Stránky

sobota 1. prosince 2012

Jak nemáme čas na řešení globálních problémů světa a jaké je studovat ve Skandinávii

Sedím u rozviklaného zahradního stolku, místo židle jiný stolek vypolstrovaný nejrůznějšími polštáři a dekami, sklenička vína se pohupuje, jak drnkám do stolku, všude kolem svíčky tancující v rytmu táhlé písničky. Tu sem tam vystřídá vstup moderátorů Českého rozhlasu se zprávami, či jinými informacemi. Český rozhlas je v poslední době moc příjemnou společností. Občas se ale přistihnu, že když jdu na nákup, místo Bunpriss hledám Žabku a v ní české knedlíky. Klasická znělka, kterou si pamatuji již od raného věku, když jsme jezdili na chatu a ani mě ani ségru nějaké politické tahanice té doby ale vůbec nezajímaly, se za ta léta nezměnila. Dnes už mě ale neirituje, dnes mi připomína domov a všechno české a naše. 

čtvrtek 22. listopadu 2012

Jak je dobré míti Filipa, aneb zlatá česká improvizace k nezaplacení

Ležím zkroucená na sedacím pytli uprostřed obýváku, svítím si právě staženou aplikací "Flashlight" a mhouřím oči na miniaturní písmenka článku "Equating Efficiency with Reduction: A Self-deception in Energy Policy". Prohlídnu pokoj a z hlavy mi vystřeli "A dost!" Takhle se přece nedá pořádně učit. Moment improvizace začíná. Proběhnu byt, zaběhnu do sklepa, chvíli přemýšlím a už nahoru táhu rozkládácí zahradní stolek, zkouším další možné varianty sezení, nemáme doma jedinou židli, improvizuji se skládáním malých stolků na sebe a hodně polštáři, přimontovávám mírně poupravenou stojací lampu z obýváku, vyměním a doplním žárovky v lustru, dosedám a pocit zadostiučinění se dostavuje téměř hned. Konečně! Možná by bylo příště rychlejší sednout na tramvaj a dojet do knihovny, která má jak pohodlné židle, tak pořádné lampy. Johni na mě kouká jakobych spadla z višně... 

Cupcakes

pondělí 12. listopadu 2012

Jak se Johni už nemůže dočkat, až bude našim dětem ukazovat fotku, jak mamka a taťka vyhráli MN

A je to tady. Moment plný vzrušení, očekávání, nervozity a především emocí. Ležím na zemi v tanečním sále. Občas je kolem mě slyšet, jak někdo z holek zakousne potichounku do jablka. Podlaha se jemně otřásá s každým dopadem gymnastů ze závodní haly a tlustými stěnami občas zašumí hlasitý potlesk publika. Srdce mi buší jak o život i teď, když o tom jen píšu. Ležíme všechny pohromadě a nikdo ani nedutá. Nohy synchronizovaně opřené o zeď a drdoly zabořené do karimatek. Občas se někdo zvedne a jde si pročíst program závodu a řad. Nervozitu je možné ve vzduchu krájet. Jde o všechno. 

Mistrovství Norska je nejvyšší možný domácí závod. Stačí jedna jediná chyba a jsme venku. Poslední proslov trenérů, teamové objetí a nabíháme na plochu, tep je na nejvyšších možných obrátkách a během pár minut je po všem. Všechny ty hodiny strávené ve vlacích, autobusech, letadlech, autech, dobíhání na tréninky a hodin strávených v tělocvičně se během těch pár minut proměnily v nádherné zadostiučinění, které mi slavnostně věší norský předseda gymnastické federace na krk. Je nádherná, těžká a zlatá. Co víc dodat.


čtvrtek 8. listopadu 2012

Proč chci být korálová zahradnice aneb pečujme o naši Zemi



Čtvrtek večer a můj život se poslední tři dny odehrává v postelovém království plném kapesníčků, sirupů, horkých čajů a lžiček opatlaných od medu. Sem tam mi do ložnice vlétně rozverná zatoulaná sněhová vločka, jejíž život skončí rychleji, než očekávala. Do reálného světa, jak mu teď říkám, se dostanu vždycky jen večer a to autem a to proto, abych druhý den zase vyležela následky nerozumného tréninku, který je ale neodmyslitelně nutný. V neděli je Mistrovství Norska a my musíme být ready jako nikdy předtím. Inu, dneska mi trénování bylo zakázáno a tak si "užívám" volného dne. Je nutné si trochu utříbit myšlenky a porozmyslet (porozmyslet v mé rétorice znamená konečně rozhodnout!!) téma diplomky a vlastně se tak ze všeho toho dění nezbláznit. Inu, zase se toho kolem děje víc než dost a jak se tak v životě stává, všechno se na sebe nabaluje a vypadá to, že si asi až do 17. prosince moc nevydechnu. V následujících dvou týdnech je tu závod MN, odevzdání návrhu diplomové práce s detailním popisem vypracování a výzkumného projektu, seznam přečtené doporučené literatury (min. 300 stran), balení a stěhování se do nového bytu, 2 ohromné zkoušky a to by možná stačilo. A protože mě z toho jde hlava kolem, rozhodla jsem se pro jediné řešení a to brouzdat po zbrusu novém Netflixu a vybírat, na který dokument z edice BBC se podívám. Už jsem shlédla tři o Pacifiku a nemůžu se vynadívat. 

pátek 2. listopadu 2012

Jak roztančit chuťové buňky feferonkama a Ásií, aneb co takhle vyměnit nudné špagety a kečupem za něco vlastnoručního, čerstvého a kvalitního?



Chuťové buňky tančí jako o život a já nepustím sklenici vody z ruky do té doby, dokud neschladím pálivé chili papričky rajtující po mém jazyku. Úplnou náhodou jsem totiž narazila na naprosto úžasný asijský obchod schovaný a zahrabaný v jedné z přistěhovaleckých čtvrtí v Oslu (Grønland), kam blondýny jako já moc často nevkročí. Ozve se zacinkání zvonku, do jednoho se všichni otočí a koukají na mě, jako kdyby nikdy neviděli živou bytost s modrýma očima. Nepříjemný pocit v břiše se změní v naprosto fascinující túru skrze regály s produkty s nápisy rozsypaným čajem. Inu, už to padá do košíku jedna dvě. Celým labyrintem se propletu za necelou půlhodinku a to už se mi sbíhají sliny na ty obrovský krevety, krabíky i kokosovou pastu. Suroviny na naše nejoblíbenější thajské nudle Pad Thai Kai si lebedí v košíku a jako třešniška na dortu mě v samém závěru čeká chlazená místnost PLNÁ čerstvého koření a listů, která mě doslova dostala na kolena. Přehrabuju a přebírám lístek po lístku a můj pohled je srovnatelný s tím Alenky v Říši divů. Už už si to štráduju domů s obrovským úsměvem na tváři a pocitem, že jsem zase objevila Ameriku! Vlastnoručně vyrobenou polévku Tom Yum Kung a nudle Pad Thai Kai považuji za můj největší dosavadní kulinářský počin a heslo, že láska prochází žaludkem potvrzeno následným radostným umačkáním mým snoubencem. 

čtvrtek 1. listopadu 2012

Ořechovký dům, vzpomínky i závod roku

OSLO - PRAHA - AARHUS - OSLO

Poslední dny se dají stručně popsat jako zběsilá jízda na řetízkovém kolotočí, ze kterého vám občas něco uletí a vy zase něčím dostanete za chvíli pořádně do hlavy, nejspíš tím, co vám uletělo. Než se rozjede další jízda, máte čas si trošilinku oddychnout a v tom přichází na řadu ranní jóga za doprovodu šplouchání vln, odpolední kávičky s mlsnými dortíky, večerní kinování s kotlíkem popcornu, nebo dlouhé večerní posedávání u vína s přáteli a brouzdání po obrovské nástěnné mapě a fantazírování, kam se jednou pojede na dovolenou. 


Jen, co jsem před pár dny vystoupila na letišti Václava Havla (pozn. líbi se mi změna názvu), už už jsem se ocitla uprostřed našeho starého domu obklopená rodinnými starožitnostmi, knihami, památkami a dětskými vzpomínkami. Staré piano bylo rozladěné jako naposledy a já si při prvním doteku prstů vybavila, jak jsem jako malá holka sedávala hodiny a hodiny v ložnici, hrála a hrála a máma ležela na posteli a poslouchala každičkou notu se zavřenýma očima a milým úsměvem. Vždycky říkávala, že kdyby mohla, zůstala by mě poslouchat celý dny. Chybí mi. Před týdnem to byl rok. 

středa 10. října 2012

Audience u Mr. Světoběžníka, aneb jak je dobré přečíst email od začátku do konce

Znáte to, když skáčete z jednoho světa do druhého, z role studentky, která vysedává v knihovně do pozdních hodin sobotních, až jí musí vyhazovat slečna policajtka, přes pracující kafebarmanku s legračním norským přízvukem, až po gymnastku v norském teamu navlečenou v Nike tréninkové uniformě. Všude zase tahám tu velkou tašku plnou všeho: počítač, jídlo v krabičkách na celý den, nutnou porci vitamínů a horkého čaje s medem, tlusté ponožky, horu gumiček a balzámů na rty, obrovskou horu potištěných a popsaných papírů, které se po různu ohybají, jsou začmárané fosforeskujícími zvýrazňovači a plní se nejdůznějšími poznámkami a úkoly. Večer konečně dorazíme domů a s překypující energií, že se ten dnešní den docela povedl, se mi po chvíli podlamujou kolena únavou při mytí té obrovské kopy nádobí. Slastně přemýšlím o vysněné myčce, která na nás sbírá síly v našem novém. Tam jdeme mimochodem dneska naměřovat. Je to zvláštní, že koupíte největší věc, co jste kdy koupili, ale vlastně ji nemáte. To je jak, kdybyste si koupili boty, které si můžete vyzvednout za měsíc. Chci je hned! 

Audience

Škola mi tlačí na svědomí a výběr diplomové práce je takzvané horké téma v naších denních konverzacích. Inu, rozhodla jsem se tentokrát vzít všechno do svých rukou a začala kontaktovat nejrůznější africké NGO a české univerzity a hledat inspiraci a motivaci a šup, už mám sjednaný skype meeting s Afrikou. Evidentně se jim v Senegalu zalíbilo moje téma týkající se využití solárních mobilních telefonů na africkém kontinentu (upozorňuji, že téma není zcela finální a bude se přizpůsobovat dané lokalitě, požadavkům či finančním možnostem). První oficiální meeting s mým budoucím vedoucím projektu byla trochu noční můra. Vedoucí mé diplomové práce je světově uznávaný odborník, který hostuje na univerzitě Stanford, univerzitě v Pekingu a tak všelijak je vytížen konferencemi po celém světě.

neděle 30. září 2012

Proč je dobré běhat v dešti, jak chutná norské slané máslo a jak všechny začátky jsou těžší, než v těch nejhorších představách

Neděle. Venku sychravo a šero. Kapky deště bubnují na norské střechy a všichni jsou schovaní doma v teple. Až na mě. Moje tělo mě doslova vyhnalo ven a nutilo mě běžet, dokud jsem nebyla promočená skrz na skrz, v botách mi čvachtalo a na NikePro počítadle se ukázalo 4,5 km. Neuvěřitelný pocit zadostiučinění se dostavil v plné kráse. Doma na mě čekala výborná horká domácí rajská polévka s makarónama, měkkým chlebem z pekárny a mým oblíbeným slaným norským máslem. 



Zachoulená v dlouhým svetru a tlustých ponožkách jsem si tu mlsotu užívala hned po horký sprše. Takové běhání v dešti má spoustu výhod.
 
  • nepotkáte venku moc lidí 

  • není vidět, že vám kapky potu stékají po tváři

  • a když běžíte moc pomalu, že na vás lidé koukají divně, můžete předstírat, že tak mírně poklusáváte, protože nechcete zmoknout cestou z obchodu 

  • ten nejlepší pocit je ale ten, že jste hrdinka večera. Inu, je lehký říct, že prší a že půjdete zítra, ale věřte mi, že takové běhání v dešti Vám utuží kořínek a sebevědomí. 


 
Tělo se Vám odvděčí vyplavenými hormony stejně tak jako dobrou náladou
Dnešní trasa byla ve znamení objevování naší nové čtvrti, kam se za chvíli stěhujeme. Běžela jsem kolem všech těch malinkatých barevných domečků rozesetých v našem okolí a pozorovala ty spokojené rodinky choulící se do huňatých dek u hořících krbů. Když se mě někdo zeptá, co je typicky norské, mám jasno, útulno a něco, co se tak úplně nedá do češtiny přeložit. Často tu mají na severu zimu a pršavo, nebo rovnou sněžavo, a v čem jsou teda Norové mistři světa amuleta, je dělání útulna. To jim ale opravdu jde. Dokonce jsem četla odborný výzkum na téma, jak Norové nemají přímé osvětlení, protože milují tzv. "koselig" (útulné). Vědecky dokázáno černé na bílém. My taky nemámě přímé světlo a proč taky? Spoustu svíček a velké i malé lampy rozeseté po celém bytě dělají mnohem krásnější světlo, než bílé zářivky vypalující oči. 



Dneska byla krásná neděle. Křupající vajíčka nahodily atmosféru volného dne a dlouhou snídani v doprovodu nejrůznějších dokumentů na BBC jsme si vychutnaly do poslední kapky. Sluníčko, které se prodíralo skrz obrovské stromy před našimi okny, nás vytáhlo ven a my na oplátku vytáhli naše nedělení kabáty a vyrazili na objevnou procházku centrem, zakončenou dlouhým vysedáváním v naší oblíbené kavárně s vynikajím kafem a nejrůznějšíma mlsotinama. Oba jsme si četli v knížkách, plánovali zařízení nového bytu, budoucnost, svatbu a užívali všeho do sytosti. 

Koho by to kdy napadlo, když jsem se sem před rokem přistěhovala, začínala pracovat v kavárně, neuměla ani slovo norsky a lidé se mnou cloumali ze strany na stranu a rozkazovali, co mám a nemám dělat a jak že mám pořádně mýt myčku. Já tenkrát s výronem kotníku ani necekla, když jsem musela doplňovat snad všechny ledničky v restauraci studenými nápoji ve skle ze sklepa. Tenkrát jsem měla na krajíčku po každé, když jsem přišla po šílené a devět hodin se vlekoucí práci domů a připadala si, že začínám znovu. Nebyl tu nikdo jiný, kromě Johniho, komu bych se mohla na rameni vyplakat a šíleně se mi stejskalo. Neměla jsem žádný peníze a závistivě jsem koukala na všechny ty lidi v kavárně, co si chodili na nedělní kávičku s rodinou, jak já je v té době proklínala. Někde v hloubce duše jsem ale věděla, ža všechna ta dřina se jednou vyplatí a všechno si to nějak sedne. A sedlo. A teď jsem šťastná, že mám ohromnou zkušenost, respekt a památku, na ohromně těžký začátky mého severského snu. 

Krásnou neděli Vám všem, i když jí mo už nezbývá, stejně ji můžete proměnit v "koselig". 

Vaše TerezaInOslo

čtvrtek 27. září 2012

Jak jsem se podruhé zamilovala do loftových bytů, jak se moje kamarádky stávají slavnými přes noc a jak plánuji odborný výzkum v Africe

Tak tenhle příště :)

Pondělí dopoledne. Sluníčko, teplo, podzimní listí žloutne stejně rychle, jako lidé začínají chraptět. Sedím v jednom z nejůtulnějších pekařství v celém Oslo hned na hlavní třídě. Usrkávám pěnu z horkého latté. Je v obrovským porcelánovým hrnku, který se blyští v paprskách podzimního slunka. Ukusuju čokoládový scone s extra čokoládou, když v tom se s drobkem, který jsem právě ztratila, pere miniptáček velikosti dětské dlaně. Fascinovaně na něj koukám a během následující minutky zblajzne ještě drobků tolik, aby měl dost do Vánoc. 

sobota 22. září 2012

Záchranná akce `Tučňák na opeře`

Všude ticho. Občas slyšíte jemné ťuknutí, to je, když někdo z těch pár studentů položí hrnek na stůl. Snaží se zuby nehty, aby nic nebylo slyšet, ale v tomhle nadpřirozeným knihovním tichu slyšíte i mouchu, která třepetá křídly v regálů číslo 7 filozofických knih. Občas někdo zašustí jemným papírem, když otáčí stránku knížky, která je moc cenná na to, aby se dala půjčit domů a čas od času někomu zaškrundá hlady v břichu. 

Je sobota ráno. Ošklivo. Jako lusknutím prstu jsme se probudili do podzimu. Dívám se z okna a před budovou univerzitní knihovny bojuje mladá Asijka s deštníkem, který se jí otáčí silou podzimního větru. Připomíná mi to Don Quichottův boj s větrnými mlýny. Mohutné stromy shazují nažloutlé listy a ohýbají se, jako by měly padoucnici. V tu ránu zpozarohu vyjíždí mladík s fešnou šálou na městským kole a bojuje s větrem stejně statečně jako Asijka. Říkám si, že bych tu možná mohla prosedět celý, usrkávat čaj a dávat Vám reporty, jak si studenti mířící do knihovny vedou. Inu, o čem že jsem Vám to vlastně dneska chtěla psát? Mám v záloze pár zážitků, které Vám prostě musím vylíčit. A teď muaím jen vybrat ten pravý...(chvíle zamyšlení)


`Tučňák na opeře`

úterý 18. září 2012

Romantici vymírají aneb měla jste i Vy štěstí a lapila endemita?


Metro se pomalu kolíbá ze strany na stranu. Nevím, jestli mi dělá větší potíže udržet v ruce tumbler plný horkého čaje s pořádnou porcí domácího medu a citrónu, a nebo víčka, která mi těžknou víc a víc a namalované řasy jakoby je táhly ke dnu. Za těch pár dní, co jsme náš život okořenili nádherným životním slibem, jsem toho moc nenaspala. Obrovské množství nádherných emocí spojených s tak krásným životním obdobím musí ale vždycky doprovázet nečekaný životní kopanec. O tom, ale dnešní příspěvek nebude.
.
Už jako malá holka jsem snila o životě jako z pohádky. Když jsem dostala svoje první bolavý kopačky, ségra mě vytáhla ubrečenou z postele, objala mě a řekla památnou větu, že na mě někde čeká opravdový princ. Takový, který mě bude na rukou nosit. Já tomu tehdy naivně uvěřila a po letech ho opravdu našla. To, že bude ze severního království jsme ani jedna v té době netušila. 

Video ze zásnub, pro ty, kteří ještě neviděli


.
Fascinuje mě, kolik nádherných zpráv a telefonátů nás během posledního týdne přímo zavalilo. Zpravidla hýřily adjektivy typu "nádherné", "romantické", "pohádkové", "neuvěřitelné", "awesome" a prostě vůbec né "běžné". Ženská část publika se se slzami v očích rozplývala nad romantickým scénářem zásnub, ta mužská občas (pozn. zdaleka ne vždy!) klopila oči v sloup s úštěpačnou poznámkou "Když má čas na takový blbosti!". Na otázku, kde jsem ještě v dnešní době dokázala najít tak romantickýho chlapa odpovídám: "Dalo to zabrat, ale na světě jich ještě pár je!" Holky nebojte, přivezu Vám je ze severu na naší svatbu do Prahy! 

neděle 16. září 2012

Nebýt toho prstýnku, myslím si, že to byl jen sen

Fotografie z jedné ze 7 Go Pro kamer

Sluníčko se pomalu noří do mohutných mraků a mořská voda v kombinaci se slzama nám solí obličej. Jsem jako by mě někdo probudil urpostřed toho nejkrásnějšího snu. Do reality mě ale pokaždé vrátí pohled na ten nejblyštivější diamant. Ta nádhera ale odjezdem z mojí nejoblíbenější pláže nekončí. Všichni se přesouváme na nábřeží Stavangeru do krásné a útulné restaurace, kde už na nás čeká nádherný večer. Ani nevím, co jsem si objednala, a už vůbec ne, jak to chutnalo. Jsem pořád ještě jako v Jiříkově vidění. Všichni se na mě pořád usmívají a mrkají, prohlížejí si levou ruku a ptají se, jestli jsem to tušila! Ne! Ani trošičku. O to krásnější to překvapení bylo. Postupně se mi dostávalo, jak zásnubní plán vznikal a já žasnu, že jsem na nic nepřišla. Johni všem dlouho dopředu rozdal USB, na kterých byl celkový plán s letenkami, časovým rozvržením a pozváním do Norska. Téměř všichni do jednoho se mi přiznali, že už při čtení jim ukápla nejedna slzička. 


sobota 15. září 2012

"A Walk To Remember" aneb není všechno tak, jak se zdá!

Fotka z Lindesnesfyr

Je pátek večer 7. září. Celý den plul ve znamení pohody, klidu a relaxu. Odpoledne měl Johni objednanýho kadeřníka a já šla na kafe a zabořila se do studijních materiálů. Zastavila jsem se za ním na posledních pár minut, když v tom mě z problematiky kácení deštných pralesů probral hlas mladíka, že prý je tu na praxi a nemá co dělat, a jestli prý nechci zadarmo vystylovat vlasy. Proč ne? Tak jedeme domu a oba máme vlasy "jak" z kadeřnickéo salónu. Na večer máme naplánovanou večeři v centru Stavangeru a já mám víc než dost času na make-up, tak si to užívám. Johni pořád hraje nějaký hry na mobilu. Plán je, že vyrazíme v sedm. Já už ale mám nutkání jít dřív, abysme měli na Stavanger spoustu času.

pondělí 3. září 2012

Kdybychom jenom mohli ten den trochu natáhnout, že?



Taky byste si občas přáli, aby měl den víc hodin? Mohli bychom si jít před prací zaběhat, po sprše si dát dlouhou výživnou snídani s čerstvým vymačkaným džusem, sledovat, co se děje ve světě v ranních zprávách, v klidu dojet do práce/ školy, po cestě si koupit kafe, zasednout do křesla a pracovat, odpoledne si zajít na oběd, pak posedět s kamarádkou a probrat všechni slasti i strasti života, následuje hodina francouzštiny a možná i jógy, cestou domů nakoupit na farmářském trhu, pouklidit byt, dát vyprat povlečení, uvařit geniální večeři, a v klidu si sednout a pohodově se navečeřet s těmi nejbližšími. Kdyby tak jenom šlo Zemi pootočit o malinko zpátky a den natáhnout jak kšandu! 

neděle 26. srpna 2012

Mela festival, aneb oslava multikulturalismu v Oslu



Je sobota. Venku krásně. Po práci potkávám kamarádku a vyrážíme na kafe. Sedíme na hlavní třídě v takový útulný zahradní kavárně pod korunama stromů. Neviděly jsme se skoro celé léto, tak jsou na řadě pikantní letní historky, kterých je víc než dost. Dožahneme poslední kapku našich drinků a vydáváme se směrem k přístavu, kde se má konat jakýsi multikulturní festival. V mžiku si připadáme, jako by nás někdo uspal a unesl do Indie. Probouzíme se uprostřed jásajícího a skandujícího davu vymóděných Indů. Na vybízení údajně velice slavného indického rappera "Maaaaake someeee noiiiiise!" vyšňořené Indky v sárích kříčí a hopsaj radostí. My nechápeme. Loktama se prodereme do míst, kde se můžeme alespoň trochu nadechnout a naskytne se nám pohled desítek ministánků nabízejících speciality nejrůznějších regionů světa. Od karibských přes indické, íránské, pákistánské, až po turecké speciality. Neváháme ani vteřinu a už stojíme v té nejdelší frontě. Po 30 minutách (a to nepřeháním!) stojíme před otázkou, co si objednat. Nabídce naškrábané na cáru papíru nerozumíme, tak ukazujeme a vybíráme podle nálady a vzezření. Inu, nevím, jestli jsme měly víc štěstí než rozumu, ale jídlo bylo geniální. Těžko říct, co to bylo. Možná kuře s rýží a spoustou různých omáček a zeleniny, pak nějaké osmažené zeleninové cosi, k tomu superpálivá chili omáčka, pak mango-jogurtovo-medový nápoj a ještě na závěr burger z jakýchsi bobů. Vskutku gurmánský zážitek a nálada, jako bychom byly na druhé straně světa. Úplně nás to vcuclo do víru Indie. Chyběli už jenom opravdoví sloni. Ty organizátoři vyměnily za zelené nafukovací, ozdobené všelijakými dekami s flitrami a korálky. Honosně pak zdobily vstupní bránu festivalu. 

pátek 24. srpna 2012

Kdo si počká, ten se dočká, aneb jaké jsou benefity studia po roční pauze


Pomalu se procházím s plnou náručí knih a compendií po kampusu university. Obklopená všelijakými architektonickými skvosty univerzitních budov se vznáším ve vysněném světě. Jako dnes si pamatuju, jak přišel hezký podzim a já se vydala do informačního centra univerzity zeptat na první otázky ohledně studia. Nikdy nezapomenu na ten první dojem. Nádherné podzimní sluníčko ohřívalo zeleně zelenou trávu a prosvítalo nažloutlými listy v korunách mohutných stromů. Studenti se balili do dlouhých šál a v rukách třímali kafe z místní kantiny. Všechno na mě působilo tak důležitě a monumentálně, že jsem se tehdy rozhodla, že udělám cokoliv, jen abych mohla být něčeho tak inspirujícího součástí. V tu dobu jsem ani netušila, že v univerzitním kampusu je pošta, pekárna, nejrůznější kantiny od vegetariánské, přes asijskou až po BIO, hned několik útulných barů s živými kapelami, vlastní pekárna, která každé ráno areál provoní, obrovský bazén, tělocvičny s tanečními i yoga hodinami, univerzitní klinika, ale i kadeřniství. A to vše za studentské slevy. Hlavou mi právě prolítla myšlenka, že bych se možná měla zapsat do nějakého univerzitního teamu. Že by akvabely? :)

středa 22. srpna 2012

První den na Univerzitě

Univerzitn9 knihovna, kde pravděpodobně strávím příští 2 roky

Budík mě vytrhne z pohádkového snění a já rozlepuju oči. Srdce se mi rozbušší, když si uvědomím, co je to vlastně dneska za den. Jdu do školy! A je to tady zase. Těch prvních školních dnů máme za život jen pár, že bychom je spočítaly na prstech jedné ruky. Proto jsou tak jedinečné. Pamatuju si každičký. Ať už jsem žmoulala v jedný ruce mámy ruku a v druhý kytku pro paní učitelku, nebo mě táta objal a popřál hodně štěstí, když jsem šla pyšně na gymnázium Jana Keplera a myslela si, že mi patří svět. Na vejšku jsem se belhala o berlích s výronem kotníku. Aspoň jsem si ale na každé přeplněné přednášce sedla. A dneska se píše rok 2012 a já prožívám to stejné tetelení v břiše, když odpočítávám zastávky metra v Oslu. Mám podpatky a velkou kabelu plnou důležitých věcí. Vlasy volně rozpuštěný. Sáčko a výraz sebevědomé studentky. Jediné co vím je, že nás vzali jen 20 ze 450 a že mám ohromnou radost. Sen o norské univerzitě jsem držela zuby nehty při každodenní rutinní práci v kavárně celý dlouhý rok.

úterý 21. srpna 2012

Vážení čtenáři, 

pro ty nejčerstvější informace o blogování vřele doporučuji kliknout na: 

     http://www.facebook.com/TerezaInOslo


Budete tak mít jedinečný servis a informace, co se právě na blogu děje! 

Přeji krásné odpoledne a těšte se na dnešní večerní šťavnatou porci mé univerzitní nálady a perličky z prvních dojmů na magisterském studiu na University in Oslo. 

Vaše TerezaInOslo

pondělí 20. srpna 2012

Na nedělním výletě u dětí z Bullerbynu



Drøbak

Nádherná neděle. Sluníčko se snaží zuby nehty ohřát zmrzlé Nory po propršené sobotě. Nám to nedává a jedeme na výlet. Daleko. Skrz pole a lesy, kolem jezer a moře. V autobuse je vedro k padnutí a my odpočítáváme minuty dojezdu. V tom se nám otevře nádherný výhled na roztomilé městečku na samém konci Oslo fjordu Drøbak. Bílé, ale i různobarevné domečky s otevřenými okny dokořán, zahrádami s jahodama a rybízem, kolem dokola se prohánějí děti na koloběžkách a ti menší kolem pobíhaj se zmrzlinou v sevřené dlani i na triku. Většina z nich míří na místní pláž, odkud se line veselý dětský smích a šplouchání vody. Úplně mám pocit, jako kdyby se za rohem měla vyloupnout Lisa, Lasse, Bosse, Anna, Britta, Ole a Kerstin. V ruce by měli velký piknikový košík, co jim připravily maminky a v něm zázvorovou limonádu, máslové sušenky a čerstvé jahody ze zahrady. Šli by se schovat do tajného domku v koruně stromu a cestou by vymysleli nějakou pořádnou lumpárnu. Bullerbyn jak vyšitý a mně se vrací vzpomínky na 2. třídu základní školy, kde už možná začala klíčit moje láska k severu. 

pondělí 13. srpna 2012

Láska k jídlu, nebo láska v jídle?

Náš stůl
Na popud pár spřízněných duší jsem se rozhodla věnovat po dlouhé době blogování jídlu. Je to téma velice vděčné a na všechny strany oblíbené. 

sobota 11. srpna 2012

Je sobota ráno, ptáci si mohou "hlasivky" vyzpívat a Slunko svítí o 106

Všichni pryč, nikdo nikde. Tuším, že většina obyvatelů zeleného domu v Arups Gate jemně oddechují výpary ze včerejších bujarých oslav pátku. Hned v nedalekém parku, kam běžně chodím běhat se poslední 3 dny odehrává jeden z největších norských festivalů. Není špatné dát si skleničku vína a poslouchat z obýváku Björk, The Stone Roses, nebo mojí nejoblíbenější Florence + The Machine. Dělám si ovocnou snídani s bílým jogurtem, kafí a přemýšlím, jaký typ sobotních rán mám nejraději.



pátek 10. srpna 2012

Jak kupujeme byt: kapitola druhá

Takový adrenalin při koupi nemovitosti je vskutku jedinečný. Inu, v Norsku je to tak, že 12 hodin po oficiální prohlídce bytu začíná aukce. Musíte se doslova o tu nemovitost poprat s pár soky, kteří už rovněž naplánovali, jak se budou v létě slunit na sluneční terase s dlouhým lávovým grilem



Inu, trochu vám přiblížím, co se vlastně dělo. Já v zadní místnosti v práci, Johni v zadní místnosti v práci, můj táta v práci, Johniho mamka v práci, všichni jsme svíjeli naše telefony pevně v rukách a srdce nám bušilo při každém zavibrování. Začátek šel hladce. Nahodili jsme už v předvečer naší vyvolávající cenu výrazně pod představou majitele. 

pondělí 6. srpna 2012

Jak kupujeme byt: kapitola první

To byl on, náš favorit

Déšť bubnuje na okno. To je teda léto. Letní počasí si z nás tady v Norsku tak trochu dělá dobrý den. Ale tak zase máme losy a lososy. Taky dobrý. Pracovní víkend utekl jako voda. Neděle se ale proměnila v adrenalinový lov za bytem. Šli jsme na naše první prohlídky bytů. Jako vážní zájemci jsme se vyfikli, nasadili sluneční brýle a profesionální výrazy. Důkladně jsme si připravili otázky a vyrazili na naši premiéru. Bez předsudků a s chtíčem balkónu a velký koupelny jsme otevřeli první dveře už na pohled ošklivého komplexu. Zvědaví zájemci se tam střídali jak svatí na Orloji a my se proplétali mezi nimi. Během vteřiny jsme měli jasno a už jsme seděli v metru a klimbali se 25 minut směrem Oslo.

sobota 4. srpna 2012

Páteční večer v obklopení punkerek


Pátek večer. Jdu domu z práce a cestou nakoupím v takovým malinkým a mým nejoblíbenějším květinářství nádherný pokojový květiny. Hortenzii s růžovo-žlutýma kvítkama a ještě jeden skvost neznámého jména, ale úžasného vzezření. Nikam se mi nechce. Chci si na chvilku zalézt na pohovkou a brouzdat se po bytech a vybírat. Včera jsme totiž dostali oficiální potvrzení o úvěru na byt. Jupiii jeej! Nechce se mi tomu věřit, ale motýli v břiše bláznivě lítaj sem a tam. Ale. Nevím, jestli jsem ještě nezmínila naší summer spolubydlící Šárku, která mi mimojiné zalejvala kytky, když jsme objevovaly krásy Prahy, Varšavy a Stavangeru. Zalejvala tak poctivě, že i pomalu ty umělé rostlinky vyhnaly opravdové kořínky. Inu, Šárka se fakt ničeho nebojí. Od té doby, co jsme se vrátily, byla doma zřídka a zná už téměř všechny obyvatele norského hlavního města i okolí. Neznámo jak se na ní lepí mladí, staří, bohatí, chudí, Norové, Norky, Švédové, Islanďanky, gayové, lesbičky, blondatí, plešatí. Není divu, že Šárky heslo je "Lovu zdar". Objevila se jak na veganský party na farmě 4 hodiny od Osla, tak v jednom z nejdražších klubů na starém známém Aker Brygge. 

čtvrtek 2. srpna 2012

Olympijské hry aneb sen každé malé gymnastky

USA gymnastics GOLD team 2012
Sobota odpoledne. Máme po tréninku a naše tradiční sobotní odpolední zábava je tu. Ještě se ani nepřevlíkneme ze sametových dresíků neonových barev a bereme schody po dvou. Jakmile zabouchneme dveře, dětský pokojík plný plyšáků a gymnastických plakátů na skříních a zdech se promění v obrovskou sportovní halu plnou nadšených diváků. Zajíkáme se smíchem a dětskými fórky a stavíme stupně vítězů ze židlí. Z lampičky sundáme pár medailí a nosíme je na polštářích. Lezeme na židle, a z pozadí se překřikujem. "Hlavně bradu nahoru!". "Usmívej se do kamery!" "Stiskni tu ruku, pořádně!" Jedna chytřejší, než druhá. Tak award ceremonii bychom zvládly levou zadní. Nacvičily jsme ji snad víc než tisíkrát. Gymnastika byla pro nás vším. Snad od rána do večera jsme žily tím, kdy zas pojedeme na závody a jestli bude v sobotu náš oblíbený dvoufázový trénink, který jsme zbožňovaly. Mohly jsme totiž o přestávce jíst banán a corny. Byly jsme k sežrání. Nejlepší kamarádky. Na závodech jsme obrečely každý zranění a neúspěch a po výhře jsme oslavovaly v autobuse do aleluja.

úterý 31. července 2012

Varšava, nezkrotná, horká, nádherná i tajemná































Když se zeptáte lidí na Varšavu, většina z nich vám odpoví, že je to taková menší Praha, ti vzdělanější, že tam nic není, protože byla ve druhé světové válce téměř celá vybombardovaná. Zničeno bylo 85% města, včetně historického Starého města a Královského hradu. O několik desítek let později bylo však Staré město znovu postaveno a zapsáno do památky UNESCO. A je o co stát. Na detail přesné kopie starých budov na vás dýchají drsnou historíí. Sálá z nich horko i vzpomínky drsných časů.

pondělí 30. července 2012

Norská svatba, aneb svatební maraton letošního léta u konce


 
Je brzo ráno. Probudí mě sprcha z vedlejší koupelny. Zalepený oči by potřebovaly nějakou porci čerstvě vymačkanýho okurkovo - limetkovýho koktelju. Není čas. Ploužím se do koupelny a zakopávám o lososový botky s 12centimetrovým podpatkem. Možná, že to nebyl ten nejlepší nápad, ale co, pro krásu se občas musí trpět. Do ložnice se prodíraj paprsky sluníčka a já mám radost, že nevěstě nezmokne účes. Je brzo ráno. Na plánu je návštěva kadeřnického studia, kde mají všichni účastníci dnešní velké svatby návštěvu zdarma. Vypadá to, jakoby se všichni připravovali spíš na předávání Oscarů! Žehličky a kulmy jedou na plný motor, k tomu okolo pobíhájí servírky se šampaňským, nervózní smích nevěsty zabalené v obrovském třímetrovém závoji mě štípne v uších. Kolem hlavy mi lítají bublinky malé Lotty-Lisy (úplně jak z Bullerbynu :). Ta klidně sedí na kadeřnickým křesle a nechává si vlnit jemňoučké vlásky nazrzavělé barvy. Je k sežrání. 

sobota 28. července 2012

Jak se jedno už tak speciální ráno, proměnilo ještě ve speciálnější

Bouřlivá a přitom tak horká Varšava, domácí ledový čaj a geniální gastronomický zážitek v klidném Penzionu V polích, přehřátý lední medvěd v pražské ZOO, dechberoucí zahájení Olympijských her v Londýně, ale tohle všechno je takhle malinký v porovnání se zprávou, kterou jsem dostala dneska ráno. Přijali mě dodatečně na magisterský program na Univerzitu v Oslu!!! Jak já to ráno před měsícem oplakala. Už jsem si říkala, že o to vlastně nestojím a proč se trápit. Vymyslela náhradní plán B a zahodila kariéru Political Science z okna tátovýho bytu na Hanspaulce. K tomu ještě ten výron. Jak geniální kombinace zahájení mých tří týdnů dovolené. Bylo mi pod psa. O měsíc později, když se mám líčit a česat na svatbu, běhám tady v Norsku po bytě v pyžamu a skáču radostí. Usmívám se od ucha k uchu a nějaký šaty, na který jsem ještě včera koukala s obrovskou láskou, jsou mi ukradený. 

University in Oslo

Varšavské dobrodružství vám přiblížím zítra. Upřímně řečeno, mám trochu naspěch. Za pár minut mám být skoro ready na svatbu. 

Krásný den vám všem! 

Předávám trochu té pozitivní energie, která ze mě teč čiší. Zase se mi splnilo, že nic není nemožné. 

"DREAMS COME TRUE!"

úterý 24. července 2012

"Po 17 letech zpět ve světě českého show businessu"

Bylo mi sedm. Klasické pondělní odpoledne. Po škole mě mamí vyzvedla a jedeme na hodinu houslí do lidové školy na Petřinách. Držím housle pod krkem a paní učitelka Kovárnová se mě zvídavě ptá, co jsem prý měla k obědu. Ostatně jako každou hodinu. Teprve po pár letech jsem pochopila, že opravdu neměla žádnou úchylku ptát se mě každý den, co zase bylo ve školní jídelně za blemc, nýbrž, že všechen ten zájem o jídlo byl ve znamení dobré učitelské lsti, jak housle nedržet křečovitě bradou s jazykem za zuby. V tom se ale ozvalo tiché zaklepání. V půlce nedořečené věty o tom, jak čočka s párkem plavala v másle, vkročila do učebny hnědovlasá paní s milým výrazem.

Momentka z focení

neděle 22. července 2012

Film nekončí titulkami, mnozí se právě dveřmi z kinosálu dostanou do jeho dění a to je to, co mám na chození do kina nejradši!



Oklepávám šunkovo-sýrový popcorn z klína, dneska prapodivně zalezl i pod tričko. Romanticky se usmívám a v hlavě si hraju s myšlenkou, že bychom měli večer udělat domácí italské těstoviny, zapít je dobrým vínem a možná, že bych se rovnou měla zapsat na kurs italštiny. Holka jedna bláznivá. A to se mi stává vždycky. Vycházím z kina a žiju si ve filmu, který jsem právě shlédla. Někdy kolem mě tančí upíří, jindy zase hledám bizarnosti světa ve zcela všedních věcech, mladý klučina za pokladnou má nevinný výraz hrdiny, který za chvíli zachrání svět a eskalátory pohání tisíce miniaturních skřítků. Všichni lidé kolem mě jsou filmoví herci s dokonalým make-upem, stylující je právě do jejich životní role. Revizor v noční tramvaji má být nevrlý a drzý a bouračka, kterou vidíme z autobusu nám jen příjezd domů dělá děsivější a diváky napíná. Všechno se kolem nás sbíhá přesně podle scénáře. I náš víkend se zdá tak trochu být filmový. Tenis na nádherné letní farmě, geniální lýčka během příjemného brunche, odpalování golfových míčků vedle vyšňořených golfových magnátů. Občas mi připadá, že můj životní příběh je jako z nějakého filmového scénáře. Některé příběhy by ale jeden nevymyslel. 

pátek 20. července 2012

"Přátelství moře přenáší"


Pózovací
Tramvaj číslo 18 si to líně šine ze zastávky Vozovna Vokovice. My sedíme na nepohodlných sedačkách, protože nás ukrutně bolí stehna z tréninku. Píše se rok 2002 a nám je 14. Mezi naše největší starosti patří, kdy už nám konečně sundají rovnátka a jak si musíme od rodičů vyškemrat peníze na batoh přes rameno. Za těch pár minut jízdy tramvají si povídám s novou holkou, která k nám přišla na trénink. Vypadá tak trochu potrhle. Na sobě má vlastnoručně ušitou sukni, k tomu tričko naruby, náramky z brček a říká tomu styl. Já jsem byla i v ranném věku trochu konzerva a nezapadá to do stylu mých Nike bledě modrých vymydlených bot. Inu, ona mi povídá, jak zrovna byla před týdnem se školou v Dánsku a jak tam všichni chodí krásně oblečení a jak je tam všechno nádherný, ale hrozně drahý. Já se spíš vyptávám na ty dokonalý gymnastický tělocvičny a tak nějak během toho rozhovoru úplně zapomeneme na čas. Vystupuju z tramvaje a řikám si, že už jsem dlouho nepotkala někoho, kdo má takovou pozitivní energii a nadšení v jednom a že chci s touhle Novákovou mít co dočinění. 
Píše se rok 2012. Tramvaje mají pořád ty samé nepohodlné sedačky a moje Nike boty jsou křiklavě růžovo-oranžové. Tuhle Novákovou musím vidět pokaždý, když se do Prahy dostanu. Jako vždy odhazujeme téměř veškerou etiketu a hlasitě si vyprávíme, co se nám zas za tu dobu, co jsme se neviděly, stalo. Naše výbuchy smíchu evidentně rozčilují businessmany u sousedních stolků rolujících na iPadech a nám je to ale úplně jedno. Monika mi vypráví o své nové kolekci dinousauřích bot a já zas, jak jde trénink v norským teamu. Vidíte tu paralelu? Je nám hej. Jako za starých let. Naše konto s názvem "Neuvěřitelné příběhy" se za ta léta naplnilo až až. Jak jsem jednou utíkaly, když jsme omylem cikánům ukradly kolo. A nebo jsme taky utíkaly před úchylným fotografem z dublinského hotelového pokoje, kde byla uprostřed vana obložená růžemi. Jednou jsme taky utíkaly do moře, ukázat dánskému národnímu teamu, jak umíme udělat stojku ve 2 hodiny ráno mírně ovíněné. Naše tradiční "Vyšlechtěné večery" měly  vždycky grády, a to bez výjimky. A takové tradice je nutné si udržet. 

Mějte se krásně a držte si ty Vaše nejmilejší!
Vaše TerezaInOslo

TIP: Staňte se fanouškem Moniky a Lucky nové kolekce Awkward Collection na Facebooku! Začínají to rozjíždět holky ve velkým, tak nebuďte poslední, komu se to bude líbit!


čtvrtek 19. července 2012

Jak jedno normální ráno příválo vlnu energie

Takové normální ráno. Usedám se zalepenýma očima k počítači a píšu o babičkách a švestkových zavařeninách. Přemýšlím, jestli si dát do černého čaje víc citrónu a proč jednou za pár let vždycky zkusím jahodový jogurt, abych se poněkolikáté ujistila, že v něm opravdu nenajdu celé jahody. Počítač mě už pálí do stehen a tak ho šoupnu na stůl. Evidentně tím zapříčiním změnu uspořádání jeho pořádku. Kelímek od jogurtu se zakolíbá, prostírání se shrne a na druhé straně vyklouzne časopis. Když se ho snažím sebrat, přistane mi na hlavě ještě jeden. Fatalistka zrovna nejsem, ale vnukne mi to myšlenku napsat do pár redakcí prestižních časopisů, že chci pro ně psát. 
 
Šlapadla v Praze

úterý 17. července 2012

Jak ten čas letí, aneb jak se nedá stihnout letní bloggování kvůli trhání malin ze zahrady, letním bouřkám, opékanému praseti, výletům harrypotterovským vlakem, brouzdáním po Praze a fotogafováním mraků

Za těchle pár dní jsme opravdu byli v jednom kole. Inu, není se čemu divit, že jsou prázdniny tak únavné. Zřídkakdy se zastavíte v tom tornádu návštěv u babiček, které do vás sypou kynuté knedlíky jako předkrm a koprovku se šesti jako hlavní jídlo. Když už se pomalu sesouváte do polstrované židle, babi už se na Vás usmívá z kuchyňských dveří a v náručí nese bublaninu. Váš výraz se však podobá utrápenému králíkovi, kterého pořád někdo cpe pampeliškovými listy. Teplá ručka s vyrýsovanými vráskami Vám v mžiku stiskne tvář, až Vám z toho škubne v oku, a dodatek "Vždyť se na sebe podivej, dyť si vyhublá", Vám ale místo v břiše raz dva neudělá. Inu, babičky jsou bytosti k zamilování. Ty jejich bylinky a ovoce, zavařeniny a staré křížovky. 



pátek 13. července 2012

Na pár dní princeznou na Chateu Mcely

Chateau Mcely

Brouzdáme se po malých silničkách, které se kroutí nádherným hlubokým lesem. Jsme natěšení. Jedeme do Chateau Mcely. Slyšeli jsme ze všech stran, jak neskutečně nádherné a romantické místo to je. Po pár minutách, kdy ani nedutáme, přijíždíme k zámecké obrovské bráně. Znervózníme. Začne se pomalu otevírat a mystická atmosféra super luxusu na nás doléha už v prvních vteřinách. Projížídme pomalu. Vychutnáváme si každý kousek nádherného parku. Po trávníku se líně plazí automatická sekačka a kličkuje mezi kamennými sochami bílých ovcí. Jen co vystoupíme z auta, cítíme nádhernou atmosféru klidného zámeckého parku. Ptáci prozpěvují, Vzduch voní. Sluníčko nám olizuje tváře. Otevíráme velké těžké dveře a už máme v ruce welcome drink z devatera kvítí místního lesa a horký ručník na osvěžení. Slečna nás provádí nádherným chateau a my jsme jak v tom nejkrásnějším snu. Všechno je prostě dokonalost sama. Ať už nádherný park, bylinková zahrádka, přírodní jezírka, sauna, whirpool, pokoj, sochy koní. Je to prostě ráj na zemi. Všichni se na vás usmívají, nechávají vám soukromí, ale přesto se pořád starají, zda-li máte všechno. Neuvěřitelný gurmánský zážitek v podobě tříchodové večeře se Sůkalovým Ryzlinkem šedým doplňoval nepopsatelná atmosféra večerního chateu. Neopovrhli jsme ani posezením ve vinném sklepě Alchymista ze 17. století s originálním jukeboxem z rodinného sídla v Kalifornii. Když jsme se odebrali do pokoje, byl připravený k ulehnutí. Rozestlaná postel, bačkůrky na každé straně postele, voda na nočním stolku, místní legenda na krásné sny a malé perníčky na polštářích, zatažené rolety a romantická hudba. Naše úsměvy ypovídaly o všem. A Johniho památná věta: "This is just training for the rest of our life!" :) No není tu roztomilý? 

středa 11. července 2012

Všechno špatné je k něčemu dobré, aneb jak se mi rozplynul plán A

Místo: Ségry obrovský gauč, spící pes na mém klíně
Hudba: Jason Mraz
Snack: Žlutý meloun & prosciutto


Vždycky si říkáte, tak a teď všecho klape podle plánu. Máte před dovolenou, pracovali jste až až a zasloužíte si utéct do nějaké vzdálené oázy klidu. Já už v té své vysněné oáze jsem, ale  začátek mojí dovolené nebyl jako z filmu, možná nějaké hloupé  komedie. Nejdřív výron a pak zpráva, která se řadí do těch hodně špatných... Inu, každá blbá zpráva s sebou nese i něco dobrého. To se přeci říká, konejším se. Zatím hledám, jak z toho vybruslím a kam mě to posune. Říkáte si, že je to konec světa, ale časem, zpravidla několik měsíců až let, vám něco rozloupne oči a vy si uvědomíte, jak to vlastně pro vás bylo tak dobré. 
.

pondělí 9. července 2012

Bez práce nejsou koláče

Je krásný ráno, máme otevřený dveře na terasu a vítr profukuje pokojem. Otočím se na bok a zjišťuju, že naše provizorní postel, nafukovací matrace, je napolo vypuštěná. Jsem zmatená. Vidím červánky. Slyším bzučet komára, pohnu nohou a cuknu bolestí. Pomalu mi všechno dochází. Jsme konečně na prázdninách. 
.
Poslední dny byly velice hektický a já nenašla ani chvilku na to, abych psala. Bylo mi to vážně líto, ale říkám si, že místo psaní rychlých vzkazů si raději dám záležet. A tak vám přináším zkrácený soupis všeho, co se za poslední tři dny událo. Vesměs jsem doslova po kolenou lezla do práce a z ní se plazila. Každý den byl doslova utrpení a já počítala každou hodinu. A tak jsem se rozhodla, že rozhodně nikdy nemůžu mít stereotypní práci. Prostě ne. A to, i kdybych měla obětovat cokoliv, chci být kreativní a přinášet myšlenky a sebe zdokonalovat se. Mít práci, která mě baví a chodím tam ráda. To se zapsalo do mého seznamu životních bodů. 

The 4th of July

V pátek jsme byli pozvaní na oslavu Dne nezávislosti s pár Američany a my český holky jsme se trochu rozjely. Už nás tak trochu přestala bavit ta ohromná norská slušnost a to, že si tu opravdu z nikoho nemůžete moc dělat srandu, jako jsme zvyklí a tak jsme to tam střílely. Ze začátku česky, pak už nám alkohol odboural jazykové bariéry a my se neskutečně bavily. Večer to byl vskutku povedený. Inu, další bod do mého životního listu, český humor se dá dělat opravdu jenom s Čechama a mně tu celkem chybí. 

Ale tak co, můžu se vybouřit na dovolené! :)

středa 4. července 2012

Inpirativní lidé na každém rohu, jen se zeptat


Kolik lidí projde kolem vás po ulici a vy je už od pohledu odsoudíte a hodíte do pytle se značkou: "Nezajimavý". Ve většině přápadů jste ale úplně mimo. My všichni máme ve svých duších ukryté zajímavé příběhy a životní cesty. Dnešní svět ale nasadil sedmimílové boty a nikdo nemá čas na vyprávění. Všichni někam spěchají a v tom lepším případě běží s jedním latte v ruce. Dneska jsem žasla i já nad příběhy obyčejných lidí, kteří se z minuty na minutu proměnili v zajímavé lidské exempláře. Začnu v Asii. Taková malá roztomilá milá Asiatka, co se pořád uculuje a mluví legračně anglicky mi jen tak mimo řečí sdělila, že kreslí animované asijské filmy, a že jí z toho prý dost bolí oči. V tu ránu se tahle dívčina chicotající se při výslovnosti Raspberry Mousse proměnila v asijskou ikonu animovaných filmů. A nebo jeden  umolousaný chlápek v otrhaných jeanách, který se proměnil v podmořského výzkumníka z Reunionu (mini ostrov v Africe, vedle Madagaskaru a Mauriciu). No nepřipadá vám to úžasně exotický? Zkoumat žraloky a delfíny, želvy a velryby, mořský koníky a šneky. Jedno mu ale na Noraku vadí. Je mu tady zima! No kdo by to byl řekl? :)

úterý 3. července 2012

Za týden už v Praze, borůvky, grilování, víno, teplo, šlapadla, nádhera ...

To máte tak. Když někde žijete, pořád vidíte tu sousedovic trávu zelenější, a když pak jste na tý sousedovic zahradě, chybí vám to vaše. Takové odstěhování se na sever ve mně rozproudilo hormony lásky ke všemu českému a především pražskému. Praha je dokonalost sama. Vltava uprostřed města, nekonečné procházky v teplých letních večerech, vysedávání na terase s vínem, nikdy nekončící objevování nádherných míst se zvláštní atmosférou, kterou nedokážete popsat. 

neděle 1. července 2012

Projedený víkend, aneb jak je občas dobré podráždit chuťové buňky



Ležíme uprostřed obýváku na kopě polštářů a sledujeme fotbal. Já tedy jen po očku. Baví mě jenom ty momenty, když se něco opravdu děje a těch tam zase tolik není. Ani nevím, komu bych to víc přála. Mám ráda jak paellu, tak pizzu a tiramisu. Dneska mám už od rána pěkně rozmlsaný jazýček. To máte tak, když se probudíte a nemůžete se dočkat snídaně. A to už jsem dělala volský oka na minipánvičce, slaninka nám voněla po celým bytě, k tomu na rychlo osmahlé fazolky, a křupavé cherry rajčátka na salátovém hnízdečku. Na toastíku se roztejkalo máslíko a už stačilo jenom posypat čerstvě namletým pepřem a pokapat olivovým olejem.

čtvrtek 28. června 2012

Jeden krásný letní den nám přivál dva výletníky z Čech

V práci peklo a po práci koláče. Jeden nádherný letní den v Oslu nám zpříjemnily dvě dobré duše z Čech. Nejsou to žádní severští začátečníci. V Oslu jsou skoro jako doma a tak klasicky vyrážíme nasát letní atmosféru do víru velkoměsta. Sluníčko nám nahřívá tváře a my chladíme žáhu kopečkovou zmrzlinou Ben & Jerry's! Tu hltáme a spokojeně si vyprávíme, jak ten sever má něco do sebe. Je fajn si zase po čase popovídat česky. Hlavně ten český humor, ten mi chybí :). Šprýmovat o fialovo-růžovo-červeném outfitu jednoho dědy se vám s Nory nepoštěstí. Jsme doslova nasáklí letní náladou a pozorujeme šťastné Nory, jak si užívají, a že to tedy umí. Procházíme přes Aker Brygge a narážím na velkou skupinu tančících lidí. Chvíli je pozorujeme a že mají styl. Nejsou to žádný mladice, ale tyhle ženy ve zralém věku se doslova kroutí v rytmu a jejich letití manželé hopkají laškovně kolem. Takoví roztomilí staříci a jak si užívají. Vidím se tam s Johnim za pár let taky.



středa 27. června 2012

Zase jsem v Oslu něco objevila: nejdokonalejší ovocný trh pod Sluncem


Musím na poště vyzvednout doporučené psaní. A naše pošta leží přímo uprostřed Greenlandu, kam mám striktně zakázáno chodit sama. Když jsem se přistěhovala, šla jsem jednou běhat a doběhla jsem až tam. Od té doby vyprávím historku, že jsem jednou šla v Norsku běhat a doběhla jsem až do Afriky. Inu, blonďatá jsem tam byla jedna z mála. Trochu mi to připadalo, jako když jsme kdysi s našima jezdili na zapomenutá míst v Asii, kde ještě nikdy předtím  neviděli bělochy a lidi si nám šahali na naše bílé vlasy a tátův nos. Cestou z pošty vidím obrovský chumel lidí a všichni se tlačí  a hulákají na sebe. Nedá mi to a prodírám se. Objevuju jako Alenka v říši divů. Přede mnou se pomalu, ale jistě rozprostírá obrovský ovocný a zeleninový trh a já se nestačím divit. Takový třešně nepamatuju ani ze zahrádky Beitlerů. Popadám obrovský meloun a prodírám se dál. Přihodím ananas a naprosto neodolatelné hrozny a mám nauvěřitelnou radost, že jsem zase objevila něco tak užitečnýho. Sice dostanu loktem asi tak sedmkrát, než se dostanu dovnitř, ale to, co na mě čeká vevnitř opravdu stojí za to. Pole nejrůznějších bylinek v květináčích za hubičku? Obrovské balíky Basmati rýže za nula nula nic? A co teprv celý regál chili koření? Olivy naložené ve více než dvaceti různých kořeních? 

úterý 26. června 2012

Proč dělat charitu a jak se stříhá hudba na Miss Deaf 2012



Loňský rok jsem dostala zakázku na sestříhání hudby na Miss Deaf World 2011. Při prvním telefonátu jsem se mírně pozastavila nad otázkou, zda můžu nastříhat hudbu Miss neslyšících. Pokyn zněl jasně. Hudba musí obsahovat hodně beatů, aby missky mohly vnímat otřesy a vibrace. Při zkoušce jsme málem všichni ohluchli, ale celý večer stál za to! A letos je to tu znova.

Recenze na Moonrise Kingdom

A jeden z dalších podivných trháků Mooonrise Kingdom v podání Wese Andersona, u kterého vám ze začátku budou cukat koutky...a na samotném konci se budete divit sami sobě, čemuže se to vlastně smějete


Jedno klidné odpoledne jsme proměnili ve výpravu do klasického, řekla bych velmi útulného a nevšedně zařízeného kina. Místo běžných sedaček krásná křesla s vlastním stolečkem, servírovalo se víno i čokoládové bonbóny. Usedáme a baví nás hudba známého soundtrakáře Alexandra Desplata. Od samého začátku vás Moonrise Kingdom nese na vlně humoru, který si buď zamilujete, nebo absolutně nepochopíte.

neděle 24. června 2012

Nikdy neztraťte dětskou hravost a fantazii



Je nádherné nedělní ráno. Sen mě hodí do svatební nálady a já plánuju svatební oznámení. Ještě ani nejsem zasnoubená, ale dostala jsem geniální nápad na svatební oznámení. Už se nemůžu dočkat. Svatby jsou v letních měsících všude kolem a my se chystáme na jednu typicky českou a jednu norskou. Přehršel energie ve mně jen kypí a já nemůžu posedět a už vůbec ne poležet. Prozpívám celou přípravu snídaňové omelety s mletým masem a čerstvou bazalkou a plány nesměle gradují. Btw tuhle omeletku zkuzte. Když vám zbyde nějaké mleté maso z předešlého dne, prostě ho jenom přidejte k vajíčkám a máte geniální recept na fungl novou snídani. Žádná ohraná vajíčka na měkko :)
Směr našeho dnešního výletu je výlet lodí na Bygdøy pláž, ale prší, lépe řečeno, z nebe se řítí provazce vody, tak je na řadě plán B. Technické museum v Oslu. Není to daleko a vyblbnou se tam malí i velcí. Hlavně ti velcí. Baví nás to. Strávíme celých patnáct minut na přístoji, který zkouší váš postřeh. Musíte máčknout čudlík, jakmile se rozsvítí světlo. U mě to bylo ve 0,20 sekundy. Posunout dál nás donutí až kypící se fronta malých zvědavců, kteří chtěj taky zkusit reakce. Po pár hodinách odcházíme plní nových informací a dětské energie a jediné, co přichází v úvahu je jahodovo-banánový shake. Inu, takový návrat do dětských let není vůbec na škodu. Spousta věcí vám z dětství zůstalo, ani o nich nevíte. Je legrační, jak se z nás stali dospělí, ale vlastně si tak nikdo nepřipadá. Dneska jsme blbli jako malí kluci v planetáriu a zítra jdeme na veledůležitý meeting v bance ohledně půjčky na byt. Všichni jsme jenom přerostlí děti. 

sobota 23. června 2012

Podivín z kavárny, sobotní nákupy a rodinná návštěva



Pauza kuchařů
Sobota odpoledne. Doma po nákupech a prohlídkách města. Jsme utahaný jako koťata a já mám jako tradičně pověšený všechny nový kousky na ramínku, abych je měla celou dobu před očima a mohla je pozorovat. Tuhle úchylku mám už od svých ranných let. Když jsem dostala něco novýho na sebe, vždycky jsem to pověsila na ramínko před postel, abych se ráno mohla probudit a mít radost. A to mi zůstalo až do teď.