Stránky

středa 31. prosince 2014

Chci, chcete i vy?

A je to tady. Poslední den roku 2014. Jak ho trávíte vy? Poslední den v roce je pro mě vždy plný vzpomínek a nových očekávání. Během pár minut prožívám ten uplynulý rok, projíždím fotky, vzpomínám na ty nejlepší, ale i nejhorší okamžiky a v hlavě mi naskakují plány a nové nápady, jak ten další rok udělat ještě o ždibec lepší. A jak vím, že bude lepší, než ten předešlý? Protože to tak chci. 

Proč miluju tyhle Vánoce, jak jsme našli zamrzlou pláž a jak jablko nepadá daleko od stromu

Jazzová hudba se líně nese dřevěnou kabinou. My odpočíváme po vynikajícím curry a hraní deskových her a prostě jen tak sdílíme náš moment. Je tu teplo, voňavo a útulná atmosféra by se dala krájet. 

Miluju tyhle Vánoce. Jsou totiž přesně takové, jak jsme si je vysnily. 

Máme nový kávovar a dělá tu nejlepší kávu pod Sluncem. Všichni jí milují a káva se u nás ve srubu servíruje několikrát 
 denně. I náš táta, který nikdy nedal dopustit na čerstvě namletou kávu v ručním 
kávovaru uznale kývá hlavou při pití Nespressa. A to je co říct!

sobota 27. prosince 2014

Proč milujeme Vánoce.... a druhý krok "Make a Wish"

Když někdo řekne slovo "Vánoce", v hlavě mi začne tancovat několik slov a každé se hlasitě překřikuje, které je více důležité. Myslím, že mezi ta nejdůležitější patří: moji nejbližší, pohoda, teplo, smích, radost a klid. Klid a pohoda křičí kupodivu ze všeho nejvíc...

středa 24. prosince 2014

Co dělají Norové na Vánoce a co děláme my ve srubu

"Due to heavy snowing and many presents..." nestihla jedna část rodiny přestup na letišti v Oslu, "due to strong wind" hodinové spoždění trajektu z Dánska do Norska, no, to nám to hezky začalo. Poněkud dramatický začátek, noční dojezd do srubu, ve tři ráno vyzvedávání další části rodiny, protože sem do těch končin nevede navigace a netrefí sem pomalu ani všudezdejší. 

Všechno nakonec dobře dopadlo a my padli do peřin... Všichni jsme se pak ráno (no, ne úplně ráno :) potkali ve vytopeném a dřevem provoněném obýváku v pyžamových kalhotách. Outift letošních Vánoc v Norsku je všem zcela jasný, přestože nikým neorganizovaný. Zato počasí si z nás tropí dobrej den a mění se jak svatí na Orloji... ale ruku na srdce, máme obrovský zásoby jídla, že bychom tu mohli zůstat všichni měsíc, máme velké zásoby vynikajících nápojů, vánoční Lego, puzzle, a především jeden druhého... takže nám to je takzvaně šumák.

pondělí 22. prosince 2014

O vánočním cestování, šlehačce ve spreji a kupě sněhu

Rochním si zabalená v kopě polštářů a píšu... o tom, jaké to je těšit se na českou rodinu, která je momentálně na cestě do Norska, o tom, jaké to je táhnout ten největší kufr na světě zasněženým Oslem, o tom, jak se těším na vánoční pohodu a českou vánočku a o tom, jak miluju Vaše nádherná přání, emaily a zprávy. Děkuju za ně. Z celého srdce.

Jak nám v Oslu nasněžilo a já se snažila propašovat do letadla šlehačku ve spreji



Zrovna včera se počasí rozhodlo, že je ten správný čas na to, aby se sypal sníh. A tak se sypal už od rána až do noci. Johni šel do práce a volá mi, ať jsem opatrná, že jsou chodníky čistý led. Už teď mám obavy, jak to všechno dotáhnu. Balení na Vánoce je vždycky trochu oříšek.

pátek 19. prosince 2014

Do každého dárků dávám kus sebe... proč?

Miluju balení dárků. Máma mi vždycky kladla na srdce: "Lidé musí vidět, že sis dala záležet. Když někomu něco dáváš, dej do toho kus srdce. Myšlenku. Kus sebe. Teprve pak to vykouzlí ten správný efekt, když lidé uvidí, že si jim věnovala svůj drahocenný čas... ten je v dnešní době ten nejcennější..."

Z té malé nešikovné holky, které stěží ustřihla rovně papír a neuměla ani uvázat mašli, vyrostla paní Salte. A letošní barvy? Měděná (jak jinak :), bílá a bleďounce modrá.

čtvrtek 18. prosince 2014

Jak jsem se dozvěděla bolavý verdikt a co mi to dalo...

Horký kakao s kouskama čokolády a horou šlehačky mi hřeje rozmrzlé prsty a hladí bříško. Podle růžových tvářích byste poznali, že už v Oslu přituhlo a co především: konečně i nasněžilo. Šla jsem na procházku do toho pohádkového zasněženého počasí. Sama. Na dlouho. Proč? 


Takové to milé ráno se proměnilo ...

úterý 16. prosince 2014

Jak se peru s nekonečným čekáním na výsledky interview, rozbouřená fantazie a co dávají Saltovi k Vánocům?

Začíná být taková ta norská zima až praští a nosy se červenají. Lidé se balí do obrovských šál a ukrývají se do kaváren na horkou čokoládu. Kavárny praskají ve švech a lidé potajnu kradou perníčky, které jsou na pultech zadarmo. Já ten srdíčkový rovnou nemístně lupla do mé horké čokolády, kde se zuby nehty snaží udržet na hladině. Já se zas nemohla udržet doma... Přestože mi řekli, že se ozvou ke konci týdne, jsem jako na trní. U ničeho nevydržím dýl než pár minut a telefon kontroluju každou možnou chvilku... tak jsem se rovněž zabalila do šály, nazula jezdecký boty a vydala do víru velkoměsta... přímo tudy...

neděle 14. prosince 2014

Trochu norské historie Vinmonopolet, jak se staví palačinkoví sněhuláci a jak si užít vánoční svátky v klidu a pohodě

Čekám na zastávce tramvaje a oči se mi klíží. Včera jsem totiž hlídala malého andílka. Ospalá nasedám do tramvaje, ta je zpola plná lidí, kteří si užili sobotní večer v trochu více společenském duchu, než já. Naproti mně si přisednou dvě postarší dámy. Jsou elegantně oblečené, kolem krku se jim houpají perly. mají takové ty upnuté kožené rukavice a trochu unavený make-up. A já už vím, která bije...  Prosinec je totiž měsícem bujarých vánočních večírků. Tady na severu se jim říká "Julebord" (v doslovném překladu - "vánoční stůl"). Takový "vánoční stůl" má nepsaná společenská pravidla. Na Julebord je všechno dovolené. Tančící ředitel firmy na stole? No problemo. Zaměstnanci opití do němoti? Nevadí. Malé i velké firmy platí několichodové menu v luxusních restauracích, ty zámožnější posílají své zaměstance, aby se odvázali na výlet trajektem do Dánska/Finska/Švédska, či na prodloužený víkend do nějaké metropole. Fantazii se prý meze nekladou. A co je na tom všem prý nejlepší?: "Co se stane na Julebord, také na Julebord zůstane." 

Tyto dvě postarší dámy si evidentně užily Julebord po svém. Na celou tramvaj se totiž překřikují, co si dají jako noční snack, protože umírají hlady. Mně cukají koutky a představuju si, jak tyhle dvě postarší babičky to rozjížděly ještě před několika minutama na parketu. Hlasitý smích střídá nové návrhy, co na ten krajíc chleba namažou a oči jim při tom svítí jako malým dětem. Velice úsměvné a zábavné... 


středa 10. prosince 2014

Jak (ne)přijímat dary a můj dopis Ježíškovi aneb přání, která nejspíš navždy zůstanou jen v mé fantazii

Takové dávání darů je velice obtížné. Musíte u toho přemýšlet. Na chvíli se zastavit, projít si v hlavě okamžiky, kdy se můžete chytit za nit inspirace. Mezi ty nejkrásnější dary patří ty, které v sobě mají kus historie, nebo jsou vyrobené a promyšlené s láskou... na to bychom neměli ani letošní Vánoce zapomenout... V Oslu je nádherná vánoční atmosféra, kterou jem se snažila zachytit pomocí fotek. Jestli se mi to alespoň trochu podařilo, nechám posoudit vás...

neděle 7. prosince 2014

Recept na "dokonalou pohodovou atmosféru" a další Inspirace na Vánoce vol.3

Krásný večer vám přeji... tma tmoucí značí, že už se den pomalu chýlí ke konci a já ten dnešní zasvětila přípravě na druhý pohovor, respektive Webmeeting, který budu vést zítra odpoledne před několika lidmi. Ano, kdo ještě neví, prvním pohovorem jsem v pátek úspěšně prošla!! Obrovská radost se mísila s nepříliš velkým nadšením, když jsem se dozvěděla, že mě čekají ještě celkem tři náročná kola pohovorů a nejrůznějších prezentací. Neházím ale flintu do žita, naopak! Přišel čas na to, abych vytáhla své největší zbraně, protože tenhle boj dobojuju, co mi síly stačí! A nic nenechávám náhodě. Veškeré materiály, které jsem obdržela, a že jich bylo, jsem náležitě prostudovala a snad už i důkladně pochopila. A zítra to vypukne... bude to fiktivní Webmeeting, na kterém budu prezentovat společnost, jejich koncept, práci, grafy, statistiky a nabízet "naše" služby potenciálnímu klientovi - jedné americké univerzitě. Řeknu vám, že žádná procházka růžovou zahradou to tedy není... o to větší to bude adrenalin zítra!



sobota 6. prosince 2014

Máte něco na srdci, ale neumíte to říct? Článek vás snad postrčí a možná i na skvělé představení LOSER(S)!

Je brzké pražské ráno, ospalé a uloudané. Ze stanice Smíchovské nádraží se kolíbám směrem na Palmovku. Nejezdí tramvaje, ve městě je chaos a náhradní doprava nefunguje tak, jak bychom si to my, normální smrtelníci představovali. Pozoruju lidi kolem sebe, ostatně jako vždycky, a pohled mi uvízne na jedné mladé slečně. Je vysoká asi metr osmdesát, má zářivě červenou sportovní bundu s bílými zipy, havraní vlasy a přísně zastřiženou ofinu. Tuším, že má i velice tmavé oči. Pozoruji ji, jak si nervózně upravuje čepici. Co pět, sedm sekund si dlouhými prsty posouvá čepici sem a tam a natáčí hlavu, aby se v odraze oken ujistila, že jí sedí jako poklička na hrnci. V duchu si říkám, že ta čepice zcela jistě musí být nová, protože svou bílo-krémovou barvou září na celé metro. A v tom to uvidím. Pod její skvostnou bambulí se zatrpkle kření ten umělohmotný do nebe volající háček, kterého si asi ze samotného nadšení zbrusu nová majitelka čepice nevšimla. A je to tady. jsem jediná v celém metru, kdo může tuto mladou dámu zachránit od úsměvné až trapné situace. Jenže, jak to udělat. Mám se k ní přes všechny ty lidi prodrat a se soucitným úsměvem ji zašeptat: "Máte novou čepici? Je skvělá, ale má to háček!". Nebo to mám raději na ní přes celé metro zakřičet?

V tu ránu jsem postavená do situace, kdy něco vím a je jen na mně, jestli s tím něco udělám. Cítím tu zodpovědnost, která se mi z ničeho nic oprskle usadila na bedrech. Všech těch pět nekonečných zastávek metra tuto slečnu hypnotizuu pohledem a ona se pořád tetelí před tím falešným zrcadlem a zkouší úsměvné grimasy. To je konec. Musím něco udělat. Na jedné zastávce, ze samého rozrušení ani nevím, která to byla, vystoupí celkem dost lidí a my zasedáme pár vteřin uvolněné lavice. Mezi mě a slečnu s čepicí a háčkem si sedá stará paní. Jsem tomu ještě blíž. Musím začít jednat. Za boha nemůžu dát dohromady větu, která by dávala smysl a slečnu upozornila na to, že má na hlavě plastový problém. Pak se všechno seběhne už pěkně rychle. Ani nemkrnu a slečna se zvedá na své dlouhé nohy a prodírá si cestu skrz masu lidí. Metro zrychluje a já už jenom vidím ten plastový háček, který se kolíbá na stanici Invalidovna vzhůru k eskalátorům a vzhůru k nové oběti oprsklé zodpovědnosti ...

Neudělala jsem nic. Zhola nic. Mám špatné svědomí. Ani nevím, proč. Vždyť je to jen jeden blbej umělohmotnej háček. Vzpomenu si, kolikrát jsem v životě chtěla něco říct a neřekla. Jen protože jsem se styděla, neuměla jsem to vhodně zformulovat, nebo prostě mi to nešlo z pusy ven. Kolik věcí jsem mohla změnit a kolik lidí potěšit, kolik lidí vytáhnou z maléru, nebo uklidnit. A zařekla jsem se, dneska budu říkat všechno co chci říct. Žádné takové ty přetřásané věty: "Ale to se přece nehodí", "Co by na to řekla", nebo "Řeknu to jindy". Protože přesně takové nevyřčené věty mohou způsobit pěknou neplechu...

Kdybych tenkrát nic neřekla, třeba bysme tu dneska neseděli...

Večer jsme s holkama šly na vystoupení LOSER(S) do vyhřívaného šapitó postaveného na Výstavišti v Holešovicích. Těšila jsem se jako malá holka. Příchod poněkud dramatický, dvě z naší klasické pětky tradičně na poslední chvíli a s jazykem na vestě. Bojíme se, jestli jsou tam záchody a teplo. Všechno bylo a jako třešeň na dortu i dobrý a horký svařák. Nakupujeme zásoby, olíbáváme Matyho, hlavního hrdinu, který nás prý rád vidí a zasedáme místa a necháváme se unášet s našim Boarding Passem do nebes. 



pátek 28. listopadu 2014

Inspirace na Vánoce vol. 2 aneb "Já už vážně letos nevím, co zas kupovat"

JUPÍÍÍÍÍ!! Miluju rozdávání radosti, a že jí dneska bude! Máme totiž 6 zbrusu nových majitelek Jeleních šperků

Ohromně moc GRATULUJI vítězkám:

Lucie Johaníková (blog)
Jana Horníková (blog)
Aneta Stavi (Facebook)
Klára Konečná (Facebook)
Aneta Jakšíková (Facebook)
Ellen Frodlová (Instagram)

A vy ostatní nesmutněte - když se do Jeleního ateliéru vydáte a jelínka zakoupíte - nezapomeňte na magické heslo "TEREZAINOSLO", tuším, že vám to udělá velkou radost

Obrovské díky patří rovněž Barunce a Petře z Jeleních šperků za dodání cen do soutěže! 


úterý 25. listopadu 2014

Jak se fotí Blogerky Roku a hektický život v Praze

Je šestá hodina ranní. Rozespalá vší silou otevírám ty těžké dveře "naší" staré továrny na boty, ve které už nějaký ten pátek bydlíme a s lehkým oklepáním se vydávám do toho nepříjemného litopadové deště a vlezlé tmy. Alespoň ta magická mlha zachraňuje situaci. Nechce se mi. Jsem neuvěřitelně unavená, taková ta únava, jak děláte věci automaticky. Při cestě na tramvaj mi dvakrát! ne jednou! kufr vyklouzne z mokré ruky a já otevřu pusu vyděšením. Kruci, trofej, snad se ta skleněná nádhera nerozbije. To by byl pech. Za pár minut už protahuju kreditku stojanem a dobíhám vlak, tisknu si Boarding Card, sundavám boty, procházím kontrolou, všechno tak nějak v polospánku. Od té doby, kdy jsem při letu Kodaň - Oslo zapomněla na letišti při kontrole notebook, mě život naučil si dávat sakra pozor a věci kontrolovat do nekonečna.

Ty pondělní ranní lety mi dávají zabrat. Navíc už je na letištích cítit ten pravý vánoční shon... praskají ve švech, letiště, kufry plné dárků budou praskat ve švech za pár týdnů, a lidé mají po ránu ještě zalepené oči. Všichni se kolem sebe pohybují jako duchové a zřídkakdy se na vás někdo pousměje. Ani já tentokrát nemám moc síly na rozdávání úsměvů všude kolem sebe. Čokoládový croissant a horký čaj mě rozptýlí a já se začínám těšit. Co si budeme povídat, v Praze na mě čeká spoustu nádherných schůzek a milých momentů. Dvěma slovy: Těším se! S holkama máme v plánu udělat dámskou jízdu a jít na LOSER(S). Na to se těším neuvěřitelně, především pak proto, že dva z těch lůzrů jsou moji velmi dobří přátelé. Nebojte, všechno budete vědět první!

Instagram moments

neděle 23. listopadu 2014

Adventní věnec v severském stylu: nahé dřevo, měď, růž a sněhová

Brr... tma jak v pytli, déšť a zima. Letos nám ten listopad dává zabrat. Říkat v Norsku listopadu listopad, vás poněkud tahá za uši. Listí totiž opadalo už v říjnu.
V posledních letech jsem si výrobu adventního věnce zamilovala. Před třemi lety, když jsem se přestěhovala do Osla a peněz nebylo nazbyt jsem se práskla přes kapsu a zainvestovala do nádherného nahého dřevěného věnce. Každoročně si imaginárně poklepávám na záda, jaká skvělá koupě to byla. Zbývá totiž jen nakoupit levné serepetičky a božská zábava může začít. Nejlepší na tom celém je to, že cokoliv na tenhle dřevěný věnec dáte - vypadá skvěle. Není to žádná věda.



pátek 21. listopadu 2014

O dnešních dvou dobrých telefonátech, zvědavému tanečníkovi a jak je v Oslu nádherně-vánočně

Oslo se plní nádhernou vánoční atmosférou...  takovou tou voňavou, křupavou,  útulnou a především milou. Ti seveřani to prostě nějak umí. A to mě baví. Vánoční čas je nádherný, a není třeba se vůbec ničím stresovat. Ani lidma, ani dárkama, a už vůbec ne cukrovím. Prostě si je letos užijte. Beztak je to jen a jen vaše osobní rozhodnutí. A protože mě takový vánoční shon a stres dělá vrásky na čele každoročně, loni jsem o takovém vánočním shonu psala článek TADY, je-li-li-bo.

Ráno jsem se asi půlhodinu rozhodovala, jestli z té postele vylézt, či ne. Třeštila mě hlava, ale ohromně jsem se těšila na ty dvě naplánované schůzky. Schůzky, to zní moc nóbl, prostě kávičky s holkama. Miluju takové kávičky a tenhle týden přímo kávovými srazy praskal ve švech. Mám upřímnou radost, že můžu konečně po těch letech říct, že tu mám opravdové a především jen "moje" (ne Johniho) přátelé. Miluju ty svoje holky islandský, norský, holandský a český.

PRVNÍ DOBRÝ TELEFONÁT

Dnešní ráno mi přilétl ten milý telefonát hned do postele, že je to ložený a moje česká rodina přiletí na Vánoce. A třešní na dortu je, že přijedou rovnou do Johniho rodinného srubu u fjordu. Mám neuvěřitelnou radost, za prvé mám radost, že se naše rodiny zase po ohromně dlouhé době setkají. Tátové si na zásnubách přímo padli do oka a na svatbě už je od sebe nikdo neodtrhnul. A Johniho maminka má zase oblíbenou moji ségru a jejího manžela. Je to vždycky hrozně napínavé, když se setká česká a norská rodina. Všichni jsou trochu zaražení a my se ztrácíme v jazykové záplavě a střídavě překládáme na všechny strany. Pak se něčím přiťukne a to je znamení, že už překládat nemusíme. Inu, těším se jak malá holka. Jsem pyšná na Norsko, Johniho rodinu a jeho rodné město a upřímně řečeno, kde by byly hezčí Vánoce, než v norském dřevěném srubu. 

Proč jsem se fotila s Václavem Havlem na zahajovacím konzertě Pražského Jara a kdo je "holčička z plakátu"?

Bylo mi osm. Klasické pondělní odpoledne. Po škole mě mamí vyzvedla a jedeme na hodinu houslí do lidové školy na Petřinách. Tisknu housle pod krkem, ruce mám podél těla a paní učitelka Kovárnová (ta nejtrpělivější paní učitelka na světě) se mě zvídavě ptá, co jsem prý měla k obědu. Ostatně jako každou hodinu. Teprve po pár letech jsem pochopila, že opravdu neměla žádný velký zájem o detailní popis jídla ve školní jídelně nýbrž, že všechen ten zájem o jídlo byl ve znamení dobré učitelské lsti, jak housle nedržet křečovitě pod bradou s jazykem za zuby. V tom se ale ozvalo tiché zaklepání... V půlce nedořečené věty o tom, jak čočka s párkem plavala v másle, vkročila do učebny hnědovlasá paní s milým výrazem. Chvíli si něco s paní učitelkou šeptaly a už už mě "vláčely" do velkého sálu v přízemí hudební školy. Paní učitelka se na mě šibalsky usmívala a pomrkávala a já v bačkůrkách s houslema musela brát schody po dvou, abych těm dvěma, mně zatím z neznámého důvodů nadšeným paním, vůbec stačila. Během chvíle stojím uprostřed sálu a hraju "Kočka leze dírou". Kdo by tenkrát tušil, že je v této triviální melodii ukrytá Smetanova Vltava? Mamí je trochu skeptická, pamatuju si jen, že říká "Nechci, aby moje dcera hrála v nějaké reklamě na králíčka Azuritka..." Paní z agentury ale velice hbitě osvětlí situaci a idea zahajování Pražského jara v Obecním domě se zdá být velice lákavá. Od tohoto momentu se mi tak trochu změnil život... 


Během jednoho týdne jsem se dostala do velkého finále v boji o hlavní roli v reklamě Komerční Banky na Pražské jaro a vedle běžných hodin (3-4x týdně) trávila veškeré volné soboty, někdy i neděle cvičením s paní učitelkou od sedmi hodin od rána. To bylo něco. Byla jsem z domova ale pěkně vycepovaná, tak jsem ani necekla, možná jsem se jen trochu po ránu šklebila.

středa 19. listopadu 2014

Asijská polévka, na kterou potřebujete pár prašivek, skleněné nudle a špetku vlastní fantazie


Johni leží zabalený v dekách a jenom těžce oddechuje. Má neuvěřitelnou horečku, takhle jsem ho ještě nikdy neviděla... mám strach. Teploměr nám málem praskne při těch 39,5 a já se koušu do rtu a v duchu kleju, že tu v Oslo nemáme ani jeden blízkou rodinu. Přesně při téhle situaci, jo a taky když stěhujete skříně, to jsou přesně ty chvíle, kdy byste si přáli vaše blízké mít opravdu nablízku. Horečku by mu asi těžko srazili, ale morální podpora by bodla. Nicméně, válčíme sami...

Žádná romantika to dneska nebude, ale přecejenom tlumím světla na minimum, zapaluju svíčky a vrhám se na středeční gastronomické kulinářství. Včera jsem na trhu nakoupila spousta neznámých hub, které byly levné a vypadaly exoticky, křupavé lusky, jarní cibulku a v masně pár kousků kuřecích křidýlek na masový vývar.  Skleněné nudle a Red Curry Pastu doma máme skoro vždycky. Všechno levné a čerstvé - v tom je kouzlu mé kuchyně. Dnešní asijské improvizování může začít...

sobota 15. listopadu 2014

Inspirace na Vánoce vol. 1 aneb "Já už vážně letos nevím, co zas kupovat"

Tak trochu jiné kino

Když mi včera přílétla moje tolik oblíbená smska s časem a místem setkání: "7pm - Glasmagasinet", zatetelila jsem se radostí jako malá holka. To vždycky John Erik chytí iniciativu za pačesy a všechno do puntíku naplánuje. Někdy se vydáváme na naší tolik oblíbenou Stand-Up show v přístavu, nebo shuffleboard s přáteli, taky si do sytosti užíváme jen takové to pohodlné nekonečné klábosení u vína, při kterém posloucháme jazzové variace mladých nadějných talentů. Zpravidla po tomto večeru vždycky druhý den zasednu k pianu a představuju si sama sebe na té točité rozvrzané židli. Pak se zas tahle líbivá představa vypaří jak pára nad hrncem a já zapomenu. 

Tentokrát mě John Erik dovedl až do nádherného malinkého kina, kde jsme ještě nikdy nebyli. Uvítala nás milá paní, která nás usadila ke stolečku, kde si můžete dát sklenku vína, pivo, či něco na zub. Věkový průměr kávštěvníků je o něco vyšší, než v běžném kině, věkový limit je osmnáct let a je to patřičně znát na celé klidné atmosféře. Moc příjemné prostředí, ve kterém si připadáte ohromně dospělí. Volba filmu Interstellar se ukázala jako skvělá. Film nás přímo pohltil a nastolil mnoho otázek, které budete zcela jistě diskutovat i vy ještě dlouho potom, co dojedete do tepla domova. 



Vánoční atmosféra se loudá na sever

Ruku v ruce se loudavým krokem procházíme večerním městem. Ani neprší, ani nesněží, a ani na tom vlastně nezáleží. Oslo je zatím poklidné, tiché a nádherně romantické.

středa 12. listopadu 2014

Jak přežít skorozimní ponuré večery v Norsku a co jsem objevila v Praze

Ten nádherný klid a domácí pohodu doplňuje hudba, která hladí na duši (SPOTIFY playlist: Your Favorite Coffeehouse) a svíčky, které pomáhají zapomenout na to, že už to sluníčko pro dnešek dávno zabalilo. Voňavá hortensie, která se pyšně tyčí nad naším jídelním stolem mi připomíná lásku toho mého - vytahané tepláky doplňuje messy drdol - jsem zpátky doma a vy vítejte ve skorozimním Oslo. Skorozimní Oslo je vždy poněkud náročné. Norové se kaboní, protože ještě nemohou na běžky, ale na běhání je už tak trochu zima, i když ani to některé obzvláště otužilé jedince nezastaví. Za těch pár let jsem ale přišla na to, jak se s tím skorozimním Oslo poprat: stačí pár svíček, co pár, lahodné čaje, pečené hruškové koláče a především vůle chtít se nenechat tím počasím, tmou a zimou zkolit. 

Tady návod z jedné knihy, kterou jsem našla na letišti cestou do Prahy, jak přežít ponuré norské podzimní večery. Kdo si takové skorozimní Oslo vyzkoušel na vlastní kůži zcela jistě souhlasně pokývne, že to sedí...


Co jsem objevila v Praze

Mých pár dní v Praze uteklo jako voda, nejspíš proto, že jsem se poprvé zastavila až, když jsem si sedla do pohodlných sedaček a dlabala rebarborový páj na letišti. Miluju tyhle hektické a poněkud fyzicky náročné návštěvy v Praze.

sobota 8. listopadu 2014

Jak jsem se vyfikla na večírek a v taxíku málem dostala infarkt

Sedíme v taxíku a zvoní telefon. Je 17:56 a číslo s líbivě poskládanými ciframi drnčí mým starým telefonem s českou simkartou. S Johnim si vyměníme překvapené pohledy a já klikám zelené sluchátko. "Dobrý den, jste Tereza Salte? My bychom jen rádi potvrdili, že dnes dorazíte na finálový večer Blogerka Roku" - "Ano, samozřejmě, už jsme na cestě..." Takový normální, vcelku příjemný, telefonát, až tedy do té doby, když se mě Johni zeptá: "Are you sure it starts 7pm? Not 6pm?" A to byste měli vidět můj výraz... Vlny se mi ještě víc navlnily a oči se vystrašeně vykulily. Sakra - já se sekla o hodinu. Trochu vás poleje horko a vy si představujete, jak jako poslední dobíháte s jazykem na vestě do zaplněného sálu a když si přihlížející neklepou na hodinky, tak si klepou na čelo. Třesoucíma rukama klikám na email a v hlavě mi projíždí milion nejrůznějších scénářů, jeden horší, než druhý. Internet je na potvoru pomalý a silou vůle postrkuju email, aby se načetl. Uffff... a od té doby mě už nic nerozhodí.  
Před odjezdem

Takový galavečer je jedna z těch příležitostí, kdy je společensky povoleno se na vizáži pořádně vyřádit.

pátek 7. listopadu 2014

Jak jsem se stala Blogerkou Roku 2014 aneb i ty nejbláznivější sny se plní, přátelé

Tetelím se na kožené židli asi v sedmé, či osmé řadě. To ze samé nervozity ani nedokážu spočítat... Sál majestátního hotelu Boscolo praská ve švech a já se nemůžu vynadívat na blogerky s roztodivnými, avšak naprosto dechberoucími módními výstřelky. Přestože tradičně převládá černá barva, okaté instalace ve vlasech a na hlavách jsou pastvou pro oči a středobodem zájmu. Sedím na jedné půlce a tulím se k Johnimu, kde hledám jakousi morální podporu.Ten střídavě monitoruje situaci kamer a střídavě píše do Norska, že to ještě nevypuklo. Já v těle cítím takovou tu zvláštní energii, jako by mi žilama pobíhaly tisíce miniaturních skřítků, kteří jsou tak akorát velcí, že při každém kroku se trochu bouchnou do hlavy a to vám v těle způsobí takovou to jemňounké třepání. Nedají se zastavit, ani třemi pořádně vylouhovanými heřmánkovými čaji. 
Foto: Jan Tůma

Začíná znělka, v uších mi to zní ohromně hlasitě, jako bych se ocitla v nějakém svém vlastním filmu. Najednu nikde nikdo, jen já a ta znělka, která donutí ty napůl otravné skřítky zrychlit tempo. Dramatickou hudbu k tomu doplňuje ještě dramatičtější bušení srdce a připadá mi, že to musí slyšet celý sál naplněný ohromně zajímavými a inspirativními lidmi, tak se tak jemně usměju jako na omluvu, že je vyrušuju.

pondělí 3. listopadu 2014

ALEA IACTA EST (Julius Caesar)

Kostky jsou vrženy, vážení a hlasování do finále oficiálně ukončeno! Ani nevím, jak VÁM poděkovat za všechny ty hlasy a sdílení. Opravdu si toho vážím z celého srdce a vím, že jste si dali záležet. 

Teď už se jen stačí těšit se na středu. Přípravy jsou ve velkém, dneska ke kadeřnici
, zítra mi přivezou šaty a šperky a taky manžela :) Ten nesmí chybět. Prý si musí oprášit věty typu: "Tereza je moje nejlepší manželka" hehe :)



A ať to dopadne jakkoliv, jsem ohromně nabuzená psát ostošest a v Praze mám sjednané schůzky ohledně velice zajímavé spolupráce. Vy se máte na co těšit! 

Nádherný den i vám, a ještě jednou děkuji!
Vaše TerezaInOslo

neděle 2. listopadu 2014

Letišní článek

Utahaná jako kotě sedím na Gate 42. Vždycky jsem milovala letiště, už jako malá jsem měla ten nádherný nepopsatelný pocit, který vám pumpuje celým tělem. Letiště je totiž místo, kde se mísí ta energie, kterou nikde jinde nepocítíte. Ta natěšená, plná dojmů těch, kteří se vrací, a plná očekávání těch, kteří se na svojí cestu právě vydávají. Slzy dojetí a smutku se mísí s pevnými objetími, a nekonečným máváním. Baví mě šmírovat všechny ty cestující a v hlavě si fantazírovat ty jejich životní příběhy... můžu takhle strávit mlčky hodiny a hodiny...





pátek 31. října 2014

Co je klíčem k úspěchu?

Židle vrzne, když se snažím ledabyle přisunout k mé kávě v takovém tom nádherném velkém hrnku s pohodlným uchem. Sedím v jedné zapadlé kavárně, o které podle návštěvnosti ví jen pár šťastlivců. Je v boční ulici od hlavní třídy Karl Johan. Nikdy jsem ještě tuhle kavárnu nepostřehla, a to tu kolem chodím dennodenně. Asi i proto jsem měla tak velkou radost, když jsem otevřela ty těžké velké dveře a vstoupila do tohoto zapomenutého světa. Nádherné starodávné lustry s takovým tím žlutým příjemným světlem, které hází krásné odstíny na vaší tváři a na lžičku, se kterou si hrajete. Velké svíčky na stolech. A k tomu jen pár lidí, kteří byli zabraní konzistencí jejich zeleného čaje, či knihou, kterou zrovna pořídily v antikvariátu odnaproti. To bylo ono, to bylo přesně to místo, kde budu psát další motivační dopisy a posílat životopisy. To bylo to místo, kde budu pokračovat ten neuvěřitelně zdlouhavý boj. Ano ještě pořád... sice jsem se dostala už do dvou dalších kol nesmírně zajímavých pracovních nabídek, takovéhle přijímací procesy ale panečku trvají. Na ten jeden čekám už bezmála šest týdnů, o tom druhém ani nemluvě. Není čas ztrácet čas. Prostě musím bojovat dál. A dnešní článek bude o tom, co je vlastně podle mě klíčem k úspěchu.


Klikne mi email a já už po očku šmíruju, od koho že je. Takový email má pro mě v poslední době v rukou sílu, převrátit mi (nám) život vzhůru nohama. Téměř každý den mi cinkne jeden, dva, že i přestože mám velice zajímavé cv (prý), nejsem na tuto pozici vhodný kandidát. Prvních deset musím přiznat, že mě poněkud rozhodilo, dalších čtyřicet už jsem si zvykla a teď? Teď už jen čekám a čekám. A tak se ubírám do svých myšlenek, co je tedy klíčem k úspěchu? Co dělám blbě? A jak bych to měla udělat jinak?

Co je klíčem k úspěchu?

Vždycky mi pomáhají příběhy, které jsem kdy kolem sebe slyšela. Moje babička mi vyprávěla o těch, kteří byli ve škole většinou jedni z nejslabších, měli ale něco, co ostatní neměli - vůli vytrvat. Pak dostudovali medicínu, od které je všichni včetně učitelů odrazovali, ale oni vytrvali a pak byli na třídních srazech za hvězdy...

úterý 28. října 2014

CHALLENGE: "Udělej to dneska jinak!"

Jestliže patříte mezi ty, kteří si vždycky dávají v restauraci to samé, protože je to prostě nejlepší, proč by si taky dával někdo něco jiného??, zcela jistě vás tento článek trochu nadzvedne ze židle a možná bude znervózňovat a iritovat. A o tom je přesně ta dnešní výzva: "Udělej to dneska jinak!".

Budík, jehož melodii bych vám zabroukala i ve tři ráno, si vesele notuje. Já rozlepuju oči, rozmotávám se z Johniho objetí, lípnu mu pusu na spící tvář a slejzám z našeho patra a už přemýšlím, jak vlastně úplně přesně vím, co bude následovat. Zavírám okno, dám vařit vodu na můj oblíbený čaj, přichystám umytý tumbler, na všechno mám už nacvičené pohyby a otočky, abych necamrala drahocenným ranním časem, než voda na čaj dobublá, protáhnu si záda a udělám pár dřepů a hodím si rychlou sprchu na probuzení, kouknu do skříně - hodím na sebe něco pohodlného, nic extravagantního, zabalím svačinovou krabičku, pustím Radiožurnál a při ranních zprávách nahodím řasenku (vypadá to, že po ránu jenom házím věcma :) a zamotám vlasy do drdolu, do jedné ruky popadnu velkou tašku se vším možným, co by se mohlo dneska hodit, do druhé "snídani" na cestu, lípnu Johnimu ještě jednu pusu a připomenu mu, ať si nezapomene svůj oběd. A už už bych vyrážela na autobus tou samou cestou, kterou chodím už rok. A dost! 

Tak dlouho mi to trvalo, než jsem se všechno naučila, aby mi to vycházelo hezky na čas, aby to mělo co nejjednodušší průběh, až mě to vlastně začalo tak trochu nudit. Takže dneska dámy a pánové, jsem vás po ránu vyzvala na Facebooku, abyste spolu se mnou dělali dnes všechno jinak. 

Dnešní CHALLENGE se jmenuje: "Udělej to dneska jinak!"



neděle 26. října 2014

Halloweenské počteníčko nevhodné pro slabší povahy

Píše se rok 2014. Na opuštěném hřbitově v jedné z nejstarších částí města, kde žijí jen ti nejotužilejší, odpadávají žilkovitě rozpraskané listy ze starých mohutných stromů, které pamatují kruté doby dánských králů. Sluncem unavené a vyprahlé listy to už pro letošek vzdaly a polehounku pomalounku se snášejí odevzdaně k zemi. Skládají se na nastydlou půdu, jakoby jim někdo našeptával jakým směrem se natočit, aby společnými silami vytvořily ten přenádherný koberec. Široko daleko nikde nikdo. Jen poletující smradlavé mouchy tuší, že za pár hodin tu budou procházet kreatury, které všechnu tu nádheru rozvíří a nenávratně rozboří. Slunce se na obloze v tomto ročním období objevuje jen zřídkakdy, a jako by to nestačilo, každý den to ještě schválně a s výrazem "však-vy-si-to-zasloužíte" o kus ukrajuje. V tento grandiózní den, kdy se tradičně dějí velké věci na malých místech, tu ale jako na potvoru bylo jen chviličku chviličky. Zasvítilo na rozpraskané náhrobky na starém hřbitově, které laškovně děsí zbloudilé návštěvníky zpola-opuštěné továrny na boty. 


V malém kamrlíku uvnitř cihlové polorozpadlé továrny si potichu šeptají dvě osoby. Mluví tlumeným hlasem jazykem, kterému rozumí jen pár šťastlivců a dívka malé postavy svým uši trhajícím smíchem čas od času zapiští a rozbije to napnuté ticho.

pátek 24. října 2014

Proč si hýčkat vzpomínky aneb jak jsem se zase jednou zasnila

Milujete vzpomínky? Říkáte, že jen ty dobré? Ano, něco na tom bude... ale co třeba se z těch špatných poučit? Proč se staly? Náhoda? Nebo jen špatné postavení hvězd? 

Stejně tak, jak jsem snídaňová, tak jsme vzpomínková. Vzpomínky jsou pro mě nad zlato. Téměř každý den prožiju nějakou znovu a znovu. Mám ty svoje oblíbené, i ty méně oblíbené, které se snažím pomalu vytěsnit ze své hlavy. A to i přesto, že vím, jak jsou pro mě ohromně důležité, avšak trochu nepohodlné. 

2013

Asi je to moje rouzbouřená fantazie, nebo fakt, že sním často. Dokážu se totiž přesně přesunout do nějaké vzpomínky, jako bych se právě ponořila do ve své vlastní myslánky. Cítím ten pocit, když mi škubne u srdce při špatné zprávě, i to nadšení a hekticky poletující motýlové v břiše, když se něco povede. Cítím tu vůni babiččinýho pudinku, i květnové šeříky v naší ulici. Cítím teplo mámy, když mi dávála pusu do vlasů, i tátovo objetí, když jsem se dostala na gympl. Cítím  i to, jak se mi chvějou kolena, než vstupuju do kostela, kde čeká John Erik, i to, když jsme se odlepili na Maledivách od oceánu a pilot v žabkách se do toho opřel. Cítím to, jak jdeme po pláži, písek se nám sype mezi prsty a my poprvé uvidíme forforeskující plankton. Cítím i to, jak jsem se očima střetla s leopardem v Keni, a zaváhala, jestli to auto s otevřenou střechou je opravdu dobrý nápad. No není to nádhera? Prožít všechny ty dobré vzpomínky znovu a znovu? 

čtvrtek 23. října 2014

Jak je venku hnusně, jak naplánovat halloweenskou party a proč jíst smrdutý sýr a zajídat ho jahodama

Venku prší a je šero, mokro a blátivo, přesně takové to škaredé počasí na to se doma zahrabat do polštářů a usrkávat Martini s cukrovým zdobením. Už to by mi stačilo k takové té domácí pohodě. K tomu mi tu ale ještě navíc přistála křupavá rozpečená bageta, lahodný, avšak poněkud smrdutý sýr a to všechno zajídám jahodama. Jednou větou? Shrnuto a podtrženo: Jednovvelkýbáááájo...



Že se vám sbíhaj sliny? A kdo říká, že to za jednu cestu do obchodu nestojí? 
BTW: Kdo ještě neklikl na kočku v horním panelu, může teď napravit :) Kliků na kočku totiž není nikdy dost. Dík! 

Hallo-weeeeeeeeeeeeee-n

Plánujeme halloweenskou party. Strašně se těšim, ještě nikdy jsem halloweenskou party neorganizovala, ani jsem na žádné nikdy nebyla. Ale už od malička miluju kostýmy. A kdo taky ne?

středa 22. října 2014

Šťastný článek KLIK!

Ráno se probudím a klikám... sedím a klikám... přijdu domů z norštiny a klikám... KLIK! zdá se mi, že klikání je ta jediná činnost, kterou jsem KLIK! za poslední dva dny dělala. KLIK! Že to ale natahovali jak KLIK! kšandy... sama v sobě se KLIK! přesvědčuju, že vlastně KLIK! zas tolik o nic nejde. KLIK! KLIK! Znáte to, ty lživé průpovídky, které vás mají naladit na vlnu, že vám to vlastně zas tolik vadit nebude, KLIK KLIK KLIK! když to nevyjde. Chyba lávky, KLIK! přátelé. To se jen sami sebe snažíte oklamat a přiznejte sami, moc vám to nejde. KLIK! Ani mě to nešlo, ale naštěstí ani nemuselo... Po jednom takovém dalším bezradném KLIK! se totiž stránka mírně obměnila a já věděla, že to je ono. Zamlžilo se mi před očima a věděla jsem, že to je ten moment, kdy se podívám pravdě do očí. Že to líčím moc dramaticky? Ale vůbec ne, vážení, to byste měli být v mé kůži.


Čekám a klikám, tak jsem si aspoň namalovala pusu na to!

Nervózně si poposednu na rozvrzané židli, na které jsme měli přes víkend utáhnout šrouby, teď o tomhle nepřemýšlej, teď jde do tuhýho, Terezo! A je to tam!!! Vidím se tam! TEREZA IN OSLO se hrdě pyšní po boku blogerských velikánů a já nevím, co dřív. Vytáčím vikinga Johna Erika (můj manžel pro ty nověpříchozí :) a telefon nefunguje... klasika, zabrblám pod fousy. Usmívám se tak, že to vypadá, jako bych byla zase zpátky v 7. třídě, kdy mi po 2 letech sundali rovnátka. Nádherný pocit zadostiučinění mě zaplaví a já si vzpomenu, že to vlastně znamená, že za pár dní letíme do Prahy na finálový galavečer! BOMBAA!!! Co si vezmu na sebe???!!!

Johni mě zasypal jahodama a květinama a polil vanilkovým pudinkem. Ty jahody, abysme si rozuměli!

úterý 21. října 2014

Jak být šťastní, i když nám štěstí zrovna nepřeje...


Sedím zachumlaná v dece, protože do bytu pouštím ten nádherný křupavý podzimní vzduch, poslouchám jazzové variace Xaviera Davise a přemýšlím o štěstí. "Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá... " to je stará dobrá klasika přeci, ne? Kdo pořád na tu mušku zlatou jenom čeká? Neměl by při vyřčení této věty někdo hned upozornit na to, že tahle muška jenom zlatá jen tak nepřiletí? 

Inu, v životě jsou věci, které se učíme pořád dokola a dokola. Několikrát se v životě opaříme a několikrát v životě si nezálohujeme důležitou práci, o fotografiích ani nemluvě. Mlátíme pak hlavou do stolu a myslíme si, že po téhle zkušenosti se už konečně poučíme. Nikoliv! Budu vám vyprávět jeden příběh... 

INSTAGRAM: Delivery by Candy Bar by Tereza & Tereza

"Byla jednou na světě jedna slečna, kterou život obouchal tak, že se naučila být šťastná z maličkostí, momentů a splněných přání. Nebyla to cesta jednoduchá, protože jí pod nohy házeli klacky ze všech nejrůznějších stran a kdekdo ji od jejích přání zrazoval. Ona se však nedala a byla šťastná, protože šťastná být chtěla. Pak tuhle nádhernou moudrost ale z nám neznámého důvodu zapomněla a ocitla se na životní křižovatce, kdy se šťastná necítila.

neděle 19. října 2014

Norské sladké buchtičky s vanilkovým krémem k nakousnutí

Dnes už druhý článek, no to máme totiž jako moje obrovské děkuju za TOHLE!

Váš obrovský zájem o recept mě přesvědčil zasednout k počítači a sepsat ho. Tyhle norské buchtičky jsou totiž prostě k sežrání a moc dlouho vám doma nevydrží. Já jich vždycky pár tajně schovám do mrazáku a pak se skvěle hodí, když zrovna doma nemáme nic k snídani. Mám je nabalené v pytlíčkách po 2-3 a dám je do trouby na pár minut trochu nahřát a zkřupavět a je to.


Recept na Skoleboller (norsky "školní bochánky") aneb Norské sladké buchtičky s vanilkovým krémem k nakousnutí