Stránky

pondělí 9. července 2012

Bez práce nejsou koláče

Je krásný ráno, máme otevřený dveře na terasu a vítr profukuje pokojem. Otočím se na bok a zjišťuju, že naše provizorní postel, nafukovací matrace, je napolo vypuštěná. Jsem zmatená. Vidím červánky. Slyším bzučet komára, pohnu nohou a cuknu bolestí. Pomalu mi všechno dochází. Jsme konečně na prázdninách. 
.
Poslední dny byly velice hektický a já nenašla ani chvilku na to, abych psala. Bylo mi to vážně líto, ale říkám si, že místo psaní rychlých vzkazů si raději dám záležet. A tak vám přináším zkrácený soupis všeho, co se za poslední tři dny událo. Vesměs jsem doslova po kolenou lezla do práce a z ní se plazila. Každý den byl doslova utrpení a já počítala každou hodinu. A tak jsem se rozhodla, že rozhodně nikdy nemůžu mít stereotypní práci. Prostě ne. A to, i kdybych měla obětovat cokoliv, chci být kreativní a přinášet myšlenky a sebe zdokonalovat se. Mít práci, která mě baví a chodím tam ráda. To se zapsalo do mého seznamu životních bodů. 

Aneb, jak se všechno pokazí, když nemá!

Inu, přišla  neděle. Den vymodlený a den odjezdu. Nemohla jsem dospat a tak jsem se rozhodla, že než se Johni vzbudí, půjdu si zaběhat a cestou koupím ocet. Ucpal se nám odpad, a já se v jednom babském časopise dočetla skvělý trik na ucpaný odtok: prášek do pečiva nasypete do odpadu, pak zalijete octem, necháte vybublat a nakonec spláchnete horkou vodou. funguje to geniálně a nic to nestojí. 
Běžím rychle, mám staženou super aplikaci na iPhone: NikeRun. Příjemný hlas slečny vám komentuje váš výkon, povzbuzuje vás, říká, jak dlouho běžíte, jakou rychlostí, kolik zbývá a jestli běžíte líp, než posledně. Vřele doporučuju! Zamilujete si to! V polovině mé obvyklé trasy mám skvělý čas, je mi dobře a ríkám si, jak to ranní běhání miluju. Už už plánuju, jak budu chodit běhat v Praze každý den a jak se neuvěřitelně těšim na léto a dovolenou. A prásk. Ležím na zemi a svíjím se v bolestech. Slzy mi tryskají po tvářích a já lapám po dechu. Slečna z aplikace se jen zeptá: "You have stopped? What happened?!" a mě ani necukne koutek. Takovou bolest jsem snad nikdy nezažila, a to už jsem těch výronů měla. Snažím se vymyslet, co dělat, ale nenapadá mě nic lepšího než zavolat prince na bílém koni. Nikdo nikde a já se válím v trávě plné rosy. Je mi do breku, přestavuju si všechny ty naplánované výlety, které se mi najednou rozplynuly jak pára nad hrncem. Johni přibíhá meteleskum bleskum a okamžitě se stará o všechno nutné. Nejnutnější postup při výronu je tzv. PRICE:
  • Protection
  • Rest
  • Ice
  • Compression
  • Elevation 
To jsou i zásady norského národního gymnastického teamu. Je o mě náležitě postaráno, ale je mi na zvracení a chce se mi omdlít. Nedokážu si představit, že máme za pár hodin letět do Prahy. Nemám ani sbaleno. Ale neztrácím naději, přestože cesta domů je peklo. Nemůžu jít a každých 5 metrů omdlívám. Voláme tedy Šárku, která je na pár týdnů naší spolubydlící. Přináší berle a my to dotáhneme až domů. Tam se svalím na postel a pak už si pamatuju jenom nástup do letadla, nádherný výhled na centrum nejkrásnějšího města na světě a tátovo objetí. Jsem doma. Jsem šťastná. 

Žádné komentáře:

Okomentovat