp, určitě bude, jen to chce prostě ČAS...Děkuji Vám za článek...Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Martino,

      všechny takové situace nás dělají silnější!

      Krásný den a bude líp, věřte mi!
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  3. Moc mě to mrzí...vím, že neznám ani Tebe ani jsem neznala Tvou maminku a ani zdaleka neznám ty kteří teď komentovali tento příspěvek...ale troufám si říct, že vím jak neúnosná tato bolest musí být..Jenže člověk se musí sebrat a jít dál nehledě na to co bylo...Lidé se rodí a umírají a člověk jen nechápe proč mu život působí takové bolesti... Vím, že to teď je nemístné a omlouvám se za tuhle otázku, ale co se stalo tvé mamince? Ty sama jsi ještě hodně mladá...
    Držte se a zvládněte to...jste silní, jen tu sílu v sobě musíte najít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den,

      děkuju za komentář. Je to přesně tak, jak říkáte, každý musí v sobě samém najít tu sílu a poprat se s danou situací. A až teprve potom pochopí, jak silný je.

      Krásný den,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
    2. Mně umřela maminka před rokem, já ji našla v posteli: Tatínek umřel 10 měsíců před ní....nechtělo se mi žít, také jsem s nimi měla sny..věřím, že jsou neustále s námi a bdí nad námi a už prostě vědí, že je to naší životní zkouškou. 11 měsíců po smrti maminky se mi narodila Terezka, dnes jsou jí 3 měsíce a je tím středem vesmíru, který mi dává obrovskou sílu jít dál. Objímám a krásné vánoce Jitka

      Vymazat
  4. Krásný článek a vlastně ve výsledku ani ne smutný, ale pozitivní. Jsi úžasná!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuju, MoTeelka :)

      Neměl být smutný, naopak, měl těm, kteří se dostali do stejné situace sílu a energie a naději, že bude líp!

      Krásný den,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  5. Mila Terezko, dekuji ti za clanek, verim, ze nebylo lehke psat o svych pocitech z tak smutneho obdobi. Mne bohuzel potkala ta nejhorsi nocni mura, zemreli mi oba rodice a od te doby nemam silu se normalne zit nebo se snad radovat se z malickosti.. Rada ctu tve clanky a citim z nich, ze ty jsi bojovnice a dokazes se s tim poprat.. Drzim ti palce pri hledani tve vysnene prace! T.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahá T.,

      děkuji za komentář. Bojujte! Zasloužíte si ten váš život užít... těžko se to říká, ale bude vám líp. Bohužel už s danou situací nic udělat nemůžete. To rozhodnutí je jen a jen na vás samotné. Bojovnící se nenarodíte, musíte se v to rozhodnout.

      Držím vám ohromně palce a napište mi ještě někdy.
      Krásný den,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  6. Dobrý večer Terezko, objevila jsem Vás článek u mé milé neteře Dominiky na facebooku. Jako byste věděla, co mě trápí. Před 3 měsíci mi zemřel přítel a já měla pocit, že se mi zhroutil svět a že nedokážu bez něj žít. Zrovna dnes mi bylo hodně smutno a pak jsem začala číst a měla pocit, že ten článek vyjadřuje přesně mé pocity. Já ještě pořád čekám a někdy ani nevěřím, že bude LÍP, ale budu se držet Vašich rad a zkusím bojovat. Četla jsem a plakala a ulevilo se mi. Moc děkuji. Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuju za nádherný komentář. Doufala jsem, že článek si najde ty, kterým pomůže.

      Bojujte, bude líp! A zase krásně! Je to neuvěřitelné, ani já tomu nevěřila, ale je to tak.
      Ohromně vám držím palce, zvládnete to a pak se podíváte za sebe a uvidíte, jak silná osoba se z vás stala.

      Nádherný den,
      přeje TerezaInOslo

      Vymazat
  7. Terezko, moc ti dekuju zrovna za tenhle clanek, 16.10. mi odesla babicka, ktera pro mne hooodne znamenala a presne tenhle clanek mne nakopnul, dekuju

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuju,

      jsem ráda, že článek dolétl k těm, kteří ho zrovna potřebovali.
      Přeju moc síly a posílám velké objetí.

      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  8. Mamu jsem ztratila pred peti lety a musim rict, ze jsi presne popsala ty pocity. Sny, ze vsechno byl jen omyl a to nekonecne zoufalstvi (ona byla bohuzel ma jedina rodina, tak nebylo poradne kde hledat utechu). V teto chvili si uvedomime, ze maminky jsou nejdulezitejsimi lidmi v nasem zivote a jaka je skoda, ze jsme s nimi netravily vic casu. I kdyz vsichni vime, ze tu s nami nebudou vecne, je to bolest, na kterou neni mozne se pripravit a kterou si ani nedovedeme predstavit...Jsem rada, ze jsi v te chvili nebyla sama...PS: mam moc rada tvuj blog:) J.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuju za komentář J.,

      inu, uvědomíme si spoustu dalších věcí, o kterých nemáme ani ponětí. Vy jste to zvládla sama, klobouk dolů, jste bojovnice.

      Nádherný den vám přeji,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  9. Na tvůj blog jsem narazila asi před třemi dny. Tvoje články se tak krásně čtou, ale tenhle článek je mi víc než blízký. V mých 16 před dvěma roky se mi stalo téměř to samé. Ale nikdy bych to takhle přesně popsat nedokázala. Během čtení se mi jen rojily slzy. Uplně přesně jsi popsala mé pocity v tu dobu kdy se to vše stalo i po tom. Jsi vážně skvělá a také silná!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuju za krásný komentář. Článek si našel ty, kteří ho potřebovali nejvíc přečíst. Jsem za to ráda. Občas se potřebujeme ujistit, že v tom nejsme sami.

      Krásný den a hodně síly přeji,
      TerezaInOslo

      Vymazat
  10. Terezko,
    jste opravdu silna zena. Prisla jsem v zivote jen o babicku, v dobe, kdy jsem zila v zahranici. A do dneska jsem se nezbavila pocitu viny, ze jsem se ji mela vice venovat. Pred par tydny jsem se prestehovala za ocean a pomalu se zacinam bat, mam takovy spatny pocit, aby se nestalo neco podobneho. Nevim jak tomu predejit, je tezke byt blizko lidem, kterym byste svou pritomnost dala z celeho srdce, ale nemuzete, jelikoz jste v cizine.
    Preji vam mnoho stastnych dni do budoucna. Maminka by na vas jiste byla pysna, ze jste takto zabojovala.
    Hezky den,
    Mirka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuju, Mirko.

      Takové myšlenky jsou velice běžné a budou tu vždycky. Je to součást života, který jsme si vybrali. Každý den přemýšlím nad tím, jaké by to, kdybych byla doma...

      Ono v tu chvíli nic jiného nešlo dělat. Muselo se bojovat!
      Posílám mnoho energie a doufám, že se vám daří dobře.

      S přáním hezkého dne,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  11. Ahoj Terko, naštěstí jsem doposud přišla jen o prababičky,
    ale řvu jak želva u tohoto článku! Držím Ti palce, moc Tě obdivuji!!!!!!!!
    Drž se ahoj Téra <3

    OdpovědětVymazat
  12. Posílám jeden obrovský obdiv. Tohle je věc, kterou si nedokážu představit. Ale naprosto přesně si pamatuju na den, kdy nám umřela rodinná známá. Bylo to na střední. Přijela jsem domů a máma seděla na schodech. V obličeji měla "takový" výraz. Jen se na mě dívala s tím svým výrazem a já si jen ověřila to, co mi bylo jasné od okamžiku, kdy jsem jí uviděla. "Irena umřela?!" A ona začala brečet. V životě jsem neviděla své rodiče brečet. A já? Já nebrečela ani na pohřbu. Připadala jsem si jako největší necita, ale prostě jsem to nedokázala. Dodneška nechápu, proč to tenkrát nešlo. Ale jak říkáš. Čas skoro všechno spravil. Ale ten den, ten si navždycky ponesu někde v sobě. Každopádně jak píšeš, člověk musí věřit, že bude líp a musí mít pro co žít. Hodně štěstí a úspěchů při našich každodenních bojích!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Míšo, za Tvůj příběh. Bohužel si myslíme, že se nás takové věci netýkají až do té doby, než se to stane nám. O tom, že se Ti nechtělo na pohřbu brečet - myslím, že je to poměrně běžná věc. Mysl i tělo nás při takových situacích brání ... pak přijde den, kdy se konečně uvolní z šoku a všechny city se provalí.

      Také přeju moc štěstí a mnoho síly.
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  13. Ahoj Terezo,
    jsem rada, ze jsem nasla tvuj clanek. Hledam nekoho, kdo by me pochopil (psycholozka byla k nicemu) a mozna jsi to prave ty. Moje maminka jeste zije, loni mela mozkovou mrtvici a neni na tom dobre. Ziju taky v zahranici, a bojuji kazdy den. Nejradsi bych se hned sbalila a jela zpatky domu. Chci zpatky k rodine, k mame, dokud tu jeste jsou! Ale mam 1.5 roku stareho syna, manzel v zadnem pripade do Cech nechce. Co mam delat? Pises, ze jsi rada, ze jsi zustala v Norsku, ale ja nevim, jestli si to nebudu jednou vycitat, ze jsem jeste mohla nejaky cas stravit s mamou, ikdyz neni uplne fit...Jezdim do Cech lazde 3 tydny, ale je to malo, pokazde kdyz se loucime, brecim, tata taky...Lituju, ze jsem kdy odesla z Cech a opustila moji rodinu, ikdyz je muj manzel skvely.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuji za Váš komentář. Je mi moc líto, že se právě teď nacházíte v takové situaci. Kdybych byla já na Vašem místě, já bych určitě jela. Ani nevím, co bych za to teď dala, kdybych věděla, co se stane a mohla s mámou strávit poslední dny. Chápu, že nejste v jednoduché situaci. Možná by stálo za to si s manželem promluvit, jak moc je to pro vás důležité... Napište mi email... TerezaInOslo@gmail.com
      Moc ráda bych Vám pomohla, nebo alespoň dodala pozitivní energii.

      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
    2. Moc dekuju za tak rychlou odpoved. Ozvu se. Presto by me jeste zajimalo a mozna i ostatni, jak se pripravujes na to, ze jednou odejde i tatinek, a ty u toho zase nebudes moct byt, protoze zijes v Oslu? Mozna by stalo za to napsat clanek, jake to je zit v zahranici. Ja byla ze zacatku nadsena, bylo to jako znovuzrozeni, vsechno jsem se musela naucit znova - jak si koupit listek na autobus, jak vypada v obchode sul atd. A bylo to skvele, zacit znova, prazdny list papiru. Vsichni mi rikali - dyt to zkus, vratit se muzes vzdycky..Jenze jsem zjistila, ze cim dele clovek zustane tim je to tezsi. Zvykne si a paradoxne se zacne bat navratu, protoze uz to v Cechach nezna. S ditetem je to o to tezsi. Taky jsem si myslela, ze vsechno v Cechach zustane tak jak je a ja se do toho muzu kdykoli vratit. Ale ten vlak v Cechah jede, vsechno se meni - a hlavne lidi zacinaji odchazet, kamaradi, pribuzni, oblibene obchudky, restaurace uz najednou nejsou tam kde byly. Takze clovek uz se nikdy nemuze vratit do toho, jake to bylo. A to mi tenkrat nikdo nerek. Mozna je to stale relativne novy fenomen emigrace, o kterem se malo mluvi a taky o te cene za "lepsi" zivot. Jsem v zahranici 13 let a je mi lito toho casu, ktery jsem nestravila se svymi nejblizsimi a ktery uz nikdy nedozenu. Mam spoustu kamaradu z Cech zijicich v po celem svete, ale tohle mi zatim nikdo nerek. Jsou stastni? Styska se jim? Jsem jedina kdo lituje?

      Vymazat
    3. Ahoj, na tvůj příspěvek musím reagovat.Mrzí mně, že jses smutná a lituješ svého rozhodnutí. Víš ale je moc důležité si uvědomit, že vůbec nevíš jaký by byl tvůj život kdybys zůstala. Třeba by to vůbec nebylo takové jak si představuješ a teď bys litovala zes nevyužila možnost žít v zahraničí. Mám jednu příbuznou, která léta lituje, že nevyužila nabídku žít v cizině, že tu zůstala,že by se bývala měla mnohem líp. Víš co tím chci říct. Třeba by tvůj život byl horší než teď. Buď ráda za to co máš-skveleho manžela, syna a rodiče...Pa Siobhan

      Vymazat
  14. Ahoj Terezko,
    na článek jsem natrefila až dnes, kdy to je 14 dní co jsem také přišla o velmi milovanou osobu. Doufám, že se vše zlepší a časem najdu enegrii jít dál a hledat pozitivní věci v životě. Přeji ti pěkný den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Dian,

      myslím na Tebe... a posílám energii. Takovou tu, která Tě zahřeje u srdce a dodá sílu že bude líp.

      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  15. Terezko, neumím si ani představit jak hrozně těžké to pro tebe muselo být. Jsi úžasně silná bytost.. Po tváři se mi koulí slzy a hned co dopíšu tenhle komentář, tak se pořádně přitisknu k Lukášoj. Občas na nás osud vymýšlí strašný zkoušky.. :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anetko, moje, děkuju... :) Lukáše obejmi i za mě.

      Myslím na vás.
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  16. Ahoj Terezko,
    tak tento článek mě při dnešním dopoledni doopravdy dojal. Letos v květnu mi odešel taťka - rakovina plic. Na onemocnění se přišlo pozdě (nádor byl skrytý za srdcem) a nic se již nedalo dělat, chemoterapie nezabrala a my se museli smířit s tím nejhorším. Onemocnění progradovalo a my se jen museli dívat, jak nám táta odchází před očima, nejhorší na tom byla ta bezmoc, že tomu člověku nemůžeš nijak pomoci :( Do posledních chvil jsme měli taťku doma, měli jsme zařízenou domácí hospicovou péči... byl to zážitek, jak já říkám "škola života", která mě neskutečným způsobem posílila, a to už v mých 23 letech.
    Říká se, že vše špatné je pro něco dobré a já tomu nyní věřím víc, než kdy dřív. Uvědomila jsem si spoustu věcí, které mi dřív unikaly. Nezaobírám se teď už takovými hloupostmi, nestresuju se tolik nebo se o to alespoň snažím, vážím si víc svého zdraví a hlavně času, který můžu trávit s těmi nejbližšími, ale i sama se sebou. I přes ty všechny rány, které mě potkaly - ať už moje vlastní zdravotní problémy nebo tátova smrt, si neustále opakuju, jak jsem ráda, že můžu žít a můžu se každý den radovat z toho, že jsem se probudila.
    Tvoje články jsou krásné a jsi pro mě velikým vzorem, inspirací. Za to vše Ti mockrát děkuji!!!
    Krásný den přeje Kamila :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Kamilo,

      děkuju za komentář - silný, dlouhý, ze života a s kapkou života. Posílám tu milou vnitřní energii, která Ti ukáže tu správnou cestu. Nech za sebe jednat tělo. Zvládne to.

      Kdybys s čímkoliv potřebovala pomoct - napiš. Jsem tu pro Tebe.
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  17. Páni tak tohle bylo presne to co jsem potřebovala :) moc ti za tenhle článek Terezko děkuju u nás je to taky hodně čerstvé 17 dni a jak pises vanocu se všichni bojíme byť u nás to nebyla maminka tak tohle bude hodně těžké ale věřim ze bude lépe :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hřeje mě u srdce, že jsem se trefila. Vánoce zvládnete. U nás ty první byly velice emotivní, ale hezky emotivní.

      Myslím na Tebe, Gábi.
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  18. Terezko, tvoj blog čítam pravidelne tu a aj FB, všetko hltám na jedne nadýchnutie, ale tento článok bol na dva, kedže presne viem ako si sa v tej chvíli cítila a cítiš aj teraz....my sme prišli len pred dvoma mesiacmi o tatíka.... každá iná vyslovená fráza je zbytočná......

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veroniko, myslím na Tebe, na vás všechny. Posílám spoustu síly a obejmutí a kopu naděje, že bude líp, protože bude!

      Napiš, kdybys cokoliv potřebovala. Jsem tady pro Tebe.
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  19. Dekuji,také mi umrela maminka😒 v prosinci to bude teprve rok..a já stále nechci zit,nevím jak mam zit,stále placu a v hlavě se mi honí slovo proč,?😓

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Posílám taky tu nádhernou energii, která dodá sílu. Myslím na Tebe. Bude líp. Věř tomu.

      Napiš mi, kdybys potřebovala jakkoliv pomoct. Jsem tu pro Tebe,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  20. Ahoj Terez, soucítím s tebou, ač jsem v této situaci nebyla. Nevím, zda byla tvá maminka nemocná, nebo to bylo náhlé a nečekané, o to je to horší, vždy se také bojím a když zvedám sluchátko, neříkám ahoj ,ale co se stalo. Mám takový ,,dar" se kterým se neumím vyrovnat. Když umře někdo známý, tak ještě než se to dozvím se mi o tom zdá sen. Děsí to mě i přítele. Poslední dny se cítím vcelku špatně a mám zlé tušení, tak hned ráno přemýšlím, zda se mi o někom nezdálo.
    Měj se krásně. Verča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verčo, děkuju za komentář. Zkus to nějak odbourat, nemůžeš žít celý život ve strachu. Ono se takovým věcem nedá předejít, ani kdybychom se strachovali i ve spánku. Držím palce, ať se to brzy spraví a Ty budeš mít klidnější myšlenky.

      Posílám obejmutí.
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  21. Jsi úžasná, každičké slovo, každá věta musí být ohromnou podporou pro ty, kteří prožívají něco podobného. Čekala jsem článek všelijaký, ale tak silný a nakonec i pozitivní asi ne, vždycky dokážeš překvapit :) krásné je, že i když o ty nejbližší přijdeme, zůstanou nám ty krásné vzpomínky, takže vlastně nikdy neodejdou úplně. Měj se moc hezky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Terezko, moc děkuju. Však já se k takovému článku odhodlávala několik let. Až pak jsem sebrala odvahu a napsala ho pro vás. Vzpomínky zůstanou a vykrystalizují se do takové nádhery. Naberou na váze a objevují se v našich životech mnohem intenzivněji.

      Hezký večer,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  22. Terezko,
    nemám moc slov, upřímně mě to dojalo a kvůli slzám pomalu ani nevidím.
    Zvláštně se chvěju a je mi taková zima..Mamku mám po těžké mozkové příhodě,
    je na tom hodně špatně a já se s tím neumím smířit.Ani s tím,že už je jiná,že už má takový svůj
    jiný svět a já jí nemůžu pomoct.Je mi líto,že Vás to potkalo a sebe si ani nedokážu představit
    až to přijde,život bez ní ne.Děkuju za článek,za to,že jsi našla to odhodlání to ustát .
    Renča

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Renčo, děkuju za komentář.

      Moc maminku pozdravuj. I Tobě posílám tu energii, která bude nabádat, že bude líp :)
      Napiš mi klidně zprávu, moc ráda pomůžu.

      Myslím na vás!
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  23. Když mi bylo šest let, zemřel mi táta. Nikdo si nedokáže představit, jak tak malá holčička může tak náhle dospět.. Pravdou je, že i po 16 letech, to pořád strašně bolí! A nikdy nepřestane, protože on se už nevrátí.. Nebude tu v důležitých chvílích mého života, prostě už nikdy. Pořád mi strašně moc chybí, jen s tím tak nějak umím žít. Ale ta rána se nezhojí.
    Drž se Teri, i všichni ostatní. Neztrácejte optimismus i s tou ránou na srdci.

    P. S.:Tady je zase můj příběh, jak vidím ztrátu rodiče: http://latereza.blogspot.cz/2014/10/rany-se-nezhoji.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Terezko,

      četla jsem článek a běhal i mráz po zádech. Nedokážu si to ani ve snu představit. To dospívání během okamžiku úplně chápu. Nedokážu to popsat, ale cítila jsem to podobně. Posílám tu milou energii i Tobě - ať Tě hřeje u srdce. Táta by na Tebe pyšný. Moc.

      Děkuju za sdílení toho Tvého příběhu,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  24. Milá Terezko,
    tohle mě fakt rozbrečelo. Jen co jsem viděla fotku na instagramu jsem se musela podívat na článek a přečíst si ho. Už od začátku mi kapaly slzy. Strašně mě mrzí, co se Ti stalo. :( Už to budou tři roky, co mi umřel strejda, kterému tenkrát bylo 32. Tenkrát jsem se málem psychicky zhroutila. Strejdu jsem měla opravdu moc ráda. Mám na něj krásné vzpomínky a když umřel, tak se mi všechno začalo vybavovat. Furt mi to běželo v hlavě, zdálo se mi o něm. Dokonce i sen, kdy byl zase živý. Na pohřbu jsem se skoro zhroutila. Já vím, že to nebyl, tak blízký člověk, ale i tak mě to zasáhla, protože jsme k sobě měli blízko. Dodnes na něj myslím a vždy když mi je nejhůř se podívám na nebe a vím, že on tam je.

    Člověk, který toto nezažije bohužel neví co to je. Taky jsem dřív nevěděla až když jsem to poznala na vlastní pěst jsem zjistila, jak moc to bolí, když ztratíme někoho, kdo nám byl velice blízký.

    Drž se prosím tě! Myslím na Tebe i na tvou rodinu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Drahá Markét,

      děkuju za Tvůj příběh. Nemám slov, snad jen, že bude líp. S každým rokem je to o krapet lepší. Máme na ně nádherné vzpomínky a ty nás vždycky budou držet nad vodou. Posílám i Tobě tu milou energii, která zahřeje a ukáže, že bude líp.

      Myslím na Tebe,
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  25. 28. října to bude 10 let.. kdy mi umřel táta.. Mě bylo 15, byla jsem v pubertě.. Byl to den, kdy všichni byli doma. A taťka ležel v posteli.. když mamka přišla k babi na dvůr a řekla tiše, že už usnul... rok se trápil s rakovinou.. šla jsem domů jak ve snech do jeho pokoje..kdy jsem mu u postele řekla, že ho mám ráda. Byla jsem puberťačka a takových slov jsem se styděla, když byl zdravý. Doteď mě to mrzí.. Pak už se to událo rychle..Přijeli pohřebáci s rakví, rakev donesli až do patra.. nikdy na to nezapomenu. Kdy jsem brečela opřená o zabrádlí a dole na mě koukali mladí kluci co čekali na rakev. Tu práci jim nezávidím.. Poté ho vynesli před barák a jelikož jsme na vesnici, tak starosta spustil reproduktor-zvony a po tragické nemoci umřel ten a ten.. myslela jsem, že se sesypu.. Ten večer jsem strávila s mojí sestrou v posteli, a měli rozvícené svíčky, kdy mě ségra ujišťovala že tu teď ještě s námi je... Pamatuju si, že následující školní dny jsem musela vypadnout ven..jinak bych se doma zblíznila.. Učitelka mi popřála upřímnou soustrast a já se tam málem sesypala.. Poté čas to všechno otupil... Člověk se s tím nesmíří, ale zvykne si na to. Tolikrát jsem si říkala, co by bylo když by tu byl.. Je to život bohužel... Tatí mám tě ráda a strašně mě mrzí, že mě nepovedeš k oltáři..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za sdílení i Tvého příběhu. Bolí to jenom, když to čtu. My jsme si se ségrou ještě blíž, než kdy jindy.

      Ano, "člověk se s tím nsmíří, ale zvykne si". Posílám i Tobě trochu té energie, která zahřeje u srdce.
      Vaše TerezaInOslo

      Vymazat
  26. Bohužel nebo spíš bohudík nemůžu napsat, že vím jak se cítíš, protože jsem takovou ztrátu nikdy nezažila. Neskutečně tě ale obdivuju v tom, jaký máš po tom všem pohled na svět. A velkou náhodou je i můj poslední příspěvek na blogu právě o mámě. O tak jak je to nejdůležitější člověk, kterého mám.
    Ty máš ale nás <3 Všechny co čtou tvůj blog a váží si každého tvého slova.
    Drž se. Z Texasu posílá spoustu sluníčka a energie V.

    OdpovědětVymazat
  27. Houdi, děkuju. Moc ráda si ho přečtu. Mámy jsou nejlepší.

    Nádherná slova, vážím si jich :)
    Posílám milou energii zpátky,

    Vaše TerezaInOslo

    OdpovědětVymazat
  28. Terezko tento článek je tak emotivně silný že zároveň dodává neuvěřitelnou sílu. Před dvanácti lety jsem přišla o mého milovaného tátu. Byla jsem ve věku kdy jsou holčičky na tatíncích totálně závislé. Když mi to tenkrát sdělili plakala jsem ale to opravdové silné bodnutí u srdíčka přišlo až o několik let později a neustále se vrací při významných příležitostech (maturita, státnice, nová práce a každé Vánoce) Chtěla bych ti říct že tento článek mě dodává energii a chuť jít dál, vím je to spoustu let ale bolí to pořád a pořád bude. Jen se člověk s tou dírou v srdíčku musí naučit žít a jít dál. Jsi neuvěřitelně silná a je skvělé jak podporuješ prostřednictvím psaní ostatní a dodáváš tak sluníčko i do těch nejsmutnějších tváří. Drž se a přeji Ti spoustu krásných a nezapomenutelných okamžiků. Týnka

    OdpovědětVymazat
  29. Stalo se mi neco podobneho. Po te jsem nenavidela vsechno a vsechny, mela jsem pocit ze to je nespravedlive, ze tuhle zkusenost nechci. Muj smutek se premenil na vztek, ktery jsem pak vylevala na partnera. Myslela jsem, ze to musi vydrzet po tom, co se mi stalo. Ja to prece taky musim vydrzet. Nevydrzel .Odesel za jinou zenou. Doufam, ze moje zkusenost taky pomuze ostatnim .Ikdyz mate bolest, setrete i city tech druhych...Terezko, obdivuju te, jak jsi silna a vsechno tak ohrome zvladas a dokazes z toho pozitivne vyjit. Prestehovala jsi se zpet do Prahy prave kvuli sve rodine?

    OdpovědětVymazat
  30. Az dnes jsem nasla tento clanek.Kdybych ho mohla cist v srpnu 2012,pomohlo by mi to moc. Umrela mi babicka,pro me bytost nad bytosti.Nejlepsi zenska,nej vzor,proste nej clovek,ktery by mel zustat nesmrtelny. Bylo to necekany a bezduvodny,o to pro me nespravedlivy. Zila jsem s ni deset let,kazdy den a proto to byl sok.Jeden den jsem s ni mluvila a rano nebyla.Zhroutila jsem se..dodnes si pamatuju,jak prijeli nasi a nesli jeji kufr,jak mezi dvermi,aniz by cokoliv rekli,mi to doslo,jak jsem padala do nejvetsich hlubin a nevedela jsem jak zpatky. A do toho jsem byla na zacatku tehotenstvi. O devet mesicu pozdeji se narodila Alenka,po babicce. Letos to budou ctyri roky,tupa bolest odesla a uz jen s laskou vzpominame.Ale chybet bude navzdycky..
    Jen ta bolest proste otupi.
    Diky za clanek,urcite pomuze.

    OdpovědětVymazat
  31. Včera mi umřela Maminka ,měla rakovinu,kdyz jitu nemoc zjistili,davali ji pár týdnů,ale já jsem s tetou objížděla jiný nemocnice ,skousela snad všechno ale všude tvrdili,ze jsme měli přijít dřív a teď tu Maminka není ,není tu pro mě a mojí 16 letou sestru která se momentálně léčí z leukémie ,je to jako zlý sen,strasne mi maminka chybí ,mám vedle sebe její tašku z nemocnice kterou mi predali..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je mi moc líto... Myslím na Tebe, na vás na všechny a posílám vzduchem dobrou energii. Buďte spolu a dodávejte si vzájemně sílu. To zvládnete.

      Vymazat
  32. dobrý den, zítra má pohřeb moje maminka...když v pondělí umírala, držela jsem ji za roku...nevím, jak se s tím vyrovnám, ale díky Tvému článku věřím, že to půjde...jen nevím, jak zvládnu ten zítřejší pohřeb..._

    OdpovědětVymazat
  33. Terezko me umrela maminka ted v sobotu 2mesice bojovala na hranici zivota a smrti. Bohuzel svuj boj prohrala pro nas je to tezky ale ja uz se stim pomalu smirovala kdyz pred temi 2mesici ze by bylo asi pro ni lepsi se netrapit asi me vyslysela.Bylo pro me strastne tezky jet pro veci do nemocnice byli jsme domluvni na 10ranoja nedokazala vztat s postele vse me bolelo bylo mi zle nakonec jsme jeli v 13h s bratrem a jejim manzelem. Cekat na list a videt praznou postel ve ktere lezela byla strastne bolestiva loucila jsem se sni i tam pokud tam jeste neco bylo.Zemrela vcelku mlada 53let silene se tesila na duchod bohuzel osud to chtel jinak.Nakonec jsme tedy dostali veci a papir a jeli domu.Jak jsem z tama odchazela potkali jsme rodice zeny ktera lezela a lezi vedle ni po autohavarii ve stavu s tracheomkou a lezici a spici.Poprali jsme jim hodne sil ze my uz jsme to prohrali.V tu chvili jsem si rekla ze me tento ukon posilil v pondeli jsme jeli zaridit pohreb tez jsem mela pocit tisne ze uz toto opravdu nezvladnu nakonec i toto mi proslo. V patek mame pohreb a jen na to pomyslim tak se mi dela zle mam strach vubec vejit ... :(

    OdpovědětVymazat
  34. Před čtyřmi dny mi zemřel přítel v náručí. Moc jsme se milovali. Střídají se u mě stavy kdy si připadám naprosto silná, že zvládnu vše na světě se stavem naprosté beznaděje. Chybí mi fyzicky, jako milující partner ale i jako muž, který mě neuvěřitelně pořád fyzicky pritahoval 😢nemít syna a rodinu, jdu za ním 😢

    OdpovědětVymazat