Stránky

sobota 1. prosince 2012

Jak nemáme čas na řešení globálních problémů světa a jaké je studovat ve Skandinávii

Sedím u rozviklaného zahradního stolku, místo židle jiný stolek vypolstrovaný nejrůznějšími polštáři a dekami, sklenička vína se pohupuje, jak drnkám do stolku, všude kolem svíčky tancující v rytmu táhlé písničky. Tu sem tam vystřídá vstup moderátorů Českého rozhlasu se zprávami, či jinými informacemi. Český rozhlas je v poslední době moc příjemnou společností. Občas se ale přistihnu, že když jdu na nákup, místo Bunpriss hledám Žabku a v ní české knedlíky. Klasická znělka, kterou si pamatuji již od raného věku, když jsme jezdili na chatu a ani mě ani ségru nějaké politické tahanice té doby ale vůbec nezajímaly, se za ta léta nezměnila. Dnes už mě ale neirituje, dnes mi připomína domov a všechno české a naše. 


Poslední dny byly opravdu ve znamení jednoho velkého třesku. První zkouška na Oslo University na mě cenila zuby už přes měsíc a já se střídavě hroutila z toho kvanta učení, odborných článků, angličtiny a všech těch globálních problémů. Při smyslech mě ale držela jediná myšlenka, že jsem nikdy v životě nestudovala něco tak ohromně fasinujícího a zajímavýho. Asi jsem nikdy nebyla zapálenější do studia než jsem teď a řeknu Vám, že je to nádhernej pocit! Možná je to i proto, že globální problémy jsou všude kolem nás a všichni kolem nich chodíme jak okolo horké kaše, a když Vás někdo do nich ponoří až po hlavu, chvíli tápete, pak se rozkoukáte i v té husté kaši a zjistíte, že je nutné ponořit ještě dalších pár miliard lidí, aby pochopili, co se děje a začali jednat. Komplikovanost situace je ohromná a občas se zdá, že východisko není, občas se zdá, že nám profesoři ukazují jen to negativní a že už tu na Zemi nic moc pozitivního nezbylo, a občas se zdá, že se svět úplně zbláznil. Ze školy se ploužím domů, přemýšlím o tom, co se to děje a že už bychom ale opravdu měli vyrazit pozorovat velryby, dokud ještě na zemi nějaké jsou.

Problém neřešitelnosti situace je v tom, že nikdo vlastně moc neví, jak to vyřešit, problém je pro nás nesmrtelníky "vzdálený" a pořád máme na práci něco důležitějšího. A když někdo přijde s možným řešením, je to pro nás většinou značně finančně nevýhodné, nepohodlné a nemáme na to čas. Žijeme v ohromném roztočeném kolotoči, práce, práce, práce, chceme lepší práci, chceme víc peněz, chceme jet tam a támhle, chceme mít lepší auto než má soused a nemáme čas řešit globální problémy, i přestože o nich mnohdy víme víc, než bychom chtěli. Odborníci tomu dali název "Život v popření" ("Living in Denial"). Přejeme si něvědět a vybíráme si, čemu budeme věřit.

Co znamená být úspěšný?

Marketingový trh nastavený v 60. letech svět roztočil dvojnásobnou rychlostí. Proč? Přesunutí velkých téváren do zámoří znamenalo několikanásobné snížení cen. Lidé si nakoupili, co potřebovali a už měli dost. Továrny ale stále vyráběli ve velkém a za levno a potřebovali se zbavit produktů. Co teď? Na scénu přichází brilantní nápad a rodí se marketingoví poradci a reklamy. Od té doby nám ze všech stran do hlavy proudí milióny nepotřebných informací a mění naše hodnoty. Připadáme si, že bez dobrého auto nejsme úspěšní. Že si o nás lidé pomyslí, že jsme to prostě nikam nedotáhli. Tak je nastavený dnešní model úspěšného člověka. Mít dobrou kariéru, velký dům, rodinu, dobré auto, jezdit na dovolenou  a vypadat dobře. Nebojte se, jsme na dobré cestě to změnit, alespoň tady na severu se hodnoty mění a fráze "žít dobrý život" znamená žít ekologicky, redukovat užití elektřiny ať už obnovitelnými zdroji, či jízdou na kole do práce, tříděním odpadu, a především uvědomováním si stávající situace. Je to v nás, v našich srdcích, potřebujeme ale k tomu dostatečné finanční zázemí, informace a obrovskou vůli hýbnout světem. Však i Vám se líbí, jak si Jamie Oliver pěstuje svoje bylinky a zelenink, cestuje na malé motorce a nakupuje na lokálních trzích, nebo ne? 

Posílám na ukázku kraťoučké video, které Vám otevře oči a možná i tak trochu ponoří do té kaše! Zábavné, poučné a k zamyšlení co to vlastně děláme.



Studium ve Skandinávii

Jedno je ale jisté, ohromný rozdíl je ve studiu ve Skandinávii vidět od prvního vstupu do dveří university. Od tónu a vzezření profesorů, genderové převahy žen, slovníku, dochvilnosti, prezentacemi, a ohromného zapálení až po průběh zkoušky v té nejvyšší možné anonymitě. Vaše identita mizí s podpisem a přidělením 6 místného čísla. Od té doby už nejste Tereza, ale 302738. Váš výtvor napsaný na 3 vrstvý papír čtou minimálně 3 zkušení odborníci, kteří nezávisle na sobě udělují známku. V případě, že se vám známka nezamlouvá, máte právo na odvolání k osobě 4. Kde se na to hrabe naše ústní zkoušky, kdy zkoušející neměl prostě dobrej den a dal vám to náležitě sežrat, možná i proto, že jste z většiny přednášek odcházela dřív, spala, či tam vůbec nebyla. Fair enough? Těžko říct. Úplně jsem zapomněla, jaké je to sedět pár dní zavřená doma, dělat jeden čaj za druhým, mít zablokovaný krk a nikohjo nevidět. 

Tak krásné nedělní dopoledne! 

TIP: My tady v Norsku máme geniální systém třídění odpadu, máte prostě barevně odlišené tašky, zelená na zbytky jídla, modrá na plastové obaly, červená na papír, ... A všechno to stačí jen hodit do běžného odpadu a roboti si už to roztřídí sami. Není to geniální? A ohromně zábavný! 





2 komentáře:

  1. s tou anonymitou na skúškach, čistá pravda :) ale ja to berem len ako výhodu ;) BORNtoLIVEmyLIFE

    OdpovědětVymazat
  2. Severské země jsem nikdy nenavštívila, přesto je miluji a stále sním o životě tam. Nádherný systém s tím odpadem. Já se svým tahám skoro dva bloky k barevně rozlišeným košům, ale tohle je prostě super! Věřím, že by to přesvědčilo více lidí, aby začali třídit :)

    OdpovědětVymazat