Stránky

čtvrtek 25. dubna 2013

Sny se mají plnit, zn. i ty nejtajnější


Pamatuju si to jako dodnes. Třetí lavice u okna vedle rezavého topení v základní škole Norbertov. Zádání třídní učitelky Leibnerové zní jasně: na malinký papír napsat naše vysněné budoucí povolání. S Verčou Benešovou si vyměňujeme nadšené výrazy při plánování  imaginární budoucnosti. Z malých ratolestí, kteří neumějí pomalu ani do pěti počítat se najednou vyloupli budoucí kosmonauti a popeláři, z holčiček, které zakopávaly o svůj vlastní jazyk natož pak školní aktovku pak slavné herečky i tanečnice. A že jich tedy bylo. Malí snílkové se pohihňávali v představách a já krasopisem naškrábala "květinářka" jako máma. Jako všechny děti vidí svůj vzor v rodičích, i já se tenkrát vzhlédla. Není divu, že jsem tehdy zcela nerozuměla výrazu "odbornice na virologii ve výzkumném ústavu"... květinářka byl můj dětský naivní překlad. Inu, vždycky jsme doma měli spoustu květin. Pamatuju si na ty hory voňavých šeříků, které pyšně voněly na naše květnové narozeniny, pamatuju si taky, když máma dostala svůj první puget růží, což v době, kdy jsme byli ještě drobci, nebylo úplně zvykem. Ten puget máme ještě snad někde usušený na půdě. Nikdy pak nezapomenu na svojí první opravdovou a obrovskou kytici, kterou jsem dostala od dirigenta Gauetana DeLuga při zahajování Pražského jara '97, ani na tu malinkou oranžovou, kterou mi ségra hodila z balkónu Lucerny při maturitním plese. Inu, že květiny miluju se dá vyčíst z každého slova. 

"Otevírám rozvrzané dveře a nejistým krokem jako Alenka v říši divů pomalu vcházím dovnitř..."

Je nádherné jarní odpoledne. Otevírám rozvrzané dveře a nejistým krokem jako Alenka v říši divů pomalu vcházím dovnitř. Z ničeho nic se ocitám v jiném světě. Ruch ulice se se zavřením fceří nenávratně vytratil. Slyším jenom mtíct mlinký  pramínek vody. Nádherné vůně ukolíbavají moje smysly a já se nemůžu vynadívat. Je to jako se ponořit do tajemného magického lesa plného těch nejčerstvějších a nejkrásnějších květin různého vzezření a nádherných barev. Ani nevím, kde jsem nechala Johniho a už vůbec ne, co mě to napadlo... už si jen pamatuju, jak se usmívám, srdce mi buší a přistihnu sebe samou uprostřed věty, jestli bych mohla být jakkoli a kdykoliv nápomocná, klidně i zadarmo. S úsměvem od ucha k uchu vycházím ze dveří s kontaktem v ruce a Johni na mě nevěřícně kouká. Inu, dětské sny se mají plnit... tak držte palce.

Nádherný den Vám přeji, drazí čtenáři, a jaký byl ten Váš dětský sen? Splnil se? Máte povolání snů?

Vaše snící TerezaInOslo

P.S. Stále můžete i jedním likem vykouzlit úsměv nejenom mně, ale i dalším potenciálním čtenářů :) Děkuju!

pátek 19. dubna 2013

Děkuju Vám!

Posílám Vám jedno obrovské díky každému z vás, 806 čtenářů včerejšího příspěvku!!! Mám obrovskou radost a především motivaci psát a psát. Snažím se představit, kdo jste. Kdo si takhle ráno v práci klikne na TerezaInOslo a ponoří se na pár minut do mého života? Kdo právě teď usrkává kávu a tetelí se radostí, že je nový příspěvek? Kdo sem jen tak náhodou zabrouzdal dneska poprvé? Pár z Vás je mých dobrých přátel, ale většinu jsem předpokládám nikdy nepotkala. I když, kdo ví? Svět je malej. 


Always remember that!

Za chvíli musím letět do práce, už takhle mám trochu skluz, ale říkala jsem si, že Vám alespoň trošku zpříjemním páteční ráno, které není lehké pro nikoho z nás. Mně konkrétně, se do práce ohromně nechce. Dokázala bych vymyslet tisíc lepších věcí, než jít do práce. Třeba bych upekla domácí makronky, nebo konečně vyrobila scrapbook, jehož materiál mi tu líně leží ve skříni už půl roku, nebo vyrazila do nějaké pěkné kavárny, dala bych si vanilkové sójové latté a četla mojí oblíbenou knížku, nebo ujela metrem pryč z města k obrovskému jezeru a šla si zaběhat. Inu, někdy příště snad! Dnes se musí vydělat peníze na tu všechnu srandu. 

Užívejte krásný den a kdybyste měli chuť, napište mi, co Vás zajímá. Zkusím Vám uvařit něco na míru. Chci Vám dělat radost, tak se nestyďte :)

Vaše TerezaInOslo


čtvrtek 18. dubna 2013

Jak chytit příležitost za pačesy, aneb kdo se bojí, nesmí do lesa!

Kapky deště bubnují na parapet, já pomalu rozlepuju oči a v žilách mi proudí nadšení a zvláštní energie. Chvíli mi trvá, než se dovtípím proč... v hlavě se mi promítají záblesky, třída burácející smíchy, později sleduju slidy na přednášce a rozdávám domácky upečené boller svým africkým spolusedícím, honosná kancelář na univerzitě - oči mi sjíždějí na fotografii s osobním věnováním od norského krále, najednou jsme uprostřed hlavní třídy v Oslu, usrkáváme kafe a nastavujeme tváře teplému sluníčku, pozdě večer omdlívám únavou v tramvaji a Johni mě přikrývá dekou. Včerejší den byl skvělej! I když tomu tak mnohdy nebývá, včera se všechno dařilo. Kurzy norštiny mě neskutečně baví. Čekala jsem na ně přes rok, na začátku jsme si nemohli dovolit platit tak ohromnou částku za soukromé kurzy, jakmile jste ale student na UiO (University of Oslo), můžete se zapsat na jakékoliv norské kurzy zdarma. Tak jsem chytila příležitost za pačesy! 


Při čtení emailu od mého supervisora, jestli můžu do půl hodiny přijít do jeho kanceláře, se mi rozklepala kolena. Čekala jsem na email přes týden a dneska se mělo definitivně rozhodnout, jestli se jim můj výzkumný projekt líbil, nebo jestli ho smetou ze stolu rychlostí blesku. Snažila jsem se uklidnit, co to dá, říct si, že jsou to přece všichni lidi a připravit se na nejhorší. Nahodila jsem úsměv a vzpřímenou sebejistou pozici, tak teď, nebo nikdy. Dan, profesor na Stanfordu a v Pekingu, mě přivítal s úsměvem od ucha k uchu, pogratuloval mi po několikátý ke svatbě, pozval mě i Johniho za nimi do Kalifornie, že určitě musíme přijet a že nám ukáže Stanford a představí kapacity, a mimojiné... řekl, že projekt je skvělej! Od té chvíle se mi tetelily tváře radostí a v břiše mi lítali motýli, jako kdyby si užívali noční party. 




Tak jedeme do Afriky. Do Keni. Minimálně na 6 týdnů. Budeme bydlet ve slumu. Pořád tomu nevěřím a asi dlouho věřit nebudu. Bude na tom ještě hodně práce, ale je to snad poprvý v životě, kdy mě škola neuvěřitelně baví a vypadá to, že to i k něčemu je. Studium v Norsku je od prvního dne neuvěřitelně nabíjející a inspirativní. Jestli někdo jenom malinkato přemýšlíte, co se životem, šup na školu v cizině! Otevře vám to oči a vlije potřebnou studijní energii a nadšení do žil. Profesoři jsou odborníci a profesionálové z oboru, 100% připravení na každou hodinu a neuvěřitelně dochvilní, překypující energií vám předat nadšení i informace. Zkoušky nejsou založené na memorizování neuvěřitelného kvanta informací, nýbrž analyzování nabytých informací a schopnosti spojit je v hodnotný celek a podložit argumenty. Nikdo vás nebude kárat za to, že si nepamatujete všechna jména prvorepublikových ministrů, nebo přesná data jejich odstoupení. Nerada to říkám, ale vysokološkolský systém v Čechách je zkostnatělý, zamrzlý a únavný. Po vystudování Politologie na UK jsem si říkala, k čemu jít na magistra. Lepší práci bez praxe stejně nedostanu a tak už se mi nechtělo absolvovat to příšerné zkouškové období s 8 i více zkouškami během pár týdnů. Nejhorší na tom asi bylo, že i po tolika letech na ústavu jsem si tak možná odnesla žaludeční problémy se vstupem do Jinonic, nikoliv pocit, že jsme se vlastně NĚCO naučila. 

Když jsem se na obor Culture, Environment and Sustainability hlásila, neměla jsem valné tušení, kam vlastně mířím. Připadá mi, že mi někdo podstrčil příležitost, která se jen tak neopakuje. A když pak následně vytáhli mojí přihlášku z těch 500 dalších a já se dostala do 20 přijatých, lapala jsem po dechu a donekonečna si omílala, proč vlastně já byla ta šťastná! Na střední ani vysoký jsem rozhodně neoplývala vynikajícími známkami. K přihlášce na Univerzitu posíláte veškerý výpis vašich známek ze střední i vysoké školy, motivační dopis (nesmírně důležitý!), doporučující dopisy, diplomy, životopis a spoustu dalších dokumentů. Je toho mraky, ale ve finále vám to otevře životní příležitost, která je k nezaplacení. Tak jestli z Vás čtenářů někdo váhá, jestli jo, nebo ne, já říkám určitě ANO! Vrátit se můžete vždycky :)

Vaše TerezaInOslo


P.S. A kdo ještě neměl příležitost podívat se na faebookové stránky, prosím zde: https://www.facebook.com/TerezaInOslo. Uděláte mi ohromnou radost každým novým likem a navíc pomůžete poslat blog do světa :) Děkuju!



neděle 14. dubna 2013

Pršecí neděle, aneb jak se těšit z jara

Venku prší a příroda se urputně snaží zazelenat všechnu tu nažloutlou a po zimě unavenou trávu. Ptáci si můžou hlasivky vyzpívat a topení se u nás doma už také nepřetrhne. Jaro je tu a s ním nádherné světlé večery se zapadajícím sluníčkem nad mořem, pučící listy a květinářství plné kytek, které se na vás smějou, vynikající passionfruit-mangová marmeláda, po které se moje chuťové buňky roztančí jak na bále, nové bílé puntíkované kalhoty a lehounké balerínky na závěr. Jaro milujeme. Je to jako dostat energetickou injekci. Zapomeňte na nějaké jarní únavy, nebo dokonce deprese. To jsou jenom laciné triky farmaceutických firem, aby vám mohli prodat nějaká "umělá probouzedla"! Běžte se projít do nějakého pražského parku, máme jich požehnaně, ona už si vás Praha bude hejčkat, jak se patří. 

Svatební plány


Na Prahu nedám nikdy dopustit a už v letadle jsem nemohla dospat. Nervózně jsem listovala všemi svatebními magazíny a procházela na minuty naplánovaný itinerář. Čekal mě týden svatebních plánů, příprav, schůzek a především předání ručně vyráběných pozvánek. Z každé jediné jsem měla ohromnou radost, když se pozvaným rozsvítily oči. Inu, dali jsme si na tom záležet a místo objednání ručně dělaných pozvánek z Anglie, které by nás mimojiné vyšly na 24 000,- Kč, jsme si u pár dlouhých večerů při svíčkách vytvořili naše vlastní. Každá je originální a vyrobená s láskou.

čtvrtek 4. dubna 2013

Velikonoce v Norsku


Srub u fjordu
Seděla jsem vždycky v obýváku jako na trní, přerovnávala nabarvená vajíčka a nervózně vytahovala punčocháče. Ségra v pokoji spokojeně oddychovala a já tiše trpěla. Velikonoční pondělí. uhádli jste. První zabouchání na dveře a můj tep se zvýšil o polovinu. Pomalu jdu po schodech a následuje moment překvapení, když otevírám dveře, nevím, jestli tam je jeden maličký koledník, co sotva "básničkuje", nebo hned celá banda ze 4.A. Tentokrát to byla ta horší varianta. Honí mě po zahradě, já pištím a pak zvolím radši strategii "lepení se na dveře". Je to k ničemu, kluci dostávají vajíčka a já si pořád dokola opakuju, že už jenom pár hodin. Velikonoční pondělí jsem už od ranného věku prohlásila za nejneoblíbenější den v roce. Dodnes nechápu, proč jsem jim vlastně tenkrát otevírala a nezaspala jsem to jako moudřejší ségra. Nesla jsem v sobě jakousi nutnost dodržovat tradice. Inu, tradice Velikonoc se s věkem mírně měnily. V 15 už u nás v chalupě bylo několik nadraných koledníků padesátníků a k nejneoblíbenjšímu velikonočnímu pondělí se přidala ještě horší "ožralecká" neděle.