Stránky

úterý 31. prosince 2013

Zapomeňte na novoroční předsevzetí, raději si vzpomeňte na ty nádherné okamžiky uplynulého roku!

Píše se rok 1998, ve vlasech mám napletené vánoční ozdoby, obličej pomalovaný zelenou barvou, v ruce mačkám krabici jablečného džusu a s trochou nervozity se nesu v mém outfitu vánočního stromečku do sousední chalupy. Velká chata praská ve švech, je plná rozřáděných dětí, které se těší až prdnou Rychlé špunty a na řadu dojde hra na sardele. Poslední rok v roce jsme pravidelně trávili na naší chalupě v Krušných horách a milovali jsme to...  


čtvrtek 26. prosince 2013

Vyčerpání se stalo symbolem společenského postavení, neměli bychom se na chvíli zastavit nejen o Vánocích?

Krb a pohoda

Sedíme na gauči, Johni a jeho táta uskrkávají z plechovek Tuborg a sledují prý jeden z nejdůležitějších zápasů Premier League. Já popíjím vánoční jablečný cider u krbu, mám nové papuče od babičky a plná emocí prožívám jedny z nejzvláštnějších a zároveň nejkrásnějších Vánoc. Štedrý den jsem proplakala u české Popelky s norským dabingem, protože se mi stýskalo po těch mých nejbližších. Pak přišla na řadu návstěva Johniho devadesátileté babičky, která byla naprosto úchvatně nádherná a milá a hodně nemocná. Při objetí se mi koulely po tvářích slzy podobné těm jejím nádherným perlám. Ruth bydlí v malém bytečku, který je součástí domovu pro staré a nemocné, kde má 24hodinový lékařský dohled a maximální péči. Její byt je vyzdobený spousty nádhernými starými obrazy, lampami, květinami od jejích nejbližších, kterých je podle počtu obrovských květinových košů a řezaných kytic víc než dost. Ten byteček je roztomile útulný a příjemný. Inu, zestárnout se v Norsku vyplatí. Na takový byt mají nárok všichni, poplatek pak záleží na tom, jakou máte penzi, ze které vám ještě zbyde na vaše osobní potřeby. Když nemáte nic, neplatíte nic. Poslední slzy se koulely před chvílí - při loučení s Johniho mamí, Anitou, kterou už letos neuvidíme. Inu, nová norská rodina je prostě jedním slovem boží... a nebojte, některé ty slzy byli i slzy štěstí a uvedomění si, do jak skvělé rodiny jsem se vdala.

neděle 22. prosince 2013

Proč zabalit dárky s láskou, aneb co víc už můžeme k Vánocům darovat?


Klasickou předvánoční otázku: "A co si přeješ k Vánocům ty?" jsme nejspíš všichni slyšeli už milionkrát. Letošní rok se tu na severu rozšířila žhavá diskuze, že už si nikdo nic k Vánocům nepřeje a nejčastější odpověď je: "Já nevím, já už přece všechno mám a to, co nemám si můžu koupit". Norové dospěli do stádia, že neví, co komu koupit a čím své blízké obdarovat. Ale vážení, tohle není jen tak, je to velice diskutované téma tady na severu... 

Já Vánoce miluju, především proto, že vždycky v naší rodině byli Vánoce něčím svatým, nadpřirozeným a plné radosti. Když jsem byla malá, vždycky náš stromek byl zavalený dárkama, rodiče byli štědří až moc a naše rozbalování dárků vždycky trvalo hodiny. Milovali jsme to. Především, to, jak mamí vždycky každý dárek zabalila s láskou a kreativitou. Každý jednotlivý dárek byl skvost. I ty nejmenší a nejlevnější. Ve mně ta vzpomínka zanechala určitou zodpovědnost, a od té doby nikdy nedávám vánoční dárky zabalené ladem skladem do ocumlaného papíru z minulého roku s pomuchlanou mašlí. Balení dárků je pro mě součástí toho rituálu, kdy s předáním dárku především předáte i kus sebe. Váš drahocenný čas, kterého máme každý málo, kdy myslíte na osobu, které dárek předáváte... 

pátek 20. prosince 2013

Vánoce jsou tou nejkrásnější dobou na snění, aneb vykouzlete si svůj sen!



Gate 18, letiště Gardemoen v Oslo, z reproduktorů se ozývají vánoční hity, spoustu lidí ve vánočních převlecích vám přejí "God Jul", a když na ně hodíte pohled zvednuté obočí, popřejí trochu stydlivě "Merry Christmas". Všichni mají ten stejný zasněný úsměv alias za chvíli jsou Vánoce a celková nálada je nádherně uvolněná. Pár lidí, kteří přeplnili kufry vánočními dárky přebalují, protože limit 20 kg je v době vánoční vskutku nereálný pro mnoho z nás. My taky přebalujeme... kolem vypadávají vánočně zabalené dárky a já pozoruju ten nádherný mumraj kolem nás. Opodál si pečlivě kontrolují pasy vitální stařík s nádhernou babi, oba vyšňoření do exotických outfitů, které doplňují klasické slamáky. Jsou k sežrání. Tipuju to na vánoční výlet na Floridu, nebo Hawaii. Vedle nich severská rodina se třemi nádhernými plavovlasými dětmi. Všechny stylově oblečené do kabátků a čepic, každý drží svého vymazleného méďu a pozorují kolmejdoucí, stejně jako já. Když se naše pohledy střetnou, vykouzlí ta plavovlasá princezna s lokýnkama nádherný dětský úsměv. A já se zasním... 

neděle 8. prosince 2013

Recept na nádherný víkend, aneb jak musí být všechno do puntíku

Je sobota večer... upíjím piva z lahve, sedím v našem bytě plným svíček a za mnou se občas ozve cinknutí, to jak manžel míchá v hrnci. Dnešní večer je ve znamení cozy večera se stolními hry a norského tradičního jídla "Fiskeboller" v přesném překladu: "rybí koule" :) Ty se servírují s vařeným bramborem, mrkví a vynikající bílou omáčkou. Je to jedno z mála jídel, do kterého si Johni nenechá ode mě kecat. Tak si tu tak sedím a píšu Vám jaký to je mít manžela slaďocha. Ten mě čas od času obejme a zašeptá, kolik ještě minut do finálního servírování... Jednou jsem se Vás ptala, který kout mého života byste chtěli tady na bloggu poodkrýt. Většina z Vás mi jednoznačně nasolila, že mám prozradit trik, jak být šťastná. Někdo se ptal, jak najít toho pana dokonalého, jiný zas, jak žít šťastný život. Inu, recept na elixír lásky bohužel nemám, jinak bych Vám ho prozradila. Jen vím, že na každého ten jeden čeká a přijde, až to budete nejmíň čekat. A šťastný život? Otázka je, co je to šťastný život. Každý má své představy a touhy po dokonalém dni. Moje rada je dělat každý den něco, z čeho máte radost, co vám dodá ten pocit, že ten den stál za to. A jestli to má být lenošení v posteli, které nesmírně potřebujete, nebo den naplánovaný z minuty na minutu od rána do večera, to už záleží na každé z Vás. Pro mě je to většinou varianta druhá...šeptá dvě minuty, tak Vám ten víkend musím dovyprávět zítra...

pátek 6. prosince 2013

Jak si Norové užívají vánoční čas a co bychom se od nich měli naučit


Je krásné zimní ráno bez sněhu. Sníh do Osla ještě nedorazil, ale všichni už jsou na zimu vyzbrojení. Slečny i paní nosí kabáty s kožíškem, hnědé kozačky zastrčené do černých upnutých kalhot a kolem krku mají omotané dlouhatánské šály neutrálních barev. Je potřeba nějaký pořádný balzám na rty, který vám dodá ten správný look k narůžovělým tvářím a hurá užívat vánoční atmosféry.

Probouzím se po zazvonění budíku a venku je pořád tma. Tma v Oslu je v zimě po ránu tou jedinou nepříjemnou věcí na nádherných zimních dnech. Slunce tu po ránu vstává stejně pozdě, jako většina lenochů. Kolem půl deváté začíná svítat a kolem půl čtvrté se už zase chystá na kutě. Norové ale zimu milují a užívají se ji se vším všudy. Nakupují svíčky a svícny ve velkém a byty a domy jim zpříjemňují útulné lampy s teplými barvami. Skoro bych si troufla říct, že už to někdy přehánějí. Ale já to chytla taky. Spotřeba svíček v naší domácnosti je vskutku ohromná, nepočítaje polodlouhé krbové sirky v designových krabičkách. Ty miluju.

sobota 30. listopadu 2013

Tradiční sobotní knihovní atmosféra, aneb v čem jsou norští studenti jiní

Knihovna University of Oslo
Je sobota 11:26 a já sedím v hlavní knihovně university v Oslu. Nádherná prosklená budova s pohodlnými křesly je narvaná k prasknutí. Je uloudané sobotní ráno, slunce se snaží prokouknout mezi mraky a dvojice studentů si v rohu něco šušká. Rozsvícených jablek je tu skoro stejný počet jako studentů a na stole má většina těch pilných čokoládové mléko. Zvědavě se rozhlížím kolem sebe a připadám si, jako by ti lidé byli nakopírovaní. 

Takový prototyp typického norského studenta ja velice jednoduché popsat. Slečny, zpravidla blonďaté, s vlasy vyčesanými do vysokého "messy" drdolu, hezounké rysy, jemný make-up, bílá sluchátka v uších, na stole vodu a čokoládové mléko, macbook, bílý iphone, lipbalm, popřípadě krém na ruce. Kluk, světlovlasý, popřípadě čepice, cool brýle, čokoládové mléko, výrazné lícní kosti, bílá sluchátka v uších, macbook a černý iphone. Párkrát jsem se přistihla, že vlastně nepracuju na diplomce, ale koukám kolem sebe a zvědavě si prohlížím místní studenty. Nemůžu totiž uvěřit, jak nádherný lidi tady kolem mě sedí. 

neděle 24. listopadu 2013

Doma

Sedím u rozviklaného stolu, usrkávám horký čaj, je mi líto těch uschlých květin na parapetu a kočky, které venku mrznou ťapky. Přímotop se snaží zuby nehty vytopit malinký byt s obrovskými okny a já přemýšlím, že huňatý boty na doma jsou nezbytností. Sedím tu jako by to bylo včera, co jsme odjeli a pořád se musím předsvědčovat, že to nebyl jenom sen. Inu, masajský bojovník se svou ženou mi to svým výrazem připomíná, stejně tak jako snubní prstýnek na opálené ruce. 
Oslo Gardemoen
Návraty jsou vždycky těžké. Po aklimatizujícím týdnu v Praze nastal čas vrátit se zpátky do Norska. Už jsem se nemohla dočkat čerstvého vzduchu, usměvavých Norů zabalených do šál a čepic, vánoční atmosféry a našeho rozkošného bytu. Při přistání mě překvapily slzy štěstí a celá roztátá jsem se neubránila nostalgickému vzpomínání na ty tři měsíce, kdy jsme navštívili tři kontinenty, strávili na padesát hodin v deseti různých letadlech a pořídili na tisíce fotek. Úsměv mě přešel, když jsem zjistila, že vozíky na letišti Gardemoen v Oslu jsou mnohem menší, než ty v Praze a moje dva obří kufry s nadváhou, dva velké příruční a ski bag se snowboardem a běžkama se tam zcela jistě neudrží déle než deset sekund. To už vám nějaké "Kdybych já blbá toho tolik nebalila..." nepomůže. Šnečím tempem se vleču k vlaku, přičemž mi všechno padá na všechny strany a slovo nemotorná se mi rýsuje na čele s každou vráskou. Zvládám to do výtahu a přistihnu se, že mi přemýšlím, jaký kufr má ty největší skvosty, protože o všechny se zkrátka postarat nestíhám. V hlavě mi už šrotuje plán B, kam bych volala, kdyby se náhodou dveře od vlaku zavřely a já kufrům venku mohla tak poslat vzdušnou pusu pro štěstí. Stresová situace zvládnuta a já padám na pohodlnou sedačku expres vlaku. Celou cestu jsem však jako na trní. V porovnání se všemi těmi dopravními prostředky, které jsme za posledních pár měsíců používali je norský rychlovlak procházka růžovou zahradou, avšak na všechno jsme byli dva a ve dvou se to lépe táhne, to vám teda řeknu. Pět minut před příjezdem tahám ty zatraceně těžký kufry do uličky a zaterasuju východ pro všechny pasažéry. Vlak zastavuje a já mám vyhráno, nejenom že vyndavám jednotlivé kousky ven celkem elegantně, ale na perónu se blyští pár výstavních vozíků, které mi zachraňují úsměv. Vrhám se k nim a v tašce lovím norskou dvacku, která s námi obletěla v mé kabelce Afriku i Asii a celou dobu mě otravovala, když jsme hledala místní drobáky. Vozíky jsou ještě menší než ty na letišti, ale to už mi nemůže zkazit den.

Takhle to rozhodně nevypadalo
Píšu vítězoslavnou smsku manželovi, že situace je pod kontrolou. Perón je vylidněný a já se rozjíždím šnečím krokem k pojízdnému pásu do prvního patra hlavního nádraží. A v tom... se rozezní neuvěřitelně hlasitý alarm a hlášení, že je v budově požár a všichni musí neprodleně opustit budovu. Srdce se mi rozbuší a přemýšlím, jestli utéct bez kufrů a zachránit se, nebo zachránit i ty masajské bojovníky strachující se v kufru. Dělám co můžu. Všechny výtahy i eskalátory zastavené a já se vydávám kupředu. Všichni kolem mě nesměrované pobíhají na všechny strany a já bezmocně tlačím ten přeplněný vozík, ze kterého všechno padá každou vteřinu. Musím dolů po schodech a už vidím, že hlášení není jen nějaký cvičný poplach, ale že jde opravdu do tuhého. Už je kolem mě jenom pár opozdilců nebo hasičů, kteří na mě histericky křičí, co tam ještě dělám, ať okamžitě nechám ty kufry ležet a běžím ven. Popadávám jedno příruční a kabelku a ostatní nechávám na pospas. Stojím před budovou, kde jsou stovky lidí a slzy se mi derou do očí. Welcome home, Tereza. Tohle máš za ty všechny týdny štěstí, lásky a cestování. Život tě zas jednou musel kopnout do zadku. Najednou stojí kufry vedle mě a já se pod slzama snažím vykouzlit úsměv na jejich zachránce. Je mi do breku a chci obejmout. 

Inu, za štěstí se musí bojovat, ale i platit. A to jsem si říkala, že už mě jen tak nic nerozhodí!

Tak krásnou neděli Vám všem. Jsem ráda, za každého z Vás. A děkuju za Vaši důvěru. Nás teď čeká aklimatizace, prosinec plný návštěv a první společné Vánoce v Norsku. 

Vaše TerezaBackInOslo

P.S. Mám pro vás výzvu, napište mi do zprávy nadpis, slovo či téma, o kterém byste si chtěi přečíst. Já vyberu jedno nejoriginálnější a vyzývavé, o kterém napíšu. Těším se! 




pátek 1. listopadu 2013

Jak se jezdí na interview tuk-tukem a proč v Keni zbožňují turisty

Usrkávám vychlazený bitter lemon s ginem a trochu se mi klepou ruce. Těch třicet bazénů mé mělo trochu zchladit z dnešního horkého dne (34 stupňů), který jsme strávili především ježděním tuk-tukem z jednoho interview na druhé po lokálních health centrech. Tuk-tuk je ta nejroztomilejší tříkolka/motorka, která z vás během jízdy vyklepe duši. 
 
Tuk-Tuk

Nemá okna, takže když jedete svižněji, vítr vám na hlavě vytváří vlasové kreace a příjemně vás chladí. 

středa 16. října 2013

A kde je ta pravá Afrika?



Nairobi v noci
Afrika - a co se vybaví vám? Mně dřív dětské úsměvy oblopené bídou a chudobou, stádo slonů procházejících se na horizontu, turisti v béžových outfitech s kloboukem a Canonem kolem krku a v neposlední řadě spoustu špíny, odpadků a prachu. Inu, daleko od pravdy jsem nebyla, přestože Afrika má těch podob mnohem mnohem víc. My bydlíme v jedné keňské rodině, která pronajímá různé pokoje několika různým lidem. Je tu 23letá Američanka, která tu před rokem založila firmu "Job matching", a 24letá Němka, která tu studuje Germánská studia. Proč zrovna v Keni, to se mě neptejte, ale po prvním týdnu ve škole toho sama odučila víc, než ty profesorky... 

neděle 13. října 2013

Jeden krásný víkend v Keni

Zahrad Karen Blixen

Brunch
Paprsky keňského slunce nás hřejí na tvářích a my otevíráme oči. Pohlcení moskitiérou, která na nás tradičně v noci vždycky spadne, se probouzíme do nového dne... Přestože je risk malarie tady v Nairobi celkem nízký, doporučuje se užívat antimalarika. Těch existují dva druhy - Doxycycline, který je levnější, bere se jednou za týden a většina lidí má po něm vedlejší účinky jako nespavost, halucinace, zvracení, atd. a Malaron, který se bere každý den a jehož vedlejší účinky jsou trochu mírnější. Tak my sáhli po tom denním a zatím nám nic nebylo! Díky bohu! Pro jistotu máme i tu moskitiéru.

Matatu

pátek 11. října 2013

Malé divy..., aneb "No shoes, no news!"

Naše video z nádherných Malediv





Tak takhle to všechno začalo... 


Hydroplán

středa 9. října 2013

Svatba s velkým "S"

Otevírám oči, hrabu se z kopy polštářů a rozlepuju jedno oko. Ségra se vedle mě zubí a s jiskřičkama v očích mi oznamuje, že se dneska vdávám. Já padám zpátky do postele s třeštící hlavou. Inu, včera byla Wedding Welcome Party na Žižkovské věží a Norové si připíjeli s budoucí nevěstou do aleluja. V mžiku někdo klepe na dveře a od té doby se tu v tom malém rozkošném svatebním pokoji  v hotelu na Malé Straně všichni střídali jako svatí na Orloji. 

Pán s obrovským podnosem se snídaní, uklízečky stlající postel na fotografie, skvělá maskérka Lucka Janků, a úžasná kadeřnice Péťa Budínová, moje zlatý družičky, Mr. fotograf Lukáš Koňařík a Mr. kemareman Jan Dolejší. Všechna jména můžu víc než jen doporučit! Všichni byli skvělí, dochvilní, profesionální a detailisté.

By Lukáš Koňařík, družičkovské šaty navrhovala Monika Nováková


Oslo - Praha - Maledivy - Sri Lanka - Dubai - Praha - Nairobi - Mombasa - Praha - Oslo

Problikávajíví žárovka ze stropu zalívá stroze zařízený pokoj teplým světlem. Sedím na lavici potažené rudým kobercem, polousínající Johni zase na polštářové věži, a na druhé straně pokoje si povídají naše spolubydlící z Keni a LA. Přežili jsme první den v Keni. Ve všech těch poučných knihách o výzkumných projektech mě varovali, že zcela jistě přijde kulturní šok z nového místa, zvyků, počasí, atd. Myslím, že těch kulturních šoků bylo v poslední době víc než dost, a pořád jsme se jich ještě nenabažili. Protože mě svědomí nedá a myslím na to, žemusím napsat blog každý den, je na řadě pár slibů pro Vás! Tady v Africe, když něco slíbíte, neexistuje, že to jednou nesplníte, takže Vám teď milí čtenáři dám pár afrických slibů: 

By Lukáš Koňařík
1. Slibuju, že Vám napíšu blog o našem svatebním dnu, Bylo to kouzelné, nádherné, plné emocí, přátel, rodiny a skvělého jídla a hudby! Dám Vám pár tipů na výjimečné služby, se kterými jsem se během celého svatebního plánování setkala a na pár výjimečných lidí, kteří náš den proměnili ve skutku nezapomenutelný!

středa 21. srpna 2013

Tajemství životního balancování



Na trase Oslo - Stavanger pluje supermoderní rychlovak, a v něm je Komfort zóna, ve které si momentálně lebedíme. Vyzkoušet se má všechno, tak tu teď sedíme v pohodlných obřích křeslech, s novinama a uskráváme kávu zdarma (jako správná Češka se tam k tomu automatu plánuji vydat hned několikrát. Máme i zásuvku a internet a můžu vám říct, že je nám opravdu komfortně... vlak se mírně kolíbá a já čas od času musím chytít ujíždějící brýle, pera a zvýrazňovač, kávu, telefon, nebo rovnou celý norský Elle. Jak to tak všechno dokola chytám, přemýšlím, že tady ten stolek ve vlaku si žije svým vlastním životem, který je v určitém pohledu velice podobný tomu běžnému lidskému. 

sobota 3. srpna 2013

Co jsem se vždycky chtěla naučit než budu velká...



A jednoho přišel surprise balíček od Johniho do schránky :)
Něco málo přes měsíc do svatby a já mám na talíři plno životních restů... :) "To až se jednou vdávat, tak... budu ta dospělá, která umí zavázat kravatu, ocení chuť ústřic, přijde na bar a objedná si bez přemýšlení, zaparkuje do řady, uvaří domácí knedlíky a chodí pravidelně na manikuru" Ehm, od reality má ten seznam trochu daleko. Jak se znám, tak vázání kravaty ještě dneska večer vygoogluju, stejně tak jako ty knedlíky, abych si mohla na svém imaginárním seznamu odškrtnout alespoň něco (Pozn. miluju dělání seznamů, i těch imaginárních, tedy především těch imaginárních). V baru budu asi listovat věčně věků, protože objednávat si jen tak z patra, se "určitě" dělá jen ve filmech, parkování mi nepůjde asi taky nikdy a pravidelná manikura?

Nákresy na družičkovské šaty na míru od Monika Nováková
Láduju se skvělým avokádem a jako vždycky přemýšlím, jestli by mi ta kulatá kluzká pecka někdy vyklíčila. Kdybych jí už dávno zasadila, nemusela bych o tom už přemýšlet a věděla bych. Vědět ale nemusíme vždycky všechno, nějaká překvapení můžete nechat zrát ve vaší mysli i několik let. Teď mě zrovna žádný příklad nenapadá, v hlavě mi totiž lítají jiné myšlenky, jestli objednat mentolový bonbónky s vyrytými monogramy na krabičce, nebo radši prskavky ve tvaru srdíček. Sedím tu a vyrábím čísla na stoly, ramínka pro družičky a 84 jmenovek. Že jsem blázen? Možná tak trochu. Možná jsem ten "personal hand touch" vzala trochu moc doslovně! Troufám si říct, že ze mě není ještě úplná bridezilla, nicméně moje plánování nemá pauzy a to ani ve spánku. Na email mi chodí denně desítky emailů ohledně organizace a já si říkám, že to pořád bylo dobrý rozhodnutí neplatit těch prokletých 30 000 svatební agentuře, která udělá svatbu na klíč, hodí vám tam červeno-bílé gerbery na stůl, pár plastikových srdíček, přiváže umělou panenku s přitroublým výrazem na auto a naservíruje tolik oblíbenou šunku s křenem. Naše svatbe bude pokřtěná hodinama ruční práce, mojí, ale i Johniho. Inu, nechte se sami překvapit... Já už se těším nesmírně! 
Z filmu Pěna dní


Inu, ono takové to nezávazné plánování imaginární svatby je mnohem větší legrace, můžete pustit uzdy fantazii a nemusíte přemýšlet o tom, kolik stojí doprava vintage kufru z Ameriky, nebo že vám na večerní focení může pršet... A kdo ještě nečetl, nebo neviděl Pěna dní, honem to napravte! Takovou literární libůstku si nemůže nikdo nechat ujít. Trochu vám pookryje můj svět :)

Krásný den a sněte si o 106!
Vaše Tereza In Oslo



středa 3. července 2013

Proč je dobré někdy úplně vypnout a srovnat si ten bordel v hlavě!

Jak to dneska začalo...

Klepou se mi kolena, v krku sucho a nechápu, jak se kamínky na žlutých balerínkách můžou jen tak bezstarostně blýskat. Bytí v  normálním světě mi zvyšuje tepovou frekvenci a já bych se nejradší otočila a štrádovala domů do postele, kde jsem strávila pár posledních dní. Nervózně usrkávám domácí zázvorový čaj s hordou medu a pořádnou dávkou citrónu a přemýšlím, proč že jsem se nepřipravila líp! 10 minut před meetingem uvažuji o napsání omluvného emailu a chci to zabalit. Není mi dobře, skoro nemluvím a ještě ke všemu si už vůbec nejsem jistá, co jsem do té první kapitoly diplomky napsala... Poslední měsíc byl superhektický, finišování posledních zkoušek a dopisování projektů, práce a veškerá organizace léta a září. Kousnu se a jde se dovnitř! Jeden z dalších meetingů s mým supervisorem začíná...

Giraffe Manor Hotel in Kenya

 ...o pár minut později

Kdybyste mě někdo viděl na živo šourat se do té kanceláře, se sklopenou hlavou, skleslýma ramenama a naprosto negativní energií, neuvěřili byste, kdo po 90 minutách vychází ven! Naprosto nadšená, plná energie a chtíče letět do Keni rovnou! Neuvěřitelný, jakou pozitivní energii vám mohou předat někteří jedinci na této planetě! Dan Banik, můj supervisor, jakoby mě už po několikáté okouzlil a vlil do krve pocit, že dokážu všechno na světě! Nevěřícně koukám na jeho telefonní číslo v mobilu a nedokážu si představit, až budu přes FaceTime z Keni do Stanfordu komunikovat strasti a slasti výzkumu v Keni. Takhle obrovskou úctu, pokoru a uznání mám jen k pár lidem na světě a Dan je mezi nimi. Poslední třešní na dortu bylo vřelé objetí a já vybíhám z budovy školy jako malá holka, která dostala první vysvědčení! 

Ve srubu



A teď to všechno teprve začíná! Normální život bude až v prosinci! Do té doby stihneme měsíc v Čechách, srub, svatbu, líbánky a Keňu. Ale v klidu, známe se, protože mi ze všeho toho plánování, organizování, práce a stresu v polovině června řeklo tělo i mozek: "A dost!". 

Štěstí, že jsme měli zrovna na hlídání pejska a k němu i auto, tak se rozhodlo a z minuty na minutu jsme jeli do srubu u fjordu. Jakoby Matička Země vytušila situaci a na nebi vymodelovala ty nejnádhernější mraky, které doplňovaly naprosto boží a klidnou atmosféru pozdního rána. Kouzelná snídaně na terase, čerstvě natrhané luční kvítí a křupavé palačinky nás hladily v břiše i na duši. 

Zase jsme si uvědomila, že stres je dobrý v určité porci, nikoliv však "all you can eat"! Takové tři dny plné procházek, válení se na terase, grilování a nádherných dlouhých večerů s vínem uklidili v hlavě ten bordel. Už nebylo tak strašně důležité, jestli bude papír a mašle svatebního programu ladit s pozvánkami, nebo lucerny v kostele svítit žlutě, ani to, jestli bungalovy na líbánkách budou all-inclusive, nebo ne, a už vůbec ne, jestli letenky z Osla do Keni bude od KLM nebo Kenyan Airlines. 

Inu, bylo toho hodně, ale ono se všechno vždycky nějak vyřeší tak trochu samo!



Takže jedna rada pro Vás, vážení čtenáři, odpočiňte si, vypněte a uvidíte, že všechno do sebe zapadne tak, jak má. 

Mějte nádherné léto a já slibuju, že na vás budu myslet a sem tam i trochu blogovat :)

Vaše TerezaInOslo

čtvrtek 25. dubna 2013

Sny se mají plnit, zn. i ty nejtajnější


Pamatuju si to jako dodnes. Třetí lavice u okna vedle rezavého topení v základní škole Norbertov. Zádání třídní učitelky Leibnerové zní jasně: na malinký papír napsat naše vysněné budoucí povolání. S Verčou Benešovou si vyměňujeme nadšené výrazy při plánování  imaginární budoucnosti. Z malých ratolestí, kteří neumějí pomalu ani do pěti počítat se najednou vyloupli budoucí kosmonauti a popeláři, z holčiček, které zakopávaly o svůj vlastní jazyk natož pak školní aktovku pak slavné herečky i tanečnice. A že jich tedy bylo. Malí snílkové se pohihňávali v představách a já krasopisem naškrábala "květinářka" jako máma. Jako všechny děti vidí svůj vzor v rodičích, i já se tenkrát vzhlédla. Není divu, že jsem tehdy zcela nerozuměla výrazu "odbornice na virologii ve výzkumném ústavu"... květinářka byl můj dětský naivní překlad. Inu, vždycky jsme doma měli spoustu květin. Pamatuju si na ty hory voňavých šeříků, které pyšně voněly na naše květnové narozeniny, pamatuju si taky, když máma dostala svůj první puget růží, což v době, kdy jsme byli ještě drobci, nebylo úplně zvykem. Ten puget máme ještě snad někde usušený na půdě. Nikdy pak nezapomenu na svojí první opravdovou a obrovskou kytici, kterou jsem dostala od dirigenta Gauetana DeLuga při zahajování Pražského jara '97, ani na tu malinkou oranžovou, kterou mi ségra hodila z balkónu Lucerny při maturitním plese. Inu, že květiny miluju se dá vyčíst z každého slova. 

"Otevírám rozvrzané dveře a nejistým krokem jako Alenka v říši divů pomalu vcházím dovnitř..."

Je nádherné jarní odpoledne. Otevírám rozvrzané dveře a nejistým krokem jako Alenka v říši divů pomalu vcházím dovnitř. Z ničeho nic se ocitám v jiném světě. Ruch ulice se se zavřením fceří nenávratně vytratil. Slyším jenom mtíct mlinký  pramínek vody. Nádherné vůně ukolíbavají moje smysly a já se nemůžu vynadívat. Je to jako se ponořit do tajemného magického lesa plného těch nejčerstvějších a nejkrásnějších květin různého vzezření a nádherných barev. Ani nevím, kde jsem nechala Johniho a už vůbec ne, co mě to napadlo... už si jen pamatuju, jak se usmívám, srdce mi buší a přistihnu sebe samou uprostřed věty, jestli bych mohla být jakkoli a kdykoliv nápomocná, klidně i zadarmo. S úsměvem od ucha k uchu vycházím ze dveří s kontaktem v ruce a Johni na mě nevěřícně kouká. Inu, dětské sny se mají plnit... tak držte palce.

Nádherný den Vám přeji, drazí čtenáři, a jaký byl ten Váš dětský sen? Splnil se? Máte povolání snů?

Vaše snící TerezaInOslo

P.S. Stále můžete i jedním likem vykouzlit úsměv nejenom mně, ale i dalším potenciálním čtenářů :) Děkuju!

pátek 19. dubna 2013

Děkuju Vám!

Posílám Vám jedno obrovské díky každému z vás, 806 čtenářů včerejšího příspěvku!!! Mám obrovskou radost a především motivaci psát a psát. Snažím se představit, kdo jste. Kdo si takhle ráno v práci klikne na TerezaInOslo a ponoří se na pár minut do mého života? Kdo právě teď usrkává kávu a tetelí se radostí, že je nový příspěvek? Kdo sem jen tak náhodou zabrouzdal dneska poprvé? Pár z Vás je mých dobrých přátel, ale většinu jsem předpokládám nikdy nepotkala. I když, kdo ví? Svět je malej. 


Always remember that!

Za chvíli musím letět do práce, už takhle mám trochu skluz, ale říkala jsem si, že Vám alespoň trošku zpříjemním páteční ráno, které není lehké pro nikoho z nás. Mně konkrétně, se do práce ohromně nechce. Dokázala bych vymyslet tisíc lepších věcí, než jít do práce. Třeba bych upekla domácí makronky, nebo konečně vyrobila scrapbook, jehož materiál mi tu líně leží ve skříni už půl roku, nebo vyrazila do nějaké pěkné kavárny, dala bych si vanilkové sójové latté a četla mojí oblíbenou knížku, nebo ujela metrem pryč z města k obrovskému jezeru a šla si zaběhat. Inu, někdy příště snad! Dnes se musí vydělat peníze na tu všechnu srandu. 

Užívejte krásný den a kdybyste měli chuť, napište mi, co Vás zajímá. Zkusím Vám uvařit něco na míru. Chci Vám dělat radost, tak se nestyďte :)

Vaše TerezaInOslo


čtvrtek 18. dubna 2013

Jak chytit příležitost za pačesy, aneb kdo se bojí, nesmí do lesa!

Kapky deště bubnují na parapet, já pomalu rozlepuju oči a v žilách mi proudí nadšení a zvláštní energie. Chvíli mi trvá, než se dovtípím proč... v hlavě se mi promítají záblesky, třída burácející smíchy, později sleduju slidy na přednášce a rozdávám domácky upečené boller svým africkým spolusedícím, honosná kancelář na univerzitě - oči mi sjíždějí na fotografii s osobním věnováním od norského krále, najednou jsme uprostřed hlavní třídy v Oslu, usrkáváme kafe a nastavujeme tváře teplému sluníčku, pozdě večer omdlívám únavou v tramvaji a Johni mě přikrývá dekou. Včerejší den byl skvělej! I když tomu tak mnohdy nebývá, včera se všechno dařilo. Kurzy norštiny mě neskutečně baví. Čekala jsem na ně přes rok, na začátku jsme si nemohli dovolit platit tak ohromnou částku za soukromé kurzy, jakmile jste ale student na UiO (University of Oslo), můžete se zapsat na jakékoliv norské kurzy zdarma. Tak jsem chytila příležitost za pačesy! 


Při čtení emailu od mého supervisora, jestli můžu do půl hodiny přijít do jeho kanceláře, se mi rozklepala kolena. Čekala jsem na email přes týden a dneska se mělo definitivně rozhodnout, jestli se jim můj výzkumný projekt líbil, nebo jestli ho smetou ze stolu rychlostí blesku. Snažila jsem se uklidnit, co to dá, říct si, že jsou to přece všichni lidi a připravit se na nejhorší. Nahodila jsem úsměv a vzpřímenou sebejistou pozici, tak teď, nebo nikdy. Dan, profesor na Stanfordu a v Pekingu, mě přivítal s úsměvem od ucha k uchu, pogratuloval mi po několikátý ke svatbě, pozval mě i Johniho za nimi do Kalifornie, že určitě musíme přijet a že nám ukáže Stanford a představí kapacity, a mimojiné... řekl, že projekt je skvělej! Od té chvíle se mi tetelily tváře radostí a v břiše mi lítali motýli, jako kdyby si užívali noční party. 




Tak jedeme do Afriky. Do Keni. Minimálně na 6 týdnů. Budeme bydlet ve slumu. Pořád tomu nevěřím a asi dlouho věřit nebudu. Bude na tom ještě hodně práce, ale je to snad poprvý v životě, kdy mě škola neuvěřitelně baví a vypadá to, že to i k něčemu je. Studium v Norsku je od prvního dne neuvěřitelně nabíjející a inspirativní. Jestli někdo jenom malinkato přemýšlíte, co se životem, šup na školu v cizině! Otevře vám to oči a vlije potřebnou studijní energii a nadšení do žil. Profesoři jsou odborníci a profesionálové z oboru, 100% připravení na každou hodinu a neuvěřitelně dochvilní, překypující energií vám předat nadšení i informace. Zkoušky nejsou založené na memorizování neuvěřitelného kvanta informací, nýbrž analyzování nabytých informací a schopnosti spojit je v hodnotný celek a podložit argumenty. Nikdo vás nebude kárat za to, že si nepamatujete všechna jména prvorepublikových ministrů, nebo přesná data jejich odstoupení. Nerada to říkám, ale vysokološkolský systém v Čechách je zkostnatělý, zamrzlý a únavný. Po vystudování Politologie na UK jsem si říkala, k čemu jít na magistra. Lepší práci bez praxe stejně nedostanu a tak už se mi nechtělo absolvovat to příšerné zkouškové období s 8 i více zkouškami během pár týdnů. Nejhorší na tom asi bylo, že i po tolika letech na ústavu jsem si tak možná odnesla žaludeční problémy se vstupem do Jinonic, nikoliv pocit, že jsme se vlastně NĚCO naučila. 

Když jsem se na obor Culture, Environment and Sustainability hlásila, neměla jsem valné tušení, kam vlastně mířím. Připadá mi, že mi někdo podstrčil příležitost, která se jen tak neopakuje. A když pak následně vytáhli mojí přihlášku z těch 500 dalších a já se dostala do 20 přijatých, lapala jsem po dechu a donekonečna si omílala, proč vlastně já byla ta šťastná! Na střední ani vysoký jsem rozhodně neoplývala vynikajícími známkami. K přihlášce na Univerzitu posíláte veškerý výpis vašich známek ze střední i vysoké školy, motivační dopis (nesmírně důležitý!), doporučující dopisy, diplomy, životopis a spoustu dalších dokumentů. Je toho mraky, ale ve finále vám to otevře životní příležitost, která je k nezaplacení. Tak jestli z Vás čtenářů někdo váhá, jestli jo, nebo ne, já říkám určitě ANO! Vrátit se můžete vždycky :)

Vaše TerezaInOslo


P.S. A kdo ještě neměl příležitost podívat se na faebookové stránky, prosím zde: https://www.facebook.com/TerezaInOslo. Uděláte mi ohromnou radost každým novým likem a navíc pomůžete poslat blog do světa :) Děkuju!



neděle 14. dubna 2013

Pršecí neděle, aneb jak se těšit z jara

Venku prší a příroda se urputně snaží zazelenat všechnu tu nažloutlou a po zimě unavenou trávu. Ptáci si můžou hlasivky vyzpívat a topení se u nás doma už také nepřetrhne. Jaro je tu a s ním nádherné světlé večery se zapadajícím sluníčkem nad mořem, pučící listy a květinářství plné kytek, které se na vás smějou, vynikající passionfruit-mangová marmeláda, po které se moje chuťové buňky roztančí jak na bále, nové bílé puntíkované kalhoty a lehounké balerínky na závěr. Jaro milujeme. Je to jako dostat energetickou injekci. Zapomeňte na nějaké jarní únavy, nebo dokonce deprese. To jsou jenom laciné triky farmaceutických firem, aby vám mohli prodat nějaká "umělá probouzedla"! Běžte se projít do nějakého pražského parku, máme jich požehnaně, ona už si vás Praha bude hejčkat, jak se patří. 

Svatební plány


Na Prahu nedám nikdy dopustit a už v letadle jsem nemohla dospat. Nervózně jsem listovala všemi svatebními magazíny a procházela na minuty naplánovaný itinerář. Čekal mě týden svatebních plánů, příprav, schůzek a především předání ručně vyráběných pozvánek. Z každé jediné jsem měla ohromnou radost, když se pozvaným rozsvítily oči. Inu, dali jsme si na tom záležet a místo objednání ručně dělaných pozvánek z Anglie, které by nás mimojiné vyšly na 24 000,- Kč, jsme si u pár dlouhých večerů při svíčkách vytvořili naše vlastní. Každá je originální a vyrobená s láskou.

čtvrtek 4. dubna 2013

Velikonoce v Norsku


Srub u fjordu
Seděla jsem vždycky v obýváku jako na trní, přerovnávala nabarvená vajíčka a nervózně vytahovala punčocháče. Ségra v pokoji spokojeně oddychovala a já tiše trpěla. Velikonoční pondělí. uhádli jste. První zabouchání na dveře a můj tep se zvýšil o polovinu. Pomalu jdu po schodech a následuje moment překvapení, když otevírám dveře, nevím, jestli tam je jeden maličký koledník, co sotva "básničkuje", nebo hned celá banda ze 4.A. Tentokrát to byla ta horší varianta. Honí mě po zahradě, já pištím a pak zvolím radši strategii "lepení se na dveře". Je to k ničemu, kluci dostávají vajíčka a já si pořád dokola opakuju, že už jenom pár hodin. Velikonoční pondělí jsem už od ranného věku prohlásila za nejneoblíbenější den v roce. Dodnes nechápu, proč jsem jim vlastně tenkrát otevírala a nezaspala jsem to jako moudřejší ségra. Nesla jsem v sobě jakousi nutnost dodržovat tradice. Inu, tradice Velikonoc se s věkem mírně měnily. V 15 už u nás v chalupě bylo několik nadraných koledníků padesátníků a k nejneoblíbenjšímu velikonočnímu pondělí se přidala ještě horší "ožralecká" neděle. 

pondělí 4. března 2013

Milujeme palety!

Náš paletový stolek
Sobotní finishování  na naší první oficiální party v novém bytě bylo vskutku parádní. Jedna dobrá rada, když chcete mít byt hotový v rekordním čase - uspořádejte move-in party! Všecho muselo být perfektní a podle našich představ. Staré dobré české improvizování hrálo hlavní roli. Nakoupily se kytky na trhu, svíčky, pokojové vůně a vyleštily se i ty nejzapadlejší rohy. Největší peckou ovšem byl Johniho paletový stolek pod televizi, který přistál do obýváku přesně 10 minut před začátkem party a Johni byl ještě celý od pilin. Když jsme tu paletu vláčeli domů, tvářila jsem se jako kdybych spolkla citrón a řikala si, že paletovýmu výmyslu dávám tak týden, maximálně dva. Žasnu! - paletový stolek se stal mým nejoblíbenějším nábytkem v bytě. Je to bomba! Už mám další paletová přání! Květináče na bylinky, poličky na fotky, mini stolek ke kanapi... Nechte se překvapit!

pondělí 25. února 2013

A zase další neděle

I když už je dneska pondělí, neodpustím se nevrátit myšlenkama k povedenému víkendu. Inu, nic jiného mi ani vzhledem k dnešnímu "povedenému" ránu nezbývá. Vstávání v 6 hodin není zrovna ideální začátek týdne, ale když už se silou vůle vyhrabete z vyhřátého pelechu do toho třeskutého mrazu...v práci rozsvíceno a mladá Norka už všechno aranžuje tak, jak jste to měla v úmyslu vy...Kde se stala chyba? Někdo přehodil naše jména... Ještě štěstí, že Anja je tak milá, protože jinak bych se jen tak na podpatku neotočila a s úsměvem neodkráčela. Inu, alespoň jsem si udělala svoje oblíbené sójové skořicové latté a hrábla po rozinkovém šnekovi, který mi zvedl náladu a doma trochu zapracovala na esejích do školy, kterých přibývá jak hub po dešti. Každým dnem roste moje nervozita, protože se zase trochu všechno kumuluje. Inu, nejlíp člověk pracuje, když je pod tlakem. A to s přibývajícími účty taky už bublá pod poklicí. Dost už ale o penězích a škole a radši k něčemu pozitivnějšímu. 


Když jdete v nedělí "ráno" do lokálního obchodu, je to vskutku zajímavá podívaná. Lidé s rozcuchanými vlasy, ospalky a skoro v pyžamu bloumají vedle regálů a přemýšlejí, na co mají vlastně chuť. I já jsem s tak trochu potácela, ale bez kocoviny a s jasnou představou. Palačinky s čokoládou, banánem a borůvkama mi tancovaly latinu před očima už od rozbřesku. 

Mlíko a vajíčka se ladně pohupovaly v látkové tašce a já nastavovala rozespalou tvář jarnímu norskému sluníčku. Je to paráda si otevřít okna, slyšet zpívání ptáků, jemné oddechování skoromanžela a bublání konvice s vodou na čaj. Takové krásně nedělní ráno je odměnou za ten drsný týden plný práce, školy, uklízení, ...

pondělí 4. února 2013

Recept na super den!

Pondělní rána nejsou vždycky medová, ale když se probudíte do hřejivého světla (Philips Hue, viz video), za okny chumelí vločky velké jako borůvky a vy jste se vyspali v čerstvě vypraném povlečení do růžova, není to zrovna špatný začátek nového týdne. Hlavně dejte pozor, aby vám někam neutekl. 



neděle 27. ledna 2013

LONDON, BABY, aneb jsme zpátky a lenivá, příjemná neděle

Venku chumelí, přímotop se může přetrhnout, jak se snaží vytopit vymrzlý byt s obrovskými okny a Johni v kulichu a trenkách maluje. Já ležím v obrovský posteli a užívám si ji do poslední chvíle, než ji prodáme. Vůně čerstvě udělaného espresa se tříští s palčivou vůní barvy a po celé posteli je spoustu drobků z právě upečených sušenek. Inu, taková pravá nedělníA atmosféra. Tak to máme rádi. Po celém náročném týdnu plném školy, práce, ranních lekcí norštiny, tréninků, zařizování bytu a všelijakého hospodaření jsme se na ni těšili. 

Look left, Tereza!

pátek 4. ledna 2013

Rok 2013 = bude jedno velké wow!


Krásná Praha
Nádherný hlas Adele a její mrazivá SkyFall se line z reproduktoru, z plotny se ke mně líně plazí vůně skoropravé přeslazené cibulačky, sušák má co dělat, aby udržel všechno to čerstvě vyprané prádlo a Figaro, nový přírůstek do rodiny z AlmiDecor, drží planoucí svíčky s vážnou noblesou a zamyšleným výrazem. Všechno je skoro jako před pár týdny, než jsme odjeli do Prahy užívat svátků, rodiny, přátel, dobrého jídla, pití a přenádherné vánoční atmosféry. Skoro? Skříně se prohýbají pod novými kousky, zbrusu nový kávovar se nehybně a pyšně blyští na čerstvě vyleštěné kuchyňské lince, květiny, které tu malinko žíznily, se na mě šklebí podobně jako zapomenutý citrón v lednici a podlaha v koupelně topí o stošest, protože tu neměla koho hřát do chodidel. Venku sníh, milí lidé vyspaní z novoroční únavy a nabití novoroční energií, která dělá divy.

Figaro

Inu, také znáte tu pozitivní energii, kterou si doma vybalíte z kufru po parádně vyvedené dovolené? Miluju ji... občas mě i trochu kopne do zadku, když je potřeba. Našeptává mi a sází do hlavy nejrůznější nápady, kreslí v mé fantazii plány na skvělý nový rok a motivuje mě k novým věcem. Nový rok bude nádherný, a přesně takový, jaký si ho uděláte. Cítím to v kostech. A co takhle se ohlédnout za tím minulým? Ten můj byl vskutku nabitý velkými věcmi a byl přesně takový, jaký jsem si ho vysnila. Vyšperkovaný jednimi z mých dosavadně největších životních kroků se pomalu a moudře linul, s občasnými pády a občasnými zaškobrtnutími. Sečteno a podtrženo - byl skvělý!

A co ten Váš? Ať už povedený, nebo nepovedený, ten letošní si můžete naplánovat ve Vaší fantazii a síla vůle, životní štěstí i víra Vám pomůže váš scénař proměnit v nádherný film s Vámi v hlavní roli. Nevěříte? Věřte! 


Z celého srdce Vám děkuji za Vaši neutuchající přízeň a inspiraci, nádherné zprávy i Vaše životní příběhy. Mějte se rádi, mějte se krásně a brzy (slibuji!) na počtenou :)

Vaše TerezaInOslo

P.S. Novoroční předsevzetí? Těch je, že bych tak trochu potřebovala prodloužit dny, ale pořádnou cibulačku se snad stihnu naučit i tak :) A co ty Vaše? :)