Stránky

neděle 30. září 2012

Proč je dobré běhat v dešti, jak chutná norské slané máslo a jak všechny začátky jsou těžší, než v těch nejhorších představách

Neděle. Venku sychravo a šero. Kapky deště bubnují na norské střechy a všichni jsou schovaní doma v teple. Až na mě. Moje tělo mě doslova vyhnalo ven a nutilo mě běžet, dokud jsem nebyla promočená skrz na skrz, v botách mi čvachtalo a na NikePro počítadle se ukázalo 4,5 km. Neuvěřitelný pocit zadostiučinění se dostavil v plné kráse. Doma na mě čekala výborná horká domácí rajská polévka s makarónama, měkkým chlebem z pekárny a mým oblíbeným slaným norským máslem. 



Zachoulená v dlouhým svetru a tlustých ponožkách jsem si tu mlsotu užívala hned po horký sprše. Takové běhání v dešti má spoustu výhod.
 
  • nepotkáte venku moc lidí 

  • není vidět, že vám kapky potu stékají po tváři

  • a když běžíte moc pomalu, že na vás lidé koukají divně, můžete předstírat, že tak mírně poklusáváte, protože nechcete zmoknout cestou z obchodu 

  • ten nejlepší pocit je ale ten, že jste hrdinka večera. Inu, je lehký říct, že prší a že půjdete zítra, ale věřte mi, že takové běhání v dešti Vám utuží kořínek a sebevědomí. 


 
Tělo se Vám odvděčí vyplavenými hormony stejně tak jako dobrou náladou
Dnešní trasa byla ve znamení objevování naší nové čtvrti, kam se za chvíli stěhujeme. Běžela jsem kolem všech těch malinkatých barevných domečků rozesetých v našem okolí a pozorovala ty spokojené rodinky choulící se do huňatých dek u hořících krbů. Když se mě někdo zeptá, co je typicky norské, mám jasno, útulno a něco, co se tak úplně nedá do češtiny přeložit. Často tu mají na severu zimu a pršavo, nebo rovnou sněžavo, a v čem jsou teda Norové mistři světa amuleta, je dělání útulna. To jim ale opravdu jde. Dokonce jsem četla odborný výzkum na téma, jak Norové nemají přímé osvětlení, protože milují tzv. "koselig" (útulné). Vědecky dokázáno černé na bílém. My taky nemámě přímé světlo a proč taky? Spoustu svíček a velké i malé lampy rozeseté po celém bytě dělají mnohem krásnější světlo, než bílé zářivky vypalující oči. 



Dneska byla krásná neděle. Křupající vajíčka nahodily atmosféru volného dne a dlouhou snídani v doprovodu nejrůznějších dokumentů na BBC jsme si vychutnaly do poslední kapky. Sluníčko, které se prodíralo skrz obrovské stromy před našimi okny, nás vytáhlo ven a my na oplátku vytáhli naše nedělení kabáty a vyrazili na objevnou procházku centrem, zakončenou dlouhým vysedáváním v naší oblíbené kavárně s vynikajím kafem a nejrůznějšíma mlsotinama. Oba jsme si četli v knížkách, plánovali zařízení nového bytu, budoucnost, svatbu a užívali všeho do sytosti. 

Koho by to kdy napadlo, když jsem se sem před rokem přistěhovala, začínala pracovat v kavárně, neuměla ani slovo norsky a lidé se mnou cloumali ze strany na stranu a rozkazovali, co mám a nemám dělat a jak že mám pořádně mýt myčku. Já tenkrát s výronem kotníku ani necekla, když jsem musela doplňovat snad všechny ledničky v restauraci studenými nápoji ve skle ze sklepa. Tenkrát jsem měla na krajíčku po každé, když jsem přišla po šílené a devět hodin se vlekoucí práci domů a připadala si, že začínám znovu. Nebyl tu nikdo jiný, kromě Johniho, komu bych se mohla na rameni vyplakat a šíleně se mi stejskalo. Neměla jsem žádný peníze a závistivě jsem koukala na všechny ty lidi v kavárně, co si chodili na nedělní kávičku s rodinou, jak já je v té době proklínala. Někde v hloubce duše jsem ale věděla, ža všechna ta dřina se jednou vyplatí a všechno si to nějak sedne. A sedlo. A teď jsem šťastná, že mám ohromnou zkušenost, respekt a památku, na ohromně těžký začátky mého severského snu. 

Krásnou neděli Vám všem, i když jí mo už nezbývá, stejně ji můžete proměnit v "koselig". 

Vaše TerezaInOslo

čtvrtek 27. září 2012

Jak jsem se podruhé zamilovala do loftových bytů, jak se moje kamarádky stávají slavnými přes noc a jak plánuji odborný výzkum v Africe

Tak tenhle příště :)

Pondělí dopoledne. Sluníčko, teplo, podzimní listí žloutne stejně rychle, jako lidé začínají chraptět. Sedím v jednom z nejůtulnějších pekařství v celém Oslo hned na hlavní třídě. Usrkávám pěnu z horkého latté. Je v obrovským porcelánovým hrnku, který se blyští v paprskách podzimního slunka. Ukusuju čokoládový scone s extra čokoládou, když v tom se s drobkem, který jsem právě ztratila, pere miniptáček velikosti dětské dlaně. Fascinovaně na něj koukám a během následující minutky zblajzne ještě drobků tolik, aby měl dost do Vánoc. 

sobota 22. září 2012

Záchranná akce `Tučňák na opeře`

Všude ticho. Občas slyšíte jemné ťuknutí, to je, když někdo z těch pár studentů položí hrnek na stůl. Snaží se zuby nehty, aby nic nebylo slyšet, ale v tomhle nadpřirozeným knihovním tichu slyšíte i mouchu, která třepetá křídly v regálů číslo 7 filozofických knih. Občas někdo zašustí jemným papírem, když otáčí stránku knížky, která je moc cenná na to, aby se dala půjčit domů a čas od času někomu zaškrundá hlady v břichu. 

Je sobota ráno. Ošklivo. Jako lusknutím prstu jsme se probudili do podzimu. Dívám se z okna a před budovou univerzitní knihovny bojuje mladá Asijka s deštníkem, který se jí otáčí silou podzimního větru. Připomíná mi to Don Quichottův boj s větrnými mlýny. Mohutné stromy shazují nažloutlé listy a ohýbají se, jako by měly padoucnici. V tu ránu zpozarohu vyjíždí mladík s fešnou šálou na městským kole a bojuje s větrem stejně statečně jako Asijka. Říkám si, že bych tu možná mohla prosedět celý, usrkávat čaj a dávat Vám reporty, jak si studenti mířící do knihovny vedou. Inu, o čem že jsem Vám to vlastně dneska chtěla psát? Mám v záloze pár zážitků, které Vám prostě musím vylíčit. A teď muaím jen vybrat ten pravý...(chvíle zamyšlení)


`Tučňák na opeře`

úterý 18. září 2012

Romantici vymírají aneb měla jste i Vy štěstí a lapila endemita?


Metro se pomalu kolíbá ze strany na stranu. Nevím, jestli mi dělá větší potíže udržet v ruce tumbler plný horkého čaje s pořádnou porcí domácího medu a citrónu, a nebo víčka, která mi těžknou víc a víc a namalované řasy jakoby je táhly ke dnu. Za těch pár dní, co jsme náš život okořenili nádherným životním slibem, jsem toho moc nenaspala. Obrovské množství nádherných emocí spojených s tak krásným životním obdobím musí ale vždycky doprovázet nečekaný životní kopanec. O tom, ale dnešní příspěvek nebude.
.
Už jako malá holka jsem snila o životě jako z pohádky. Když jsem dostala svoje první bolavý kopačky, ségra mě vytáhla ubrečenou z postele, objala mě a řekla památnou větu, že na mě někde čeká opravdový princ. Takový, který mě bude na rukou nosit. Já tomu tehdy naivně uvěřila a po letech ho opravdu našla. To, že bude ze severního království jsme ani jedna v té době netušila. 

Video ze zásnub, pro ty, kteří ještě neviděli


.
Fascinuje mě, kolik nádherných zpráv a telefonátů nás během posledního týdne přímo zavalilo. Zpravidla hýřily adjektivy typu "nádherné", "romantické", "pohádkové", "neuvěřitelné", "awesome" a prostě vůbec né "běžné". Ženská část publika se se slzami v očích rozplývala nad romantickým scénářem zásnub, ta mužská občas (pozn. zdaleka ne vždy!) klopila oči v sloup s úštěpačnou poznámkou "Když má čas na takový blbosti!". Na otázku, kde jsem ještě v dnešní době dokázala najít tak romantickýho chlapa odpovídám: "Dalo to zabrat, ale na světě jich ještě pár je!" Holky nebojte, přivezu Vám je ze severu na naší svatbu do Prahy! 

neděle 16. září 2012

Nebýt toho prstýnku, myslím si, že to byl jen sen

Fotografie z jedné ze 7 Go Pro kamer

Sluníčko se pomalu noří do mohutných mraků a mořská voda v kombinaci se slzama nám solí obličej. Jsem jako by mě někdo probudil urpostřed toho nejkrásnějšího snu. Do reality mě ale pokaždé vrátí pohled na ten nejblyštivější diamant. Ta nádhera ale odjezdem z mojí nejoblíbenější pláže nekončí. Všichni se přesouváme na nábřeží Stavangeru do krásné a útulné restaurace, kde už na nás čeká nádherný večer. Ani nevím, co jsem si objednala, a už vůbec ne, jak to chutnalo. Jsem pořád ještě jako v Jiříkově vidění. Všichni se na mě pořád usmívají a mrkají, prohlížejí si levou ruku a ptají se, jestli jsem to tušila! Ne! Ani trošičku. O to krásnější to překvapení bylo. Postupně se mi dostávalo, jak zásnubní plán vznikal a já žasnu, že jsem na nic nepřišla. Johni všem dlouho dopředu rozdal USB, na kterých byl celkový plán s letenkami, časovým rozvržením a pozváním do Norska. Téměř všichni do jednoho se mi přiznali, že už při čtení jim ukápla nejedna slzička. 


sobota 15. září 2012

"A Walk To Remember" aneb není všechno tak, jak se zdá!

Fotka z Lindesnesfyr

Je pátek večer 7. září. Celý den plul ve znamení pohody, klidu a relaxu. Odpoledne měl Johni objednanýho kadeřníka a já šla na kafe a zabořila se do studijních materiálů. Zastavila jsem se za ním na posledních pár minut, když v tom mě z problematiky kácení deštných pralesů probral hlas mladíka, že prý je tu na praxi a nemá co dělat, a jestli prý nechci zadarmo vystylovat vlasy. Proč ne? Tak jedeme domu a oba máme vlasy "jak" z kadeřnickéo salónu. Na večer máme naplánovanou večeři v centru Stavangeru a já mám víc než dost času na make-up, tak si to užívám. Johni pořád hraje nějaký hry na mobilu. Plán je, že vyrazíme v sedm. Já už ale mám nutkání jít dřív, abysme měli na Stavanger spoustu času.

pondělí 3. září 2012

Kdybychom jenom mohli ten den trochu natáhnout, že?



Taky byste si občas přáli, aby měl den víc hodin? Mohli bychom si jít před prací zaběhat, po sprše si dát dlouhou výživnou snídani s čerstvým vymačkaným džusem, sledovat, co se děje ve světě v ranních zprávách, v klidu dojet do práce/ školy, po cestě si koupit kafe, zasednout do křesla a pracovat, odpoledne si zajít na oběd, pak posedět s kamarádkou a probrat všechni slasti i strasti života, následuje hodina francouzštiny a možná i jógy, cestou domů nakoupit na farmářském trhu, pouklidit byt, dát vyprat povlečení, uvařit geniální večeři, a v klidu si sednout a pohodově se navečeřet s těmi nejbližšími. Kdyby tak jenom šlo Zemi pootočit o malinko zpátky a den natáhnout jak kšandu!