Stránky

čtvrtek 22. listopadu 2012

Jak je dobré míti Filipa, aneb zlatá česká improvizace k nezaplacení

Ležím zkroucená na sedacím pytli uprostřed obýváku, svítím si právě staženou aplikací "Flashlight" a mhouřím oči na miniaturní písmenka článku "Equating Efficiency with Reduction: A Self-deception in Energy Policy". Prohlídnu pokoj a z hlavy mi vystřeli "A dost!" Takhle se přece nedá pořádně učit. Moment improvizace začíná. Proběhnu byt, zaběhnu do sklepa, chvíli přemýšlím a už nahoru táhu rozkládácí zahradní stolek, zkouším další možné varianty sezení, nemáme doma jedinou židli, improvizuji se skládáním malých stolků na sebe a hodně polštáři, přimontovávám mírně poupravenou stojací lampu z obýváku, vyměním a doplním žárovky v lustru, dosedám a pocit zadostiučinění se dostavuje téměř hned. Konečně! Možná by bylo příště rychlejší sednout na tramvaj a dojet do knihovny, která má jak pohodlné židle, tak pořádné lampy. Johni na mě kouká jakobych spadla z višně... 

Cupcakes

pondělí 12. listopadu 2012

Jak se Johni už nemůže dočkat, až bude našim dětem ukazovat fotku, jak mamka a taťka vyhráli MN

A je to tady. Moment plný vzrušení, očekávání, nervozity a především emocí. Ležím na zemi v tanečním sále. Občas je kolem mě slyšet, jak někdo z holek zakousne potichounku do jablka. Podlaha se jemně otřásá s každým dopadem gymnastů ze závodní haly a tlustými stěnami občas zašumí hlasitý potlesk publika. Srdce mi buší jak o život i teď, když o tom jen píšu. Ležíme všechny pohromadě a nikdo ani nedutá. Nohy synchronizovaně opřené o zeď a drdoly zabořené do karimatek. Občas se někdo zvedne a jde si pročíst program závodu a řad. Nervozitu je možné ve vzduchu krájet. Jde o všechno. 

Mistrovství Norska je nejvyšší možný domácí závod. Stačí jedna jediná chyba a jsme venku. Poslední proslov trenérů, teamové objetí a nabíháme na plochu, tep je na nejvyšších možných obrátkách a během pár minut je po všem. Všechny ty hodiny strávené ve vlacích, autobusech, letadlech, autech, dobíhání na tréninky a hodin strávených v tělocvičně se během těch pár minut proměnily v nádherné zadostiučinění, které mi slavnostně věší norský předseda gymnastické federace na krk. Je nádherná, těžká a zlatá. Co víc dodat.


čtvrtek 8. listopadu 2012

Proč chci být korálová zahradnice aneb pečujme o naši Zemi



Čtvrtek večer a můj život se poslední tři dny odehrává v postelovém království plném kapesníčků, sirupů, horkých čajů a lžiček opatlaných od medu. Sem tam mi do ložnice vlétně rozverná zatoulaná sněhová vločka, jejíž život skončí rychleji, než očekávala. Do reálného světa, jak mu teď říkám, se dostanu vždycky jen večer a to autem a to proto, abych druhý den zase vyležela následky nerozumného tréninku, který je ale neodmyslitelně nutný. V neděli je Mistrovství Norska a my musíme být ready jako nikdy předtím. Inu, dneska mi trénování bylo zakázáno a tak si "užívám" volného dne. Je nutné si trochu utříbit myšlenky a porozmyslet (porozmyslet v mé rétorice znamená konečně rozhodnout!!) téma diplomky a vlastně se tak ze všeho toho dění nezbláznit. Inu, zase se toho kolem děje víc než dost a jak se tak v životě stává, všechno se na sebe nabaluje a vypadá to, že si asi až do 17. prosince moc nevydechnu. V následujících dvou týdnech je tu závod MN, odevzdání návrhu diplomové práce s detailním popisem vypracování a výzkumného projektu, seznam přečtené doporučené literatury (min. 300 stran), balení a stěhování se do nového bytu, 2 ohromné zkoušky a to by možná stačilo. A protože mě z toho jde hlava kolem, rozhodla jsem se pro jediné řešení a to brouzdat po zbrusu novém Netflixu a vybírat, na který dokument z edice BBC se podívám. Už jsem shlédla tři o Pacifiku a nemůžu se vynadívat. 

pátek 2. listopadu 2012

Jak roztančit chuťové buňky feferonkama a Ásií, aneb co takhle vyměnit nudné špagety a kečupem za něco vlastnoručního, čerstvého a kvalitního?



Chuťové buňky tančí jako o život a já nepustím sklenici vody z ruky do té doby, dokud neschladím pálivé chili papričky rajtující po mém jazyku. Úplnou náhodou jsem totiž narazila na naprosto úžasný asijský obchod schovaný a zahrabaný v jedné z přistěhovaleckých čtvrtí v Oslu (Grønland), kam blondýny jako já moc často nevkročí. Ozve se zacinkání zvonku, do jednoho se všichni otočí a koukají na mě, jako kdyby nikdy neviděli živou bytost s modrýma očima. Nepříjemný pocit v břiše se změní v naprosto fascinující túru skrze regály s produkty s nápisy rozsypaným čajem. Inu, už to padá do košíku jedna dvě. Celým labyrintem se propletu za necelou půlhodinku a to už se mi sbíhají sliny na ty obrovský krevety, krabíky i kokosovou pastu. Suroviny na naše nejoblíbenější thajské nudle Pad Thai Kai si lebedí v košíku a jako třešniška na dortu mě v samém závěru čeká chlazená místnost PLNÁ čerstvého koření a listů, která mě doslova dostala na kolena. Přehrabuju a přebírám lístek po lístku a můj pohled je srovnatelný s tím Alenky v Říši divů. Už už si to štráduju domů s obrovským úsměvem na tváři a pocitem, že jsem zase objevila Ameriku! Vlastnoručně vyrobenou polévku Tom Yum Kung a nudle Pad Thai Kai považuji za můj největší dosavadní kulinářský počin a heslo, že láska prochází žaludkem potvrzeno následným radostným umačkáním mým snoubencem. 

čtvrtek 1. listopadu 2012

Ořechovký dům, vzpomínky i závod roku

OSLO - PRAHA - AARHUS - OSLO

Poslední dny se dají stručně popsat jako zběsilá jízda na řetízkovém kolotočí, ze kterého vám občas něco uletí a vy zase něčím dostanete za chvíli pořádně do hlavy, nejspíš tím, co vám uletělo. Než se rozjede další jízda, máte čas si trošilinku oddychnout a v tom přichází na řadu ranní jóga za doprovodu šplouchání vln, odpolední kávičky s mlsnými dortíky, večerní kinování s kotlíkem popcornu, nebo dlouhé večerní posedávání u vína s přáteli a brouzdání po obrovské nástěnné mapě a fantazírování, kam se jednou pojede na dovolenou. 


Jen, co jsem před pár dny vystoupila na letišti Václava Havla (pozn. líbi se mi změna názvu), už už jsem se ocitla uprostřed našeho starého domu obklopená rodinnými starožitnostmi, knihami, památkami a dětskými vzpomínkami. Staré piano bylo rozladěné jako naposledy a já si při prvním doteku prstů vybavila, jak jsem jako malá holka sedávala hodiny a hodiny v ložnici, hrála a hrála a máma ležela na posteli a poslouchala každičkou notu se zavřenýma očima a milým úsměvem. Vždycky říkávala, že kdyby mohla, zůstala by mě poslouchat celý dny. Chybí mi. Před týdnem to byl rok.